Toko-pa Turner: Přináležení

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Je důle­ži­té někam pat­řit. Mít své koře­ny, mít mís­to, kde se může­te napít živé vody. Mít mís­to, ve svě­tě i ve své duši, kde jste doma. Kde při­ná­le­ží­te smys­lu živo­ta, svě­tu, sobě.

Nebudu cho­dit kolem hor­ké kaše a rov­nou napíšu čte­nář­ský dojem:

Je to jako sed­nout si do hníz­deč­ka, zavr­tět se a vrnět. Nechat sebou zmí­tat vlny bolest­né nos­tal­gie, pro­to­že vás koneč­ně někdo chá­pe, koneč­ně to někdo pojme­no­val.  Cítit slad­kou úlev­nou bolest z pře­mí­ry něhy, kte­rou vám autor­ka dává…

Autorka to své roz­po­mí­ná­ní se na domov nazý­vá také jako vytvá­ře­ní krá­sy tam, kde se zabyd­le­la ošk­li­vost. Často totiž ta ošk­li­vá mís­ta cítí­me a mys­lí­me si, že je s námi  něco v nepo­řád­ku, když se na nich necí­tí­me dob­ře. I když nám zvy­ky a kon­ven­ce tvr­dí, že prá­vě tak ošk­li­vé to má být, naše duše se někde v nit­ru bou­ří.

Ano, s Toko-pa Turner jsem čas­to trá­vi­la zármu­tek. Protože i to je důle­ži­té a je to vel­mi úlev­né.  A čas­to  nám v tom­to pomá­ha­jí sny, na kte­ré se autor­ka spe­ci­a­li­zu­je. Vnímá sym­bo­li­ku pro­měn.

Učila jsem se namlou­vat si život. Namlouvat si štěs­tí.

Což je vlast­ně celý sou­bor způ­sobů, jak oce­ňo­vat krá­su živo­ta, krá­su stro­mu, krá­su umě­ní. A víte, co nej­víc? Umění namlou­vat si své­ho uči­te­le, což může být kon­krét­ní moud­rá oso­ba ve vašem oko­lí, ale také někdo, kdo vám jen pře­dal část své­ho pozná­ní nebo… ten vel­ký veli­ký náš uči­tel – život sám.

Došlo mi, že i můj zápis­ní­ček, do kte­ré­ho si píšu své myš­len­ky a své (čas­to spl­ně­né) úko­ly je mým uči­te­lem a i když nad ním mnoh­dy jen povzdechnu,tak náh­le jsem se na něj zadí­va­la oči­ma toho, kdo půjde a ote­vře ho s oči­ma roz­ší­ře­ný­ma. Ano, jsem ochot­na se učit. Hledat moud­rost.

A dozvě­dě­la jsem se tu mno­ho dal­ších věcí: a dá se říci, že autor­ka vel­mi nená­sil­ně při­vá­dí čte­ná­ře k chu­ti řešit své pro­blémy sami.

Matka niči­tel­ka – ach, to věč­né téma

Je to čas­tý nešvar dneš­ní doby a nemu­sí­me si ho spo­jo­vat jenom s výcho­vou a dět­stvím, ale tako­vá mat­ka niči­tel­ka, kte­rá nám zabrá­ní vidět radost, donu­tí nás zřek­nout se naše­ho já, kte­ré jsme vní­ma­li napo­sle­dy někdy v dět­ství, no pane jo… tako­vých niči­te­lů je v nás usa­ze­ných.

Duch  mís­ta – je i na nás, jak bude vypa­dat

Jak úlev­né je vědět, že část ducha mís­ta, na kte­rém žije­me si může­me utvá­řet sami. Duch mís­ta nás for­mu­je, ale také for­mu­je­me my to mís­teč­ko. Tvořme krá­su kolem sebe a ta krá­sa se vsák­ne do mís­ta, na kte­rém žije­me.

A co může hrát i vel­kou roli, odtruch­lit smu­tek toho mís­ta, sta­ré poci­ty, vzpo­mín­ky – a potom vytvá­řet to nové.

Ostatně jen na tom­to posled­ním pří­kla­du z kni­hy cítím, že zno­vu musím říct – text Přináležení je plný prak­tic­kých návo­dů, ale také medo­vě slad­kých slov, kte­rá hla­dí a nemu­sí být ani pří­liš kon­krét­ní, ale je v nich něco, co přes­ně vytáh­ne ze čte­ná­řo­vy duše to, co potře­bu­je navrá­tit domov. A Toko-po Turner to ví, ví, jak chut­ná zne­u­ží­vá­ní, vytr­že­ní koře­nů i faleš­né iden­ti­ty.

A už jen pře­čte­ní Přináležení vás vrá­tí k sobě.

O autor­ce:

Toko-pa Turner je kanad­ská spi­so­va­tel­ka a uči­tel­ka, kte­rá ve své prá­ci se sny pro­po­ju­je mystic­kou tra­di­ci súfis­mu a jun­gi­án­ský pří­stup. V roce 2001 zalo­ži­la ško­lu sně­ní Dream School, kte­rou už pro­šly stov­ky absol­ven­tů. Toko-pa je někdy nazý­vá­na porod­ní bábou psýché, její prá­ce se zamě­řu­je na obno­vu žen­skosti, souná­le­ži­tos­ti s pří­ro­dou, respek­tu vůči zármut­ku, ritu­á­lům a krá­se. Žije v Kanadě, na malém ost­ro­vě v Sališském moři u Britské Kolumbie.

https://www.grada.cz/prinalezeni-10164/

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře