V úskalí - další dobré spojení Billa Murraye a Sofie Coppoly

Když mla­dá newy­or­ská mat­ka Laura (Rashida Jones) zni­če­ho­nic pocí­tí pochy­by o svém man­žel­ství a o tom zda jí náho­dou její man­žel Dean (Marlon Wayans není nevěr­ný), začne ho se svým své­ráz­ným otcem pla­y­boyem Felixem (Bill Murray) sle­do­vat...

Sofia Coppola je dce­rou reži­sé­ra Francise Forda Coppoly, reži­sé­ra legen­dár­ních sním­ků jako tri­lo­gie Kmotr nebo Apokalypsa. Časem se vyda­la v otco­vých sto­pách a v roce 2003 vzni­kl její nej­slav­něj­ší a nej­lep­ší film Ztraceno v pře­kla­du, vylo­že­ná ukáz­ka geni­ál­ní a pod­ma­ni­vé fil­ma­ři­ny, kte­rá uká­za­la, že má Sofia podob­ně jako její otec vylo­že­ně fil­mař­ský talent. V posled­ních letech se ale pro mně Coppola sta­la ztě­les­ně­ním fil­ma­ře, kte­rý na své vrchol­né dílo nedo­ká­zal ani čás­teč­ně navázat- U Bling Ring jsem trpěl, A Very Murray Christmas mi při­šlo crin­ge a rema­ke Oklamaného byl vlast­ně cel­kem oukey....... ako­rát to pros­tě nebyl kdo­ví­jak výraz­ný sní­mek, jenž by se zaslou­žil o to aby, fil­mo­vé­mu divá­ko­vi zůstal v pamě­ti. Částečně jsem tak už vlast­ně pochy­bo­val nad tím, zda je Sofia Coppola schop­ná se vrá­tit ke svým počát­kům a své­ho vrcho­lu. No a letos dora­zil sní­mek On the Rocks a i když to tak vrchol­ná fil­ma­ři­na jako kdy­si Lost in Translation není, tak je to vel­mi dob­rý před­po­klad toho, že Coppola v sobě pořád pře­ce jen něco má.

Odmysleme si teď na chví­li ten bizár A Very Murray Christmas a uvě­do­m­me si, že podob­ně jako u Ztraceno v pře­kla­du v koo­pe­ra­ci Coppola/Murray vzni­ká v samém zákla­du vlast­ně stej­ně milý film, jako bylo kdy­si dáv­no prá­vě Ztraceno v pře­kla­du. Kulisy Tokia jsou sice ten­to­krát vymě­ně­ny za New York a Bill Murray sice hra­je podob­ný typ, ale přes­to též zásad­ně cha­rak­ter­ně odliš­ný než v pří­pa­dě Ztraceno v pře­kla­du, sku­teč­ně jde ale mezi těmi­to dvě­ma fil­my najít něko­lik shod­ných a úsměv­ných podob­nos­tí, kte­ré ale záro­veň nezna­me­na­jí, že by sku­teč­ně Coppola po 17 letech nato­či­la duchov­ní pokra­čo­vá­ní. To oprav­du ne.

Tenhle film má jed­nu výraz­nou kli­ku a to díky tomu, že Bill Murray a Rashida Jones mají jako otec a dce­ra s vel­mi podiv­ným vzta­hem výraz­ně pove­de­nou vzá­jem­nou che­mii a veš­ke­ré jejich kon­fron­ta­ce díky tomu jed­no­du­še sto­jí za to. Bill Murray si v tomhle ohle­du bez pro­blé­mů jede svůj herec­ký vrchol­ný stan­dard a po dlou­hé době (pomi­ne­me cameo v Zombielandu 2) jde vylo­že­ně vyčíst, že si uží­vá, že zrov­na hra­je a to dost mož­ná i díky tomu jak moc mu tenhle typ rolí sedí. A Rashida Jones zase potvr­zu­je, že jed­na z těch here­ček, kte­rá vlast­ně není slav­ná v tom pra­vém slo­va smys­lu, přes­to když se někde obje­ví tak to sto­jí za to. A tako­vých výraz­ných rolí by Jones v blíz­ké době zaslou­ži­la víc.

Víceméně popr­vé od Requiemu za sen z roku 1999 se jinak ve váž­né (váž­něj­ší) úlo­ze obje­vu­je Marlon Wayans, kte­rý se pro mně účin­ko­vá­ním v peklech jako Pár nenor­mál­ních akti­vit nebo Padesát odstí­nů čer­né stal ztě­les­ně­ním her­ce, kte­ré­ho už snad nikdy nechci vidět, přes­to je ale sku­teč­ně fajn vidět Wayanse hrát dob­ře, fajn vidět, že má vůbec mož­nost něco si zahrát a před­vést, že není úpl­né otrav­né pole­no a pře­de­vším je fajn vidět Marlona Wayanse, po dlou­hé době hrát v něčem co vypa­dá sku­teč­ně fil­mo­vě a má to aspoň něja­kou umě­lec­kou vizi. Nevím, jest­li to zna­me­ná, že Wayanse v podob­ných úlo­hách v blíz­ké době uvi­dí­me čas­tě­ji, přes­to bych to ale uví­tal a vlast­ně bych mu díky tomu i všech­ny ty hří­chy pro­ti lid­skosti (za kte­rý­mi vět­ši­nou stál i jako pro­du­cent a sce­náris­ta) vlast­ně odpus­til. Velmi fajn tu jinak je i Jenny Slate nebo Jessica Henwick, kte­rá má v posled­ní talent se pro­je­vo­vat čím dál tím více a už tak tro­chu začí­nám chá­pat, proč se najed­nou s jejím obsa­zo­vá­ním roz­tr­hl pytel.

Na roz­díl od Ztraceno v pře­kla­du nemá V úska­lí tak zají­ma­vé cha­rak­te­ry a ani samot­ným pří­bě­hem či vizu­á­lem tak razant­ně nestrh­ne, přes­to je to ale ukáz­ka tako­vé­ho fil­mu, kte­rý oči­vid­ně točí člo­věk co má fil­my neje­nom rád, ale sku­teč­ně je umí točit. Nevadí tak vlast­ně, že je V úska­lí „ pou­ze´´ vel­mi pří­jem­nou fil­mař­skou jed­no­hub­ku, kte­rá nemá poten­ci­ál utkvět divá­ko­vi v hla­vě na něja­kou výraz­ně del­ší dobu, pro­to­že je to pořád vel­mi fajn. Coppola napsa­la funkč­ní a dosta­teč­ně emo­ci­o­nál­ně půso­bí­cí scé­nář a dle toho násled­ně vzni­kl fajn film, kte­rý sice na Ztraceno v pře­kla­du nemá, přes­to je to ale čás­teč­ně vel­mi fajn návrat Sofie Coppoly ke svým koře­nům a vůbec bych se nezlo­bil, kdy­by v podob­ných vodách zůsta­la i u svých příš­tích fil­mů. Pokud dopad­nou ale­spoň nějak tahle, tak budou stát za to a já je uvi­dím moc rád......

Trailer:

Verdikt: 4 z 5

---

Photo © Apple TV+

---

---