Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška - Vinnetouova stříbrná puška

  •  
ZbraneMay

Neméně slav­ná jako henry­ov­ka a med­vě­do­bij­ka je zbraň Old Shatterhandova nej­lep­ší­ho pří­te­le, náčel­ní­ka Apačů Vinnetoua. Ten měl „dvou­hlav­ňo­vou puš­ku, jejíž dře­vě­né čás­ti byly hus­tě pobi­ty stří­br­ný­mi hře­by. To byla ta slav­ná stří­br­ná puš­ka, jejíž kule nikdy nemi­nu­la cíl.“[14] Dříve, než May tuto puš­ku při­řa­dil své­mu Vinnetouovi, vyba­vil tou­to zbra­ní také jiné indi­án­ské náčel­ní­ky a pré­rij­ní lov­ce: Němec Karel Zimmermann měl „puš­ku, jejíž paž­ba byla pobi­ta stří­br­ný­mi hře­bí­ky“[8] a apač­ský náčel­ník Medvědí srd­ce „dlou­hou dvoj­ku, jejíž paž­ba byla ozdo­be­ná stří­br­ný­mi hře­by.“[15] Toto zdo­be­ní May zjev­ně pře­vzal z Ferryho Zálesáka, neboť v tom­to pří­bě­hu má El Mestizo „dlou­hou těž­kou puš­ku, jejíž kol­ba byla boha­tě zdo­be­ná mědě­ný­mi hře­by.“[16] Jak zná­mo, změ­nil May v pře­pra­co­va­ném tex­tu Zálesáka tuto rekvi­zi­tu ve stří­br­nou puš­ku.

Student práv Alois Schießer (1866-1945) z Lince, kte­rý hol­do­val teh­dy ješ­tě málo roz­ší­ře­né­mu umě­ní foto­gra­fo­vá­ní a byl s Karlem Mayem spřá­te­len, pro­žil v dub­nu 1896 své veli­ko­noč­ní prázd­ni­ny v Mayově vile v Radebeulu. Při této pří­le­ži­tos­ti zho­to­vil čet­né foto­gra­fic­ké sním­ky oblí­be­né­ho spi­so­va­te­le. Desky s nega­ti­vy zís­kal foto­graf Adolf Nunwarz z Lince-Urfahr. Dne 24. červ­na došlo mezi Karlem Mayem a Nunwarzem k doho­dě, do níž byl zahr­nut jeho obchod­ní part­ner Fidelis Steurer z Lince. Obchod se sním­ky úspěš­né­ho spi­so­va­te­le se zdál být dob­ře roz­běh­nut: „Vynikající novin­ka. Prosíme k povšim­nu­tí. Fotografie Dr. Carla Maye, pro­slu­lé­ho a snad nej­ob­lí­be­něj­ší­ho spi­so­va­te­le ces­to­pi­sů sou­čas­nos­ti...“ - tak vychva­lu­je F. Steurer tyto sním­ky ješ­tě počát­kem květ­na 1897. Ani May na ně neza­po­mí­nal pou­ká­zat ve svých dílech: „Nakonec si dovo­lu­ji poznám­ku k čet­ným čte­ná­řům, že foto­gra­fie Old Shatterhanda a Kary ben Nemsího jsou k mání u pana foto­gra­fa Adolfa Nunwarze v Linci-Urfahru, Horní Rakousko.“[17]. Avšak brzy mělo dojít mezi Mayem a reklam­ně zdat­ným foto­gra­fem k roz­míš­ce. V jed­nom dopi­se z 28. září 1897 napsal May Schießerovi, že vypo­vě­děl Nunwarzovi smlou­vu a kapi­tál. Mezi obě­ma exis­to­val už jen pou­hý obchod­ní vztah a v roce 1902 prý May a Nunwarz šli k Dunaji a tam všech 101 nega­tiv­ních desek uto­pi­li. Nunwarz se vzdal své­ho obcho­du a stal se sou­kro­mým úřed­ní­kem.

Nemálo čte­ná­řů Karla Maye moh­lo být pře­kva­pe­no, že na někte­rých sním­cích byla k vidě­ní Vinnetouova slav­ná puš­ka. Rovněž tak na sním­cích „Pan Dr. Karel May ve své pra­cov­ně u psa­cí­ho sto­lu“ lze v poza­dí vidět stří­br­nou puš­ku. Jak moh­la nád­her­ná zbraň viset ved­le Mayova psa­cí­ho sto­lu, když měla být pocho­vá­na spo­lu s Vinnetouem? Odpověď na tuto otáz­ku Karel May svým čte­ná­řům samo­zřej­mě dlu­žil, nicmé­ně poz­dě­ji vysvět­lu­je: jak se dalo čekat, lou­pe­ži­ví Ogallallové chtě­li vyple­nit Vinnetouův hrob, aby uko­řisti­li stří­br­nou puš­ku. „Nemohl jsem při­ro­ze­ně trva­le zůstat v údo­lí řeky Metsur jako hlí­dač jeho hro­bu a pro­to­že se dalo čekat, že se zne­svě­ce­ní hro­bu bude opa­ko­vat, stří­br­nou puš­ku jsem vyzve­dl.“[18]

Žertovnou řečí vyprá­věl Karel May o čet­ných návště­vách svých cti­te­lů, kte­ří v zástu­pech prou­di­li do jeho rade­be­ul­ské vily. To je zvlášť zábav­né číst ve ski­ce Radosti a stras­ti úspěš­né­ho spi­so­va­te­le, kte­rá vyšla v říj­nu 1896 v prv­ních dvou čís­lech Deutscher Hausschatzu. Z toho mála auten­tic­kých zpráv při­ná­ší­me výběr, kte­rý je význam­ný pře­de­vším v sou­vis­los­ti s his­to­rií o naby­tí pušek. Pár dní před Velikonocemi 1896 mohl někdej­ší měst­ský úřed­ník Dr. Paul Scheven (1852-1929), se svým synem Wilhelmem a jeho dvě­ma spo­lu­žá­ky navští­vit Old Shatterhanda. Reminiscence Wilhelma Schevena a jed­no­ho ze spo­lu­žá­ků, Johannese Schützeho, sepsa­né nezá­vis­le na sobě v roce 1927, dnes před­sta­vu­jí pozo­ru­hod­ný dobo­vý doku­ment. Zde jsou jeho vzpo­mín­ky na Karla Maye roku 1896:

„On - May - nás vel­mi přá­tel­sky při­jal ve své pra­cov­ně, pře­bo­ha­tě vyzdo­be­né roz­lič­ný­mi vzpo­mín­ka­mi z cest. Vzpomínám si, že blíz­ko jeho psa­cí­ho sto­lu stál skvost­ný exem­plář vycpa­né­ho lva. Vyprávěl nám, že ho sám slo­žil. Nechal ho prý při­jít blíž a v oka­mži­ku, kdy se oči lva zdá­ly být jen jako čár­ky, ho zastře­lil. - Za psa­cím sto­lem visí deka z jele­ní kůže, poma­lo­va­ná tma­vě čer­ve­ný­mi pru­hy. Vyprávěl nám, že mu ji zho­to­vi­la a daro­va­la Nšo-či, Vinnetouova sest­ra. Vinnetouova stří­br­ná puš­ka vise­la zrov­na tak za psa­cím sto­lem... Henryovka prý byla peč­li­vě zaba­le­ná v bed­ně a nepří­stup­ná a med­vě­do­bij­ka prý v Drážďanech u puš­ka­ře na údrž­bě.“[Scheven, 19]

„Vlevo v rohu vycpa­ný pre­pa­rát šel­my, nad psa­cím sto­lem po pra­vi­ci hla­va losa se dvě­ma moc­ný­mi lopat­ko­vi­tý­mi paro­hy, ved­le toho visí Vinnetouova pro­slu­lá stří­br­ná ruč­ni­ce, čel­ní stra­na psa­cí­ho sto­lu byla zakry­ta zvlášt­ně poma­lo­va­ným per­ga­me­no­vým papí­rem... Rádi bychom chtě­li vidět jeho slav­né puš­ky, med­vě­do­bij­ku a henry­ov­ku, ale jed­na byla zrov­na pře­dá­na k opra­vě, pro­to­že prasklo péro, a dru­há z nich scho­va­ná, pro­to­že May chtěl pod­le své­ho vzo­ru zkon­stru­o­vat 25-rannou pěchot­ní puš­ku pro němec­kou armá­du. - Kdosi hovo­řil o med­vě­dí síle jeho rukou. Ano, nedáv­no s ní jed­no­mu vše­teč­ko­vi málem roz­dr­til ruku. - Vysvětloval nám roz­ma­ni­té kuri­o­zi­ty. Kresba na per­ga­me­no­vém papí­ru na psa­cím sto­le byla pro­ve­de­ná lid­skou krví, snad krví čer­noš­skou. Každopádně někdo při tom uči­nil poně­kud nepří­z­ni­vou poznám­ku o čer­no­ších. »Ale čer­no­ši jsou pře­ce taky lidé,« vybuchl. - Sňal ze zdi pozo­ru­hod­ný vid­li­co­vi­tý nůž: tím, že ruka sevře­la ruko­jeť, čepe­le se od sebe roz­táh­ly a uká­zal se tře­tí nůž. »Tento nůž se bere pro­ti ská­ka­jí­cí šel­mě, když selže stře­la.« Věřili jsme mu všech­no.“[Schütze, 20].

Richard Kirsch z Vídně, kte­rý navští­vil Karla Maye v Radebeulu jako 15-letý, viděl již z uli­ce v jed­nom okně 1. pat­ra vycpa­né­ho lva, kte­rý cenil zuby na kolemjdou­cí a dál říká: „Nad psa­cím sto­lem visí pes­t­rá indi­án­ská při­krýv­ka. Viděl jsem revol­ver, dým­ky, váček na tabák a řetěz na krk, zho­to­ve­ný ze zubů med­vě­da grizzly­ho. Na zdi vise­lo mno­ho zbra­ní. Viděl jsem Liddy Sama Hawkense, ... těž­kou med­vě­do­bij­ku, ... stří­br­nou puš­ku. ... Pak jsem chtěl vidět také 25-rannou henry­ov­ku. Ta prý byla, jak vysvět­lil May, u puš­ka­ře, pro­to­že její kon­struk­ce je vel­mi chou­los­ti­vá a osa­há­vá­ním čet­ných návštěv­ní­ků byla zni­če­ná.“[21]

Z těch­to zkrá­ce­ných remi­nis­cen­cí vyplý­vá, že krát­ce před Velikonocemi 1896 byla v Mayově drže­ní pou­ze stří­br­ná ruč­ni­ce. Na Velikonoce nebo krát­ce po nich mohl May uka­zo­vat med­vě­do­bij­ku, kte­rá před­tím ješ­tě byla u puš­ka­ře v Drážďanech. Henryovka byla „ukry­tá“ ješ­tě v roce 1907; ješ­tě nee­xis­to­va­la. Musíme vědět, že puš­ka, kte­rou Karel May v roce 1896 tak vychva­lo­val, neby­la henry­ov­kou. K tomu ješ­tě dojde­me. Teprve o rok poz­dě­ji mohl May pre­zen­to­vat pra­vou henry­ov­ku, jak také vyplý­vá ze zprá­vy Fritze Stegeho, kte­rý navští­vil Villu Shatterhand asi kolem roku 1904. Návštěvníkovi při­šel na oči i již zná­mý „troj­bři­tý nůž, zabí­ječ tygrů z Indie.“ Avšak všech­no už neby­lo tako­vé, jako před léty: lev byl bez milos­ti sho­zen a zmi­zel, repre­zen­ta­tiv­ní pře­hoz psa­cí­ho sto­lu „z vyči­ně­né lid­ské kůže“ se nachá­zí spo­lu s jiný­mi exo­tic­ký­mi před­mě­ty ve zmate­ném nepo­řád­ku v jed­né ubo­hé kůl­ně v ovoc­ném sadu. Karel May se změ­nil... Ani jeho kou­zel­né puš­ky už nezá­ři­ly ve starém les­ku. To cítil i Egon Erwin Kisch (1885-1945), kte­rý dne 9. květ­na 1910 pobý­val ve wigwa­mu Old Shatterhanda a mohl si tak mno­hé pro­hléd­nout, „mimo jiné i sta­rou zre­zi­vě­lou hro­mo­vou hůl - neo­myl­nou henry­ov­ku, před­mět tou­hy dob­ro­druž­ných gym­na­zis­tů, kte­rá ovšem vůbec neby­la krát­kou ruč­ni­cí, nýbrž oby­čej­nou win­cheste­rov­kou, jakou mají celé armá­dy, i evrop­ské... Když jsem se začal zají­mat o to, kde je nábo­jo­vá komo­ra a zásob­ník pro 25 nábo­jů, May puš­ku odlo­žil a uka­zo­val mi dal­ší věci.“[22]

Mnichov, čer­ve­nec 1897: „Houfně se sem tla­či­li jeho nesčet­ní přá­te­lé a cti­te­lé a zejmé­na mlá­dež pro­ka­zo­va­la neú­nav­nou vytr­va­lost, aby zachy­ti­la stisk ruky nebo ale­spoň pohled Vinnetouova pří­te­le. V jídel­ně hote­lu Trefler měl Dr. May něko­li­krát před stov­ka­mi poslu­cha­čů a poslu­cha­ček hodi­no­vé před­náš­ky o svých cestách a odpo­ví­dal na otáz­ky, kte­ré na něj z audi­to­ria smě­řo­va­ly.“[23]

O tom­to při­je­tí May 27. čer­ven­ce 1897 napsal: „První den přes 900 návštěv­ní­ků, dru­hý den přes 600, tře­tí zase 800. Večer jsem ute­kl postran­ní­mi dveř­mi. Pak stá­li před hote­lem gym­na­zis­té, aby ulo­vi­li auto­gram, v tako­vém množ­ství, že kolem nemoh­la pro­jet tram­vaj a oni muse­li být roze­hná­ni hadi­cí. Skutečnost!“[24] V mase lidí, jimž pro­slu­lý svě­to­běž­ník udě­lil audi­en­ci, byl také jeden Mnichovan, Ernst Weber (nar. 1873), kte­rý dal své vzpo­mín­ky na večer­ní „ban­ket“ v hote­lu Trefler o něko­lik let poz­dě­ji na papír:

»Dovolte otáz­ku, pane dok­to­re,« pozna­me­nal jeden pán. »Vy tu vyprá­ví­te, že jste pět­a­dva­cet­krát vystře­lil, aniž bys­te nabí­jel. To je mož­né jen u puš­ky se zásob­ní­kem. Vaše henry­ov­ka tako­vá není, jak uka­zu­jí foto­gra­fie. Vaše tvr­ze­ní se mi pro­to zdá nemož­né.« Old Shatterhand se iro­nic­ky zasmál: »To nepo­cho­pí­te, milý pane!« »Prosím, jsem důstoj­ník, úřed­ník dělo­stře­lec­kých dílen a zabý­vá­ní se vše­mi střel­ný­mi zbra­ně­mi je mým život­ním povo­lá­ním.« »Může být! Můžete být ve svém povo­lá­ní dokon­ce zna­me­ni­tý; mou henry­ov­ku však přes­to nepo­cho­pí­te! Celé tajem­ství spo­čí­vá mezi hlav­ní a pláš­těm hlav­ně. Snad se o tom dozví­te někdy poz­dě­ji. Musím spl­nit už jen dva život­ní cíle: misi u Apačů, jejichž jsem náčel­ní­kem, a ces­tu k mému Halefovi, nej­vyš­ší­mu šej­ko­vi had­de­dín­ských Arabů. Pak ale před­stou­pím před němec­ké­ho císa­ře: ›Veličenstvo, zastří­lej­me si spo­lu.‹ Předvedu mu svo­ji henry­ov­ku. Ta bude zave­de­na do celé němec­ké armá­dy a žád­ný národ svě­ta pak nebu­de moci Němcům odpo­ro­vat.«[12]

Weber při­ná­ší ten­to dia­log doslo­va, aby zalátal Old Shatterhandovi šaty a navě­sil na něj naci­o­na­lis­tic­ký pláštík; tím pak mohl o to hla­si­tě­ji volat „fuj!“. Člověk se ptá, proč tak Weber uči­nil a zda tyhle šovi­nis­tic­ké tóny neod­po­ví­da­jí lépe jemu - Weberovi. Může sta­čit pohled na cel­ko­vé poz­děj­ší dílo toho­to muže, vyka­zu­jí­cí také tak hrdá díla jako Německo, pro­buď se, Národ a rasa (1933), Národně-socialistická budo­va­tel­ská prá­ce, Jak Adolf Hitler nově sta­ví němec­ký dům (1934) a Náš nový wehr­macht(1937). Mayovi odpůr­ci ochot­ně Weberovu zprá­vu otis­ko­va­li; samot­ný May onen domně­lý dia­log s důstoj­ní­kem roz­hod­ně odmí­tal.

Ať auten­tic­ké nebo jen čás­teč­ně prav­di­vé, podob­né roz­ho­vo­ry posky­to­val „Dr. Karel May zva­ný Old Shatterhand“ nejen davům lidí ve měs­tech, ale i na krá­lov­ském dvo­ře, před kní­ža­ty, hra­ba­ty a baro­ny. Ve Vídni strá­vil May tako­vý­mi při­je­tí­mi v únoru-březnu 1898 pět týd­nů. Když se na zpá­teč­ní ces­tě odtud v Mnichově zno­vu uby­to­val 24. břez­na 1898 na něko­lik dní v Hotelu Trefler, pla­ti­la jeho návště­va také čle­nům tam­ní­ho May-klubu („řád­ným čle­nem může být kaž­dý bez­ú­hon­ný, k lep­ším kru­hům nále­že­jí­cí muž, kte­rý se hlá­sí k názo­rům Dr. Karla Maye, spo­čí­va­jí­cích na zákla­dech křes­ťan­ské kul­tu­ry,“ říka­ly sta­no­vy). Jeden člen klu­bu zane­chal o návštěvě uctí­va­né­ho auto­ra záznam, z něhož vybí­rá­me násle­du­jí­cí sdě­le­ní o Mayových slav­ných puš­kách:

„Svoji tak­zva­nou henry­ov­ku nejen vyna­le­zl, nýbrž i sám zho­to­vil May, niko­liv Mr. Henry... Proslulá Old Shatterhandova med­vě­do­bij­ka váži­la 34 liber. Až nyní ji odleh­čil o cca 7-8 liber tím, že z paž­by odstra­nil růz­né kovo­vé čás­ti... Na del­ší ces­ty sebou Old Shatterhand nosil přes 1 700 nábo­jů.“[25]

Znovu v Radebeulu psal May dne 18. květ­na 1898, že „ve Vídni, Mnichově, Stuttgartu atd. jsem byl žádán nej­vyš­ším a vyso­kým pan­stvem i tisí­ci čte­ná­řů. Máme za sebou těž­ké ces­to­vá­ní. Podnikl jsem tuto ces­tu, abych si odpo­či­nul, po návra­tu jsem ale osla­be­něj­ší než při odjez­du. Ve Vídni jsme chtě­li zůstat jen 3 dny, byli jsme tam ale 5 týd­nů. Musel jsem na císař­ský dvůr a nej­vyš­ší aris­to­kra­ti, kní­ža­ta, arci­vé­vod­ky­ně, hra­ba­ta, gene­rá­lo­vé atd. se o mne tak rva­li, že jsem one­moc­něl a na 14 dní ulehl do poste­le... Pak jsem se i v Mnichově obje­vil na krá­lov­ském dvo­ře, byla to obdi­vu­hod­ně krás­ná audi­en­ce. Krátce jsem pobyl v Gartowě v zemi Lüneburg, u hra­bě­te von Bernstorff, abych uči­nil stu­die. Předevčírem u nás byla tři hra­ba­ta Radeckých, potom­ci pol­ní­ho mar­šá­la Radeckého.“[26]

Otázku, kde zís­kal ony slav­né puš­ky, dostá­val May čas­to nejen na těch­to audi­en­cích. Mučili ho i jeho čet­ní návštěv­ní­ci. Také E. A. Schmid (1884-1951) se na to během návštěvy u Karla Maye v roce 1910 poměr­ně bez respek­tu zeptal: „Nuže, pane Mayi, řek­ně­te mi zce­la upřím­ně, odkud pochá­zí stří­br­ná puš­ka!„Nato se ten podi­vil: „Ano, vy jste neče­tl mého Vinnetoua?“

Odkud zís­kal Karel May své zbra­ně? Podle O. Forst-Battaglii med­vě­do­bij­ku a henry­ov­ku kou­pil na již nezjis­ti­tel­ném mís­tě. Jedna zvlášt­ní poznám­ka: odkud mohl Forst-Battaglia vědět, že May ty zbra­ně kou­pil, když pra­men už nedo­ká­zal určit? L. Gurlitt při­znal odpo­vě­di na otáz­ku, zda May vybo­jo­val svo­ji henry­ov­ku a med­vě­do­bij­ku v Americe či je kou­pil v Drážďanech u veteš­ní­ka na Altmarktu jen réto­ric­ký význam. Kdo tedy ty puš­ky vyro­bil? Puškař Henry v St. Louisu, M. Flirr v San Francisku, Jake Hawkins v St. Louis? Získal je May v obcho­dě se zbra­ně­mi na Front Street v St. Louis nebo zho­to­vil pro­slu­lé ruč­ni­ce zce­la sám?

Autor této zprá­vy hovo­řil v roce 1959 s vdo­vou po mis­tru puš­ka­řo­vi, paní Emmou Fuchsovou (1873-1964), kte­rá se s Karlem Mayem pozna­la v roce 1895 a i poz­dě­ji se s ním opa­ko­va­ně setká­va­la. Její vyprá­vě­ní a na něm posta­ve­né vlast­ní pát­rá­ní půso­bi­vě doklá­da­jí tezi, kte­rou auto­ro­vi sdě­lil již L. Patsch z Vídně: výrob­cem stří­br­né puš­ky a med­vě­do­bij­ky, legen­dár­ních zbra­ní Divokého Západu, a doda­va­te­lem henry­ov­ky byl dráž­ďan­ský puš­kař Max Fuchs!

Slavné zbraně vystavené v Muzeu Karla Maye. | Foto: Ondřej Majerčík

Oskar Max Fuchs (1873-1954) pochá­zel z Míšně, v letech 1887-91 byl v uče­ní u tam­ní­ho puš­ka­ře a van­dro­val jako tova­ryš do Tyrol a po Švýcarsku (Schaffenhausen). Tam se nau­čil výro­bě ter­čo­vých pušek, kte­ré se už teh­dy děla­ly s moder­ním Henryho-Martini uzá­vě­rem. V roce 1895 byl zno­vu v Drážďanech jako pomoc­ník puš­ka­ře, pra­co­val v jed­né továr­ně jako mecha­nik a ved­le toho pomá­hal v obcho­dě jed­né vdo­vy po puš­ka­ři, kde čis­til puš­ky a vyři­zo­val drob­né opra­vy. Na kon­ci roku 1895 ho vyhle­dal v jeho byd­liš­ti v Drážďanech-Neustadtu, Schanzenstraße 7, Karel May, aby ho pově­řil deli­kát­ním úko­lem: mla­dý puš­kař, sta­rý přes­ně 23 let a žijí­cí v nej­skrom­něj­ších pomě­rech, měl vyro­bit nej­slav­něj­ší puš­ky svě­ta, stří­br­nou puš­ku a med­vě­do­bij­ku, ale nikdo se o tom nesměl dozvě­dět! May k tomu nezvo­lil žád­né­ho reno­mo­va­né­ho dráž­ďan­ské­ho puš­ka­ře, ani násled­ní­ka E. Brocka na Galeriestraße nebo Eidnera z Königplatzu, ani slav­né­ho mis­tra Carla Grundiga z Gewandhausstraße, dvor­ní­ho puš­ka­ře Jeho Veličenstva krá­le Alberta Saského či prin­co­va dvor­ní­ho puš­ka­ře Ulbrichta z Kasernenstraße. Zakázka u těch­to zná­mých puš­ka­řů – pokud by vůbec byla akcep­to­vá­na - by brzy vešla ve zná­most a to May nechtěl.

Paní Fuchsová si na návště­vu Karla Maye ješ­tě vel­mi dob­ře vzpo­mí­na­la: ten spi­so­va­tel, Dr. May, před­jel v kočá­ře prv­ní jakos­ti. „Znáte mého Vinnetoua?“ - byla prý jeho prv­ní otáz­ka na puš­ka­ře. Fuchs ho neznal, May mu tedy o něm vyprá­věl, o jeho stří­br­né puš­ce, o Old Shatterhandovi, henry­ov­ce a med­vě­do­bij­ce. Max Fuchs se pus­til - pod­le paní Fuchsové - hor­li­vě do výro­by této indi­án­ské ruč­ni­ce, k čemuž při­spě­la vyhlíd­ka na mimo­řád­ný bak­šiš. May posky­tl jen nej­nut­něj­ší úda­je, jinak ale odká­zal na svaz­ky Vinnetoua, rudé­ho gentle­ma­na, kte­ré při­ne­sl sebou. Do výro­by ruč­nic se Max Fuchs pus­til po sva­tve­če­ru. Nářadí a mate­ri­ál si obsta­ral ze zmí­ně­né­ho obcho­du se zbra­ně­mi vdo­vy po puš­ka­ři. Podle infor­ma­cí paní Fuchsové prý její muž měl teh­dy z vět­ší­ho nářa­dí jen jeden svě­rák. Počátkem roku 1896, prav­dě­po­dob­ně něko­lik týd­nů před Velikonocemi, tedy při­bliž­ně v břez­nu, mohl Karel May dostat svo­ji stří­br­nou puš­ku, napros­to obvyklou pře­dov­ku se dvě­ma hlav­ně­mi a per­kus­ní­mi zám­ky, jejíž kol­ba a před­paž­bí byly hus­tě pobi­té jed­no­du­chý­mi hvěz­di­co­vý­mi resp. růži­co­vý­mi mosaz­ný­mi, ani ne stří­br­ný­mi hře­bí­ky. Takové okras­né hře­bí­ky lze ješ­tě dnes najít na sta­rých pohov­kách. Jak sdě­lil také svým návštěv­ní­kům, byla med­vě­do­bij­ka na Velikonoce 1896 jak zná­mo na opra­vě u jed­no­ho dráž­ďan­ské­ho puš­ka­ře. O něko­lik týd­nů poz­dě­ji záři­la i tato zbraň v arze­ná­lu Villy Shatterhand.

S boha­tou úhra­dou, kte­rou May zapla­til, se mohl mla­dý puš­kař osa­mo­stat­nit (15. květ­na 1897). V pří­ze­mí Wittenberger Straße 75 našel vhod­né pro­sto­ry pro živ­nost: „Max Fuchs, puš­kař, mecha­nik a obchod jízd­ní­mi koly.“ V roce 1901 ote­vřel Fuchs jako puš­kař a obchod­ník se zbra­ně­mi svůj obchod v Drážďanech-Blasewitzi. Karel May s ním udr­žo­val spo­je­ní a na kon­ci roku 1902 mohl od Fuchse zís­kat též svo­ji henry­ov­ku, kte­rou obchod­ník se zbra­ně­mi impor­to­val přes Švýcarsko. Všechny tři kou­zel­né puš­ky byly pohro­ma­dě.

V roce 1916 zís­kal Max Fuchs domek v Kötzschenbrodě u Radebeulu, Serkowitzer Straße 4c (poz­dě­ji Kötzschenbrodaer Str. 151). Koncese k vyko­ná­vá­ní své­ho povo­lá­ní puš­ka­ře, mecha­ni­ka a obchod­ní­ka se zbra­ně­mi mu byla udě­le­na v 1. čtvrt­le­tí 1917. V Kötzschenbrodě se Fuchs brzy těšil té nej­lep­ší pověs­ti. Také Klára Mayová (1864-1944), vdo­va po Karlu Mayovi, si kolem roku 1920 poslou­ži­la mis­tro­vou zruč­nos­tí ve vel­mi - jak věři­la - důvěr­né zále­ži­tos­ti: nevzhled­né mosaz­né hře­bí­ky stří­br­né puš­ky měl nahra­dil pra­vý­mi stří­br­ný­mi a záro­veň zho­to­vit dupli­kát ori­gi­ná­lu. Fuchs dostal od paní Mayové kra­bi­ci se stří­br­ný­mi min­ce­mi, aby z nich hře­by zho­to­vil. Tyto min­ce patr­ně pochá­ze­ly z Mayovy ori­en­tál­ní ces­ty (1899/1900) resp. ame­ric­ké ces­ty (1908). Max Fuchs odstra­nil hvěz­di­co­vé hře­by a na jejich mís­to nabil kru­ho­vé stří­br­né. Na ori­gi­ná­lu stří­br­né puš­ky lze ješ­tě dnes roze­znat otis­ky, pochá­ze­jí­cí od původ­ních pěti­cí­pých hvěz­di­co­vých hře­bí­ků.

V roce 1937 bylo mož­né číst v novi­nách: „Puškařský mis­tr Max Fuchs z Kötzschenbrodaer Straße osla­vil dne 15. květ­na své 40-leté jubi­le­um samo­stat­né­ho puš­kař­ské­ho mis­tra a záro­veň 50-leté jubi­le­um ve svém povo­lá­ní. Svůj obchod zalo­žil v roce 1897 v Drážďanech a v roce 1917 jej pře­lo­žil do Kötzschenbrody.“ K tomu­to jubi­leu puš­kař svůj obchod slav­nost­ně vyzdo­bil: do výlo­hy umís­til vzor­ky své­ho řeme­sl­nic­ké­ho umě­ní, lovec­ké zbra­ně, avšak také své řády a čest­né ceny, kte­ré zís­kal jako mis­trov­ský stře­lec. Ale všech­ny tyto expo­ná­ty muse­ly zbled­nout ved­le sen­zač­ní­ho pře­kva­pe­ní, kte­ré „zbro­jíř Max“, jak ho všu­de nazý­va­li, při­chys­tal: stej­ně tak vysta­vil i foto­gra­fie, kte­ré uka­zo­va­ly puš­ka­ře se slav­nou stří­br­nou puš­kou Karla Maye a kte­ré byly opat­ře­ny odka­zem, že on - Max Fuchs - tuto slav­nou zbraň i med­vě­do­bij­ku své­ho času pro pana Karla Maye zho­to­vil. Toto nena­dá­lé odha­le­ní teh­dy na mno­hé půso­bi­lo roz­ča­ru­jí­cím dojmem.

Tu a tam se Karel May musel pod­vo­lit skep­si svých čte­ná­řů, když vyprá­věl o svých zázrač­ných zbra­ních, hlav­ně o henry­ov­ce, pří­liš­né divy. Ještě v poz­děj­ších letech (1909) se pokou­šel omlou­vat: „vysmí­va­li se mi, když jsem hovo­řil o 25 výstře­lech. Byli dokon­ce moud­ří, veli­ce moud­ří lidé, kte­ří mne kvů­li této puš­ce pro­hla­šo­va­li za lhá­ře a pod­vod­ní­ka, ačko­liv o ruč­ních pal­ných zbra­ních a o střel­bě vědě­li tak málo, že mi jich bylo pří­mo líto... V Itálii sestro­jil Cei-Rigotti 25-rannou armád­ní puš­ku a jeden skot­ský vyná­lez­ce před­lo­žil ang­lic­ké­mu minis­tro­vi vál­ky dokon­ce 28-rannou puš­ku s dostře­lem 3 100 met­rů.“[27]

Případy, kte­ré May uve­dl, jsou auten­tic­ké: v letech 1901-06 zkon­stru­o­val ital­ský důstoj­ník Amerigo Cei Rigotti něko­lik samo­na­bí­je­cích mecha­nis­mů a kulo­me­tů, kte­ré dlou­ho zkou­šel, ale do výro­by neby­ly uve­de­ny. Ale exis­to­va­ly zázrač­né zbra­ně? Tuto otáz­ku lze zod­po­vě­dět jen na zákla­dě peč­li­vých technicko-zbrojířských stu­dií ([28] a [29]), kte­ré mohou záro­veň také odha­lit his­to­ric­ké předob­ra­zy zbra­ní, kte­ré popi­so­val či vlast­nil Karel May.


Poznámky:

[1] Dopis Karla Maye, 2. 11. 1894, v: Frankfurter Zeitung, říš­ské vydá­ní, z 1. 4. 1937.
[2] Karel May, Deadly dust, v: Dt. Hausschatz, Regensburg, VI (1879/80).
[3] Karel May, Oranže a dat­le, Freiburg 1894.
[4] Karel May, Růže z Kairvánu, Osnabrück 1894.
[5] Karel May, „Vánoce!“, Freiburg 1897.
[6] V: Deutscher Hausschatz, Regensburg, XVIII (1891/92).
[7] Karel May, Vinnetou, rudý gentle­man, sv. I, Freiburg 1893.
[8] Dopis Karla Maye J. Martinimu, Mühlhausen, 22. 6. 1895; sdě­le­no od L. Patsche z Vídně.
[9] Karel May, Satan a Jidáš, sv. II, Freiburg 1897.
[10] Karel May, V Kordillerách, Freiburg 1894.
[11] Karel May, V bal­kán­ských rokli­nách, Freiburg 1892.
[12] E. Weber, Karel May - kri­tic­ké poví­dá­ní, v: K otáz­kám spi­sů pro mlá­dež, Lipsko 1903.
[13] Karel May, Černý mustang, In: Der Gute Kamerad, Stuttgat, Berlín, Lipsko, XI (1896/97).
[14] Karel May, Syn lov­ce med­vě­dů, Stuttgart, Berlín, Lipsko 1890.
[15] Ramon Díaz de la Escosura (Karel May), Lesní Růžička, Drážďany (1882).
[16] G. Ferry, Zálesák, Stuttgart, Berlín, Lipsko, bez vro­če­ní.
[17] Karel May, V zemi máh­dí­ho, sv. III, Freiburg 1897.
[18] Karel May, Old Surehand, sv. III, Freiburg 1897.
[19] Sdělení Dr. Wilhelma Schevena, Drážďany, 21.12.1927; archív K. Hoffmanna
[20] Sdělení Dr. Johannese Schützeho, Chemnitz, 31.12.1927; archív K. Hoffmanna.
[21] Neues Wiener Abendblatt, 24. 2. 1937.
[22] E. E. Kisch, Ve vile „Shatterhand“. Interview s Karlem Mayem, v: Bohemia, Praha, čís. 133, 15. 5. 1910.
[23] Bohemia, Praha, 14. 10. 1898.
[24] Dopis Karla Maye F. E. Fehsenfeldovi, Freiburg i. Br., 27. 7. 1897, v: K. Gu- enther, Karel May a jeho nakla­da­tel, Radebeul 1933.
[25] Materiály May-clubu Mnichov (1898); sdě­le­no od L. Patsche, Vídeň.
[26] Dopis Karla Maye Carlovi Felberovi, Hamburk, 18. 5. 1897.
[27] Karel May, Vinnetou, sv. IV, Freiburg 1910.
[28] J. Pugs, Ruční pal­né zbra­ně, Berlín 1970
[29] M. Thierbach, Historický vývoj ruč­ních pal­ných zbra­ní, Drážďany 1886/87.
[30] J. Schön, Historie ruč­ních pal­ných zbra­ní, Drážďany 1858.
[31] J. Fanta, Zbraně v romá­nech Karla Maye, v: KMJB 1932.
[32] B. Wandolleck, Střelné zbra­ně v romá­nu Vinnetou, v: KMJB 1923.

Použitá lite­ra­tu­ra:

  • HOFFMANN, Klaus. Silberbüchse - Bärentöter - Henrystutzen, „das sind die drei berühm­tes­ten Gewehre der Welt“, Herkunft, Wirkung und Legende. In Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 1974. Hamburg: Hansa-Verlag, 1973. Přeložil Dr. Jan Koten.
  • JORDÁN, Karel. Muž zva­ný Old Shatterhand. Praha: Toužimský & Moravec, 1997. ISBN 80-85773-79-1.


Ohodnoťte článek



Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky: