Verrücktes Blut (Šílená krev)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Nová scé­na Národního padla nabí­zí vel­mi čas­to zají­ma­vá před­sta­ve­ní, v posled­ní době jsem tam krom obli­gát­ní­ho Čekání na Godota shlé­dl i vel­mi pozo­ru­hod­nou němec­kou hru Šílená krev, kte­rou v Praze exklu­ziv­ně před­sta­vil - ve spo­lu­prá­ci s Goethe Institutem - ber­lín­ský sou­bor Ballhaus Naunynstrasse. Tato hra je na němec­kých prk­nech - navzdo­ry tomu, že je jen zhru­ba rok sta­rá - už dost zdo­mác­ně­lá a sta­la se i kul­tov­ním před­sta­ve­ním, na nějž je takřka vždy vypro­dá­no. Nejinak tomu bylo i v Praze (mimo­cho­dem v prv­ní zahra­nič­ní neně­mec­ké zastáv­ce toho­to před­sta­ve­ní!).

Hra je ozna­če­na jako posti­mi­grač­ní avant­gard­ní dra­ma, což mož­ná zní váž­ně, ale pod­le mého názo­ru i dost výstiž­ně. Celá se v pod­sta­tě ode­hrá­vá na „půdě“ jed­né němec­ké střed­ní ško­ly, kde se prá­vě má začít hodi­na věno­va­ná Schillerově hře Loupežníci. Třída ale na sna­hy své uči­tel­ky o jejich vzdě­lá­ní moc klad­ně nere­a­gu­je. Její slo­že­ní a cho­vá­ní je typic­ké pro sou­čas­nou „zla­tou němec­kou mlá­dež“, tedy jejich mlu­va se hemží samým „respek­tem“, neu­stá­le jim pípa­jí mobi­ly, občas flus­nou, apod. Schillerova hra o hle­dá­ní svo­bo­dy je zrov­na moc neza­ujme, až.....na scé­ně se obje­ví pis­to­le (a jak pra­ví zná­má padel­ní pouč­ka, když je na scé­ně pis­to­le, tak se z ní musí vystře­lit, ano tady se stří­lí, a to hned něko­li­krát, až jsem se pil, kolik se do tako­vé zbra­ně vejde nábo­jů).

Pistole se zmoc­ní uči­tel­ka a s její pomo­cí zjiš­ťu­je, že pou­ze tak­to, silou, je sto při­mět své nezbed­né svě­řen­ce ke stu­diu oné lát­ky, kte­ré jim mož­ná pood­ha­lí i dost o nich samých....

Hra se lehce inspi­ro­va­la v jed­nom fra­nouz­ském fil­mu (nicmé­ně Moliéra nahra­di­li Schillerem), ale ve výsled­ku je cca 90% vše­ho na jeviš­ti výsled­kem inpro­vi­za­cí, během níž celá hra vzni­ka­la, nedá se tak zde mlu­vit o jed­nom auto­ro­vi (autor­ce), neboť celý ensam­ble má de fac­to svůj podíl na autor­ství.

Šílená krev je vel­mi zají­ma­vá, má pozo­ru­hod­ný děj, kte­rý se vel­mi ostře vyja­dřu­je k aktu­ál­ním pro­blé­mům mul­ti­kul­tur­ní spo­leč­nos­ti. Není mora­li­zu­jí­cí, když už se vám něja­ká posta­va jeví jako „klad­ný hrdi­na“ nebo jako posta­va, kte­rá „koneč­ně nalez­la svo­ji pra­vou ces­tu a odho­di­la před­cho­zí ujař­me­ní“, tak se obvykle záhy situ­a­ce zce­la obrá­tí a ona posta­va je vidě­na ve zce­la opač­ném svět­le. Režisérovi Nurkanu Erpulatovi se tak poda­ři­lo stvo­řit uni­kát­ní před­sta­ve­ní, kte­rá spí­še než aby pře­dá­va­lo jakési své posel­ství, tak zejmé­na nasto­lu­je otáz­ky, o kte­rých lze sáhodlou­ze dis­ku­to­vat (což se konec­kon­ců po skon­če­ní před­sta­ve­ní i sta­lo, neboť násle­do­va­la vel­mi zají­ma­vá dis­ku­ze s tvůr­ci a her­ci).

Hru Šílená krev beze­spo­ru sil­ně dopo­ru­ču­ji, i když jsem si vědom toho, že na naše „prk­na“ se jen tak nevrá­tí a na pře­hlíd­ku do Theatertreffen se od nás také zrov­na čas­to nejez­dí, nicmé­ně bylo by snad i mož­né, že by se oné lát­ky ujal něja­ký domá­cí sou­bor a tro­chu si s ní pohrál, snad i my (Češi a spol.) máme své­ho Schillera (Moliéra)...

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře