Východní přísliby

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Co dělá z fil­mu under­groun­do­vé dílo? Celkové poje­tí reži­sé­ra? Neznámé tvá­ře na mís­tech her­ců? Originální nápa­dy? Postupy? Nedostatek peněz? Cívka pře­tr­že­ná někde v polo­vi­ně? Nebo pros­tě jen souzně­ní všech těch­to fak­to­rů v jeden pev­ný a uce­le­ný výsle­dek, obsa­hu­jí­cí ingre­di­en­ce urči­té kva­li­ty…

…posklá­da­né jako bizar­ní puzzle do jed­no­ho mohut­né­ho cel­ku? Nebo…? Staré kos­ti pře­váž­ně nezá­vis­lé­ho reži­sé­ra Davida Cronenberga, zača­li oči­vid­ně spo­ko­je­ně vrzat někde kolem roku 2005, kdy se z extrém­ních fil­mů plných zají­ma­vých nechut­nos­tí, stal komor­ní film, nepo­strá­da­jí­cí psy­cho­lo­gic­ké náčr­ty všech jed­not­li­vých osob, ale i nevtí­ra­vý čer­ný humor s mír­nou por­cí „upřím­né bru­ta­li­ty“. Ten film se jme­no­val „A History of Violence“ a pojed­ná­val o poklid­ném živo­tě malo­měst­ské­ho otce, Toma Salla, žijí­cí­ho si svůj den­ní – pra­cov­ní – ste­re­o­typ v pří­jem­né kavár­ně.

Vše postu­pu­je ve svých hlu­bo­kých sto­pách, a život ani nena­svěd­ču­je něja­ké­mu vychý­le­ní či ino­va­ci, nýbrž jde, jak cho­dil něko­lik minu­lých let, nepo­chyb­ně až do doby, kdy kavár­nu pře­pad­ne dvoj­ce zlo­čin­ců, a Tom je eli­mi­nu­je jako ran­ní ospal­ky z očí. Nenadálé hrdin­ství samo­zřej­mě při­vá­dí spous­tu novi­ná­řů, žijí­cích pro medi­ál­ní explo­ze a hrdi­ny, kte­ří prá­vě tak berou Toma. Publicita má ale samo­zřej­mě i své nechval­né, nepří­jem­né a pře­de­vším nebez­peč­né strán­ky – napří­klad ve chví­li, kdy za Tomem při­je­de ban­da mafi­á­nů, co ho berou doslo­va jako staré­ho zná­mé­ho.
Vcelku jed­no­du­chý pří­běh, ze kte­ré­ho vykře­sa­li reži­sér a her­ci mož­né maxi­mum, roze­hra­né jako psychologické-drama o vyko­pá­vá­ní z hro­bu, svou dlou­ho pohřbe­nou minu­lost. Nicméně, když se pozor­ně zapo­slou­chá­me, a shléd­ne­me oba fil­my, uvi­dí­me jejich zna­tel­né spo­ji­tos­ti, aneb důkaz, že Cronebergovi kos­ti vrží stej­ně jako před dvě­ma lety – scé­nář se zase dá shr­nout pár okleš­tě­ný­mi věta­mi, postrá­da­jí­cích něja­ký zna­tel­něj­ší jazy­ko­vý um : porod­ní asi­s­tent­ka (Naomi Watts ve svém kla­sic­kém výko­nu) se při­ple­te do hle­dá­ní iden­ti­ty mat­ky, jejíž dítě leží na porod­ním sto­le a mat­ka na tom pitev­ním – zemře­la, čtr­nác­ti­le­tá při poro­du. Situace se ale počne nekon­t­ro­lo­va­tel­ně třást, když se asi­s­tent­ka, zaplé­tá s Ruskou Mafií, kte­rá roz­hod­ně nepo­tře­bu­je roz­sé­vat infor­ma­ce o sobě, všu­de mož­ně.

Podobně jako u „A History of Violence“, sle­du­je­me (pokud tedy sle­du­je­me bed­li­vě), že scé­nář, jeví­cí se sku­teč­ně pros­tě, má své urči­té vnitř­ní kouz­lo a sílu prá­vě ve vět­ši­ně věcích nevy­řče­ných, jen mír­ně nazna­če­ných – v „Eastern Promises“ jde napří­klad o posto­je člo­vě­ka, kte­rý se oct­ne ve slo­ži­té situ­a­ci, kde si musí ze dvou zel, vybrat to men­ší, či nao­pak, čis­tě dle cha­rak­te­ru. Pod náno­sem peč­li­vě gan­gs­ter­ské­ho laku ale stá­le vidí­me pří­běh zhr­ze­né Rusky (čtr­nác­ti­le­té mat­ky, k její­muž živo­tu se vra­cí­me pomo­cí její­ho dení­ku, kte­rý po ní zůstal), hle­da­jí­cí lep­ší život na půdě vysně­né­ho výcho­du – Londýna.

Na této plo­še se poma­lu odkrý­va­jí všech­ny kýčo­vi­té před­sta­vy „dob­ra“, „zla“, „zne­tvo­ře­né­ho zla“ a „zne­tvo­ře­né­ho dob­ra“, při­čemž nás začne napa­dat, jest­li jen nesle­du­je­me pohád­ku pro dospě­lé, kde jsou všech­ny tyto frag­men­ty ukry­ty pod povrch­ním, pozér­ským zevnějš­kem, kte­rý se cho­vá napros­to jinak, než se ve sku­teč­nos­ti cho­vat chce – za uvě­ři­tel­nost toho vše­ho, může­me vdě­čit pře­de­vším per­fekt­ním her­cům. Viggo Mortensen jako ele­gant­ní řidič Nikolaj, pra­cu­jí­cí pro Ruskou Mafii, u něhož zří­me napros­to per­fekt­ní sži­tí s rolí, a ať už dělá coko­liv (napří­klad řeže koneč­ky prs­tů mrt­vo­le), pořád ho bere­me jako bytost, se svou tajem­nou minu­los­tí, ve kte­ré cítí­me něco, co může i morál­ně kon­zis­tent­ní člo­věk, uznat za dob­ro.
A víte jak se jme­nu­je ta pách­nou­cí kupa sra­ček, do kte­ré se ta krás­ně budo­va­ná pla­ne­ta „Eastern Promises“ řítí? Konec. Ta pách­nou­cí kupa sra­ček se jme­nu­je „Konec.“, aneb mohut­ný skok k main­stre­a­mu, kde se vysvět­lí ono „tajem­né dob­ro“ ele­gant­ní­ho řidi­če, řád­ně kli­šo­vi­tou meto­dou, a i když díky ní pocho­pí­me urči­té roz­hod­nu­tí samot­né­ho Nikolaje (napří­klad nevů­li při sou­lo­že­ní s nevi­nou pro­sti­tut­kou), jaké pak nabí­ra­jí díky tomu­to „vysvět­lu­jí­cí­mu“ oka­mži­ku na efek­ti­vi­tě a pro­pra­co­va­nos­ti, stá­le nám vadí ta urči­tá doslov­nost, zvláš­tě v jed­né rovi­ně – nechtěl bych nějak pro­zra­zo­vat děj, ale mys­lím že spous­ta lidí už to ví, či spíš oče­ká­vá , tak­že plně řek­nu, že „Eastern Promises“ skon­čí vlast­ně dob­ře.

To je jed­na ote­vře­ných ran, jinak pro­pra­co­va­né­ho a upřím­né­ho fil­mu, poně­vadž posel­ství, že i Ruská Mafie má své „dob­ré hochy“ a že ve sku­teč­nos­ti má vět­ši­na hajz­lů dob­ré srd­ce, se jeví jako hnus­ná, banál­ní šrám. Protože kdy­by se film držel své ces­ty, jako půso­bi­vé son­dy nevin­né­ho člo­vě­ka do sofis­ti­ko­va­né pavu­či­ny spře­de­né nena­žra­ný­mi pavou­ky, s urči­tý­mi vnitř­ní­mi výpo­vě­di, fun­go­val by mno­hem více – v čemž mu pomá­há i kame­ra (Peter Suschitzky), v potřeb­ných oka­mži­cích lid­sky komor­ní, v urči­tých jako­by neza­u­ja­tě odmě­ře­ná – cizí. Těchto důle­ži­tých detai­lů si vší­má­me napří­klad v momen­tu, kdy má Nikolaj anál­ní sex s rus­kou pro­sti­tut­kou – v samot­ném aktu se pro­lí­ná záběr na oba dva, při­čemž pro­sti­tut­ka jen leda­by­le na čtyřech, bez názna­ku pro­cí­tě­ní, spíš napros­to vyhas­le, se skel­ný­ma oči­ma plných lítos­ti, plní svou „prá­ci“ a Nikolaj tak­též.

Sex dvou lidí jež se vidí popr­vé, a nikdo z oněch dvou to nechce (proč ne Nikolaj, se dozví­te při sle­do­vá­ní), dosa­hu­je díky herec­kým výko­nům, reži­sér­ské­mu angaž­má a stro­hé kame­ře napros­to vrchol­ných oka­mži­ků, zvlášť poté, co po aktu, začne pro­sti­tut­ka – nahá jen s pod­vaz­ky – zhrou­ce­ná na poste­li zpí­vat krás­ným hla­sem, dost mož­ná z důvo­du abychom si uvě­do­mi­li, že oso­ba, kte­rou muži v této spo­leč­nos­ti vní­ma­jí pou­ze jako „objekt“, je ve sku­teč­nos­ti také lid­ská bytost s city, to nám dává naje­vo i instru­men­tál­ní hud­ba Howarda Shorea, úmy­sl­ně nevý­razná, pou­ži­ty v oka­mži­cích, kdy se cítí­me jako když ladí­me stru­nu a mys­lím si, že kaž­dou chví­lí musí prask­nout. Podobně pro­cí­tě­né­ho oka­mži­ku se dočká­me i v úpl­ně posled­ní zábě­ru, z jaké­ho je sro­zu­mi­tel­ně cítit ona bez­na­děj a smu­tek z okol­ní­ho svě­ta i sama sebe, vylí­če­na mini­mál­ní­mi pro­střed­ky.

Ano, „Eastern Promises“ je pro­cí­tě­ný film, návště­va bru­tál­ní­ho svě­ta mužů, kte­rým se nedo­stá­vá to, po čem tolik baží, z čehož se samo­zřej­mě rodí smu­tek, ven­ti­lo­va­ný pře­de­vším násil­nou, sexu­ál­ní nebo alko­ho­lic­kou ces­tou. Nemuseli bychom to fil­mu věřit, pokud by tedy neby­la mohut­ná dáv­ka vše­ho sna­že­ní a prá­ce, upí­rá­na smě­rem k obra­zo­vé upřím­nos­ti, zamě­ňu­jí­cí se chví­le­mi až s natu­ra­lis­tic­kým ladě­ním – nic z toho není ale nuce­né, spíš se sna­ží pev­ně držet rea­li­ty, a tře­ba tako­vá bit­ka Nikolaje a dvou mužů v sau­ně, je sku­teč­ně vrchol­ným poči­nem, u kte­ré bude­te věřit kaž­dý zasa­ze­ný úder, i bod­nu­tí nožem, a nejen pro­to, že je v této scé­ně Viggo Mortensen sku­teč­ně napros­to nahý. Při kaž­dé při­puš­tě­né ráně se obje­ví trh­li­na, krev začne téci ade­kvát­ně s úde­ry a Nikolaj roz­hod­ně není Connery v šede­sá­tých letech, a tak něja­ká ta jizva mu na kon­tě urči­tě při­bu­de – jak by taky ne, dvoj­ce nožů na něj bude ata­ko­vat sku­teč­ně s bojechti­vou rados­tí, což sám pozná pře­de­vším na své ruce a tělo.

Tedy, abych se vrá­til na úpl­ný začá­tek recen­ze, přes­ně­ji jeho prv­ní odsta­vec – „Co dělá z fil­mu under­groun­do­vé dílo?“. Croneberg pojal film po svém, měl zná­me tvá­ře na mís­tech her­ců, mír­ně ori­gi­nál­ní nápad ve scé­ná­ři, v postu­pech neex­pe­ri­men­to­val, měl dosta­tek peněz a cív­ku upro­střed taky netr­hal, a přes­to mu z toho vyšlo cel­kem under­groun­do­vé dílo, jehož kom­pli­ko­va­nost roz­hod­ně není vněj­ší, a sha­zu­je ho pří­liš ohra­ný konec.
PS: Vincet Cassel, o němž jsem se až doteď (úmy­sl­ně?) nezmí­nil, hra­je ve fil­mu důle­ži­tou roli a pou­ze doka­zu­je, že je jed­ním z nej­lep­ších her­ců sou­čas­nos­ti.
Verdikt : Komorní svět zhr­ze­ných Rusů, žijí­cích na opač­ných stra­nách bari­kád s důmy­sl­ně skry­tým, impli­cit­ním posel­stvím.

Photo © Focus Features

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře