Tvůrčí psaní pro každého aneb Nevýrazná snaha o vše

Dá se i v čes­kém háji najít kva­lit­ní pří­ruč­ka tvůr­čí­ho psa­ní, nebo se mámě radě­ji držet něče­ho zahra­nič­ní­ho?

Každý, kdo se něja­kým způ­so­bem věnu­je psa­ní, začne časem pát­rat po odbor­né lite­ra­tu­ře na toto téma. Je cel­kem jed­no, jest­li vás psa­ní živí, máte ho jenom jako koníč­ka nebo pou­ze občas sesmo­lí­te něja­ký dopis nebo esej.

Pokud vás tohle hle­dá­ní potká a vlád­ne­te navíc ang­lič­ti­nou, zjis­tí­te cel­kem rych­le jed­nu věc: v češ­ti­ně je toho mini­mum, v ang­lič­ti­ně se pod tím pro­hý­ba­jí regá­ly, pří­pad­ně kapa­ci­ty mobi­lů a čte­ček, pokud dává­te před­nost elek­tro­nic­kým for­má­tům.

Je to pár měsí­ců, co jsem si chtěl z něko­li­ka růz­ných důvo­dů udě­lat tro­chu pře­hled o teo­rii tvůr­čí­ho psa­ní u nás. Za sebe mohu říct, že píšu více méně instink­tiv­ně a pří­ru­ček jsem četl pou­ze něko­lik, respek­ti­ve nechal se jimi inspi­ro­vat.

Při pát­rá­ní po tuzem­ské pro­duk­ci jsem nara­zil na oso­bu Markéty Dočekalové a zjis­til, že je to tele­viz­ní scé­nárist­ka, kte­rá má jako jed­nu z prv­ních pozic své pub­li­kač­ní čin­nos­ti 700 dílů seri­á­lu Ulice. Přiznám se, že ve mně tro­chu hrklo, ale záro­veň vzrost­la zvě­da­vost, co se v její tri­lo­gii Tvůrčí psa­ní pro kaž­dé­ho může skrý­vat.

Trvalo to ješ­tě něja­kou dobu, než jsem se dostal do knihov­ny a dva ze tří svaz­ků si dotá­hl domů. Pustil jsem se do nich už v MHD, nicmé­ně nestrh­ly mě tak, abych v čet­bě pokra­čo­val a obě kni­hy zůsta­ly se zálož­kou na dru­hém pra­cov­ním sto­le.

Vlastně to byl tepr­ve email z Městské knihov­ny upo­zor­ňu­jí­cí na konec výpůjč­ní lhů­ty, kte­rý mě doko­pal k tomu, abych večer vypnul note­book a s kávou na sto­le se pus­til do čet­by jed­né z mála pří­ru­ček tvůr­čí­ho psa­ní z původ­ní čes­ké pro­duk­ce.

Nafouklý učeb­ni­co­vý text bez nábo­je

Předně musím říct, že čte­ní učeb­ni­ce je poměr­ně únav­né prá­vě pro­to, že je kon­ci­po­ván oprav­du jako učeb­ni­ce. Autorka se sna­ží postih­nout pro­ces od pou­hé­ho úmys­lu psa­cí­ho adep­ta na osvo­je­ní základ­ních návy­ků po prak­tic­ké cvi­ky jed­not­li­vých lite­rár­ních útva­rů (repor­táž, feje­ton, povíd­ka a dal­ší), ale její text je neo­by­čej­ně sucho­pár­ný.

Když si vzpo­me­nu na těch něko­lik drob­ných ang­lic­kých spis­ků, byla cel­kem radost je číst. Jejich auto­ři podá­va­li své myš­len­ky struč­ně a výstiž­ně a jejich díla měla obvykle jen něko­lik desí­tek stran, kte­ré člo­vě­ku něco při­nes­ly. A i kdy­by si jen zopa­ko­val, co už ví, jejich styl a „dri­ve“ napl­nil tvůr­čí­ho člo­vě­ka vlnou ener­gie a chu­tí opět zapích­nout pro­pis­ku do poznám­ko­vé­ho blo­ku nebo prs­ty do klá­ves­ni­ce.

Tohle bohu­žel Dočekalové chy­bí a tři díly by se daly v poho­dě ose­kat při­bliž­ně na sto stran, což by navíc zna­me­na­lo vyhnout se mno­ha opa­ku­jí­cím se tex­tům.

Beru, že sou­čás­tí for­my odbor­né pub­li­ka­ce jsou růz­né tipy a myš­len­ky v rámeč­cích, kte­ré si člo­věk může rych­le zapsat. Ovšem i v těch­to rámeč­cích autor­ka pou­ze kopí­ru­je odstav­ce z tex­tu, kte­rý leží hned ved­le nich, aniž by se namá­ha­la byť tře­ba jen s jinou a tref­něj­ší či struč­něj­ší for­mu­la­cí.

Talent, vnitř­ní oheň a para­dox výu­ko­vých tex­tů

Na samém počát­ku své­ho tex­tu Dočekalová roze­bí­rá nau­če­né řemes­lo kon­tra vro­ze­né dis­po­zi­ce. Jinými slo­vy, může­te se nau­čit mno­hé, ale pokud psa­ní a sdě­lo­vá­ní nemá­te v sobě, nepo­mů­že vám ani svě­ce­ná voda či Prsten moci. Ať bude­te v tako­vém pří­pa­dě dělat coko­li, může­te psát prav­dě­po­dob­ně jaký­ko­li novi­nář­ský nebo lite­rár­ní útvar, ale nikdy to nebu­de ono.

Paradoxem je, že člo­věk, kte­ré­ho nějak láká psa­ní, začne s vlast­ní­mi poku­sy (pokud mu v nich není brá­ně­no), spíš už před­tím, než nara­zí na učeb­ni­ce typu Tvůrčího psa­ní. Respektive jeho ces­tou bude prav­dě­po­dob­ně spíš meto­da poku­su a omy­lu (i omyl je vel­mi cen­ný), než dlou­hé stu­di­um odbor­né­ho tex­tu o tom, jak vlast­ně psát.

Pokud jste si vyvi­nu­li něja­ký vlast­ní hlas a jazyk, psa­ní vás baví a jde vám, s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí Dočekalovou potře­bo­vat nebu­de­te. Je zají­ma­vé se s ní sezná­mit, ale upřím­ně, vzhle­dem k for­mě a množ­ství omáč­ky kolem klí­čo­vých myš­le­nek jde spí­še o spo­leh­li­vý způ­sob, jak člo­vě­ka baží­cí­ho po vyjá­d­ře­ní perem odra­dit od dal­ší­ho sna­že­ní.

Víc než co jiné­ho pří­ruč­ka copy­wri­tingu

Díky tomu, že jsem ve svě­tě reklam­ních tex­tů, drob­né inzer­ce a obchod­ních člán­ků vše­ho dru­hu strá­vil něja­ký čas, nemo­hu se ubrá­nit dojmu, že je tato tri­lo­gie spí­še dob­rým návo­dem, jak z mys­lí­cí­ho jedin­ce udě­lat „lopa­tu s perem v ruce“, tedy pisál­ka, kte­rý bude brát všech­no, co mu při­jde pod ruku, jen aby z toho měl hono­rář, nebo aby se jeho jmé­no obje­vi­lo někde na webu v patič­ce člán­ku, pří­pad­ně při umís­tě­ní zpět­ných odka­zů na strán­ky..

Osobní prázd­no a absen­ce tvůr­čí explo­ze

Upřímně, od učeb­ni­ce tvůr­čí­ho psa­ní bych čekal tro­chu více odva­zu. Když sva­zek srov­nám napří­klad s Bradburyho ten­kou kni­hou Zen a umě­ní psát, mož­ná neměl ani sto strá­nek, četl se sám a jeho uni­ver­zál­ním posel­stvím bylo „vybuch­ně­te jako super­no­va pří­bě­hů, niče­ho se neboj­te a igno­ruj­te hra­ni­ce“. Tento postup není samo­spás­ný, a člo­věk potře­bu­je také něja­kou tu dis­ci­plí­nu, ale obec­ně je u psa­ní pod­le mě pod­stat­něj­ší odva­ha zkou­šet a plést se, než se za kaž­dou cenu sna­žit vyho­vět slo­ži­tým pra­vi­dlům něja­ké­ho postu­pu jen pro­to, že vám někdo tvr­dí, že „takhle se to dělá“.

Protože pokud bude­te psát jen pod­le učeb­nic a ne pod­le sebe, prav­dě­po­dob­ně se nikdy nedo­sta­ne­te dál nebo jinam, než kam se dostal autor či autor­ka té či oné pub­li­ka­ce. Úspěšné psa­ní je i to, kte­ré vás baví, kte­rá vás napl­ňu­je a u kte­ré­ho bude­te s čis­tým svě­do­mím usí­nat s tím, že jste nešli pro­ti vlast­ní při­ro­ze­nos­ti a nemu­sí­te se za text sty­dět ráno před zrca­dlem.

Textů, člán­ků, repor­tá­ží a knih jsou tisí­ce a sta­ti­sí­ce kaž­dý den. Vaše osob­nost je jen jed­na. Nenechte si ji otu­pit jen pro­to, že to mož­ná udě­lal někdo jiný.

Blog auto­ra: http://umenivyberu.cz

---