Vražda v Londýně

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

V lon­dýn­ském West Endu 50. let se náh­le zasta­ví plá­ny na fil­mo­vou ver­zi diva­del­ní­ho hitu poté, co je zavraž­děn jeden z klí­čo­vých čle­nů štá­bu, kon­krét­ně reži­sér Leo Köpernick (Adrien Brody) . Když se pří­pa­du ujmou svě­tem una­ve­ný inspek­tor Stoppard (Sam Rockwell) a sna­ži­vá začá­teč­ni­ce stráž­ni­ce Stalkerová (Saoirse Ronan), ocit­nou se oba v zapekli­té záha­dě v oká­za­le špi­na­vém diva­del­ním pod­svě­tí a vyšet­řu­jí záhad­nou smrt na vlast­ní nebez­pe­čí....

Detektivních pří­bě­hů již vznik­lo mno­ho, mno­ho se jich poté v posled­ní době sna­ží ohý­bat kla­sic­ká pra­vi­dla, kra­pet si z nich uta­ho­vat a rýpat do nich. Na podob­né fázi fun­gu­je i celo­ve­čer­ní debut Toma George, kte­rý vzni­kl dle scé­ná­ře Marka Chappella. Dobové zasa­ze­ní, kdy je pri­már­ní vraž­da zasa­ze­ná do pro­stře­dí diva­del­ní adap­ta­ce Pasti na myši, jed­né z nej­zná­měj­ších diva­del­ních her, kte­rá vychá­zí z pera Agathy Christie, jed­na z nej­zná­měj­ších auto­rek detek­ti­vek. Utahovat si ze zave­de­ných klišé a ohra­ných pra­vi­del je poté jed­na věc, Vražda v Londýně se ovšem do jis­té míry sna­ží zajít ješ­tě tro­chu dál. A je vlast­ně těž­ké, zda v tom­to ohle­du fun­gu­je.

Už od počát­ku fun­gu­je dobo­vá atmo­sfé­ra 50. let a pře­de­vším sáz­ka na humor, kte­rá fun­gu­je i bra­vur­ní­mu cas­tingu. Sam Rockwell nejen doka­zu­je, že má solid­ní kome­di­ál­ní nadá­ní, ale navíc i přes ame­ric­ký původ v roli brit­ské­ho inspek­to­ra Stopparda nepů­so­bí jeho pokus o brit­ský akcent ruši­vě. Saoirse Ronan se poté poně­ko­li­ká­té pro­je­vu­je jako nesku­teč­ný balí­ček herec­ké ener­gie, kte­rá po vzo­ru Rockwella umí balan­co­vat mezi humor­nou pózou a váž­něj­ší­mi momen­ty. Především poté Rockwell a Ronan fun­gu­jí jako fan­tas­tic­ká ústřed­ní dvo­ji­ce s poměr­ně funkč­ní che­mií. Na dru­hou stra­nu poté zamr­zí, že se ved­le nich sice obje­vu­je hned něko­lik solid­ních her­ců, málo­kte­rý z nich ovšem doká­že řád­ně zařá­dit. Za svět­lé výjim­ky pla­tí snad Adrien Brody, kte­rý si i men­ší pro­stor zvlá­dá ukrást pro sebe a naděj­ný Harris Dickinson jehož sna­ha o ztvár­ně­ní mlad­ší ver­ze Richarda Attenborougha ve finá­le vůbec nepů­so­bí ruši­vě a nepři­ro­ze­ně. Naopak tako­vá Ruth Wilson a David Oyelowo ve finá­le díky men­ší­mu pro­sto­ru z toho vše­ho vychá­zí kra­pet zkrát­ka.

Samotný humor ovšem fun­gu­je a to pře­de­vším pro­to, že jde o humor s pře­sa­hem, kte­rý má tah na bran­ku. I díky stě­žej­ní záplet­ce je tu tak pro­stor uta­ho­vá­ní si z toho, jak se fil­ma­ři občas pokou­ší méně divác­ky vděč­něj­ší lát­ku udě­lat ve fil­mo­vé podo­bě vděč­něj­ší i za cenu toho, že se původ­ní dílo sta­ne obě­tí deho­ne­sta­ce,  jak se může snad­no zdát, že je kaž­dá detek­tiv­ní záplet­ka již pro­hléd­nu­tel­ná i jak se iden­ti­ta vra­ha zvlád­ne mezi veřej­nos­tí rych­le roz­ší­řit a kouz­lo tajem­ství je tak rázem pryč. Vražda v Londýně se vlast­ně do jis­té míry za pocho­du vysmí­vá sama sobě a tahle uvě­do­mě­lost je na ní nesku­teč­ně zábav­ná. V jeden moment tu navíc dochá­zí i ke kri­ti­ce toho, že jsou lidé schop­ní při­ži­vit se na cizí tragé­dii, z toho­to moti­vu se ovšem bohu­žel dva­krát nic vydo­lo­vat nedo­ká­že. Stejně jako z leh­kých komen­tá­řům k posta­ve­ní žen ve spo­leč­nos­ti v 50. letech 20. sto­le­tí, vyrov­ná­vá­ním se s násled­ky vojen­ské služ­by či pár načrt­nu­tých kon­flik­tů, kte­ré vlast­ně ve finá­le úpl­ně nikam neve­dou.

Je to ovšem mini­mál­ně vel­mi zábav­ná podí­va­ná, kte­rá má audi­o­vi­zu­ál­ní kouz­lo. S výjim­kou solid­ní dobo­vé výpra­vy a vizu­á­lu sto­jí za zmín­ku napří­klad poměr­ně šikov­ný střih dvo­ji­ce Peter Lambert a Gary Dollner, správ­ně atmo­sfé­ric­ký soun­d­track Daniela Pembertona či prá­vě nej­vý­raz­něj­ší momen­ty samot­né­ho scé­ná­ře. Ohýbání s oče­ká­vá­ní­mi ve finá­le ser­ví­ru­je detek­tiv­ní podí­va­nou, kte­rá do vel­ké míry ctí duch děl Agathy Christie, záro­veň si uta­hu­je z toho, že fil­my do jis­té míry divá­ka okrá­da­jí o vlast­ní ima­gi­na­ci. Přes to vše je to pořád sice sáz­kou na jis­to­tu a revo­lu­ce v rám­ci detek­tiv­ní­ho žán­ru se tu neko­ná jako pár let nazpá­tek v pří­pa­dě Na nože Riana Johnsona, je ovšem sku­teč­ně mini­mál­ně obdi­vu­hod­né, že tu někdo doká­že naser­ví­ro­vat zábav­nou zále­ži­tost, kte­rá se záro­veň neští­tí komen­tá­řům k umě­ní.

Dekonstrukce detek­ti­vek se tu ve finá­le sice koná jen napůl, netra­dič­ní, zábav­nou a svě­ží podí­va­nou ovšem Tom George rea­li­zo­vat doká­zal. Výsledná Vražda v Londýně vlast­ně za pocho­du sama reflek­tu­je své audi­o­vi­zu­ál­ní poje­tí a půso­bí sku­teč­ně jako fil­mo­vá adap­ta­ce něja­ké detek­tiv­ky, ze kte­ré by její autor nej­spíš nad­še­ný úpl­ně nebyl. O jed­nom z nej­zá­bav­něj­ších fil­mů letoš­ní­ho roku ovšem nemů­že být pochyb....

Verdikt: 75%

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře