Věc Makropulos - Karel Čapek (ND)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Slavná padel­ní insce­na­ce Karla Čapka, Věc Makropulos, se zno­vu vra­cí na prk­na Národního (respek­ti­ve Stavovského) padla, ten­to­krát v režii slav­né­ho reži­sé­ra Roberta Wilsona. Kromě něj se ale hra může chlu­bit hned celou plejá­dou skvě­lých her­ců (Soňa Červená, M. Donutil, V. Postránecký, V. Javorský, Pavla Beretová, atd.).

Wilson je reži­sér kte­rý kla­dé zejmé­na důraz na scé­nu, na pohyb, na bar­vy a na osví­ce­ní jeviš­tě. Už jej moc neza­jí­má text, tak­že ten doznal urči­té­ho zkrá­ce­ní, což osob­ně pova­žu­ji za ško­du. Představitelka hlav­ní role - nestár­nou­cí Soňa Červená - sice na dis­ku­zi ve Stavovském padle (kde jsem byl rov­něž pří­to­mem) řek­la, že hra je to prý vel­mi upo­ví­da­ná a natu­re­lu Wilsona nevy­ho­vu­je, nicmé­ně já osob­ně pova­žu­ji posun od kon­ver­zač­ní hry smě­rem k čemusi více abs­trakt­ní­mu a scé­nic­ké­mu za mínus celé­ho před­sta­ve­ní. Je prav­dou, že Wilson je vel­mi zku­še­ný tvůr­ce, hře vde­chl duch, o kte­rém asi málo­kdo tušil, že by jej hra moh­la vůbec při­jmout. Minimalistická scé­na - ale se skvě­lým osvět­le­ním - nejed­no­znač­ně půso­bí­cí „kuli­sy“ a vizu­ál­ní i pohy­bo­vá image her­ců, kte­rá mi nej­ví­ce při­po­mí­na­la zfe­to­va­né posta­vič­ky „brech­tov­ské­ho padla“. Výše jme­no­va­né­mu odpo­ví­dá i hud­ba, kte­rá také aso­ciu­je výše zmí­ně­né­ho pána. Tento důraz na němec­ký expre­si­o­nis­mus je vel­mi půso­bi­vý a tako­vá Pavla Beretová v roli Kristy je sku­teč­ně vel­mi pře­svěd­či­vá. Ačkoliv si Wilson s tex­tem vel­kou hla­vu nedě­lal, tak před­nes tex­tu postav na jeviš­ti je rov­něž vel­mi nápa­di­tý, kla­de se zde důraz na sku­teč­ně expre­siv­ní herec­tví, pře­hrá­vá­ní, kte­rá jako­by z oka vypadlo němec­kým fil­mům z dva­cá­tých let. To vše dohro­ma­dy půso­bí vel­mi dob­ře, jen­že...., na mě je to až pří­liš alter­na­tiv­ní. Raději bych se podí­val na kla­sic­ké před­sta­ve­ní této hry, jejíž záplet­ka a posel­ství je i tak dost zají­ma­vě vygra­do­va­né a pouč­né. Wilson prá­vě svým neotře­lým poje­tím pod­le mého sub­jek­tiv­ní­ho názo­ru onu cel­kem dob­ře vysta­vě­nou hru tříští a od její­ho posel­ství odvá­dí pozor­nost k vizu­ál­ním a cho­re­o­gra­fic­kým hrát­kám.

Z padla jsem tak odchá­zel s roz­po­ru­pl­ným dojmem.

Toto mé hod­no­ce­ní pro­sím neber­te pří­liš váž­ně, padlu rozu­mím jen tak, co by se stě­ží za nehet vešlo, nicmé­ně cítil jsem jis­tou potře­bu se ze své­ho zážit­ku vypsat a tak­to si jej zkon­templo­vat.

P. S. Mimochodem, insce­na­ce má vel­ký úspěch, v Praze je v pod­sta­tě vždy vypro­dá­no a sou­bor jej hrál i v zahra­ni­čí (rov­něž s vel­kým úspě­chem).

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře