V úskalí - další dobré spojení Billa Murraye a Sofie Coppoly

VUscali

Když mladá newyorská matka Laura (Rashida Jones) zničehonic pocítí pochyby o svém manželství a o tom zda jí náhodou její manžel Dean (Marlon Wayans není nevěrný), začne ho se svým svérázným otcem playboyem Felixem (Bill Murray) sledovat...

Sofia Coppola je dcerou režiséra Francise Forda Coppoly, režiséra legendárních snímků jako trilogie Kmotr nebo Apokalypsa. Časem se vydala v otcových stopách a v roce 2003 vznikl její nejslavnější a nejlepší film Ztraceno v překladu, vyložená ukázka geniální a podmanivé filmařiny, která ukázala, že má Sofia podobně jako její otec vyloženě filmařský talent. V posledních letech se ale pro mně Coppola stala ztělesněním filmaře, který na své vrcholné dílo nedokázal ani částečně navázat- U Bling Ring jsem trpěl, A Very Murray Christmas mi přišlo cringe a remake Oklamaného byl vlastně celkem oukey....... akorát to prostě nebyl kdovíjak výrazný snímek, jenž by se zasloužil o to aby, filmovému divákovi zůstal v paměti. Částečně jsem tak už vlastně pochyboval nad tím, zda je Sofia Coppola schopná se vrátit ke svým počátkům a svého vrcholu. No a letos dorazil snímek On the Rocks a i když to tak vrcholná filmařina jako kdysi Lost in Translation není, tak je to velmi dobrý předpoklad toho, že Coppola v sobě pořád přece jen něco má.

Odmysleme si teď na chvíli ten bizár A Very Murray Christmas a uvědomme si, že podobně jako u Ztraceno v překladu v kooperaci Coppola/Murray vzniká v samém základu vlastně stejně milý film, jako bylo kdysi dávno právě Ztraceno v překladu. Kulisy Tokia jsou sice tentokrát vyměněny za New York a Bill Murray sice hraje podobný typ, ale přesto též zásadně charakterně odlišný než v případě Ztraceno v překladu, skutečně jde ale mezi těmito dvěma filmy najít několik shodných a úsměvných podobností, které ale zároveň neznamenají, že by skutečně Coppola po 17 letech natočila duchovní pokračování. To opravdu ne.

Tenhle film má jednu výraznou kliku a to díky tomu, že Bill Murray a Rashida Jones mají jako otec a dcera s velmi podivným vztahem výrazně povedenou vzájemnou chemii a veškeré jejich konfrontace díky tomu jednoduše stojí za to. Bill Murray si v tomhle ohledu bez problémů jede svůj herecký vrcholný standard a po dlouhé době (pomineme cameo v Zombielandu 2) jde vyloženě vyčíst, že si užívá, že zrovna hraje a to dost možná i díky tomu jak moc mu tenhle typ rolí sedí. A Rashida Jones zase potvrzuje, že jedna z těch hereček, která vlastně není slavná v tom pravém slova smyslu, přesto když se někde objeví tak to stojí za to. A takových výrazných rolí by Jones v blízké době zasloužila víc.

Víceméně poprvé od Requiemu za sen z roku 1999 se jinak ve vážné (vážnější) úloze objevuje Marlon Wayans, který se pro mně účinkováním v peklech jako Pár nenormálních aktivit nebo Padesát odstínů černé stal ztělesněním herce, kterého už snad nikdy nechci vidět, přesto je ale skutečně fajn vidět Wayanse hrát dobře, fajn vidět, že má vůbec možnost něco si zahrát a předvést, že není úplné otravné poleno a především je fajn vidět Marlona Wayanse, po dlouhé době hrát v něčem co vypadá skutečně filmově a má to aspoň nějakou uměleckou vizi. Nevím, jestli to znamená, že Wayanse v podobných úlohách v blízké době uvidíme častěji, přesto bych to ale uvítal a vlastně bych mu díky tomu i všechny ty hříchy proti lidskosti (za kterými většinou stál i jako producent a scenárista) vlastně odpustil. Velmi fajn tu jinak je i Jenny Slate nebo Jessica Henwick, která má v poslední talent se projevovat čím dál tím více a už tak trochu začínám chápat, proč se najednou s jejím obsazováním roztrhl pytel.

Na rozdíl od Ztraceno v překladu nemá V úskalí tak zajímavé charaktery a ani samotným příběhem či vizuálem tak razantně nestrhne, přesto je to ale ukázka takového filmu, který očividně točí člověk co má filmy nejenom rád, ale skutečně je umí točit. Nevadí tak vlastně, že je V úskalí ,, pouze´´ velmi příjemnou filmařskou jednohubku, která nemá potenciál utkvět divákovi v hlavě na nějakou výrazně delší dobu, protože je to pořád velmi fajn. Coppola napsala funkční a dostatečně emocionálně působící scénář a dle toho následně vznikl fajn film, který sice na Ztraceno v překladu nemá, přesto je to ale částečně velmi fajn návrat Sofie Coppoly ke svým kořenům a vůbec bych se nezlobil, kdyby v podobných vodách zůstala i u svých příštích filmů. Pokud dopadnou alespoň nějak tahle, tak budou stát za to a já je uvidím moc rád......

Trailer:

Verdikt: 4 z 5


Photo © Apple TV+



Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,31248 s | počet dotazů: 196 | paměť: 43012 KB. | 30.11.2020 - 03:27:22