Kritiky.cz > Filmy > Retro filmové recenze > Vratné lahve - Snadné je žít...

Vratné lahve - Snadné je žít...

Vratne

Josef Tkaloun není běž­ným pět­a­še­de­sát­ní­kem. Živí se jako uči­tel, nezvlá­dá kri­zo­vé situ­a­ce se vzpur­ný­mi žáky a počí­ta­čům rozu­mí jako koza petr­že­li. Jeho dny se pozvol­na sčí­ta­jí a víc než kdy­ko­liv před­tím poci­ťu­je, že pokud neza­táh­ne za výhyb­ku a nenar­ve do chřtá­nu své­ho živo­ta nový zásob­ník, pozvol­na zese­nil­ní, bude nadosmr­ti vykru­co­vat hou­by a snít o prázd­ném kupé s vře­lý­mi prsat­ka­mi. A tak když Josef počtvr­té „uje­de“ a ředi­tel­ka jej mar­ně zatla­čí do kou­ta (aby sepsal potup­ný omluv­ný dopis), neza­cou­vá a radě­ji vypo­ví služ­bu. Jak sám říká: „Protože už to tam nemá rád.“

Jeho man­žel­ka, cito­vě strá­da­jí­cí a (ne)právem para­no­id­ní, je z toho vyslo­ve­ně „na vět­vi“. Činu své­ho man­že­la nero­zu­mí a už vůbec jej nepod­po­ru­je v jeho dal­ší sebe­re­a­li­za­ci. Což lze cel­kem chá­pat, když se z Josefa stá­vá nakrát­ko cyk­lis­tic­ký posel, klič­ku­jí­cí mezi auty zacpa­né­ho měs­ta praž­ské­ho. Průser totiž vyhlí­ží neje­nom ona, ale i divá­ci. A oprav­du. Josef se sotva sta­čí dopra­vit k jed­né atrak­tiv­ní zákaz­ni­ci a užuž násle­du­je ukáz­ko­vý drž­ko­pád, za kte­rý by se nesty­dě­li ani chlap­ci z ame­ric­ké­ho Jackass. Zlomená noha, dal­ší výpo­věď a man­žel­čin tref­ný doda­tek: „Ty jseš ale Eso.“

Josef ovšem neka­pi­tu­lu­je. Moc dob­ře ví, že se musí dát kva­pem dohro­ma­dy a chyt­nout za ocas dal­ší pří­le­ži­tost. Jakoukoli. Hlavně rych­le. Tak aby zůstal v kon­tak­tu s okol­ním svě­tem, s lid­mi a hlav­ně – v dohle­du krát­kých mini­suk­ní a v dosa­hu odha­le­ných pupí­ků. I pro­to se býva­lý uči­tel roz­hod­ne pro dal­ší zdán­li­vě šíle­nou prá­ci (vzhle­dem k jeho vzdě­lá­ní zce­la urči­tě). Pro výkup­čí­ho láhví.

Byť se Josef nese­tká­vá s pocho­pe­ním a ve ško­le jej ver­bu­jí nazpět, již záhy se uká­že, že neby­lo lep­ší vol­by…

Nebýt Svěráků, zla­tých to dětí čes­ké kine­ma­to­gra­fie, sko­ro bych zapo­mněl, jak vypa­dá upřím­ný čes­ký film. Snímek nato­če­ný pro radost jeho tvůr­ců, pro radost mili­o­nů divá­ků. Počin, kte­rý zby­teč­ně neklič­ku­je a čer­pá vše pod­stat­né z jed­no­du­še roz­vr­že­né par­tie. Zkrátka titul, kte­rý tady dlou­ho nebyl a nej­spíš ani dlou­ho nebu­de. Jak se zdá, mno­hem prav­dě­po­dob­ně­ji nás příš­tě navští­ví dal­ší kome­die sápa­jí­cí se po vti­pu pro­střed­nic­tvím p*čujícího hrdi­ny, popř. dva nazdár­ci, jimž není přá­no „úspěš­ně si vrz­nout“. A tak dbejme výstraž­ných sirén! Bylo by smol­né tuto šan­ci pro­pás­nout.

Opravdu… Nebýt táty a syna, krá­če­li bychom vese­le vzad. Hřebejk se již dáv­no nepo­tý­ká s tako­vou for­mou jako v časech, kdy točil Pelíšky a Musíme si pomá­hat, Janák se sou­stře­dí výhrad­ně na tee­nage­ry (a záblesk nad obzo­rem nebys­třím) a někte­ří dal­ší čeští reži­sé­ři si ne a ne uvě­do­mit, že když adap­tu­jí kni­hy Michala Viewegha, netkví pří­pad­ný úspěch jen v dob­ře nača­so­va­ných hláš­kách a vtip­ných herec­kých pózách. Právě na poji­vu sou­čas­ná kine­ma­to­gra­fie strá­dá. Humor nám i nadá­le jakž­takž fun­gu­je, kdež­to homo­ge­ni­ta si vza­la dlou­ho­do­bou nemo­cen­skou. V pří­pa­dě Svěráků by se sice moh­lo zdát, že se již homo-holka uzdra­vi­la, ale v tomhle smě­ru bych opti­mis­mem pro­zí­ra­vě šet­řil. Věštit budouc­nost pod­le jed­no­ho sním­ku – to ani náho­dou. Ať už slun­no, nebo zata­že­no, Svěrákovic kotou­če vyka­zo­va­ly vždy nad­stan­dard­ně vyso­ké otáč­ky a sou­do­bá kon­ku­ren­ce jim jen málo­kdy sta­či­la s dechem. Byl to pří­pad Obecné ško­ly, osca­ro­vé­ho Kolji i ori­gi­nál­ní­ho Akumulátora. Filmů vyzrá­lých, mini­mál­ně roz­mách­lých, decent­ně vtip­ných a maxi­mál­ně účin­ných ve smys­lu sdě­le­ní. Samozřejmě, pokud se v nich zrov­na nesestře­lo­va­ly němec­ké letou­ny. Kdykoliv jin­dy pla­ti­lo otře­pa­né rče­ní: „Za mini­mum peněz maxi­mum muzi­ky.“

Prostřednictvím Vratných lah­ví se neko­ná žád­ná audi­o­vi­zu­ál­ní refor­ma tolik vábi­vé­ho ruko­pi­su. A buď­me rádi. Opět nás tak čeka­jí tytéž ingre­di­en­ce, opět Jarda Uhlíř v poza­dí a opět čes­ký Sean Connery v popře­dí. Jan Svěrák se sice posled­ních šest let pofla­ko­val (což ber­te s rezer­vou), nicmé­ně se nám „kluk šikov­ná“ nezka­zil. Stále je to pan reži­sér, na kte­ré­ho může být jeho taťka-scénárista maxi­mál­ně pyš­ný. Obávám se totiž, že se v čes­kých luzích nena­jde žád­ný jiný tvůr­ce (Alice, do hla­vy ne), jenž by doká­zal nabíd­nu­tý­mi pro­střed­ky tak neo­myl­ně vystih­nout pro­měn­li­vé život­ní nála­dy. Smutek, váhá­ní, chvil­ko­vé rados­ti… to vše má Honza v malíč­ku. Mezi tím vším úspěš­ně klič­ku­je, aniž by se divák sví­jel v kou­tě a pro­tes­to­val hla­si­tým „Stop!“. Což je dva­krát tak potě­ši­tel­né, zohledníme-li zejmé­na námět, jakým jsou Vratné lah­ve vyspá­ro­vá­ny. Stařecká melan­cho­lie, váha­jí­cí obdo­bí na sklon­ku živo­ta, tou­ha nalézt nový živo­ta­bu­dič a maxi­mál­ní sna­ha neza­bed­nit okna a nepod­dat se roze­ží­ra­jí­cím depre­siv­ním myš­len­kám v klaus­tro­fo­bic­ké domác­nos­ti. Svěrák je jako Robin Hood a jeho tak­tov­ka jako šípy. Málokdy minou čer­ný pun­tík.

Stáří, zdán­li­vě nera­dost­ná eta­pa živo­ta, a do toho jeden chřad­nou­cí blá­zen, kte­rý se v pět­a­še­de­sá­ti cho­vá jako tři­ce­ti­le­tý. Netřeba coko­liv namí­tat. I ten­to­krát se tady Tátínek hodí. Jeho výra­zi­vo, schop­nost pro­ce­dit v pra­vý čas vtip­nou poznám­ku a vůbec ten jeho polo­še­di­vý plno­vous a náznak pře­ha­zo­vač­ky tam naho­ře. A nejen on. Honzovo spře­že­ní pra­cu­je jako tým. Nikdo necuká a kaž­dý odvá­dí tako­vý výkon, kte­rý maxi­mál­ně kore­spon­du­je s křeh­kou lát­kou – s lát­kou zdán­li­vě jed­no­du­chou, avšak nesmír­ně sil­nou. A to pla­tí i v pří­pa­dě Jirky Macháčka, kte­rý se již pozvol­na stá­val kari­ka­tu­rou sebe sama. Role v Lahvích mu jde hod­ně k duhu. Neexhibuje a jeho „ty vole“ zde per­fekt­ně zapa­dá, aniž by se po x-té při­po­mí­nal zhu­le­nec ze Samotářů. Příjemná změ­na.

Najdou se samo­zřej­mě i drob­né úle­ty. Přestože jsou tak­to kla­si­fi­ko­vá­ny jen dva kra­tič­ké obra­zy, u reži­sé­ra, jakým Svěrák bez­po­chy­by je, poměr­ně zasko­čí. Čímž mám na mys­li zejmé­na vizu­ál­ně nezvlád­nu­té „vykrou­ce­ní hou­by“ a násled­nou Pepíkovu erup­ci, stej­ně tak nepo­cho­pi­tel­ně poja­tý pád z kola, kte­rý by se ujal v jakém­ko­li ani­mo­va­ném sním­ku s Tomem a Jerrym. Toť však zřej­mě vše (řek­ně­te to 5x za sebou), co lze shle­dat podiv­ným a ne až tak šty­mu­jí­cím. Zbytek je již tím, co popi­su­ji výše. Vyzrálá fil­ma­ři­na, sym­pa­tic­ky plou­ži­vá, nikterak spě­cha­jí­cí, vtí­ra­vě pří­jem­ná a decent­ně odvy­prá­vě­ná (byť na můj vkus nejis­tě zaš­ně­ro­va­ná vcel­ku zby­teč­ným dovět­kem během závě­reč­ných titul­ků).

Honza Svěrák se záro­veň může utě­šo­vat tím, že nezhmot­nil žád­ný pří­běh, jenž by pri­már­ně mířil na urči­tou věko­vou sku­pi­nu. Tahle směs­ka život­ních zku­še­nos­tí, oko­ře­ně­ná las­ka­vým humo­rem, neo­slo­ví jen „váha­jí­cí“, „po očku poku­ku­jí­cí“ a zaměst­nan­ce z výku­pu lah­ví. Spektrum je šir­ší, než by se na prv­ní pohled moh­lo zdát. Jinými slo­vy: zbožňujete-li pocti­vou čes­kou fil­ma­ři­nu, nepře­mýš­lej­te nad tím, máte-li vůbec nutká­ní kou­kat na pro­blémy důchod­cov­ské­ho věku, a mazej­te do kina. Pokud mož­no ve dvou. Snímek totiž nabí­zí i uni­kát­ní pří­le­ži­tost, jak své dra­hé polo­vič­ce zakou­pit kvě­ti­nu (popř. léta­jí­cí balón) a dosáh­nout jin­dy nedo­sa­ži­tel­né­ho. Vratné lah­ve spo­leh­li­vě zame­tou před vaši­mi dveř­mi.

P.S.: Soukupova hud­ba je jed­ním slo­vem nád­her­ná.


Photo © Falcon

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,77894 s | počet dotazů: 210 | paměť: 53250 KB. | 14.04.2021 - 17:59:03
X