Kritiky.cz > Filmy > Filmová klasika > Všichni dobří rodáci

Všichni dobří rodáci

Photo © Filmové studio Barrandov / Jaromír Komárek
Photo © Filmové studio Barrandov / Jaromír Komárek
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Když jsem začal cho­dit na gym­pl, obje­vil jsem v domě svých pra­ro­di­čů doslo­va poklad: Staré roč­ní­ky časo­pi­su Kino, zrov­na z dru­hé polo­vi­ny šede­sá­tých let, kdy se sta­la čes­ko­slo­ven­ská kine­ma­to­gra­fie svě­to­vě uzná­va­nou (kde­že jsou ty doby…) a kdy se obje­vi­la úpl­ně nová gene­ra­ce skvě­lých fil­ma­řů a najed­nou i sta­ří ruti­né­ři zača­li točit pozo­ru­hod­né věci. Nejenže v těch časo­pi­sech byly moc pěk­né obráz­ky vnad­ných here­ček, což mne teh­dy prá­vě začí­na­lo dost zají­mat, ale doče­tl jsem se i spous­tu infor­ma­cí o fil­mech, kte­ré jsem pod­le názvu vůbec neznal, v tele­vi­zi je nedá­va­li a neby­ly na pro­gra­mu ani těch nej­lep­ších kin včet­ně fil­mo­vých klu­bů. Postupně jsem se mimo­děk vypra­co­val sko­ro na exper­ta na tre­zo­ro­vé fil­my. Znal jsem jejich názvy, děj, herec­ké obsa­ze­ní, měl jsem načte­né dobo­vé recen­ze, tak­že jsem tušil, v čem jsou asi dob­ré a v čem ne, a postup­ně jsem zjiš­ťo­val, že je prav­dě­po­dob­ně vzhle­dem k jejich obsa­hu nikdy neu­vi­dím, a začal taky postup­ně chá­pat, proč.

Jedním z nich byl i film reži­sé­ra Vojtěcha Jasného Všichni dob­ří rodá­ci, kte­rý měl v růz­ných dobo­vých hod­no­ce­ních snad úpl­ně nej­lep­ší výsled­ky, kri­ti­ci na něj pěli ódy a ve sta­li­nis­tic­kém myš­le­ní zastyd­lí funk­ci­o­ná­ři z něj muse­li doslo­va „lézt po zdi“. Pátral jsem po fil­mu vše­mi teh­dy dostup­ný­mi způ­so­by, moc jsem tou­žil ho vidět na vlast­ní oči, a při­tom všich­ni jen krči­li rame­ny, uhý­ba­li oči­ma a říka­li mi, že to pros­tě musím chá­pat, ale že tenhle film oprav­du nikdy v živo­tě neu­vi­dím. Nakonec se vše změ­ni­lo, hlí­da­či tre­zo­rů při­šli o své klí­če a já měl dost pří­le­ži­tos­tí vidět kýže­ný film něko­li­krát v tele­vi­zi, ale úpl­ně popr­vé jsem ho shlé­dl v pro­stře­dí, pro kte­ré byl dimen­zo­va­ný - tedy v kině; na to se dnes čas­to zapo­mí­ná, že star­ší fil­my jsou ješ­tě děla­né prak­tic­ky výhrad­ně pro kina, tak­že tele­viz­ní obra­zov­ka, obra­zov­ka počí­ta­če nebo dokon­ce - nedej bože - dis­plej mobil­ní­ho tele­fo­nu jim not­ně ubí­rá na účin­ku, zvlášť jde-li o dílo s tak význam­nou výtvar­nou poe­ti­kou. A zno­vu jsem si uvě­do­mil, že - jako u všech oprav­du dob­rých fil­mů - i když ho vidím poně­ko­li­ká­té, nenu­dí mne, ale nachá­zím v něm stá­le nové a nové potě­šu­jí­cí drob­nos­ti, obje­vu­ji vzta­hy, kte­rých jsem si dří­ve nevši­ml, můžu pře­mýš­let o nových výkla­dech někte­rých scén a díky časo­vé­mu odstu­pu mne napa­da­jí i někte­ré vaz­by na to, co se děje v sou­čas­nos­ti. Ale v tom je smy­sl výbor­ných umě­lec­kých děl, že mají vždy co říct nejen k době, kdy vznik­la nebo o kte­ré pojed­ná­va­jí, ale i o vždy nové a nové sou­čas­nos­ti.

Proto jsem si vybral pro dal­ší člá­nek z rubri­ky Kulturní špe­hýr­kou prá­vě ten­to legen­dár­ní film. Jako oby­čej­ně nebu­du psát ani tak o obsa­hu ani o fak­tech (ten­to blog není čte­nář­ský deník), kte­ré je mož­né najít kdy­ko­li na webu, ale při­po­jím něco z vlast­ní kuchy­ně - tedy pár vlast­ních postře­hů a myš­le­nek, kte­ré mi v hla­vě hara­ši­ly, když jsem se na film díval.

Jsem pře­svěd­če­ný, že Všichni dob­ří rodá­ci jsou i s mno­ha­le­tým odstu­pem pře­de­vším výbor­ným a pro­fe­si­o­nál­ně udě­la­ným fil­mem. Nemusí mi chut­nat úpl­ně všech­na sous­ta této fil­mo­vé krmě (k urči­tým výhra­dám se ješ­tě v tex­tu vrá­tím), ale to nezna­me­ná, že při této opu­lent­ní hos­ti­ně pro divá­ko­vy smys­ly nejsou mé fil­mo­vé chu­ťo­vé buň­ky vrcho­va­tě uspo­ko­je­ny. Tento film je jed­ním z mála, u kte­rých se doká­žu doslo­va pro­pad­nout v čase; mám pocit, že jsem se stal přímým pozo­ro­va­te­lem živo­ta v pová­leč­né morav­ské ves­ni­ci (reži­sér Jasný je rodá­kem z Kelče, kde také mají fil­mo­vé posta­vy své sku­teč­né předob­ra­zy), že v této ves­ni­ci dokon­ce sám žiju a vidím kolem sebe niko­li her­ce, ale své sou­se­dy, se kte­rý­mi pod­le něja­ké­ho podiv­né­ho boží­ho zámě­ru sdí­lí­me spo­leč­ný pro­stor k žití, navzdo­ry odliš­nos­tem mezi námi, odliš­nos­tem, kte­ré - neroz­d­mychá­vá­ny zása­hy zven­čí - mohou snad exis­to­vat v při­ro­ze­né rov­no­vá­ze. Ale doba roz­ry­tá čer­s­tvý­mi váleč­ný­mi zku­še­nost­mi neby­la naklo­ně­na bez­pro­blé­mo­vé­mu sou­ži­tí pod­le pra­dáv­ných pra­vi­del, roli Boha najed­nou umen­šu­je jiná ide­o­lo­gie, kte­rá v obdo­bí ve fil­mu nazva­ném sko­ro líbezně „Předjaří 1948“ naby­la vrchu a roz­hod­la se svůj vítěz­ný čas si nále­ži­tě užít.

A my může­me sle­do­vat, jak ves­nič­tí přá­te­lé a sou­se­di, povět­ši­nou při­pou­tá­ni odka­zem gene­ra­cí svých před­ků ke kous­ku půdy v tra­dič­ní rov­no­vá­ze se základ­ním pří­rod­ním cyk­lem zro­ze­ní, žití a smr­ti, pro­ží­va­jí po skon­če­ní vál­ky krát­ké eufo­ric­ké obdo­bí vzá­jem­né blíz­kos­ti, kte­ré bude vystří­dá­no dobou odci­ze­ní, roz­dě­le­ní na nesmi­ři­tel­né sku­pi­ny. Jedna z vizu­ál­ně i sym­bo­lic­ky nej­sil­něj­ších a nej­pod­stat­něj­ších scén fil­mu je dlou­hý záběr, ve kte­rém se ves­ni­ča­né - po spo­leč­ném vese­lém veče­ru v míst­ní hos­po­dě - pro­bou­ze­jí na strá­ni pod vzrost­lým stro­mem, aby je měk­ké paprsky vychá­ze­jí­cí­ho slun­ce při­mě­ly napo­hled k oby­čej­né­mu odcho­du do jejich domo­vů - ve sku­teč­nos­ti se však roz­chá­ze­jí do nové budouc­nos­ti, kaž­dý za svým živo­tem, a vzda­lu­jí se nejen od nád­her­ně nasví­ce­né­ho stro­mu, toho zástup­né­ho cen­t­ra vesmír­né­ho rozpí­ná­ní, ale i navzá­jem jeden dru­hé­mu. Přitom ty slu­neč­ní paprsky, kte­ré je k tako­vé­mu roz­cho­du při­mě­ly, nejsou samy o sobě dob­ré či špat­né; to jen člo­věk uva­žu­je v těch­to kate­go­ri­ích a jen on jim dává svý­mi růz­no­ro­dý­mi cíli, lás­ka­mi či nená­vist­mi oprav­do­vý obsah; slun­ce, stej­ně jako dal­ší pří­rod­ní ele­men­ty - vítr, voda a ve zdej­ších ves­nic­kých pomě­rech hlav­ně půda, jsou odvě­kou danos­tí, u kte­ré nemá smy­sl posu­zo­vat, zda se nám líbí nebo nelí­bí. Východ slun­ce je sym­bo­lic­kým počát­kem, krát­ký čas vlíd­né­ho spo­luži­tí kon­čí, lidé se pro­bou­ze­jí, pomě­ry se mění a kaž­dý z oby­va­tel se ori­en­tu­je v nových pomě­rech pod­le svých osob­ních cílů, ide­á­lů a své­ho cha­rak­te­ru.

I v napo­hled idy­lic­kém souzně­ní ale už dří­ma­jí zásad­ní roz­po­ry, kte­ré po změ­ně spo­le­čen­ských pořád­ků pro­puk­nou napl­no a dopad­nou vlast­ně úpl­ně na všech­ny, ať už sto­jí na jaké­ko­li stra­ně: Hned v prv­ních obra­zech fil­mu vidí­me uči­te­le Otčenáše (Vlastimil Brodský), jak hra­je spo­lu s ves­nic­kým sbo­rem v kos­te­le na var­ha­ny pokro­ko­vé pís­ně, tak­že se kos­tel­ní lodí nesou slo­va „Rudá voj­ska od výcho­du…“ a „Za Beneše, za Stalina…“. Nové smýš­le­ní vystr­ku­je růž­ky v pro mno­hé sym­pa­tic­ké a při­ro­ze­né opo­zi­ci vůči tra­dič­ní­mu nábo­žen­ské­mu mode­lu. Po pří­cho­du fará­ře však ješ­tě vol­ně pře­jde na tra­dič­ní „Chválu vzdej­me“. Doba, kte­rá zane­dlou­ho vytvo­ří obraz církve jako nepří­te­le a bude stí­hat její zástup­ce jako vele­zrád­ce, ješ­tě nena­sta­la, lépe řeče­no nepro­puk­la v plné síle. Paradoxní je, že kola nových pořád­ků roz­tá­če­jí prá­vě ti, kte­ří z původ­ních pořád­ků vze­šli a rozu­mě­jí jim; to až v dal­ším sle­du (a vždy stej­ně záko­ni­tě) se chá­pou moci ti, kte­ří v nevě­ří v žád­né ide­á­ly kro­mě vlast­ní­ho pro­spě­chu. Právě těm ide­a­lis­té Otčenášova typu dláž­dí svý­mi činy ces­tu.

To nená­pad­ně důle­ži­té se skrý­vá v roz­ho­vo­ru Otčenáše s man­žel­kou, kte­rá mu vytý­ká, že jde ve sku­teč­nos­ti pro­ti lidem: „Sám nevíš, do čeho lidi ženeš, nutíš je, do čeho sami nechtě­jí.“ „Však oni to pocho­pí, že jsme to mys­le­li dob­ře. A když ne oni, tak jed­nou jejich děti!“ Zrovna v tomhle „ide­á­lu obec­né­ho dob­ra“ vidím memen­to i pro sou­čas­nost a pro budouc­nost, pro­to­že mesi­ášů dob­ra, kte­ří přes­ně vědí, jak věci mají být, a jaké hod­no­ty tedy muse­jí všich­ni povin­ně sdí­let, se najde ve všech dobách i kul­tu­rách dost. „Proč zaví­rat pro kázá­ní?“ hlá­sá Otčenáš prak­tic­kou „sou­sed­skou“ tole­ran­ci, ale při­tom nevi­dí nebo nechce vidět, že síly, jejichž jmé­nem vystu­pu­je, jdou přes­ně pro­ti tomu­to prin­ci­pu a budou potí­rat jakou­ko­li sto­pu odliš­né­ho názo­ru: To míst­ní foto­graf a nastá­va­jí­cí bez­o­hled­ný apa­rátčík (výbor­ný Ilja Prachař) to vidí mno­hem jas­ně­ji a přes­ně v sou­la­du s čer­no­bí­lým vidě­ním svě­ta nových ide­o­lo­gů: „A půjde­me tvr­dě! A kdo se nám posta­ví, toho setnem!“ I pro­to se postup­ně dosta­ne Otčenáš do jaké­ho­si pro­sto­ru mezi „oprav­do­vý­mi revo­lu­ci­o­ná­ři“ a oby­čej­ný­mi lidi, jeho mís­to jako by neby­lo ani na jed­né ani na dru­hé stra­ně. „Dostali jsme se oba mezi vel­ká kola,“ říká své­mu pří­te­li (byť revo­luč­ní mluvou - vlast­ně už teď tříd­ní­mu nepří­te­li), sed­lá­ku Františkovi (Radoslav Brzobohatý). Doba nepře­je při­ro­ze­ným ide­á­lům, je tře­ba pro­sa­zo­vat „ofi­ci­ál­ní linii“.

Velmi sil­nou strán­kou fil­mu je pro­po­je­ní „vel­ké his­to­rie“ s malý­mi kon­krét­ní­mi lid­ský­mi osu­dy. Historický úno­ro­vý pře­děl z roku 1948 sem ostat­ně dozní­vá jen for­mou vyprázd­ně­ných hesel z míst­ní­ho roz­hla­su: „Politika se sta­ne věcí cti... Bude zase dob­ře... Naše koru­na je jed­nou z nej­stá­lej­ších měn v Evropě.“ Na dru­hé stra­ně vidí­me Jořku Pyřka (Vladimír Menšík), mimo­řád­ně zruč­né­ho ale pří­liš vol­no­myš­len­kář­ské­ho „kra­dá­ka“, zvyk­lé­ho občas pobý­vat za své skut­ky v kri­mi­ná­lu, kte­rý ale nedo­ká­že při­jmout před­sta­vu „nové­ho náprav­né­ho zaří­ze­ní se ško­le­ním“, což vede až k jeho tra­gic­ké smr­ti. Vidíme nepří­liš hrdin­né­ho krej­čí­ho Frantu Lampu (Václav Babka), kte­rý ješ­tě naiv­ně věří v to, že si poří­dí krej­čov­ský salón, než mu noví usur­pá­to­ři moci vysvět­lí, že se tím stá­vá vyko­řis­ťo­va­te­lem, a tedy i nepří­te­lem, kte­ré­ho je tře­ba zlik­vi­do­vat. Vidíme poš­ťá­ka Bertina (Pavel Pavlovský), kte­rý je okouz­le­ný lás­kou k Veselé vdo­vě (Drahomíra Hofmanová) a sna­ží se pod­le své při­ro­ze­nos­ti pomá­hat lidem, ale sho­dou okol­nos­tí a kvů­li tra­gic­ké zámě­ně je odpůr­ci nové­ho zří­ze­ní „zastře­len jako srnec“ mís­to nená­vi­dě­né­ho Otčenáše. Vidíme kula­ka Zášínka (Waldemar Matuška), kte­rý žije jen pro sou­čas­nost, pro­to­že v nových pomě­rech žád­nou budouc­nost nemá a minu­lost se mu spo­ju­je se sebe­vý­čit­kou kvů­li smr­ti jeho židov­ské man­žel­ky (Marie Málková). A jako domi­nant­ní posta­vu tra­dič­ní­ho sed­lá­ka žijí­cí­ho oby­čej­ný nere­vol­tu­jí­cí život plný prá­ce, vidí­me již zmí­ně­né­ho Františka, rov­né­ho chla­pa, kte­rý má být sym­bo­lem hrdé­ho odpo­ru pro­ti fatál­ním změ­nám v hos­po­da­ře­ní, pro­ti ide­o­lo­gi­za­ci živo­ta, pro­ti sou­stav­né­mu tla­ku a nási­lí. Možná pro­to je František zba­ven na roz­díl od svých sou­se­dů jaké­ko­li sto­py při­ro­ze­ných lid­ských sla­bos­tí, on je pře­ce ten odpo­věd­ný kře­men, o kte­rý jis­kří kosa nechtě­né­ho soci­a­lis­tic­ké­ho pokro­ku (není divu, že po této roli a po roli komu­nis­tic­ké­ho funk­ci­o­ná­ře v Kachyňově legen­dár­ním dru­hém super­tre­zo­ro­vém fil­mu Ucho, musel Brzobohatý v 70. letech hod­ně odči­ňo­vat, napří­klad v roli kapi­ta­lis­tic­ké­ho arci­lot­ra Bláhy ve Třiceti pří­pa­dech majo­ra Zemana :-)).

A do toho vše­ho Osud, nepo­cho­pi­tel­ná spleť nitek a pro­váz­ků, za kte­ré (mož­ná) někdo zpo­vzdá­lí tahá a ovliv­ňu­je pod­le své­ho uvá­že­ní život i smrt: Co tře­ba tra­gic­ká zámě­na Otčenáše za Bertina ze stra­ny samozva­ných odbo­já­řů - aten­tát­ní­ků? „Kdo vymě­nil jejich osu­dy, zamí­chal jejich kar­ty a vrh­nul jejich kost­ky? Kdo?“ Kdo odvá­zal býka, kte­rý zabil Zášínka? (a mohl vůbec ten­to sed­lák zemřít jinak? Jeho hos­po­dář­ství bez potom­ka a bez pří­buz­ných při­padlo druž­stvu bez odpo­ru, jaký nastal v pří­pa­dě ostat­ních sed­lá­ků, odpo­ru, kte­rý je nut­no z pohle­du poli­tic­ké moci zlo­mit silou!). Je lep­ší a při­ro­ze­něj­ší, aby tou silou taha­jí­cí za nit­ky byl vše­vě­dou­cí Bůh nebo aby to byla nevy­zpy­ta­tel­ná nevě­dou­cí Náhoda, natož aby do této role pový­ši­li sami sebe lidé, tře­bas zastou­pe­ni odo­sobě­nou abs­trakt­ní Stranou?

Vojtěch Jasný je jako člo­věk doko­řán ote­vře­ný sym­bo­lům, věří ve smy­sl věcí i taj­ných zna­me­ní (do herec­ké­ho obsa­ze­ní fil­mu ostat­ně, jak se tra­du­je v mno­ha vari­an­tách, výraz­ně zasa­ho­va­ly horo­sko­py), inkli­nu­je k mysti­ce (už začát­kem 60. let píše Jiří Voskovec Janu Werichovi, kte­rý s Jasným spo­lu­pra­co­val na slav­ném fil­mu Až při­jde kocour: „Jen aby nám ten naděj­ný člo­ví­ček neztros­ko­tal na ska­lách mysti­ky!“), tak­že sym­bo­ly najde­te všu­de a je jen na vás, jak moc jim popus­tí­te uzdu. Přidávám něko­lik pří­kla­dů za sebe, ale je doce­la mož­ná, že vy sami uvi­dí­te jiné sym­bo­ly s jiný­mi výkla­dy; kdo je ale při­pra­ve­ný „hru na sym­bo­ly“ hrát, při­jde si ve fil­mu roz­hod­ně na své:

  • Vítr vanou­cí polem a cucha­jí­cí stéb­la nově raší­cí trá­vy jako sym­bol neza­dr­ži­tel­né­ho prou­du dějin.
  • Válečná mina nale­ze­ná Františkem na poli, kte­rou spo­leč­ně s přá­te­li odpá­lí v lomu. Exploze jako sym­bol nové­ho star­tu, nové tiché lokál­ní vál­ky, kte­rá se neve­de tan­ky a dělo­stře­lec­tvem, ale přes­to nemá méně obě­tí.
  • Vrásčité tvá­ře vědou­cích ves­nic­kých babi­ček - pro­lí­na­jí se celým fil­mem, chá­pa­vě, ale s tichou nalé­ha­vos­tí sle­du­jí zákru­ty děje a morál­ní pře­me­ty jed­not­li­vých akté­rů. Symbol při­ro­ze­né moud­ros­ti. Ale zna­me­na­jí vrás­ky vždy jen moud­rost? A v čem je síla pou­hé­ho při­hlí­že­jí­cí­ho mlče­ní? Když v červ­nu 1952 pří­mo na poli zatý­ka­jí Františka jako názo­ro­vé­ho opo­nen­ta stá­le tvr­dě­ji pro­sa­zo­va­né myš­len­ky kolek­ti­vi­za­ce s vliv­ným hla­sem v míst­ním spo­le­čen­ství, „…nikdo neřek­ne: František je bez viny, pusť­te ho!“ Zavírají ho, tedy něčím být vinen musí? Ne, pře­ce všich­ni vědí, že je nevin­ný. Ale koná­ní lidí už ovlá­dá strach.
  • Nucené vystě­ho­vá­ní nej­vět­ší­ho sed­lá­ka ve vsi. Na nových zdech pře­stá­vá být mís­to na obra­zy sva­tých. Předseda nové­ho druž­stva, kte­rý oka­mži­tě zabí­rá opouš­tě­ný grunt, se až dět­sky radu­je z raj­to­vá­ní na prá­vě zaba­ve­ném koni, sym­bol opo­je­ní kaž­dou, i malič­kou mocí vůči něko­mu dru­hé­mu, mož­ná i sym­bol závis­ti­vé­ho zados­tiu­či­ně­ní: Nejde pře­ce (aspoň v mys­li zlo­dě­jů) o krá­dež, ale o „akt spra­ve­dl­nos­ti“, jak­ko­li spra­ve­dl­nos­ti revo­luč­ní. Mimochodem, dal­ší pře­sah do sou­čas­nos­ti: Není na podob­ném zákla­dě posta­ve­ná pod­stat­ná část námi­tek pro­ti dlou­ho­do­bě pro­bí­ha­jí­cí­mu pro­ce­su resti­tu­cí?
  • Sekáči lou­ky. Symbol nastu­pu­jí­cí doby, nikdo nemá šan­ci zůstat stát, vše bude poko­se­no. A kosit nako­nec nebu­dou ti, kdo nová pra­vi­dla zaved­li, ale prá­vě ti, kte­ří se jim dlou­ho vzpí­ra­li.
  • Shromáždění před „výbo­rem“ na pod­po­ru zatče­né­ho fará­ře. Symbol nové vrch­nos­ti opev­ně­né v pev­nos­ti novo­do­bé­ho hra­du před lid­mi, kte­ré vní­ma­jí jako své pod­da­né a ty, kte­ré je tře­ba donu­tit, aby se pod­vo­li­li. A podvolí-li se popr­vé, pod­vo­lí se už vždyc­ky. Svět už bude vždy roz­dě­len na MY a ONI!
  • Tancovačka, na kte­rou za Zášínkem při­jde jeho mrt­vá man­žel­ka jako zosob­ně­ní jeho sebe­vý­čit­ky, krás­ná křeh­ká žena, se kte­rou tan­čí. Ji milu­je, i když stá­le „lum­pa­čí“ a láme žen­ská srd­ce, ona jedi­ná je ale uvnitř toho jeho. Přišla si pro něj, dává mu naje­vo, že nastal čas pře­jít do její­ho svě­ta.
  • Jořka Pyřk zasa­že­ný otra­vou krve, kte­rou si sám při­vo­dil, umí­rá sám za těž­ký­mi dře­vě­ný­mi vra­ty used­los­ti, kolem kte­rých pře­chá­ze­jí lidé. Symbol malých ome­ze­ných vesmí­rů, kam jen na pohled nedo­ká­žou dosáh­nout síly vněj­ší­ho svě­ta.
  • Černá posta­va Františka vra­ce­jí­cí­ho se z věze­ní na bílých plo­chách polí a luk. Trochu otře­pa­ný, ale zde i v sou­vis­los­ti se zaba­vo­vá­ním hos­po­dář­ských zví­řat doce­la pří­hod­ný sym­bol běží­cí­ho bílé­ho koně. Pes víta­jí­cí vysí­le­né­ho Františka, jako kdy­by v novo­do­bé době tem­na a mra­zu byla oprav­do­vé­ho citu schop­ná jen zví­řa­ta.
  • Rej kar­ne­va­lo­vých masek - sym­bo­ly jed­not­li­vých lid­ských typů. Zatímco Františkovo koň­ské spře­že­ní do svě­ta masek při­ro­ze­ně pat­ří, čer­né papa­láš­ské auto „z okre­su“ už je z jiné­ho svě­ta. Auto s tajem­ní­kem je ana­chro­nis­mus, ale co je teď už vlast­ně moder­ní doba a pokrok a co minu­lost a pově­ry? První srdeč­ní sla­bost vždy sil­né­ho míst­ní­ho poli­ti­ka. Ať jsme nej­vět­ším papa­lá­šem ve stá­tě, vždyc­ky se nako­nec zemi vrá­tí­me a ode­jde­me nazí, stej­ně jako nej­po­sled­něj­ší vyvrhel.
  • Neskrývaný sym­bol Piety, Zášínkova hos­po­dy­ně, kte­rá si na sed­lá­ka dlou­há léta mys­le­la, bílá posta­va ženy sví­ra­jí­cí tělo mrt­vé­ho jako Marie Krista. „Jako by cítil, že se pra­má­lo hodí do časů, kte­ré při­jdou.“ Hodí se do těch nových časů sám Kristus?

Všichni dob­ří rodá­ci jsou jed­ním z mála fil­mů, kde mi kupo­di­vu vůbec neva­dí oso­ba vypra­vě­če (Martin Růžek), i když na ni jinak bývám spíš aler­gic­ký. Hlas je tu spíš vědou­cím, las­ka­vým prů­vod­cem obra­zy, nena­hra­zu­je jejich smy­sl, navíc kla­de zne­po­ko­ji­vé otáz­ky. Ve vět­ši­ně fil­mů vypra­věč, mys­lím, spíš mas­ku­je neschop­nost fil­ma­řů vyprá­vět pří­běh pro­střed­nic­tvím obra­zů, ale to roz­hod­ně není pří­pad „Rodáků“.

Mračna, kte­rá se od roku 1948 nad ves­ni­cí postup­ně sta­hu­jí, pro­puk­nou v dus­nou bou­ři pade­sá­tých let. Film je jed­ním z prv­ních a jis­tě i nej­zá­važ­něj­ších umě­lec­kých svě­dec­tví o násil­ných meto­dách čes­ko­slo­ven­ské kolek­ti­vi­za­ce země­děl­ství, včet­ně kri­mi­na­li­za­ce odpůr­ců a komu­nis­tic­kých poli­tic­kých pro­ce­sech (byť se tu opět žád­ný pří­mý pro­ces neve­de). Odbojný František je zce­la nepo­kry­tě zatčen a na déle než dva roky mizí v maši­né­rii pro­ce­sů s roz­vrat­ní­ky a vele­zrád­ci. Zdánlivě se nic nedě­je, jen zmi­zí člo­věk, tak jako se to ve stej­ném čase sta­lo desít­kám tisíc jiných rodin. František se vra­cí domů na pokra­ji smr­ti a najde se dost těch, kte­ří jsou ochot­ni mu pomo­ci do hro­bu. Ostatně smrt je ve fil­mu pří­tom­na v úžas­ných výtvar­ně nád­her­ných a lehce psy­che­de­lic­kých scé­nách: Zastřelený Bertin, Jořka Pyřk s jedem kolu­jí­cím v umí­ra­jí­cím těle zapa­da­ném sně­hem peří, ost­rým rohem býka pro­pích­nu­tý Zášínek. Přátelé odchá­ze­jí postup­ně jeden za dru­hým do míst, kam nako­nec všich­ni dří­ve či poz­dě­ji najde­me svou ces­tu, ale těž­ce nemoc­ný František si ješ­tě vyvzdo­ru­je tro­chu času. Času na smí­ře­ní? Času na pomoc svým přá­te­lům i nepřá­te­lům? Nebo jde jen o čas na nasta­ve­ní dru­hé tvá­ře, jak se slu­ší na tra­dič­ní­ho křes­ťa­na? „Stejně nako­nec zůsta­neš sám,“ věští mu jeho man­žel­ka (Věra Galatíková). Film nám neod­vrat­ný konec Františkovy sna­hy dát věcem řád a odsta­vit zlo­dě­je a neschop­né hos­po­dá­ře už neu­ká­že, jen se o něm mlu­ví. Myslím, že kaž­dý z divá­ků si ho doká­že před­sta­vit a dohrát ve své mys­li pod­le mno­ha pří­kla­dů. Stejně jako i mno­ho dal­ších sou­vis­los­tí. Ne, Rodáci roz­hod­ně nejsou polo­pa­tic­kým fil­mem, vyža­du­je od divá­ků spo­lu­prá­ci, zau­je­tí, vášeň. Tak to mám u fil­mu rád.

Na fil­mu se mi moc líbí hud­ba Svatopluka Havelky. Vůbec hudeb­ní moti­vy jsou nád­her­né, i když jde občas i o lido­vé nápěvy. Například Matuškovo podá­ní pís­ně „Na osi­ce lis­tí vad­ne“ je pod­le mého názo­ru - přes jeho jed­no­du­chost a nedlou­hé trvá­ní - jed­ním z nej­ni­ter­něj­ších pís­ňo­vých moti­vů v ději­nách čes­ké­ho fil­mu, kte­rý se v daných sou­vis­los­tech (Zášínkův posled­ní večer v hos­po­dě před tra­gic­kou smr­tí) doká­že doslo­va zažrat do kos­tí divá­ků (a poslu­cha­čů) a vyslat do jejich zad mra­zi­vé vlny. „Ten čas, co při­jde, není pro mě.“

Když jsem mlu­vil o nesku­teč­né obra­zo­vé kva­li­tě fil­mu, je tře­ba se zmí­nit i o barev­né sym­bo­li­ce. Všichni dob­ří rodá­ci jsou totiž barev­ným fil­mem, což v obdo­bí čes­ko­slo­ven­ské nové vlny neby­lo vůbec běž­né. Tehdy si ješ­tě fil­mo­ví tvůr­ci (ale­spoň tako­ví jako Vojtěch Jasný) s barev­nos­tí díla láma­li hla­vu a sna­ži­li se ji funkč­ně vyu­žít (kdo si vzpo­mí­ná na Jasného film Až při­jde kocour, kde je barva napros­to zásad­ní pro vyzně­ní a poin­tu fil­mu, ví jis­tě, o čem mlu­vím). A tak se může­me o Vánocích 1954 nejen stra­cho­vat o život z věze­ní uprchlé­ho Františka, ale i obdi­vo­vat úžas­né čer­no­bí­lé moti­vy zasně­že­né­ho lesa, na jaře 1955 sle­do­vat před­zvěst lep­ších časů v podo­bě bílé­ho koně na čer­s­tvě zele­né lou­ce, nebo v létě 1957 během dru­hé vlny agi­tač­ní­ho nátla­ku na vstup do druž­stva najed­nou divák sko­ro vydech­ne nád­he­rou při pohle­du na obraz pole při žních. A zají­ma­vě rámo­va­né (i ryt­mi­zo­va­né na popě­vek „My tři krá­lo­vé jedem k vám…“) jsou i zábě­ry na dvo­jí Tři krá­le: Jedny bílé, malé chlap­ce, kte­ří mož­ná vyvá­dě­jí různá klu­kov­ská alotria, ale jejich duše je čis­tá, dru­zí jsou nao­pak čer­ní, zvol­na pocho­du­jí­cí do ryt­mu pís­nič­ky; sta­ří při­chá­ze­jí pře­mlou­vat Františka, aby druž­stvo vedl. A tak prá­vě ti, co nedáv­no Františka necha­li str­čit do kri­mi­ná­lu, mu teď tles­ka­jí a uvol­ňu­jí mís­to. „Politika je sviňa!“ stě­žu­je si odstra­ně­ný před­se­da zapí­je­jí­cí žal, vyob­co­vá­ni jsou i nej­vět­ší usvěd­če­ní zlo­dě­ji (i v dob­rém stá­du se najde zblou­di­lá ovce, že?) Ale nej­vět­ší zlo­děj, stojí-li na správ­né stra­ně, není posti­ho­ván ani zda­le­ka tak tvr­dě, jako ti, kte­ří nikdy nic špat­né­ho nepro­ved­li, ale stá­li na stra­ně špat­né. Politika je pros­tě sviňa! Ale pod­le Františka je lid­ské odpouš­tět sta­ré křiv­dy. I když člo­věk po krát­kém obdo­bí ilu­zí opět zůsta­ne na vše sám.

Docela zásad­ní je epi­log celé­ho fil­mu, kte­rý se ode­hrá­vá z pohle­du fil­mu vlast­ně v sou­čas­nos­ti, tedy někdy v šede­sá­tých letech. Do ves­ni­ce při­je­de (na kole) na krát­kou návště­vu kdy­si vyob­co­va­ný Otčenáš. Stále žije svůj - teď již klid­ný - život, mož­ná ješ­tě vel­mi dlou­hý, pro­to­že to tak u lidí, kte­ří se sho­dou okol­nos­tí vyhnou sko­ro jis­té smr­ti, čas­to bývá. Zajde i do míst­ní polo­prázd­né hos­po­dy, kte­rá má dale­ko do spo­leč­né­ho cen­t­ra ves­ni­ce těs­ně po vál­ce. Dlouholetá sna­ha o kolek­ti­vi­za­ci vede, zdá se, ve svém para­dox­ním důsled­ku k ato­mi­za­ci ves­ni­ce.

Zastihnout se mu poda­ří jedi­né­ho z dáv­ných zná­mých: Bývalý foto­graf a dlou­ho­le­tý poli­tic­ký funk­ci­o­nář je po něko­li­ka mrt­vi­cích a vzpí­rá se z posled­ních sil neod­vrat­né budouc­nos­ti: „Šestkrát mě tre­fi­la zzz­zu­ba­tá…. Sbírám byli­ny, nic jiné­ho mě neza­jí­má…. Lepší odchá­d­zi­jou, enem my, potvo­ry, tady ostá­vá­me.“ Jako kdy­by se po obrov­ském dějo­vém oblou­ku býva­lí přá­te­lé opět sešli v tom posled­ním, co jim ješ­tě zůsta­lo spo­leč­né. Ostatní jsou už mrt­vi, včet­ně Františka. Otčenáš zasti­hu­je jen jeho dce­ru - hudeb­ni­ci, kte­rou prá­vě on kdy­si začí­nal učit na kla­vír a var­ha­ny. A opět sym­bol: Nová gene­ra­ce u kla­ví­ru, účes a móda 60. let, ve srov­ná­ní s Otčenášem, kte­rý při­šel podob­ný poslu ze sta­rých časů, vlast­ně nezmě­něn, jen mož­ná o něco šedi­věj­ší.

U toho­to epi­lo­gu si vždyc­ky moc­ně uvě­do­mu­ji, že mi jeho atmo­sfé­ra při­po­mí­ná opět kra­ji­nu po vál­ce, jen bez té eufo­rie pět­a­čty­ři­cá­té­ho roku. Euforii je mož­né pro­pad­nout jen z tragé­die, kte­rou se poda­ři­lo pře­stát a o kte­ré se smí mlu­vit, kte­rou je mož­né zpra­co­vat. A o té „vál­ce“ čer­ných pade­sá­tých let se vel­mi, vel­mi dlou­ho mlu­vit nesmě­lo. I film Všichni dob­ří rodá­ci dostal zása­hem nor­ma­li­zá­to­rů a nových arbit­rů pový­še­né­ho „poli­tic­ké­ho vku­su“ ješ­tě dva­cet let času „uzrát“ v tre­zo­ru. Podle mého názo­ru i s nema­lým časo­vým odstu­pem kva­li­tou obstál ve vět­ši­ně bodů. Jedinou výho­du ono­ho dlou­hé­ho „zrá­ní“ ovšem vidím v tom, že dnes už není nut­né pova­žo­vat toto dílo za pri­már­ně poli­tic­ký film osl­ňu­jí­cí odva­hou tvůr­ců mlu­vit o věcech kdy­si zapo­vě­ze­ných, čímž vystou­pi­ly i dal­ší kla­dy fil­mu - děj, herec­ké výko­ny (nu, k Zášínkovi Waldemara Matušky bych měl mís­ty drob­né výhra­dy, ale v duchu smíř­li­vé­ho fil­mo­vé­ho Epilogu to smaž­me :-)), na svou dobu vel­mi moder­ní dyna­mic­ká a při­tom výra­zo­vě jedi­neč­ná kame­ra, oso­bi­té výtvar­né poje­tí.

Závěrečná atmo­sfé­ra smí­ře­ní (pře­de­vším v komen­tá­ři vypra­vě­če) se mi zdá být pří­liš opti­mis­tic­ká, i vzhle­dem k uve­de­ní fil­mu do kin v roce 1969, ale nej­spíš to byl úmy­sl tvůr­ců, aby pří­běh nevy­zněl pří­liš bez­vý­chod­ně. „Tady je tvůj Rhodos, tady ská­kej, a co jsme si upek­li, to si také sněz­me. Ale co jsme si vlast­ně sami upek­li? Co jsme moh­li a co jsme nemoh­li? Sbohem, všich­ni moji dob­ří rodá­ci. Sbohem, a kdy­bychom se už nevi­dě­li, vyplň se osu­de!“ Na můj vkus je to vzhle­dem k okol­nos­tem smíř­li­vé až pří­liš, ale samo­zřej­mě pro­ti majestát­ní­mu osu­du, ať už roz­po­hy­bo­va­né­mu jakou­ko­li silou, je mi to stej­ně hou­by plat­né :-).

Přemýšlím, kdy dostal v posled­ních dese­ti­le­tích čes­ký film na pres­tiž­ním mezi­ná­rod­ním fes­ti­va­lu v Cannes cenu za režii a moc mi to pře­mýš­le­ní nejde. Ale není tře­ba se tím moc una­vo­vat: Žádný jiný čes­ký nebo čes­ko­slo­ven­ský film než prá­vě Všichni dob­ří rodá­ci, pokud vím, tak­to oce­ně­ný nebyl, ani před ním, ani po něm. A mys­lím, že v tom nehrá­la roli zda­le­ka jen poli­ti­ka, ostat­ně, mys­lím, že v pří­pa­dě „Rodáků“ i těž­ko pře­nos­ná do cizí­ho pro­stře­dí.

Prostě se mi zdá, že je to i po sko­ro půl­sto­le­tí od své­ho vzni­ku zatra­ce­ně dob­rý film, a jsem moc rád, že jsem ho - dáv­ným pro­gnózám pesi­mis­tů navzdo­ry - mohl vidět i pěk­ně vcel­ku a ne jen jako pár malých fotek ve starém časo­pi­su Kino :-).


Podívejte se na hodnocení Všichni dobří rodáci na Kinoboxu.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • Všichni dobří rodáci16. září 2022 Všichni dobří rodáci Všichni dobří rodáci je československý film režiséra Vojtěcha Jasného z roku 1968. Jasného styl, považovaný za "nejčesčího" ze současných filmařů, byl především lyrický. Dokončení scénáře […] Posted in Speciály
  • Návštěvníci slaví 40 let od první klapky v Pelhřimově22. června 2021 Návštěvníci slaví 40 let od první klapky v Pelhřimově Návštěvníci je československý sci-fi televizní seriál pro děti z let 1981 až 1983. Vznikl v koprodukci Československé televize a několika dalších evropských zemí. Seriál se vysílal i v […] Posted in Zajímavosti
  • Chalupáři: Kultovní seriál z 70. let10. července 2023 Chalupáři: Kultovní seriál z 70. let Pokud máte rádi českou komedii, jistě znáte seriál Chalupáři, který se stal fenoménem své doby. Seriál vypráví o dvou pražských rodinách, které si splnily sen o vlastní chalupě na venkově. […] Posted in Zajímavosti
  • Noc na Karlštejně23. června 2022 Noc na Karlštejně Dlouho už jsem se takhle nenatrápil. Na Noc na Karlštejně jsme se dívali v rámci povinné výuky v hodinách dějepisu, jakožto "příjemné" zakončení školního roku. Samozřejmě se to neobešlo […] Posted in Retro filmové recenze
  • „Marečku, podejte mi pero!“ - filmový debut Tomáše Holého8. června 2023 „Marečku, podejte mi pero!“ - filmový debut Tomáše Holého „Marečku, podejte mi pero!“ je jedna z nejslavnějších a nejvtipnějších českých filmových komedií. Natočil ji v roce 1976 režisér Oldřich Lipský podle scénáře Ladislava Smoljaka a Zdeňka […] Posted in Speciály
  • Ostře sledované vlaky26. prosince 2021 Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky je československý film režiséra Jiřího Menzela z roku 1966, jeden z nejznámějších produktů československé nové vlny. Ve Velké Británii byl uveden pod názvem Closely […] Posted in Speciály
  • Helena Růžičková: Velká žena s velkým talentem8. ledna 2024 Helena Růžičková: Velká žena s velkým talentem Právě dnes je tomu dvacet let, kdy nás navždy po prohraném boji s rakovinou opustila jedna z vůbec nejoblíbenějších českých hereček, tehdy sedmašedesátiletá Helena Růžičková. Pojďme si […] Posted in Profily osob
  • Kdo je kdo v Pelíšcích - Herci21. prosince 2023 Kdo je kdo v Pelíšcích - Herci MIROSLAV DONUTIL, otec Šebek Miroslav Donutil (*1951) se po absolutoriu na brněnské JAMU stal stálým členem Divadla na provázku, kde ztvárnil výrazné role především v inscenacích Balada […] Posted in Profily osob
  • Kdo je kdo v Pelíšcích - Tvůrci21. prosince 2023 Kdo je kdo v Pelíšcích - Tvůrci Petr Jarchovský (*1966) a Jan Hřebejk (*1967) společně vystudovali Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici a v letech 1987 - 1991 katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské filmové a […] Posted in Profily osob
  • Pelíšky: Lidé (a zajímavosti) kolem Pelíšků21. prosince 2023 Pelíšky: Lidé (a zajímavosti) kolem Pelíšků „Film, jako je Pelíšky, vyžaduje účast výrazných hereckých osobností," říká režisér JAN HŘEBEJK. „Potřebovali jsme lidi, kteří nám postavy nejenom odehrají, ale kteří vnesou do příběhu své […] Posted in Speciály
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

3
0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,43224 s | počet dotazů: 267 | paměť: 72258 KB. | 19.03.2024 - 06:44:49