Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Filmové premiéry > Zlodějka knih - NOVÁ RODINA

Zlodějka knih - NOVÁ RODINA

Se Sophií Nelisse v roli Liesel fil­ma­ři rych­le uza­vře­li dlou­ho dis­ku­to­va­né mož­nos­ti herec­ké­ho obsa­ze­ní postav Hanse a Rosy Hubermannových. Jejich vol­ba padla na Geoffreyho Rushe a Emily Watsonovou. Percival pozna­me­ná­vá, že tito vyni­ka­jí­cí her­ci byli v sou­la­du s jeho fil­mo­vou vizí hned od samé­ho začát­ku. „Chtěl jsem, aby všech­no půso­bi­lo vel­mi při­ro­ze­ně a to je styl, kte­rý je Geoffreymu a Emily blíz­ký. Jejich výko­ny jdou za hra­ni­ce herec­tví. Oni ty posta­vy vlast­ní. Oni jsou těmi posta­va­mi a krás­ně se k sobě hodí. Během prá­ce s Geoffreym a Emily, Sophie prav­dě­po­dob­ně dosta­la tu nej­lep­ší mis­trov­skou lek­ci v herec­tví na svě­tě, pro­to­že moh­la sle­do­vat, jak při­stu­pu­jí ke scé­nám a jak pře­mýš­lí o svých rolích. Bylo vidět, že to na ní zane­cha­lo sto­pu.“

Oscarem® oce­ně­ný Rush podal sérii impo­zant­ních herec­kých výko­nů počí­na­je Královou řečí a Piráty z Karibiku kon­če. Ve ZLODĚJCE KNIH se z něj stal Hans Hubermann. Rush při­pi­su­je vel­ké záslu­hy kni­ze i scé­ná­ři, pro­to­že mu poskyt­ly výcho­zí ces­tu k nale­ze­ní posta­vy Hanse. „Myslím, že tato kni­ha je jed­nou z nej­vět­ších kla­sik v sou­čas­né lite­ra­tu­ře. Ihned po pře­čte­ní scé­ná­ře jsem věděl, že chci hrát roli Hanse, ale byla to romá­no­vá před­lo­ha, kte­rá se mi sta­la bib­lí, pro­to­že nabí­zí Hansovy vnitř­ní postře­hy, jeho ryt­mus, tem­po a inspi­ra­ci.“ (Zusak pozna­me­ná­vá, že Rush „znal Hanse tak dob­ře, že v jed­nu chví­li jsem si mys­lel, že ho znal líp než já a to bylo oprav­du vzru­šu­jí­cí.“)

Rush při­pi­su­je Percivalovi vel­kou záslu­hu na tom, že her­cům posky­tl roz­ho­du­jí­cí sou­vis­los­ti v tak tem­ných časech, ve kte­rých tito lidé usi­lu­jí nejen pře­žít, ale záro­veň stře­žit vše, co milu­jí. „Brian byl mimo­řád­ně cit­li­vý k udá­los­tem a zásad­ním téma­tům scé­ná­ře, kte­rá jsou tak zne­klid­ňu­jí­cí a zdr­cu­jí­cí. Díváme se prav­dě­po­dob­ně na jed­nu z nej­hor­ších kapi­tol v his­to­rii a to nejen v Německu, ale na celou pod­sta­tu dru­hé svě­to­vé vál­ky a on při­ne­sl mimo­řád­nou kaž­do­den­ní rea­li­tu toho, co se dělo.“

Hans je vyu­če­ným malí­řem poko­jů a jeho stá­lým spo­leč­ní­kem je sta­rý akor­de­on, kte­rý vydá­vá vře­lé, sípa­vé zvu­ky. Je sice pros­tým člo­vě­kem, ale stej­ně slo­ži­tou osob­nos­tí jako všech­ny, kte­ré Rush kdy ztvár­nil. „Myslím, že Hansovým nej­vět­ším darem je jeho bys­trá emo­ci­o­nál­ní inte­li­gen­ce“, což vede k téměř oka­mži­té­mu cito­vé­mu souzně­ní s Liesel, vysvět­lu­je. „Dokáže v Liesel pře­číst, že pro­ži­la vel­mi těž­ké časy a sna­ží se najít způ­sob, jak ji při­mět k řeči, tře­ba tím, že zahra­je na har­mo­ni­ku, kte­rou sám tak milu­je.“

Ale mno­hem důle­ži­těj­ší je, že Hans rych­le roz­po­zná její tou­hu nau­čit se číst. Podporuje tuto sna­hu, kte­rá se stá­vá hyb­nou silou jejich stá­le se pro­hlu­bu­jí­cí­ho vzta­hu otce-dcery. Trpělivě čte s Liesel Hrobníkovu pří­ruč­ku, kni­hu, kte­rou ukradla na bra­t­ro­vě pohřbu a pra­cu­je s Liesel na vytvo­ře­ní jedi­neč­né­ho slov­ní­ku, kte­rý sestá­vá ze sloup­ků slov a defi­nic nama­lo­va­ných na zdi jejich skle­pa.

Rush říká: „Hans rea­gu­je na záblesk ener­gie, kte­rou v sobě Liesel skrý­vá a pomá­há jí při­vést ji na povrch. Liesel se zami­lu­je do jazy­ka a do slov, pro jejich skry­tou sílu, mís­to do jedo­va­té réto­ri­ky a frá­zí, kte­ré je obklo­pu­jí. Liesel nalez­ne únik – dušev­ní úto­čiš­tě v kouz­lu jazy­ka. Jakmile pocho­pí­te poten­ci­ál jazy­ka, může­te pocho­pit poten­ci­ál myš­le­nek mimo své vlast­ní zku­še­nos­ti. Doufám, že ZLODĚJKA KNIH bude mít podob­ný úči­nek na pub­li­kum. Pro mě to je o obje­vo­vá­ní hod­no­ty empa­tie.“

Rush a Sophie si vytvo­ři­li vzá­jem­né poro­zu­mě­ní, kte­ré jak Rush říká, napá­jí dyna­mi­ku mezi jejich posta­va­mi i na fil­mo­vém plát­ně. „Pracovat se Sophií pro mě bylo vel­kým potě­še­ním. Je tako­vou hra­vou hereč­kou,“ říká. „Je báječ­né mít ji nablíz­ku a líbi­lo se mi, že mezi vel­mi dra­ma­tic­ký­mi scé­na­mi doká­za­la i žer­to­vat. Ale když při­šlo k pře­hrá­ní emo­ci­o­nál­ní scé­ny, byl jsem ohro­me­ný tím, jak se sou­stře­di­la a jak cito­vě prav­di­vá byla.“

Hansova žena, Rosa, je stej­ně boha­tá, pře­kva­pu­jí­cí a slo­ži­tá posta­va. Drsná nave­nek, ale s dob­ře skry­tou vnitř­ní las­ka­vos­tí. Rosa pra­vi­del­ně nazý­vá své­ho man­že­la, „sau­kerl!“ – němec­ký výraz pro čuně. „V někte­rých ohle­dech je Rosa jíz­li­vá a zdán­li­vě nemi­lo­srd­ná,“ říká Watsonová. „Je na Hanse a Liesel přís­ná. Neočekávali bys­te, že by se ten­to typ člo­vě­ka mohl stát pěs­tou­nem.“

Postupem času, a s její ros­tou­cí lás­kou k Liesel, se Rosa uká­že být sta­rost­li­vou mat­kou a milu­jí­cí, někdy netr­pě­li­vou man­žel­kou Hanse. Watsonová říká: „Rosa má v sobě vnitř­ní dob­ro, téměř vždy dělá správ­nou věc.“ Watsonová věno­va­la hod­ně času pře­myš­le­ní o Rosině minu­los­ti, zejmé­na její­mu man­žel­ství. „Myslím, že Rosa byla kdy­si mla­dá a krás­ná a prav­dě­po­dob­ně s jem­ným hla­sem. Ale doba ji změ­ni­la. Je rozzlo­be­ná a zkla­ma­ná sko­ro ze vše­ho ve svém živo­tě, včet­ně její­ho man­že­la. Občas k němu umí být v někte­rých pří­pa­dech pohr­da­vá. Ale jejich vzá­jem­ná lás­ka je stá­le zjev­ná.“

Watsonová s Rushem již pra­co­va­la na fil­mu Život a smrt Petera Sellerse a jejich dru­hou spo­lu­prá­ci si také uži­la: „Geoffreyho fil­mo­vý pro­jev něhy k Liesel je tak krás­ný,“ podo­tý­ká hereč­ka.

Spolupráce s Watsonovou se zdá­la být Percivalovi sou­ze­na. Její uzná­va­ný fil­mo­vý debut Prolomit vlny byl tak dojem­ný a sil­ný, že si díky němu uvě­do­mil, že chce točit fil­my. Watsonová byla doma zane­prázd­ně­ná svý­mi dět­mi, když obdr­že­la scé­nář ZLODĚJKY KNIH. „Sedla jsem si a čet­la po nocích a při čte­ní pla­ka­la,“ vzpo­mí­ná. „Byl to ten nej­lep­ší scé­nář, jaký jsem za posled­ní roky čet­la.“ Najednou byla i ona pře­svěd­če­ná o myš­len­ce, že čte­ní ote­ví­rá svět oka­mži­té­mu bohat­ství: „Je to milost­ná óda o síle pří­bě­hu a mimo­řád­nos­ti vyprá­vě­ní, kte­ré zachra­ňu­je živo­ty. To je úžas­ná věc.“

Dalším novým čle­nem domác­nos­ti Hubermannových je Max, židov­ský uprch­lík, kte­rý při­jde vel­mi nemoc­ný a hle­dá úkryt před nacis­ty a jejich neú­nav­ným pro­ná­sle­do­vá­ním. Hans spl­nil slib, kte­rý dal před lety Maxovu otci, jemuž vdě­čil za svůj život, a mla­dí­ka scho­vá.

Lieselino okouz­le­ní novým spo­lubyd­lí­cím je posí­le­no tím, že jsou spří­z­ně­né duše -- oba bez domo­va a bez rodi­ny - a utvo­ří si pev­né pou­to. Jejich vzá­jem­ná lás­ka ke kni­hám se stá­vá roz­ho­du­jí­cí silou pro jejich pře­ži­tí, stej­ně jako jíd­lo a pří­stře­ší. Max učí Liesel mno­hem víc než jen zlep­šo­vat její čte­nář­ské doved­nos­ti; učí ji, jak pou­ží­vat slo­va a tím jí ote­ví­rá oči, aby vidě­la svět kolem sebe. Ze své­ho nové­ho domo­va, tma­vé­ho a někdy ledo­vé­ho skle­pe­ní u Hubermannových, Max ote­ví­rá Liesel nový svět. Ona se mu na oplát­ku stá­vá pos­lem dění ven­ku. Dokonce i všed­ní věci, jako je barva oblo­hy a dru­hy oblač­nos­ti, se stá­va­jí v jejím slov­ním podá­ní poe­tic­ké, jak se Liesel učí popis­nou sílu jazy­ka od Maxe.

Ben Schnetzer, kte­rý hra­je Maxe, byl v posled­ním roč­ní­ku na Guildhall School of Music and Drama v Londýně, když byl do fil­mu obsa­zen. Je nad­še­ný, že může být sou­čás­tí něče­ho, co nazý­vá „druh pro­jek­tu, pro kte­rý chce­te být her­cem.“ Aby ztvár­nil vyhla­do­vě­lé­ho uprch­lí­ka, Ben Schnetzer zhu­bl o celých 17 kg během sed­mi týd­nů - a jeho prv­ní jíd­lo po skon­če­ní natá­če­ní byla vel­ká sýro­vá piz­za a dvě limo­ná­dy.

„Max se stá­vá Lieseliným men­to­rem a najde spá­su a sílu v mož­nos­ti otevřít jí svět pro­střed­nic­tvím lite­ra­tu­ry a slov,“ Schnetzer pokra­ču­je. „Jejich vzá­jem­ný vztah Maxovi pomá­há pře­žít ze dne na den.“

Další posta­vou, kte­rá se v živo­tě Liesel obje­ví a pro­jde pro­mě­nou, je její mla­dý sou­sed a spo­lu­žák Rudy Steiner. Liesel a Rudy se rych­le spřá­te­lí a děla­jí všech­no spo­leč­ně, včet­ně krá­de­ží (Liesel trvá na „půj­čo­vá­ní“) knih. Je to vlast­ně Rudy, kte­rý pro Liesel vymys­lí pře­zdív­ku „zlo­děj­ka knih.“

Zatímco Lieselinou váš­ní jsou kni­hy, Rudy sní o tom, že se sta­ne závod­ním šam­pi­o­nem. Jeho ido­lem je olym­pij­ský hrdi­na afro­a­me­ri­čan Jesse Owens, kte­rý dosá­hl mezi­ná­rod­ní­ho věhla­su, když vyhrál čty­ři zla­té medai­le během olym­pij­ských her v Berlíně v roce 1936. Rudy dokon­ce zajde tak dale­ko, že se na počest své­ho ido­lu natře čer­nou bar­vou (kte­rou ukra­dl z Hansova pra­cov­ní­ho vozí­ku) - vol­ba, kte­rá není pří­liš popu­lár­ní ve měs­tech pohl­ce­ném dok­trí­nou o árij­ské nad­řa­ze­nos­ti.

Mladý němec­ký herec Nico Liersch popi­su­je Rudyho jako „vždyc­ky šťast­ný, na kaž­dé­ho milý a nikdy smut­ný,“ a ten­to popis se hodí i pro samot­né­ho her­ce, kte­rý Rudyho ztvár­nil. Sophie a Nico se během natá­če­ní sta­li blíz­ký­mi přá­te­li - i když Sophie vyprsk­la smí­chy téměř v kaž­dém kame­ro­vém jetí během scé­ny, kdy se jí Rudy sna­ží polí­bit – k vel­ké­mu poba­ve­ní celé­ho štá­bu.


Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 3,07407 s | počet dotazů: 222 | paměť: 51823 KB. | 23.10.2021 - 07:42:04