Úvaha o filmu Markéta Lazarová - Život dovede být někdy neuvěřitelně krutý.

Myslel jsem si, že po shléd­nu­tí něko­li­ka kul­tov­ních zahra­nič­ních, tzv. umě­lec­ky nároč­něj­ších, fil­mů, je již má duše očiš­tě­na a při­pra­ve­na při­jmout téměř jaký­ko­li fil­mo­vý mate­ri­ál.

   Leč jak již v Základním manu­á­lu, dodá­va­ném ke kaž­dé­mu nově vyro­be­né­mu před­mě­tu znač­ky Živočich, typu Člověk, psá­no jest, člo­věk je tvor, v jehož základ­ní mat­ri­ci je zakó­do­vá­no prá­vo mýlit se. Toto prá­vo mají pak všech­ny pro­duk­ty až na poru­cho­vou sérii s kry­cím ozna­če­ním Matka.

   Mýlil jsem se, och jak jen jsem se mýlil. Mé zra­ky shlédly řád­ku fil­mů, nezá­živ­ných, nud­ných, téměř bez děje, fil­mů, jejichž děj vzni­ká až poslé­ze, když se o něm mlu­ví v restau­rač­ním zaří­ze­ní, pokud mož­no co nej­niž­ší ceno­vé kate­go­rie, fil­mů doku­men­tár­ních, jež postrá­da­jí jaký­ko­li děj vůbec. Jednou jsem dokon­ce ve sta­vu vyho­ře­ní zvlá­dl půl dne sle­do­vat mis­trov­ství svě­ta v závod­ním rybář­ství. Ne. Možná. Ne. Ledaže by… Ne. V žád­ném pří­pa­dě se Lazarová ta Markéta s ničím, co jsem viděl před ní, rov­na­ti nedá. Pa dam, pa dam, pam pšš.

   Poezii mám vcel­ku rád. Ne, nemám! Mám, nebo se s ní ale­spoň úspěš­ně míjím. Lyriku z celé­ho srd­ce nesná­ším. Kdo to řekl? Zdá se mi, že lyri­ka je výplod cho­ré­ho psy­cho­pa­tic­ké­ho moz­ku, vědo­mí. Hm, hm, hm. Proto jsem mož­ná, ne, urči­tě, mož­ná zau­ja­tým. U bás­ně v tiš­tě­né podo­bě se ješ­tě, když při­vře­me oči, dá jis­tá dáv­ka lyrič­nos­ti, nesná­ším lyri­ku z celé­ho srd­ce, tole­ro­vat. NE!

   Ale když někdo poku­sí se hrát si s bás­ní jako dítě s plas­te­lí­nou, for­me­lou, a uplá­cá z ní audi­o­vi­zu­ál­ní tovar, kole­du­je si o váž­né potí­že;-( Nesnáším lyri­ku z celé­ho srd­ce.

   Je vel­mi smut­né, kam až maso­vá zába­va kon­zum­ní­ho člo­vě­ka může upad­nout. Františku, Františku. Ty, ty!

   Tento film při­po­mí­ná mi sil­ně ham­bur­ger bez masa a keču­pu. Suchou housku. Markéta Lazarová je oprav­du tako­vým fil­mo­vým Lazarem, jenž nás učí vážit si závod­ní­ho rybář­ství, jako vyso­ce akč­ní­ho spor­tu s množ­stvím zásad­ních neče­ka­ných zvra­tů.

   Dovedu si před­sta­vit, ne, nedo­ve­du! Já vím, to se tak říká. Fráze. Dovedu si před­sta­vit, že lidé, kte­ří fil­mu rozu­mí, se musí roz­plý­vat nad úžas­nou kame­rou, nad doko­na­lým zvu­kem, skvě­lou režií a v nepo­sled­ní řadě bri­lant­ní­mi herec­ký­mi výko­ny. Já se roz­plý­vat nemo­hu a nechci. Egoisto!

   Četl jsem roz­ho­vor s Františkem Vláčilem, v němž říká, že nám film má zapů­so­bit na emo­ce, že má v nás vyvo­lat něja­ké poci­ty. Nemohu říci, jest­li je u mě vyvo­lal. Nejsem psy­cho­log a nevím, jest­li se abso­lut­ní znu­ze­nost a frustra­ce bytím dá zahr­nout pod pojem pocit.

   Možná ale není chy­ba na stra­ně reži­sé­ra. Je doce­la mož­né, že jsem pou­ze viděl nespráv­nou ver­zi fil­mu. Protože kame­ra­man, jehož pohle­dem je děj - ha ha ha děj, děj, to se poved­lo ha, ha, ha - nám divá­kům líčen, trpí zřej­mě sil­nou ner­vó­zou. Pokaždé, když se totiž pod­le zvu­ků ode­hrá­vá něja­ká zásad­ní udá­lost, - ha, ha, ha, zásad­ní udá­lost, ha, ha, ha, to se poved­lo - kame­ra­man dosta­ne akut­ní nával stra­chu a musí urych­le­ně odvrá­tit zrak. Většinou si pak na uklid­ně­nou volí pole, ať už zasně­že­né či před skliz­ní, nebo vyso­ce inte­re­sant­ní pohled na nebe skrz vět­vo­ví stro­mu. Někdy pak cud­ně klo­pí zrak, čímž se nám nabí­zí pohled na hli­ně­né pod­lo­ží. Tyto zábě­ry na nás mohou sice vizu­ál­ně zapů­so­bit - ha, ha, zapů­so­bit, to se poved­lo - ale hlu­bo­ko v nás zůstá­vá hlo­da­vý pocit, že nám něco důle­ži­té­ho uni­ká.

   A taky, že ano. Mně tak­to este­tic­ky uni­kl celý film. Tím nechci říci, že ten­to film je „něco důle­ži­té­ho“. Chraň Bůh! To je jen tako­vá frá­ze. Výtvarně je film oprav­du pojat hez­ky. Od začát­ku se na nás valí barev­ná smršť růz­ných výje­vů. Myriády odstí­nů čer­né a bílé nám na sít­ni­ci defi­lu­jí v kolo­ris­tic­ky exta­tic­ké tou­ze doká­zat, že i dvě bar­vy, když se hod­ně sna­ží, doká­ží vyvo­lat u slab­ších jedin­ců epi­lep­tic­ký záchvat.

   Ještě bych se zasta­vil, respek­ti­ve bych se rád vrá­til, k výra­zu „smršť růz­ných výje­vů“. To se mi oprav­du poved­lo. Ano poda­ře­né. Se zájmem si výraz pro­hlí­žím a napa­dá mě: „Jo, to je ono.“

   Kdybyste se mě zepta­li, jak jsem to udě­lal, odpo­vím vám: „Čoveče, ani vám nevím. Znáte ten pocit, - no jak se tak na vás dívám, tak asi to nebu­de váš pří­pad - kdy se dlou­ho v něčem babře­te a furt to ňák není vono. A pak najed­nou, bez jaké­ho­ko­li varo­vá­ní… To při­jde. Fakt kru­tej pocit. Pocit abso­lut­ní spo­ko­je­nos­ti se sebou samým. Hm. Konečně do sebe zapad­nou díl­ky puzzle, posta­ví­te vajíč­ko na špič­ku. Chvíle, kdy se vás na zlo­mek sekun­dy dotkne abso­lut­ní pozná­ní, kdy jste s Bohem.“

   Když totiž mezi slo­va růz­ných a výje­vů vlo­žím pří­vlast­ky typu nesou­ro­dých, spo­lu napros­to nesou­vi­se­jí­cích, smy­sl postrá­da­jí­cích apod., shr­nu lako­nic­ky celý film.

   SMRŠŤ RŮZNÝCH, NESOURODÝCH, SPOLU NAPROSTO NESOUVISEJÍCÍCH A JAKÝKOLIV SMYSL POSTRÁDAJÍCÍCH VÝJEVŮ

   Říct o této krát­ké a výstiž­né recen­zi, že je geni­ál­ní, mi brá­ní jen vro­ze­ná a odma­la pěs­to­va­ná skrom­nost.

   Nakonec si nali­jme čis­té­ho vína. Další frá­ze. Nedovedu si před­sta­vit člo­vě­ka, kte­ré­mu by se ten­to film upřím­ně líbil. Rozhodně si nemys­lím, že je to nej­lep­ší čes­ký film. Můj názor je, že Markéta Lazarová pat­ří do kate­go­rie „pseu­doin­te­lek­tu­ál­ské“ umě­ní, kam řadím např. Joicova Odissea. V jis­tých vrst­vách, nesná­ším pokryt­ce, je ceně­no, že člo­věk zná a líbí se mu díla, jejichž pou­hý název u nás oby­čej­ných budí zhnuse­ní.

   Nesnáším lyri­ku, pokryt­ce a ego­is­ty z celé­ho srd­ce.

---