Kritiky.cz > Filmy > Retro filmové recenze > Walk the Line - I walk the line – znám svou míru - zpíval Johnny Cash v jedné ze svých písniček.

Walk the Line - I walk the line – znám svou míru - zpíval Johnny Cash v jedné ze svých písniček.

Walk

A věř­te - nevěř­te, lhal jako když tisk­ne..

Životopisný sní­mek o legen­dě ame­ric­ké hudeb­ní scé­ny je zřej­mě odsou­zen k neko­neč­né­mu srov­ná­vá­ní s Rayem – vyni­ka­jí­cím fil­mem reži­sé­ra Taylora Hackforda, jenž byl na plát­na našich kin uve­den přes­ně před rokem. A nediv­me se srov­ná­ní, ba ani se mu nebraň­me – vždyť mají tolik spo­leč­né­ho...

Začněme tedy od Adama. V raném dět­ství kru­tá rána osu­du v podo­bě tra­gic­ké smr­ti Johnnyho star­ší­ho bra­t­ra. Otec cho­le­ric­ký alko­ho­lik, jenž své­ho syna zapla­vo­val výčit­ka­mi a vrhal na něj stín milo­va­něj­ší­ho sou­ro­zen­ce. Stín, ze kte­ré­ho se Johnnymu zřej­mě nikdy nepo­da­ři­lo vystou­pit. Touha zalí­bit se otci, mar­ná sna­ha pro­bu­dit v něm hrdost nená­pad­ně pro­stu­pu­je celým fil­mem.

S ote­vře­ný­mi ústy sle­du­je­me Johnnyho ces­tu živo­tem a spo­lu s ním se hou­pe­me na hou­pač­ce. Prožíváme s ním poci­ty štěs­tí, abychom s ním násled­ně pada­li do hlu­bin tem­ných pro­pas­tí… Charismatickému „muži v čer­ném“, jenž nikdy nepře­stal bojo­vat o své mís­to na slun­ci, vde­chl život vyni­ka­jí­cí Joaquin Phoenix. Stačí jeden jedi­ný uhran­či­vý pohled jeho očí a my přes­ně víme, jak se Johnny prá­vě cítí.

Film nikdy nespa­dá do zby­teč­ných klišé, ačko­li se děj neu­stá­le točí kolem lás­ky. Nejen k hud­bě, ale pře­de­vším k Cashově fem­me fata­le, zpě­vač­ce June Carterové, kte­rou ztvár­ni­la Reese Whiterspoonová. Co se týče její­ho herec­ké­ho výko­nu - a pěvec­ké­ho tak­též - sme­kám klo­bouk. Teď už ji oprav­du nikdo nemů­že házet do šuplí­ku mezi blon­ďa­té naiv­ní krás­ky. Že je to Herečka s vel­kým H doka­zu­je pří­mo bra­vur­ně.

A vzhle­dem k tomu, že svou recen­zi mys­lím oprav­du upřím­ně :), nemo­hu nekon­sta­to­vat pro mě význam­ný fakt, že Cashovy pís­ně v podá­ní Phoenixe se mi líbi­ly mno­hem víc než od jeho samot­né­ho. Na fil­mo­vém plát­ně měly vět­ší ener­gii, hloub­ku, čis­to­tu.. Pokud rádi odchá­zí­te z kina pří­jem­ně nala­dě­ni, s melan­cho­lic­kým mra­ze­ním po celém těle a s úsmě­vem na rtech, nevá­hej­te a na Walk the Line zajdě­te. Opravdu to sto­jí za to…


Photo © 20th Century Fox

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 2,02663 s | počet dotazů: 217 | paměť: 52154 KB. | 16.05.2021 - 07:40:09
X