Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Rozčarování | Futurama
Kritiky.cz > Filmy > Filmová klasika > Ucho

Ucho

Photo © Filmové studio Barrandov
Photo © Filmové studio Barrandov
Photo © Filmové stu­dio BarrandovPhoto © Filmové stu­dio Barrandov

K pří­le­ži­tos­ti výro­čí zru­še­ní cen­zu­ry uved­la Česká tele­vi­ze řadu fil­mů, kte­ré si poby­ly sko­ro 20 let v tre­zo­ru dale­ko od očí nepri­vi­le­go­va­ných divá­ků. Když se řek­ne čes­ko­slo­ven­ský „tre­zo­ro­vý film“, vyba­ví se mi čty­ři hlav­ní díla: Všichni dob­ří rodá­ci reži­sé­ra Vojtěcha Jasného, o kte­rých už jsem na svém blo­gu psal doce­la podrob­ný člá­nek, Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Hoří, má panen­ko Miloše Formana (i když to nebyl tak „sto­pro­cent­ní tre­zo­ro­vý film“ jako ty ostat­ní zmí­ně­né, bylo k němu mož­né se dostat i nedlou­ho před rokem 1989, ostat­ně u jeho teh­dy ješ­tě zce­la neo­fi­ci­ál­ní obno­ve­né pre­mi­é­ry jsem byl osob­ně a byla to jas­ná před­zvěst toho, že se kde­si v poza­dí lámou ledy) a Ucho v režii Karla Kachyni. Právě tyhle čty­ři fil­my v sobě pod­le mne obsa­hu­jí to pod­stat­né, co se tota­lit­ní režim sna­žil za kaž­dou cenu uml­čet, i když kaž­dý sle­do­val odliš­nou část čes­ko­slo­ven­ské rea­li­ty: Jasného film se zamě­řil více na rozkol mezi tra­dič­ní­mi a „pokro­ko­vý­mi“ hod­no­ta­mi na ves­ni­ci, Menzelův pře­pis Hrabala své­ráz­ně poe­tic­kým způ­so­bem zpra­co­val téma urput­né­ho tříd­ní­ho boje, Forman před­lo­žil na talí­ři jedi­né­ho hasič­ské­ho ple­su sice vtip­nou ale v jádru děsi­vou pře­hlíd­ku růz­ných podob „čes­ké­ho cha­rak­te­ru“. Film Ucho smě­řu­je dovnitř kas­ty vrchol­ných vlád­ních a stra­nic­kých před­sta­vi­te­lů v době, kdy si nikdo z nich nemohl být jis­tý svo­bo­dou ani živo­tem, pro­to­že od opě­vo­vá­ní a plá­cá­ní po rame­nou byl stá­le jen krů­ček k napros­té­mu zatra­ce­ní a čas­to i k bru­tál­ní fyzic­ké likvi­da­ci.

Právě film Ucho prak­tic­ky sto­jí a padá s herec­ký­mi výko­ny hlav­ních před­sta­vi­te­lů - Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého, kte­ré pod­le mne pat­ří navždy do síně slá­vy čes­ké­ho fil­mu. Ale film celý je uchva­cu­jí­cím psy­cho­lo­gic­kým dra­ma­tem s tís­ni­vou a při vědo­mí děsi­vých his­to­ric­kých reá­lií 50. let 20 sto­le­tí i vel­mi uvě­ři­tel­nou atmo­sfé­rou.

A při­tom vše začí­ná napo­hled nepro­ble­ma­tic­ky: Náměstek minis­t­ra (Ludva) s man­žel­kou (Annou) se vra­ce­jí v den desá­té­ho výro­čí své svat­by z vel­ko­le­pé hrad­ní trach­ta­ce. Zdá se, že je čeká jen dal­ší noc plná odci­ze­né­ho haš­te­ře­ní ve vlád­ní vile (toči­lo se v Praze - Střešovicích), ale ten­to­krát je od začát­ku vše jinak: Není mož­né najít ani jed­ny klí­če od domu, ale uka­zu­je se, že všech­ny dve­ře jsou ode­mče­né „(Jak to, že je ode­mče­no? Přece jsi zamy­ka­la, ne?“), nejde elektři­na ani tele­fon, atmo­sfé­ra kolem postup­ně houst­ne, cizí auto zasta­vu­je kou­sek za nimi na uli­ci a nikdo z něho nevy­stou­pí. „Kdo by seděl ve zhas­nu­tým autě?“ Kdo asi?

Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý si ve fil­mu s vel­kým gustem „střih­li“ nomen­kla­tur­ní pár, kte­rý se čas­to podiv­ný­mi ces­tič­ka­mi a nej­spíš i s vyu­ži­tím ošk­li­vých pro­střed­ků vyškrá­bal naho­ru v komu­nis­tic­ké hie­rar­chii, dokon­ce až do blíz­kos­ti samot­né­ho Soudruha (na nevel­ké plo­še výteč­ný Gustav Opočenský). Ale blíz­kost moci je zapla­ce­na neu­stá­va­jí­cím stra­chem ze všech oko­lo a akut­ním nedo­stat­kem sou­kro­mí, pro­to­že i domá­cí pro­stor už dáv­no opa­no­va­lo UCHO, baží­cí po kaž­dém nepa­t­řič­ném slův­ku, po kaž­dém povzde­chu na nespráv­ném mís­tě, po kaž­dém názna­ku nelo­a­ja­li­ty. „Pozor, sou­dru­zi nespí, sou­dru­zi poslou­cha­jí!“

Náměstek minis­t­ra je z podiv­né­ho dění kolem stá­le ner­vóz­něj­ší, postup­ně si zpět­ně vyba­vu­je vše, co se ode­hrá­lo na hrad­ním večír­ku a sna­ží se z kaž­dé­ho slo­va, z kaž­dé­ho ges­ta, z kaž­dé záml­ky zkon­stru­o­vat, co se vlast­ně děje. Právě zadr­že­li minis­t­ra, kte­ré­mu byl jako jeho náměs­tek nej­blíž ze všech, i dal­ší lidi, se kte­rý­mi spo­lu­pra­co­val a kte­ří obý­va­li vlád­ní vily v sou­sed­ství. „Ty nevíš, co je s Košarou? Copak s tebou nemlu­vi­li?“ Ne, nemlu­vi­li. Ale co to zna­me­ná? Nestihli to, nepo­va­žo­va­li to za nut­né, nebo snad... Chystají se snad i na mne? V roz­sví­ce­né ved­lej­ší vile kon­tras­tu­jí­cí s potem­ně­lým domo­vem prá­vě pro­bí­há domov­ní pro­hlíd­ka (ano, sebra­li i Klepáče), i zahra­da sou­se­dí­cí s jejich zahra­dou je plná taj­ných. A Ludva se sna­ží z drob­ných názna­ků z večír­ku v pro­stře­dí panop­ti­ka novo­do­bé funk­ci­o­nář­ské šlech­ty odhad­nout příští běh věcí. „Vidíš to? Ani jeden z nich není pin­gl, samý cliftó­ni. Losos je to čer­ve­ný!“ Je nároč­né vyšpl­hat se až naho­ru, ale sta­čí jedi­ná chy­ba, jedi­né pode­zře­ní, aby se člo­věk Soudruhovi zne­lí­bil. „Ty seš tady?“ ptá se pře­kva­pe­ně jeden z kole­gů. Kde by měl, sak­ra, být? Proč jeho zná­mí tak ner­vóz­ně těka­jí oči­ma, když s ním - tro­chu stro­je­ně - mlu­ví a proč jsou najed­nou všich­ni tak odta­ži­tí? „Promiň Ludvo, já toho teď mám tolik, člo­vě­če!“ Co všich­ni mají? „Ludvo, ty klu­ku zed­nic­ká... Po kom nejdou, toho si nevá­žím!“ Ale po kom jdou? Po kom ve sku­teč­nos­ti jdou a proč? Snad kvů­li té zprá­vě o cihel­nách, kte­rou dáva­li dohro­ma­dy s minis­trem? „Ja slý­šal, što u vas nět minis­t­ra.“ „Éto tavá­rišč Košara!“ odpo­ví­dá sovět­ské­mu gene­rá­lo­vi Ludva, ale to jmé­no jako kdy­by náh­le nikdo neznal. „Máme u nás růz­né ty Košary...“ říká s despek­tem sám Soudruh. To zna­me­ná, že Košara se zne­lí­bil, tak­že skon­čil a všich­ni ostat­ní s ním. V tako­vé situ­a­ci může člo­vě­ka postr­čit do pro­pas­ti kaž­dá drob­nost: „Ananasový likér s vod­kou? Kdo vymys­lel tako­vou močův­ku?“ ptá se Ludva neo­pa­tr­ně. „Přece Soudruh!!

Jak je mož­né, že okol­ní vily v poho­dě sví­tí, ale u nás pořád nejde proud? Potmě mají všech­na stra­ši­dla ješ­tě děsi­věj­ší stí­ny. „Když už nefun­gu­je vlád­ní tele­fon, co už má fun­go­vat?“ Ale Ucho, Ucho nej­spíš fun­gu­je pořád, i když ho nevi­dí­me. Nebývá prý jen v kuchy­ni, v kou­pel­ně a na zácho­dě. Není dob­ré mlu­vit nahlas, jen šep­tem. Pssssst! Je mož­né říkat aspoň veřej­ně zná­má fak­ta nebo se to taky nesmí? „Ucho piš si: Soudruh pre­zi­dent se stal dědeč­kem!“ Do dět­ských poko­jů prý ho taky nedá­va­jí. Možná.

 

„Ticho, ticho, Soudruh mlu­ví!“ žáda­jí si ráz­ně ti, co úsluž­ně kmi­ta­jí kolem Nejvyššího, kdy­ko­li jen poo­tevře ústa: „Copak tomuhle rozu­mím? Vždyť tomu vůbec nero­zu­mím! Ale pak si říkám: Co revo­lu­ce? Počká? Nepočká! Tak roz­hod­nu. A pak vidím, že jsem roz­ho­dl správ­ně!“ Situace je, zdá se, extrém­ně špat­ná, je nut­né zni­čit co nej­rych­le­ji někte­ré písem­né mate­ri­á­ly a hlav­ně všech­ny sou­kro­mé fot­ky s Košarou, spá­lit, splách­nout do zácho­du. „Nenecháme si pře­ce úto­čit na gene­rál­ní linii stra­ny!“ zní tvr­dá slo­va, v nichž už teď je pode­psa­ná vina i trest. Netluče někdo na bran­ku? Z kaž­dé­ho vzdá­le­né­ho zvu­ku jde hrůza. Z kaž­dé­ho nekon­t­ro­lo­va­né­ho slo­va, z kaž­dé­ho názna­ku. Všechno, všech­no o nás vědí. „Na co se to pta­la ta baba Čepická? Jestli v našem domě bylo v zimě tep­lo?“ Ale proč ji to zají­má, když tu pře­ce byd­lí­me my? Nebo snad...

„Možná budou chtít ode mne jen něco vědět, když jsem byl jeho náměs­tek.“

„Copak ty už nejsi náměs­tek?“

„To víš, že jsem.“ Nezní to ve svět­le okol­nos­tí úpl­ně sebe­jis­tě. Totiž... Copak já vím, kdo ješ­tě je a kdo už není? „To, že byl Košara naše­mu Luďkovi za kmo­t­ra, to rad­ši nikde neří­kej.“

Každé slo­vo může být důle­ži­té. „Vzpomeň si, jak ti to dnes večer říkal Soudruh? Říkal ti jmé­nem? říkal ti Anno? Jestli ti říkal Anno, tak to má svůj význam. Svůj poli­tic­ký význam!“ Když se v domě opět roz­sví­tí svět­lo, sko­ro to vypa­dá, jako kdy­by se vše vra­ce­lo do nor­mál­ních kole­jí. Hlavně nekři­čet do Ucha! „Musíš pořád pin­dat? Nemůžeš aspoň chvil­ku nepin­dat?“ Ale i Ucho je tře­ba něčím nakr­mit: „Vlastně ani nevím, co Košara nako­nec do té zprá­vy napsal, posled­ní redak­ci si dělal sám. A v mno­ha věcech jsem s ním nesou­hla­sil.“ Vždycky jsi byl zba­bě­lec a všich­ni z tebe měli strach. Tak teď si užij pro změ­nu ten svůj.

Někdo zvo­ní u bran­ky. Teď v noci to pře­ce můžou být jen Oni! Definitivně spadla klec! „Co s námi bude? Tys pře­ce nic neu­dě­lal, já tě pře­ce znám!“ Rychle do hys­te­ric­ké­ho plá­če aspoň posled­ní poky­ny, co říkat a neří­kat, kam scho­vat hoto­vost a šper­ky, bude­te teď potře­bo­vat pení­ze, když ... Má Anna ješ­tě oba­vu o man­že­la nebo už jen o sebe a o syna? Cesta k bran­ce je neko­neč­ná a k Ludvovi, kte­rý si při­pad­ne, jako by šel na popra­vu, dolé­ha­jí tlu­me­né hla­sy podiv­ných mužů od bran­ky: „Tak jde nebo nejde?“ „Čumí.“ „Tak na něj zavo­lej, ať nečumí!“ „Jde i vona.“ „Jde s bábou.“ Ale nezdá se, že by Ludvu rov­nou odved­li. „Dělali jsme tady ved­le barák Klepáče. Víte pře­ce, ne?“ Přišli jen na malou návště­vu, „Ludvo, ty sta­rá voj­no!“ říká jejich kápo (asi prv­ní význam­něj­ší „štěk“ teh­dy prak­tic­ky nezná­mé­ho Jiřího Císlera). Tváří se jako kama­rá­di, kte­ří jdou v noci jen náho­dou kolem. Copak asi našli u Klepáče? Ale co, hlav­ně když teď při­chá­ze­jí v dob­rém. I když všech­no vypi­jou, i dra­hej koňak. „Ten koňak jsi jim nemu­sel dávat. Zeptal ses jich vůbec na Košaru? Přece se na něj někdo musí zeptat. Aspoň zeptat!“ Ne, Košarovo jmé­no je teď toxic­ké a nikdo se ho nechce ani slův­kem dotknout, aby se od něj tím jedem nena­ka­zil. „Můžu já vědět, pod­le jaké­ho klí­če JE berou?“

Ludva i Anna už mys­le­li na nej­hor­ší a najed­nou to vypa­dá, že je hlav­ní nebez­pe­čí zažeh­ná­no, nezva­ní noč­ní hos­té ode­šli, tak­že se mohou na povrch opět dostat na chví­li potla­če­né hád­ky, spo­leč­ným stra­chem uml­če­né výčit­ky, ano i na nási­lí dojde a jis­tě ne popr­vé: „Soudruzi, pomo­o­oc, už mě zase bije!“

„Podívej se na to, jak vypa­dáš!“

„Takhle vypa­dám po dese­ti letech s tebou.“

Umějí k sobě být tak kru­tí; zna­jí navzá­jem všech­ny své sla­bé strán­ky a vědí přes­ně, jak dru­hé­ho nej­víc ranit. „Komu to voláš?“ „Zkouším volat Klepáčce.“ No to snad ne? Vždyť víš, že tam už jsou Oni. Teď si pře­ce budou mys­let... Anna stih­ne vyto­čit čís­lo do ved­lej­ší vily ješ­tě jed­nou: „To před chvil­kou nevo­lal můj muž, to jsem vola­la já!“

I sku­teč­né man­žel­ství Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého prý byla občas pěk­ná Itálie. I kdy­by ne, zahra­né to bylo vel­mi uvě­ři­tel­ně.

A pak najed­nou oprav­du najdou malou kra­bič­ku s drát­kem anté­ny polo­že­nou za kuchyň­skou lin­kou. Ucho. Zkoušejí si vzpo­me­nout, co na sebe během téhle šíle­né noci vlast­ně Uchu řek­li: „O čem jsme mlu­vi­li v kuchy­ni?“ „V kuchy­ni pře­ce mlu­ví­me o všem!“ Ucho je i v kou­pel­ně, na zácho­dě, úpl­ně všu­de.. Přátelští chlap­ci se při své noč­ní návštěvě čini­li. „Nepřijeli chlastat. Přijeli to dodě­lat.

„Teď už o mně vědí všech­no. Polovička by sta­či­la.“ Každé pro­jíž­dě­jí­cí auto Ludvu s Annou k smr­ti vyle­ká. Vše před­sta­vu­je nebez­pe­čí. Co to je za život?

Když se Ludva zamkne v poko­ji a Anna uvnitř zahléd­ne pouz­dro od pis­to­le, napad­ne ji to nej­hor­ší: „Ludvo! Luďku! Jestli to udě­láš, já to udě­lám taky! To nesmíš!“ Ale ani v tomhle už člo­věk nemá svo­bod­nou vol­bu: „Pistoli odnes­li. Až budou chtít, udě­la­jí to sami.“ Anna v náh­lém roz­či­le­ní úlev­ně nahá­zí všech­ny nale­ze­né odpo­slou­chá­va­cí apa­rát­ky do zácho­do­vé mísy. Nejspíš je teď už mož­né mlu­vit všu­de, pro­to­že na slo­vech už nezá­le­ží. V oče­ká­vá­ní nej­hor­ší­ho víta­jí let­ní sví­tá­ní na bal­kó­ně. Aspoň jed­nou si spo­lu sym­bo­lic­ky ťuk­nou na to vče­rej­ší desá­té výro­čí. Když se ozve zvo­nek, není to pře­kva­pe­ní. „Jejich hodi­na. Mezi čtvr­tou a pátou.“ Ale je to tele­fon.

Když se Ludva dozví, že byl jme­no­ván minis­trem, nezna­me­ná to ani nejmen­ší úle­vu. Teď, když pře­ce o nás všech­no vědí... Ano, prá­vě teď. Strach nekon­čí, jen změ­ní svou podo­bu. A vyš­ší funk­cí ješ­tě zesí­lí, i když se prá­vě zdá, že už to nejde: „Ludvo, já se bojím!“

Na roz­díl od řady jiných tre­zo­ro­vých fil­mů se u fil­mu Ucho nemu­sí­me moc zdr­žo­vat něja­ký­mi sym­bo­ly nebo poe­ti­kou, jde o poměr­ně jed­no­du­ché a pře­hled­né dra­ma tří hlav­ních postav: Bezskrupulózního funk­ci­o­ná­ře, jeho roz­maz­le­né panič­ky - sice sho­dou okol­nos­tí obý­va­jí­cí vlád­ní vilu, ale jinak spíš pavla­čo­vě dry­áč­nic­ké - a hlav­ně všu­dypří­tom­né­ho Strachu, kte­rý v exce­lent­ním pří­bě­hu scé­náris­ty Jana Procházky, vychá­ze­jí­cí­ho z výbor­né zna­los­ti pro­stře­dí i sou­vis­los­tí, doslo­va zalé­zá do kos­tí. I když se na kon­ci 60.let ofi­ci­ál­ně při­pouš­tě­la urči­tá „pochy­be­ní“ z obdo­bí kul­tu osob­nos­ti, film Ucho jako prv­ní uká­zal atmo­sfé­ru doby na nej­vyš­ších mís­tech napros­to zře­tel­ně, sro­zu­mi­tel­ně a natvr­do, což z fil­mu udě­la­lo legen­du, byť ji dlou­hou dobu sko­ro nikdo nemohl vidět na vlast­ní oči. Těším se na dobu, kdy divá­ci tomu­to fil­mu a vše­mu, co v něm je i není vyslo­ve­no, nebu­dou vůbec rozu­mět, pro­to­že by je tako­vé věci a sou­vis­los­ti ani nena­padly. A taky se tako­vé doby obá­vám, pro­to­že zapo­me­nu­tí vždy umí zno­vu vzkří­sit podob­né běsy.

Pozice toho­to fil­mu mezi mými TOP20 čes­ký­mi a čes­ko­slo­ven­ský­mi fil­my je ale kaž­do­pád­ně neotře­si­tel­ná.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
  • Všichni dobří rodáci23. května 2022 Všichni dobří rodáci Když jsem začal chodit na gympl, objevil jsem v domě svých prarodičů doslova poklad: Staré ročníky časopisu Kino, zrovna z druhé poloviny šedesátých let, kdy se stala československá […] Posted in Filmová klasika
  • Vrásky z lásky – důchodcovská romance, která ztrácí dech (40 %)28. října 2021 Vrásky z lásky – důchodcovská romance, která ztrácí dech (40 %) Událost roku 2012, za kterou bylo avizováno setkání dvou hereckých legend Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého v novém distribučním celovečerním hraném filmu režiséra Jiřího Stracha […] Posted in Retro filmové recenze
  • Jiřina Bohdalová oslavila 90. narozeniny cestou do vesmíru, kde zahájila galaktické turné3. května 2021 Jiřina Bohdalová oslavila 90. narozeniny cestou do vesmíru, kde zahájila galaktické turné Herecká legenda Jiřina Bohdalová dnes oslavila 90. narozeniny cestou do vesmíru, kde se svou posádkou odstartovala galaktické turné. Jelikož si na Zemi získala srdce prakticky každého […] Posted in Filmové a televizní aktuality
  • Stranger Things - Season 42. července 2022 Stranger Things - Season 4 O čtvrté sérii světoznámého fenoménu jménem Stranger Things se toho dá říct mnoho. Vlastně se toho dá říct TOLIK, že by se v tom nezkušený recenzent mohl klidně ztratit a už se nikdy z […] Posted in TV Recenze
  • Co kdyby...? - komplet2. července 2022 Co kdyby...? - komplet Watcher (mluví Jeffrey Wright) prozkoumává alternativní vesmíry Marvel Cinematic Universe, sám poté složil přísahu, že se do situací v multivesmíru nebude vměšovat. Dokáže ovšem tuto […] Posted in TV Recenze
  • Harry Potter 20 let filmové magie: Návrat do Bradavic1. července 2022 Harry Potter 20 let filmové magie: Návrat do Bradavic Zas tak mě to neoslovilo. Harry Potter je jedna z mých nejoblíbenějších filmových i knižních ság vůbec, ale nějak nevidím důvod proč dělat hromadný pokec s hlavními představiteli po 20 […] Posted in Dokumenty
  • Den Šakala1. července 2022 Den Šakala Chacal (Den šakala) je britsko-francouzský film z roku 1973, který natočil režisér Fred Zinnemann podle románu Fredericka Forsytha. Synopse V roce 1963, po neúspěšném útoku na […] Posted in Speciály
  • Řekni to psem – Recenze – 30 %30. června 2022 Řekni to psem – Recenze – 30 % Neuběhly ani tři měsíce od doby, kdy měl v kinech premiéru společensky kritický dramatický thriller Roberta Sedláčka Promlčeno. Nyní vstupuje do distribuce další snímek natočený týmž […] Posted in Filmové recenze
  • Muž z Toronta30. června 2022 Muž z Toronta Tak čím strávit večerní čas u Vaší televize? No přeci akční jednohubkou. Tím je akční komedie Muž z Toronta, kde se setká ukecaný Kevin Hart s vážným Woody Harrelsononem. Režisérem je […] Posted in Filmové recenze
  • Bony a klid30. června 2022 Bony a klid Recenze na český film Bony a klid: Jakožto dítě generace Z toho o vekslácích, bonech a tuzexech vím jen velmi málo, konkrétně vůbec nic. Tedy, něco už jsem si nastudoval. Přijde mi, že do […] Posted in Retro filmové recenze
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 5,87040 s | počet dotazů: 226 | paměť: 56884 KB. | 02.07.2022 - 12:06:53