Zorro: Tajemná tvář - Pamatujte si, i kdyby Zorro zemřel, vždycky se nějaký další najde.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Recenze z 6. pro­sin­ce 1998

Tento prv­ní odsta­vec je pro Vás, milí čte­ná­ři, kte­ří na Hnidopicha zabrow­sí­te čas­tě­ji a s nevo­lí jste sle­do­va­li roze­ví­ra­jí­cí se pro­past mezi aktu­ál­ním datem a posled­ní recen­zí (Armageddon, 5. srp­na). Vězte, že moje odml­ka tkvě­la v udá­los­tech a také urči­tém posu­vu pre­fe­ren­cí v pro­fe­si­o­nál­ním, jakož i osob­ním živo­tě; kro­mě toho, v psa­ní mi brá­nil cel­ko­vě vel­mi neu­spo­ko­ji­vý výběr fil­mů toho­to pod­zi­mu, kdy jsem doslo­va vůbec necho­dil do kina. Souhrnně pak děku­ji všem vám, kte­ří jste mi napsa­li roz­lič­né výzvy: neze­mřel jsem, jak vidí­te, jenom jsem se tak tro­chu flá­kal.

Znechucení z per­ma­nent­ně mizer­ných sním­ků nepo­mi­nu­lo, žel, ani s tím, o němž dnes píši. Nikdy bych na něj sám do kina nešel, nema­je dětí, neboť jen úpěn­li­vý tlak pomý­le­ných rato­les­tí, jaxe domní­vám, může být výmluvou k návštěvě tako­vé­ho před­sta­ve­ní. Ke mně se zna­lost díla dosta­la pod věz­ni­vým tla­kem letec­ké spo­leč­nos­ti KLM, jejíž čalou­ně­né, hli­ní­ko­vě sli­ti­no­vé sevře­ní ničem­né­ho pro­střed­ní­ho zástu­pu seda­del bylo mi sná­še­ti na ces­tě do Česka a zpět. Takto, nemo­ha se hnout po dva­krá­te 11 (jede­náct!) hodin, zkon­zu­mo­val jsem vše, co mi před­lo­ži­li, a pro­to se dnes mohu ošklí­bat nad Zorrovou tajem­nou tvá­ří.

Zde ofi­ci­ál­ní synop­se:
Zorro je úchvat­né roman­tic­ké dob­ro­druž­ství lás­ky a cti, tragé­die a tri­um­fu, zasa­ze­né do obdo­bí boje Mexika za nezá­vis­lost na oce­lo­vé pěs­ti Španělska. Je rov­něž povzná­še­jí­cí, roz­pus­ti­lou šer­mo­vač­kou o tom, jak zpust­lý ban­di­ta, jenž o seč­ných zbra­ních zná pou­ze „tím špi­ča­tým kon­cem do toho dru­hé­ho chla­pa“, je pro­mě­něn na ele­gant­ní­ho hrdi­nu.

Je tomu 20 let, co Don Diego de la Vega (Anthony Hopkins) úspěš­ně bojo­val pro­ti špa­něl­ské oku­pa­ci v Alta California jako legen­dár­ní roman­tic­ký hrdi­na Zorro. Uvězněn po dvě deká­dy, musí nyní najít násle­dov­ní­ka, aby spo­leč­ně zasta­vi­li Dona Rafaela Montera (Stuart Wilson) -- moc­né­ho býva­lé­ho špa­něl­ské­ho guver­né­ra Alta California, jenž při­pra­vil de la Vegu o svo­bo­du, man­žel­ku Esperanzu (Julietta Rosen) a dce­ru Elenu (Catherine Zeta-Jones). Montero plá­nu­je pře­vrat v Kalifornii, vlast­ně její kou­pi od Mexického pre­si­den­ta. Alejandro Murieta (Antonio Banderas), ban­di­ta s tem­nou minu­los­tí, je donem Diegem pře­mě­něn na nové­ho Zorra, o němž dou­fá, že mu pomů­že navždy pře­ka­zit Monterovy pik­le. Elena, jež se domní­vá být Monterovou dce­rou, stá­vá se náh­le ohnis­kem zájmu, obav i roman­tic­ké tou­hy něko­li­ka mužů...

Objektivně uzná­vám, že obec­ně ve mně šer­mo­va­cí sou­bo­je nevzbu­zu­jí veli­ké nad­še­ní, pro­to­že z nich tolik pro­sa­ku­je umě­lé aranž­má. Nejhorší poža­da­vek ze vše­ho je, aby hrdi­na nevy­pa­dal jako krve­žíz­ni­vý, bez­o­hled­ný vra­houn, tak­že ať šer­mu­je, jak šer­mu­je, vždyc­ky své pro­tiv­ní­ky (s výjim­kou jed­not­li­vě vybra­ných bru­tál­ních zlo­du­chů) nějak odra­zí, omrá­čí či sva­lí, aniž by své­ho bři­tu aktiv­ně užil. Naopak zlí knech­ti, tře­ba­že dorá­že­jí i v deví­ti na naše­ho obrat­né­ho hrdi­nu, nemo­hou nikdy pích­nout naráz, anž­to by náš oblí­be­nec šel tak­to šma­hem do kytek a děj by byl v kýblu. Nakonec to vypa­dá, že kdy­by všich­ni odlo­ži­li svá pich­la a bod­la pros­tě se jenom mlá­ti­li, vyšlo by to nastej­no; to by pak ale nemě­li tu... ehm, čest.

Tvůrcům Zorra se poda­ři­lo his­to­ric­ky správ­ně začle­nit do sou­bo­jů i zbra­ně pal­né, zlý kapi­tán Harrison Love (Matt Letscher), se cel­kem zruč­ně ohá­ní doce­la pěk­ným revol­ve­rem, leč včas z důvo­du inte­gri­ty děje (rozu­měj­te, zacho­vá­ní živo­ta hrdi­no­va) řeče­ný nečis­tý smr­to­nos­ný nástroj odha­zu­je a chá­pe se šavle, jak mu velí čest, i když minu­tu před­tím nevá­hal užít výbuš­ni­ny na nešťast­ní­ky z lidu.

Uzlem celé­ho děje je (vel­mi správ­ně) žena, krás­ná Elena. Celkem čty­ři chla­pi o ni usi­lu­jí, z toho dva a dva z jiných než milost­ných důvo­dů, což je, prav­da, oži­ve­ním stan­dard­ní­ho klišé. Mladá dáma, jež mimo­cho­dem pro­ka­zu­je znač­nou eman­ci­pač­ní vyrov­na­nost hod­nou 90. let toho­to sto­le­tí, jak káže naše poli­tic­ká korekt­nost, však dle mého názo­ru musí trpět těž­kou krát­ko­zra­kos­tí, jeli­kož pou­há škra­boš­ka na tvá­ři hrdi­no­vě jí zabrá­ní spo­jit si salon­ní­ho ele­gá­na s pochyb­ným ban­di­tou, do nějž se na uli­ci hned, ach, zami­lu­je...

Ze své­ho ran­né­ho dět­ství si mat­ně pama­tu­ji sta­řič­ké fil­my o Zorrovi, pro­mí­ta­né v tele­vi­zi. Tenkrát mě okra­jo­vě poba­vi­ly, leč neza­ne­cha­ly vět­ších stop. Dnešní Zorro: tajem­ná tvář je jim na roveň posta­ve­ným oprá­še­ním legen­dár­ní­ho hrdi­ny, s rozum­ným a schop­ným obsa­ze­ním, impli­cit­ně směš­ným, kýčo­vi­tě roman­tic­kým dějem a dob­rým kon­cem. Jaxem už psal, pokud děti rády šav­lo­vač­ku, hurá s nimi do kina. I mně nako­nec ty dvě hodi­ny z jede­nác­ti v leta­dle lépe uběh­ly s fil­mem než bez něj.

Tenhle druh fil­mů je věč­ný -- sám o sobě říká: „Pamatujte si, i kdy­by Zorro zemřel, vždyc­ky se něja­ký dal­ší najde.“

Hodnocení: SLABÉ 

HNIDOPICHOVO REJPÁNÍ
POZOR - AKUTNÍ NEBEZPEČÍ ZNECHUCENÍ

• Starý Zorro už váž­ně měl na čase jít do důcho­du, když se nechal potrouble pře­kva­pit doma svým úhlav­ním nepří­te­lem.
• Dvacet let ve věze­ní typu, jaké je ve fil­mu před­ve­de­no, zane­chá násled­ky, při­nejmen­ším chrup by se asi neza­cho­val.
• Zatímco mla­dí a sta­ří chla­pi se mlá­tí ve jmé­nu cti a za lás­ku a smy­sl své­ho živo­ta, žen­ská (lás­ka a smy­sl jejich živo­ta) musí jít a osvo­bo­zo­vat desít­ky (stov­ky?) chudá­ků odsou­ze­ných k bez­pro­střed­ní smr­ti -- ti čest­ní chla­pi na to nema­jí zrov­na čas.
• Kromě toho, že roz­bil hro­ma­du nádo­bí, pobo­řil něko­lik budov, ukra­dl koně a zmlá­til plno lidí, neu­dě­lal Zorro pro pros­té obča­ny Kalifornie nic uži­teč­né­ho -- přes­to je lido­vým hrdi­nou.
• Montero se vra­cí ze Španělska a při­stá­vá v poměr­ně osíd­le­né Kalifornii -- na opuš­tě­né plá­ži kde­si v pus­ti­ně. Kalifornie v té době měla už dost sluš­ných pří­sta­vů, např. Monterey. I tak by vylo­dě­ní nedá­va­lo smy­sl, pro­to­že by dale­ko spí­še při­jel z Evropy do Mexického záli­vu a pak dále jel koňmo/vozem. Že by to bral kolem Afriky a skrz celý Tichý oce­án, nebo obe­plou­val Jižní Ameriku?

Photo © 1998 Tristar Picture

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře