Kritiky.cz > Filmy > Filmová klasika > Ucho

Ucho

Photo © Filmové studio Barrandov
Photo © Filmové studio Barrandov
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...
Photo © Filmové stu­dio BarrandovPhoto © Filmové stu­dio Barrandov

K pří­le­ži­tos­ti výro­čí zru­še­ní cen­zu­ry uved­la Česká tele­vi­ze řadu fil­mů, kte­ré si poby­ly sko­ro 20 let v tre­zo­ru dale­ko od očí nepri­vi­le­go­va­ných divá­ků. Když se řek­ne čes­ko­slo­ven­ský „tre­zo­ro­vý film“, vyba­ví se mi čty­ři hlav­ní díla: Všichni dob­ří rodá­ci reži­sé­ra Vojtěcha Jasného, o kte­rých už jsem na svém blo­gu psal doce­la podrob­ný člá­nek, Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Hoří, má panen­ko Miloše Formana (i když to nebyl tak „sto­pro­cent­ní tre­zo­ro­vý film“ jako ty ostat­ní zmí­ně­né, bylo k němu mož­né se dostat i nedlou­ho před rokem 1989, ostat­ně u jeho teh­dy ješ­tě zce­la neo­fi­ci­ál­ní obno­ve­né pre­mi­é­ry jsem byl osob­ně a byla to jas­ná před­zvěst toho, že se kde­si v poza­dí lámou ledy) a Ucho v režii Karla Kachyni. Právě tyhle čty­ři fil­my v sobě pod­le mne obsa­hu­jí to pod­stat­né, co se tota­lit­ní režim sna­žil za kaž­dou cenu uml­čet, i když kaž­dý sle­do­val odliš­nou část čes­ko­slo­ven­ské rea­li­ty: Jasného film se zamě­řil více na rozkol mezi tra­dič­ní­mi a „pokro­ko­vý­mi“ hod­no­ta­mi na ves­ni­ci, Menzelův pře­pis Hrabala své­ráz­ně poe­tic­kým způ­so­bem zpra­co­val téma urput­né­ho tříd­ní­ho boje, Forman před­lo­žil na talí­ři jedi­né­ho hasič­ské­ho ple­su sice vtip­nou ale v jádru děsi­vou pře­hlíd­ku růz­ných podob „čes­ké­ho cha­rak­te­ru“. Film Ucho smě­řu­je dovnitř kas­ty vrchol­ných vlád­ních a stra­nic­kých před­sta­vi­te­lů v době, kdy si nikdo z nich nemohl být jis­tý svo­bo­dou ani živo­tem, pro­to­že od opě­vo­vá­ní a plá­cá­ní po rame­nou byl stá­le jen krů­ček k napros­té­mu zatra­ce­ní a čas­to i k bru­tál­ní fyzic­ké likvi­da­ci.

Právě film Ucho prak­tic­ky sto­jí a padá s herec­ký­mi výko­ny hlav­ních před­sta­vi­te­lů - Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého, kte­ré pod­le mne pat­ří navždy do síně slá­vy čes­ké­ho fil­mu. Ale film celý je uchva­cu­jí­cím psy­cho­lo­gic­kým dra­ma­tem s tís­ni­vou a při vědo­mí děsi­vých his­to­ric­kých reá­lií 50. let 20 sto­le­tí i vel­mi uvě­ři­tel­nou atmo­sfé­rou.

A při­tom vše začí­ná napo­hled nepro­ble­ma­tic­ky: Náměstek minis­t­ra (Ludva) s man­žel­kou (Annou) se vra­ce­jí v den desá­té­ho výro­čí své svat­by z vel­ko­le­pé hrad­ní trach­ta­ce. Zdá se, že je čeká jen dal­ší noc plná odci­ze­né­ho haš­te­ře­ní ve vlád­ní vile (toči­lo se v Praze - Střešovicích), ale ten­to­krát je od začát­ku vše jinak: Není mož­né najít ani jed­ny klí­če od domu, ale uka­zu­je se, že všech­ny dve­ře jsou ode­mče­né „(Jak to, že je ode­mče­no? Přece jsi zamy­ka­la, ne?“), nejde elektři­na ani tele­fon, atmo­sfé­ra kolem postup­ně houst­ne, cizí auto zasta­vu­je kou­sek za nimi na uli­ci a nikdo z něho nevy­stou­pí. „Kdo by seděl ve zhas­nu­tým autě?“ Kdo asi?

Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý si ve fil­mu s vel­kým gustem „střih­li“ nomen­kla­tur­ní pár, kte­rý se čas­to podiv­ný­mi ces­tič­ka­mi a nej­spíš i s vyu­ži­tím ošk­li­vých pro­střed­ků vyškrá­bal naho­ru v komu­nis­tic­ké hie­rar­chii, dokon­ce až do blíz­kos­ti samot­né­ho Soudruha (na nevel­ké plo­še výteč­ný Gustav Opočenský). Ale blíz­kost moci je zapla­ce­na neu­stá­va­jí­cím stra­chem ze všech oko­lo a akut­ním nedo­stat­kem sou­kro­mí, pro­to­že i domá­cí pro­stor už dáv­no opa­no­va­lo UCHO, baží­cí po kaž­dém nepa­t­řič­ném slův­ku, po kaž­dém povzde­chu na nespráv­ném mís­tě, po kaž­dém názna­ku nelo­a­ja­li­ty. „Pozor, sou­dru­zi nespí, sou­dru­zi poslou­cha­jí!“

Náměstek minis­t­ra je z podiv­né­ho dění kolem stá­le ner­vóz­něj­ší, postup­ně si zpět­ně vyba­vu­je vše, co se ode­hrá­lo na hrad­ním večír­ku a sna­ží se z kaž­dé­ho slo­va, z kaž­dé­ho ges­ta, z kaž­dé záml­ky zkon­stru­o­vat, co se vlast­ně děje. Právě zadr­že­li minis­t­ra, kte­ré­mu byl jako jeho náměs­tek nej­blíž ze všech, i dal­ší lidi, se kte­rý­mi spo­lu­pra­co­val a kte­ří obý­va­li vlád­ní vily v sou­sed­ství. „Ty nevíš, co je s Košarou? Copak s tebou nemlu­vi­li?“ Ne, nemlu­vi­li. Ale co to zna­me­ná? Nestihli to, nepo­va­žo­va­li to za nut­né, nebo snad... Chystají se snad i na mne? V roz­sví­ce­né ved­lej­ší vile kon­tras­tu­jí­cí s potem­ně­lým domo­vem prá­vě pro­bí­há domov­ní pro­hlíd­ka (ano, sebra­li i Klepáče), i zahra­da sou­se­dí­cí s jejich zahra­dou je plná taj­ných. A Ludva se sna­ží z drob­ných názna­ků z večír­ku v pro­stře­dí panop­ti­ka novo­do­bé funk­ci­o­nář­ské šlech­ty odhad­nout příští běh věcí. „Vidíš to? Ani jeden z nich není pin­gl, samý cliftó­ni. Losos je to čer­ve­ný!“ Je nároč­né vyšpl­hat se až naho­ru, ale sta­čí jedi­ná chy­ba, jedi­né pode­zře­ní, aby se člo­věk Soudruhovi zne­lí­bil. „Ty seš tady?“ ptá se pře­kva­pe­ně jeden z kole­gů. Kde by měl, sak­ra, být? Proč jeho zná­mí tak ner­vóz­ně těka­jí oči­ma, když s ním - tro­chu stro­je­ně - mlu­ví a proč jsou najed­nou všich­ni tak odta­ži­tí? „Promiň Ludvo, já toho teď mám tolik, člo­vě­če!“ Co všich­ni mají? „Ludvo, ty klu­ku zed­nic­ká... Po kom nejdou, toho si nevá­žím!“ Ale po kom jdou? Po kom ve sku­teč­nos­ti jdou a proč? Snad kvů­li té zprá­vě o cihel­nách, kte­rou dáva­li dohro­ma­dy s minis­trem? „Ja slý­šal, što u vas nět minis­t­ra.“ „Éto tavá­rišč Košara!“ odpo­ví­dá sovět­ské­mu gene­rá­lo­vi Ludva, ale to jmé­no jako kdy­by náh­le nikdo neznal. „Máme u nás růz­né ty Košary...“ říká s despek­tem sám Soudruh. To zna­me­ná, že Košara se zne­lí­bil, tak­že skon­čil a všich­ni ostat­ní s ním. V tako­vé situ­a­ci může člo­vě­ka postr­čit do pro­pas­ti kaž­dá drob­nost: „Ananasový likér s vod­kou? Kdo vymys­lel tako­vou močův­ku?“ ptá se Ludva neo­pa­tr­ně. „Přece Soudruh!!

Jak je mož­né, že okol­ní vily v poho­dě sví­tí, ale u nás pořád nejde proud? Potmě mají všech­na stra­ši­dla ješ­tě děsi­věj­ší stí­ny. „Když už nefun­gu­je vlád­ní tele­fon, co už má fun­go­vat?“ Ale Ucho, Ucho nej­spíš fun­gu­je pořád, i když ho nevi­dí­me. Nebývá prý jen v kuchy­ni, v kou­pel­ně a na zácho­dě. Není dob­ré mlu­vit nahlas, jen šep­tem. Pssssst! Je mož­né říkat aspoň veřej­ně zná­má fak­ta nebo se to taky nesmí? „Ucho piš si: Soudruh pre­zi­dent se stal dědeč­kem!“ Do dět­ských poko­jů prý ho taky nedá­va­jí. Možná.

 

„Ticho, ticho, Soudruh mlu­ví!“ žáda­jí si ráz­ně ti, co úsluž­ně kmi­ta­jí kolem Nejvyššího, kdy­ko­li jen poo­tevře ústa: „Copak tomuhle rozu­mím? Vždyť tomu vůbec nero­zu­mím! Ale pak si říkám: Co revo­lu­ce? Počká? Nepočká! Tak roz­hod­nu. A pak vidím, že jsem roz­ho­dl správ­ně!“ Situace je, zdá se, extrém­ně špat­ná, je nut­né zni­čit co nej­rych­le­ji někte­ré písem­né mate­ri­á­ly a hlav­ně všech­ny sou­kro­mé fot­ky s Košarou, spá­lit, splách­nout do zácho­du. „Nenecháme si pře­ce úto­čit na gene­rál­ní linii stra­ny!“ zní tvr­dá slo­va, v nichž už teď je pode­psa­ná vina i trest. Netluče někdo na bran­ku? Z kaž­dé­ho vzdá­le­né­ho zvu­ku jde hrůza. Z kaž­dé­ho nekon­t­ro­lo­va­né­ho slo­va, z kaž­dé­ho názna­ku. Všechno, všech­no o nás vědí. „Na co se to pta­la ta baba Čepická? Jestli v našem domě bylo v zimě tep­lo?“ Ale proč ji to zají­má, když tu pře­ce byd­lí­me my? Nebo snad...

„Možná budou chtít ode mne jen něco vědět, když jsem byl jeho náměs­tek.“

„Copak ty už nejsi náměs­tek?“

„To víš, že jsem.“ Nezní to ve svět­le okol­nos­tí úpl­ně sebe­jis­tě. Totiž... Copak já vím, kdo ješ­tě je a kdo už není? „To, že byl Košara naše­mu Luďkovi za kmo­t­ra, to rad­ši nikde neří­kej.“

Každé slo­vo může být důle­ži­té. „Vzpomeň si, jak ti to dnes večer říkal Soudruh? Říkal ti jmé­nem? říkal ti Anno? Jestli ti říkal Anno, tak to má svůj význam. Svůj poli­tic­ký význam!“ Když se v domě opět roz­sví­tí svět­lo, sko­ro to vypa­dá, jako kdy­by se vše vra­ce­lo do nor­mál­ních kole­jí. Hlavně nekři­čet do Ucha! „Musíš pořád pin­dat? Nemůžeš aspoň chvil­ku nepin­dat?“ Ale i Ucho je tře­ba něčím nakr­mit: „Vlastně ani nevím, co Košara nako­nec do té zprá­vy napsal, posled­ní redak­ci si dělal sám. A v mno­ha věcech jsem s ním nesou­hla­sil.“ Vždycky jsi byl zba­bě­lec a všich­ni z tebe měli strach. Tak teď si užij pro změ­nu ten svůj.

Někdo zvo­ní u bran­ky. Teď v noci to pře­ce můžou být jen Oni! Definitivně spadla klec! „Co s námi bude? Tys pře­ce nic neu­dě­lal, já tě pře­ce znám!“ Rychle do hys­te­ric­ké­ho plá­če aspoň posled­ní poky­ny, co říkat a neří­kat, kam scho­vat hoto­vost a šper­ky, bude­te teď potře­bo­vat pení­ze, když ... Má Anna ješ­tě oba­vu o man­že­la nebo už jen o sebe a o syna? Cesta k bran­ce je neko­neč­ná a k Ludvovi, kte­rý si při­pad­ne, jako by šel na popra­vu, dolé­ha­jí tlu­me­né hla­sy podiv­ných mužů od bran­ky: „Tak jde nebo nejde?“ „Čumí.“ „Tak na něj zavo­lej, ať nečumí!“ „Jde i vona.“ „Jde s bábou.“ Ale nezdá se, že by Ludvu rov­nou odved­li. „Dělali jsme tady ved­le barák Klepáče. Víte pře­ce, ne?“ Přišli jen na malou návště­vu, „Ludvo, ty sta­rá voj­no!“ říká jejich kápo (asi prv­ní význam­něj­ší „štěk“ teh­dy prak­tic­ky nezná­mé­ho Jiřího Císlera). Tváří se jako kama­rá­di, kte­ří jdou v noci jen náho­dou kolem. Copak asi našli u Klepáče? Ale co, hlav­ně když teď při­chá­ze­jí v dob­rém. I když všech­no vypi­jou, i dra­hej koňak. „Ten koňak jsi jim nemu­sel dávat. Zeptal ses jich vůbec na Košaru? Přece se na něj někdo musí zeptat. Aspoň zeptat!“ Ne, Košarovo jmé­no je teď toxic­ké a nikdo se ho nechce ani slův­kem dotknout, aby se od něj tím jedem nena­ka­zil. „Můžu já vědět, pod­le jaké­ho klí­če JE berou?“

Ludva i Anna už mys­le­li na nej­hor­ší a najed­nou to vypa­dá, že je hlav­ní nebez­pe­čí zažeh­ná­no, nezva­ní noč­ní hos­té ode­šli, tak­že se mohou na povrch opět dostat na chví­li potla­če­né hád­ky, spo­leč­ným stra­chem uml­če­né výčit­ky, ano i na nási­lí dojde a jis­tě ne popr­vé: „Soudruzi, pomo­o­oc, už mě zase bije!“

„Podívej se na to, jak vypa­dáš!“

„Takhle vypa­dám po dese­ti letech s tebou.“

Umějí k sobě být tak kru­tí; zna­jí navzá­jem všech­ny své sla­bé strán­ky a vědí přes­ně, jak dru­hé­ho nej­víc ranit. „Komu to voláš?“ „Zkouším volat Klepáčce.“ No to snad ne? Vždyť víš, že tam už jsou Oni. Teď si pře­ce budou mys­let... Anna stih­ne vyto­čit čís­lo do ved­lej­ší vily ješ­tě jed­nou: „To před chvil­kou nevo­lal můj muž, to jsem vola­la já!“

I sku­teč­né man­žel­ství Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého prý byla občas pěk­ná Itálie. I kdy­by ne, zahra­né to bylo vel­mi uvě­ři­tel­ně.

A pak najed­nou oprav­du najdou malou kra­bič­ku s drát­kem anté­ny polo­že­nou za kuchyň­skou lin­kou. Ucho. Zkoušejí si vzpo­me­nout, co na sebe během téhle šíle­né noci vlast­ně Uchu řek­li: „O čem jsme mlu­vi­li v kuchy­ni?“ „V kuchy­ni pře­ce mlu­ví­me o všem!“ Ucho je i v kou­pel­ně, na zácho­dě, úpl­ně všu­de.. Přátelští chlap­ci se při své noč­ní návštěvě čini­li. „Nepřijeli chlastat. Přijeli to dodě­lat.

„Teď už o mně vědí všech­no. Polovička by sta­či­la.“ Každé pro­jíž­dě­jí­cí auto Ludvu s Annou k smr­ti vyle­ká. Vše před­sta­vu­je nebez­pe­čí. Co to je za život?

Když se Ludva zamkne v poko­ji a Anna uvnitř zahléd­ne pouz­dro od pis­to­le, napad­ne ji to nej­hor­ší: „Ludvo! Luďku! Jestli to udě­láš, já to udě­lám taky! To nesmíš!“ Ale ani v tomhle už člo­věk nemá svo­bod­nou vol­bu: „Pistoli odnes­li. Až budou chtít, udě­la­jí to sami.“ Anna v náh­lém roz­či­le­ní úlev­ně nahá­zí všech­ny nale­ze­né odpo­slou­chá­va­cí apa­rát­ky do zácho­do­vé mísy. Nejspíš je teď už mož­né mlu­vit všu­de, pro­to­že na slo­vech už nezá­le­ží. V oče­ká­vá­ní nej­hor­ší­ho víta­jí let­ní sví­tá­ní na bal­kó­ně. Aspoň jed­nou si spo­lu sym­bo­lic­ky ťuk­nou na to vče­rej­ší desá­té výro­čí. Když se ozve zvo­nek, není to pře­kva­pe­ní. „Jejich hodi­na. Mezi čtvr­tou a pátou.“ Ale je to tele­fon.

Když se Ludva dozví, že byl jme­no­ván minis­trem, nezna­me­ná to ani nejmen­ší úle­vu. Teď, když pře­ce o nás všech­no vědí... Ano, prá­vě teď. Strach nekon­čí, jen změ­ní svou podo­bu. A vyš­ší funk­cí ješ­tě zesí­lí, i když se prá­vě zdá, že už to nejde: „Ludvo, já se bojím!“

Na roz­díl od řady jiných tre­zo­ro­vých fil­mů se u fil­mu Ucho nemu­sí­me moc zdr­žo­vat něja­ký­mi sym­bo­ly nebo poe­ti­kou, jde o poměr­ně jed­no­du­ché a pře­hled­né dra­ma tří hlav­ních postav: Bezskrupulózního funk­ci­o­ná­ře, jeho roz­maz­le­né panič­ky - sice sho­dou okol­nos­tí obý­va­jí­cí vlád­ní vilu, ale jinak spíš pavla­čo­vě dry­áč­nic­ké - a hlav­ně všu­dypří­tom­né­ho Strachu, kte­rý v exce­lent­ním pří­bě­hu scé­náris­ty Jana Procházky, vychá­ze­jí­cí­ho z výbor­né zna­los­ti pro­stře­dí i sou­vis­los­tí, doslo­va zalé­zá do kos­tí. I když se na kon­ci 60.let ofi­ci­ál­ně při­pouš­tě­la urči­tá „pochy­be­ní“ z obdo­bí kul­tu osob­nos­ti, film Ucho jako prv­ní uká­zal atmo­sfé­ru doby na nej­vyš­ších mís­tech napros­to zře­tel­ně, sro­zu­mi­tel­ně a natvr­do, což z fil­mu udě­la­lo legen­du, byť ji dlou­hou dobu sko­ro nikdo nemohl vidět na vlast­ní oči. Těším se na dobu, kdy divá­ci tomu­to fil­mu a vše­mu, co v něm je i není vyslo­ve­no, nebu­dou vůbec rozu­mět, pro­to­že by je tako­vé věci a sou­vis­los­ti ani nena­padly. A taky se tako­vé doby obá­vám, pro­to­že zapo­me­nu­tí vždy umí zno­vu vzkří­sit podob­né běsy.

Pozice toho­to fil­mu mezi mými TOP20 čes­ký­mi a čes­ko­slo­ven­ský­mi fil­my je ale kaž­do­pád­ně neotře­si­tel­ná.


Podívejte se na hodnocení Ucho na Kinoboxu.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,74708 s | počet dotazů: 262 | paměť: 72227 KB. | 19.04.2024 - 16:07:31