Kritiky.cz > Speciály > Vlastníci

Vlastníci

word image
word image
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

TVŮRCI A ROZHOVORY

JIŘÍ HAVELKA (1980), reži­sér a sce­náris­ta


Respektovaný diva­del­ní reži­sér, dra­ma­tik, herec a mode­rá­tor. Zakládající osob­nost tele­viz­ní sta­ni­ce Óčko. Je také hlav­ní autor­skou tvůr­čí osob­nos­tí diva­dla Vosto5 zalo­že­né­ho na impro­vi­za­ci (Pérák, Proton či Společenstvo vlast­ní­ků) a dále pořá­dá Festival Cute dra­ma­ti­ky. Je rov­něž jed­ním ze zakla­da­te­lů občan­ské­ho sdru­že­ní JSAF – pořa­da­te­le Mezinárodního fes­ti­va­lu doku­men­tár­ních fil­mů v Jihlavě, odkud pochá­zí. Po absol­vo­vá­ní jih­lav­ské­ho gym­ná­zia vystu­do­val praž­skou DAMU - obor režie na Katedře alter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho diva­dla. Již během stu­dií začal hrát a reží­ro­vat v praž­ské Ypsilonce a v něko­li­ka dal­ších diva­dlech, např. v Dejvickém diva­dle. V roce 2007 zís­kal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku. Objevuje se jako herec v mno­ha fil­mech, např. v tragi­ko­me­di­ích Zoufalci (2009) a Teorie tyg­ra (2016), v kome­dii Po čem muži tou­ží (2018) nebo v tragi­ko­me­di­ích Mars (2018) či Pražské orgie (2019). Dále ho divá­ci zna­jí i z tele­viz­ních seri­á­lů, např. Až po uši (2014-2017). Vlastníci jsou jeho fil­mo­vým debu­tem, pod kte­rým je pode­psán jako sce­náris­ta a reži­sér.

Vlastníci jsou výstiž­ným a vtip­ným obra­zem sou­čas­né čes­ké spo­leč­nos­ti se vše­mi její­mi před­nost­mi i nedu­hy. Inspiroval jste se při svém psa­ní osob­ní­mi zku­še­nost­mi ze schůzí vlast­ní­ků byto­vých jed­no­tek?

Samozřejmě jsou v tom osob­ní zážit­ky. Za dobu, co žiju v Praze, jsem zažil více­ro schůzí vlast­ní­ků byto­vých jed­no­tek a při­šlo mi, že málo­kdy je na tak malém pro­sto­ru vidět tak moc o nás, o lidech. Scénář mi vzni­kal v hla­vě dlou­ho – respek­ti­ve – na mno­ha schůzích a zase­dá­ních a pora­dách a komi­sích jsem zjiš­ťo­val až neu­vě­ři­tel­ně podob­né důvo­dy, proč nelze dojít v něja­ké spo­leč­né pro­ble­ma­ti­ce k logic­ké­mu kon­sen­zu. Kolik ira­ci­o­nál­ních momen­tů brá­ní dosa­že­ní domlu­vy. A je fakt, že na shro­máž­dě­ních vlast­ní­ků bytů to bylo mož­ná nej­mar­kant­něj­ší, pro­to­že kaž­dý sice vlast­ní jeden byt, ale záro­veň se musí­te spo­leč­ně sta­rat o celý dům. A ten osob­ní maje­tek - ta byto­vá jed­not­ka – vám dává urči­té pro­cen­to moci, kte­ré v nor­mál­ním občan­ském živo­tě jinak nemá­te, tak­že prá­vě na schůzích vlast­ní­ků byto­vých jed­no­tek může­te nechat napl­no roze­znít skry­těj­ší pova­ho­vé rysy.

Konverzační kome­die je posta­ve­na na dia­lo­zích, na herec­ké akci a abso­lut­ní sou­hře her­ců. Jak pro­bí­hal cas­ting a výběr přes­ných herec­kých typů?

Probíhal tak, že jsem si růz­ně v hla­vě kom­bi­no­val mož­nos­ti a pak jsem her­ce oslo­vo­val, roze­sí­lal scé­nář a bavil se s nimi o tom. Těžko něko­ho vypi­cho­vat z toho sehra­né­ho herec­ké­ho týmu, pro­to­že tohle oprav­du byla pře­de­vším spo­lu­hra, spíš než jed­not­li­vá sóla, ale urči­tě i mě pře­kva­pi­la vášeň, se kte­rou se Dagmar Havlová vrá­ti­la do komic­ké role nebo to, jak Tereza Voříšková, dnes už Tereza Ramba, s pokor­nou pro­fe­si­o­na­li­tou utáh­ne ten motor celé schůze v polo­ze labil­ní mat­ky tří dětí. A taky že Vojta Kotek se umí převtě­lit do tať­ky, kte­rý už se Snowborďáky nemá fakt nic spo­leč­né­ho. A Jirka Lábus má jež­ka. Na hla­vě i v roli. Ale mohl bych oprav­du zmí­nit úpl­ně kaž­dé­ho. Klára Melíšková je ve své roli tak doko­na­le iri­tu­jí­cí, že už jsem ji ve střiž­ně nemohl vystát a občas ji musel pauz­nout. A David Novotný nás roze­smá­val na pla­ce tak, že jsme to málem nestih­li nato­čit. Tam oprav­du z mého pohle­du nebyl sla­bý člá­nek.

Čí to byl nápad pozmě­nit vizáž Jiřího Lábuse? Pro film jste ho necha­li ostří­hat, má na hla­vě neu­vě­ři­tel­né­ho jež­ka a prý v této roli omlá­dl…

Věděli jsme spo­leč­ně s kos­tým­ní výtvar­ni­cí Andreou Královou, že chce­me Jirku Lábuse co nej­víc „odlá­bu­so­vat“. A mys­lím, že nápad s jež­kem vzni­kl tak nějak spon­tán­ně u všech najed­nou, dokon­ce to pro­sa­zo­val náš spo­leč­ný kama­rád a Jirkův oblí­be­ný bar­man Petr Hojer.

Ve fil­mu se obje­ví mno­ho vtip­ných hlá­šek, kte­ré mož­ná i zli­do­vě­jí. Zaznělo zde, že David Novotný vás na pla­ce roze­smá­val. Nesmáli se her­ci během samot­né­ho natá­če­ní, udr­že­li „váž­nost“ tex­tu?

To samo­zřej­mě ano, tomu se neda­lo vyhnout. V jed­nu chví­li to vypa­da­lo, že mís­to posta­vy, kte­rou hra­je Jirka Lábus, tam oprav­du byl celou dobu pří­to­men na žid­li jenom havran - Rumburak.

Natáčení se usku­teč­ni­lo v praž­ských Holešovicích v ome­ze­ném pro­sto­ru, kde divák sle­du­je sku­pi­nu přes sebe mlu­ví­cích lidí. Jak pro­bí­ha­la pří­pra­va na natá­če­ní a zvlád­nu­tí tak nároč­né­ho tex­tu s her­ci?

Bylo to nároč­né. Měli jsme asi dvě čte­cí zkouš­ky, sna­žil jsem se s her­ci schá­zet i růz­ně po men­ších sku­pin­kách, ale vše pod­stat­né se dělo až během natá­če­ní. Byl vel­ký risk dát dohro­ma­dy tuhle sku­pin­ku bez toho, že bychom se před­tím nějak extra sna­ži­li sehrát, ale naštěs­tí to vyšlo skvě­le, atmo­sfé­ra byla hned dob­rá a tvo­ři­vá. Ale samo­zřej­mě, i když se zdá jed­na loka­ce jako ide­ál­ní zjed­no­du­še­ní natá­če­cí­ho plá­nu, opak je prav­dou. Nelze natá­čet po obra­zech, potře­bu­je­te všech­ny her­ce pořád, ide­ál­ně úpl­ně bez závaz­ků, všich­ni v jed­né malé míst­nos­ti, s veš­ke­rou kame­ro­vou i svě­tel­nou tech­ni­kou. První dva dny jsme se tro­chu ladi­li, vzá­jem­ně lid­sky, herec­ky i ve způ­so­bu sní­má­ní, ale pak už se to doce­la roz­je­lo. Ukázalo se, že ide­ál­ní meto­da je natá­čet co nejdel­ší kusy, což vyža­do­va­la vyso­ké herec­ké nasa­ze­ní, ale drže­lo to všech­ny ve stře­hu a tak se daři­lo udr­žet auten­ti­ci­tu i při opa­ko­va­ných zábě­rech. Myslím, že to pro všech­ny byl dost jiný způ­sob fil­mo­vé prá­ce.

A byl na natá­če­ní pro­stor pro impro­vi­za­ci, či zda pří­pad­ně her­ci pro­mít­li vlast­ní zážit­ky ze schůzí do výsled­né podo­by tex­tu?

Bohužel na to moc čas nebyl. Já vždyc­ky říkám stu­den­tům u nás na DAMU, kte­ří si stě­žu­jí, že by potře­bo­va­li víc času na zkou­še­ní, že tako­vý pocit, budou mít úpl­ně vždyc­ky a že je dob­ré brát čas, kte­rý máme k dis­po­zi­ci, jako jed­no­ho z dra­ma­tur­gů. U fil­mu to mys­lím pla­tí dvoj­ná­sob. Počet natá­če­cích dní je jeden z výraz­ných momen­tů, kte­rý ovliv­ňu­je celou kon­cep­ci. A vy se musí­te roz­hod­nout, jest­li to za těch­to pod­mí­nek má nebo nemá smy­sl. My jsme zvo­li­li způ­sob, kte­rý byl v daných pod­mín­kách rea­li­zo­va­tel­ný, a šli jsme do toho, i když něco se pros­tě zvlád­nout neda­lo, napří­klad prá­vě rozim­pro­vi­zo­vá­ní tex­tu. Ale her­cům se mys­lím poda­ři­lo pro­mít­nout svo­je vlast­ní zážit­ky pře­de­vším v tom, jak při­stou­pi­li k těm posta­vám.

Na fil­mo­vé schůzi vlast­ní­ků se sešla řada herec­kých hvězd růz­ných gene­ra­cí, jak se Vám poda­ři­lo sla­dit tak věko­vě roz­díl­né her­ce?

Šlo to dob­ře. Samozřejmě, že někte­ří si to muse­li tro­chu víc „odse­dět“, ale měl jsem pocit, že tam nikdo nepro­ží­vá žád­ný roz­díl ve veli­kos­ti role, ve věku, v ničem. K tomu pomohl i celý štáb, kame­ra­man Martin Žiaran, oba šven­kři, klu­ci zvu­ka­ři, pro­duk­ce, pros­tě tam nikdo „nepru­dil”.

Jiří Lábus zde hra­je býva­lé­ho man­že­la Dagmar Havlové. Lábus mi pro­zra­dil, že osob­ně oslo­vil paní Havlovou, aby si po dlou­hé době vystřih­la dal­ší fil­mo­vou kome­di­ál­ní roli. Jak pro­bí­ha­la spo­lu­prá­ce s těmi­to dvě­ma uzná­va­ný­mi her­ci?

Výborně. Já jsem se sna­žil obsa­zo­vat taky pod­le toho, aby ty jed­not­li­vé páry nebo spíš „ali­an­ce“ měly něco spo­leč­né­ho a zna­ly se víc než ty jiné „ali­an­ce“. A paní Havlová dokon­ce nabíd­la svou vilu jako mís­to pro prv­ní čte­cí zkouš­ky. Jirka se tam cítil jako doma, což taky hod­ně pomoh­lo.

Zavzpomínejte na samot­né natá­če­ní, kde jste natá­če­li a kolik jste měli natá­če­cích dnů? Jak se rodi­la nároč­ná obra­zo­vá kon­cep­ce v ome­ze­ném pro­sto­ru ve spo­lu­prá­ci s kame­ra­ma­nem Martinem Žiaranem?

Natáčecích dní bylo cel­ko­vě deset, při­čemž osm bylo na tu jed­nu míst­nost a dva dny na dotáč­ky v bytech. S Martinem Žiaranem i pro­du­cen­tem Markem Jeníčkem jsme se schá­ze­li dlou­ho dopře­du nad scé­ná­řem, Martin od začát­ku při­ná­šel vizu­ál­ní nápa­dy, kte­ré by film posu­nu­ly smě­rem k vět­ší dyna­mi­ce, a nako­nec jsme při­pra­vi­li kon­cep­ci sní­má­ní, kte­rá pří­mo vychá­ze­la z dis­po­zic pro­sto­ru. Chtěli jsme se postup­ně a nená­pad­ně při­bli­žo­vat našim posta­vám, z původ­ně objek­tiv­ní­ho a lehce odci­ze­né­ho sle­do­vá­ní schůze se postup­ně pro­pa­dat do emoč­ně sub­jek­tiv­ní­ho vní­má­ní. Dělali jsme si krát­ké tes­ty, ale stej­ně nás samo­zřej­mě spous­ta věcí při prv­ním natá­če­cím dni pře­kva­pi­la. Přeci jenom počet lidí, sla­dě­ní dvou kamer, zase­da­cí pořá­dek – všech­no mělo vliv na ten fil­mo­vý jazyk. Myslím, že dneska bychom spous­tu věcí děla­li jinak, ale tako­vý pocit má asi kaž­dý po dokon­če­ní fil­mu.

Nejdelší nepře­ru­še­ný záběr měl neu­vě­ři­tel­ných 26 minut, kolik z něj je pou­ži­to ve fil­mu? A jak cel­ko­vě jste pra­co­va­li ve střiž­ně?

To je na hroz­ně dlou­hé poví­dá­ní. Během natá­če­ní už kon­cept mění­te slo­ži­tě, ve střiž­ně to nao­pak jde done­ko­neč­na. Takže jsme si se stři­ha­čem Otou Šenovským uži­li poměr­ně dlou­hé, bouř­li­vé a kre­a­tiv­ní obdo­bí hle­dá­ní způ­so­bu, kudy na to. Pro mě to bylo ze všech fází asi neza­jí­ma­věj­ší, jak malé detai­ly mění vyzně­ní. Člověk by řekl, že z jed­né míst­nos­ti se toho moc udě­lat nedá, ale byl jsem pře­kva­pen, koli­ka růz­ný­mi cesta­mi se dá jít.

V polo­vi­ně fil­mu jste pou­ži­li zpo­ma­le­né zábě­ry (ve scé­ně chys­ta­né­ho poro­du), proč?

Zpomalené zábě­ry film rámu­jí, jsou na začát­ku, ve zla­tém řezu a na kon­ci. Mají tam svo­je mís­to v rám­ci jakési son­dy do cha­rak­te­rů. Obličej sní­ma­ný zpo­ma­le­ně pro­zra­zu­je něco zce­la jiné­ho než při nor­mál­ní rych­los­ti, kdy jsme schop­ni stih­nout nasa­dit růz­né soci­ál­ní mas­ky. Při scé­ně poro­du je to stě­žej­ní, tak dou­fám, že to divá­ci nebu­dou vní­mat samo­ú­čel­ně. Pro mě fun­gu­jí i jako meta­fo­ri­zu­jí­cí rámec. Něco zce­la všed­ní­ho jako je schůze, je zasa­ze­no do este­tic­ké­ho rámu, abychom to rov­nou vní­ma­li jako podo­ben­ství, ne jako doku­men­tár­ní rea­li­tu.

Film je Vaším debu­tem, co bylo pro Vás na natá­če­ní nej­ob­tíž­něj­ší nebo nao­pak co Vás mile pře­kva­pi­lo?

Já mám rád, když se věci do posled­ní chví­le mění, když jsou co nejdéle ote­vře­né novým impul­sům, tak­že to samot­né natá­če­ní je pro mě poměr­ně obtíž­ná fáze, pro­to­že bych to nej­ra­dě­ji zku­sil ješ­tě mno­ha jiný­mi způ­so­by, ale už zkrát­ka není čas. Ale bavi­lo mě to celé. On to je fil­mo­vě dost spe­ci­fic­ký pro­jekt. Tím, že se sko­ro celý ode­hrá­vá v jed­né míst­nos­ti, má úpl­ně jiné náro­ky. Určitě se bude mlu­vit o jeho diva­del­nos­ti, ale ta časo­vá a pro­sto­ro­vá jed­no­ta z něho diva­dlo nedě­lá. Nicméně rád bych si zku­sil i zce­la jiný způ­sob fil­mo­vé­ho vyprá­vě­ní, a ten urči­tě při­ne­se úpl­ně jiné obtí­že.

Jaká hud­ba zazní ve fil­mu?

Skoro žád­ná, pou­ze krát­ké úryv­ky ze dvou skla­deb Jana Dismase Zelenky, čes­ké­ho barok­ní­ho auto­ra, kte­rý povstal z pope­la pře­de­vším záslu­hou usku­pe­ní Collegium 1704. Základní sklad­ba, kte­rá ve fil­mu zní je De pro­fun­dis a mám pocit, že je skvě­lé podí­vat se na sou­čas­nou schůzi per­spek­ti­vou duchov­ní barok­ní hud­by, kte­rá se sna­ží popsat „lid­ské hlu­bi­ny“.

Film s nad­sáz­kou zachy­cu­je mezi­lid­ské vzta­hy a soli­da­ri­tu mezi sou­se­dy, uka­zu­je, jak je nároč­né domlu­vit se, vzá­jem­ně si naslou­chat a při­tom chrá­nit svůj maje­tek. Ve fil­mu z úst Kubáta (Jiří Lábus) zazní absurd­ní výrok: Já jsem vlast­ník a nemu­sím nic. Máte osob­ní recept, jak obstát na tako­vé běž­né schůzi v reál­ném živo­tě?

Po prav­dě řeče­no moc ne. A moje skep­se se při pozo­ro­vá­ní sou­čas­nos­ti pro­hlu­bu­je. Jediný recept je vést dia­log, i když je do zdi, a věřit, že kaž­dá zeď dřív nebo poz­dě­ji změk­ne. Snažit se šířit schop­nost empa­tie, schop­nost dívat se na svět oči­ma něko­ho jiné­ho.

Film je mimo­řád­ně zábav­nou a záro­veň přes­nou son­dou do naší spo­leč­nos­ti, na co bys­te divá­ky v lis­to­pa­du nalá­kal do kina?

Vlastníci jsou kome­die. A mys­lím, že pro všech­ny věko­vé kate­go­rie i pro voli­če všech poli­tic­kých stran. Snad tam je celé dneš­ní spek­trum. Takže ide­ál­ní by bylo se v kině bavit a dou­fat, že „peklo jsou ti dru­zí“.

Jste neu­vě­ři­tel­ně aktiv­ní, píše­te, reží­ru­je­te, mode­ru­je­te, hra­je­te a zkou­ší­te neu­stá­le nové a roz­díl­né žán­ry. Na diva­dle dělá­te impro­vi­zo­va­né věci, ale i kla­si­ku, v Čechách i na Slovensku, co prá­vě teď chys­tá­te?

Teď prá­vě zkou­ším hru z obdo­bí lis­to­pa­du 89 ve Slovenském národ­ním diva­dle, tedy pře­de­vším jde o moment, kdy se her­ci roz­hod­li při­dat ke stu­den­tům a začít stáv­ko­vat. Což zna­me­ná pře­stat hrát reper­toár a poskyt­nout diva­dla jako pro­stor ke spo­le­čen­ské dis­ku­zi. Jsem zvě­da­vý, co z toho vznik­ne, mělo by se to celé ode­hrá­vat pře­váž­ně v hle­diš­ti. Ale neboj­te - bez nut­nos­ti fyzic­ky zapo­jo­vat divá­ka.

Na čem teď jako herec pra­cu­je­te, na co se divá­ci mohou těšit?

Příští rok bych měl mít role ve dvou zají­ma­vých seri­á­lech při­pra­vo­va­ných Českou tele­vi­zí. Jeden v režii Tomáše Mašína a Terezy Kopáčové a jeden v režii Jana Hřebejka.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • Hořící keř - Autentická minisérie o normalizaci v Československu18. ledna 2024 Hořící keř - Autentická minisérie o normalizaci v Československu Polská režisérka Agnieszka Hollandová má k Praze jistě vřelý vztah, přibližně v době o které pojednává minisérie Hořící keř studovala na pražské FAMU, což v člověku jistě určité zážitky […] Posted in TV Recenze
  • Kryštof19. října 2021 Kryštof Kryštof mezi mnichy uprchl nejen pro víru k Bohu, ale i před konflikty s otcem a politickými poměry po únorovém puči. Vedle mnišského života je také jedním z posledních článků řetězu, […] Posted in Filmové recenze
  • Rafťáci - Mádl a Kotek balí holky na raftech.16. dubna 2021 Rafťáci - Mádl a Kotek balí holky na raftech. Možná Vám přijde divné, proč píšu o filmu, který tu už má napsanou slušnou recenzi, ale mám potřebu se pár slovy k němu také vyjádřit, tak mě prosím pochopte. :) Úvodní scéna dostane […] Posted in Retro filmové recenze
  • Božena - Seriál o nejslavnější české spisovatelce.25. ledna 2021 Božena - Seriál o nejslavnější české spisovatelce. Sedmnáctiletá Barbora (Anna Kameníková) je odbojná, dychtivá a svobodomyslná dívka. Raději čte, než peče. Navíc přitahuje zájem mužů. Rodiče už ji nezvládají, a tak se hledá ženich, který […] Posted in TV Recenze
  • Božena útočí na city14. ledna 2021 Božena útočí na city Čtyři lednové nedělní večery programu České televize patří minisérii „Božena“. Příběh inspirovaný životem spisovatelky národního obrození Boženy Němcové vzbuzuje emoce stejně, jako se to […] Posted in TV Recenze
  • Krajina ve stínu10. září 2020 Krajina ve stínu Krajina ve stínu je kronikou lidí a jedné malé vesnice v pohraničí vláčené dějinami třicátých, čtyřicátých a padesátých let minulého století. Hrdinové filmu čelí nacismu i komunismu, každý […] Posted in Filmové recenze
  • Padesátka - režisérský debut Vojtěcha Kotka2. března 2020 Padesátka - režisérský debut Vojtěcha Kotka Magická číslovka, která může způsobit parádní životní kotrmelce.  Jak jinak si vysvětlit fakt, že se scénárista Petr Kolečko nechal tímto číslem zlákat a napsal divadelní hru. A světe div […] Posted in Retro filmové recenze
  • Tmavomodrý svět - největší velkofilm Jana Švěráka7. května 2019 Tmavomodrý svět - největší velkofilm Jana Švěráka Ptám se sám sebe, zda-li to není nějaká náhoda, že jsem se v poslední době uchýlil k recenzování výhradně českých filmů. Kolikrát jsem dal v nedaleké minulosti přednost filmům s česky […] Posted in Retro filmové recenze
  • Toman – Recenze – 60%3. října 2018 Toman – Recenze – 60% Čtvrtý film v režijní filmografii Ondřeje Trojana (po snímcích Pějme píseň dokola, Želarya Občanský průkaz) se odehrává v letech 1945-1948 a věnuje se poněkud zapomenuté postavě […] Posted in Filmové recenze
  • Neviditelní (TV seriál)1. října 2018 Neviditelní (TV seriál) Vypadají jako my, mluví jako my, ale mají něco navíc – gen, který jim umožňuje dýchat vodu. Aniž to tušíme, žijí mezi námi. Vodní lidé. Není to pohádka – je to realita a čistá […] Posted in Galerie

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,54372 s | počet dotazů: 267 | paměť: 72139 KB. | 29.03.2024 - 08:39:04