Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Tohle se stává jen druhým / Ça n’arrive qu’aux autres

Tohle se stává jen druhým / Ça n’arrive qu’aux autres

ca n arrive qu aux autres

„O jed­nu bytost víc, o jed­nu bytost míň. A na duši padl čer­ný stín.“

Život man­že­lů Catherine a Marcella se zhrou­tí ve chví­li, kdy jim náh­le zemře deví­ti­mě­síč­ní dcer­ka Camille. Traumatizovaní rodi­če se ukry­jí ve vlast­ním svě­tě, ale bolest je dostih­ne i tam.

I přes nesmír­ně boles­ti­vé téma pří­bě­hu sto­jí zato pus­tit si jej blíž k tělu. Filmová noč­ní můra kaž­dé­ho rodi­če nena­bí­zí řeše­ní ani faleš­nou nadě­ji, ale mezi řád­ky sdě­lu­je pár věcí, kte­ré mohou být pro něko­ho s čer­s­tvým zra­ně­ním ze ztrá­ty hod­ně důle­ži­té.

Snímek Tohle se stá­vá jen dru­hým byl jed­ním z prv­ních scé­náris­tic­kých a režij­ních poči­nů a prv­ním vel­kým úspě­chem Nadine Trintignant, (dnes již býva­lé) man­žel­ky zná­mé­ho fran­couz­ské­ho her­ce Jean-Louise Trintignanta, kte­rá se tak­to sna­ži­la vyrov­nat s vlast­ním trau­ma­tem ze smr­ti jejich spo­leč­né dcer­ky Pauline. I pro­to prý hlav­ní posta­vy pojme­no­va­la po jejich před­sta­vi­te­lích.

V titul­ko­vé sek­ven­ci během tkli­vé­ho šan­so­nu v podá­ní skla­da­te­le Michela Polnareffa sle­du­je­me sym­bo­lic­kou scé­nu se dvě­ma dět­mi, kte­ří se pokou­še­jí nakr­mit umí­ra­jí­cí­ho ptáč­ka. Poté se děj pře­ne­se do bohém­ské­ho bytu Catherine a Marcella, kde oči­vid­ně není všech­no úpl­ně v pořád­ku. Jejich dia­lo­gy, smích ani počí­ná­ní nedá­va­jí zpo­čát­ku pří­liš smy­sl, až pomo­cí fla­shbac­ků se odkrý­vá, co se při­ho­di­lo: jejich milo­va­ná dcer­ka zemře­la na SIDS (Syndrom náh­lé­ho úmr­tí kojen­ců). Situace rodi­čů je o to hor­ší, že se jim neda­ří najít vysvět­le­ní ani viní­ka, natož smy­sl toho, co se sta­lo. Zpočátku se za pod­po­ry svých blíz­kých pokou­še­jí žít dál – cho­dit do zaměst­ná­ní, sta­rat se o domác­nost – ale jejich psy­chic­ké rezer­vy se brzy vyčer­pa­jí. Catherine před cizí­mi lid­mi dál hra­je roli šťast­né mat­ky, Marcello je čím dál otu­pě­lej­ší. Po čase se zce­la uza­vřou před okol­ním svě­tem, a to nejen dušev­ně, ale i fyzic­ky. Ve svém bytě, obklo­pe­ni foto­gra­fie­mi Camille, děla­jí všech­no, co je napad­ne. A pak – opět vede­ni oka­mži­tým impul­zem, vyrá­že­jí na ces­tu bez cíle. Jen s malým autem, pár zava­za­dly a foto­a­pa­rá­tem… „Teď budeš vědět, co je pod­stat­né.“ „A co je pod­stat­né?“ „Život.“

Kdo už pro­šel zku­še­nos­tí se smr­tí něko­ho blíz­ké­ho, ví, že uni­ver­zál­ní recept na pře­ži­tí tako­vé situ­a­ce nee­xis­tu­je. Člověk pros­tě dělá, co může. Že čas všech­no vylé­čí, se jen říká, ale není to prav­da. Příběh Catherine a Marcella uka­zu­je, že ale pod­stat­né je žít dál, i když někdo jiný umřel, a pře­de­vším, že člo­věk zasa­že­ný tragé­dií by neměl zůstat sám, pro­to­že ve dvou se to lépe táh­ne i v nej­hor­ším balas­tu. Oni dva pře­ží­va­jí díky tomu, že vzá­jem­ná lás­ka pře­mos­ti­la pro­past, kte­rá v jejich živo­tě vyhlou­bi­la smrt milo­va­né­ho dítě­te. Přežívají spo­lu, i přes­to, že kaž­dý vní­má to, co se sta­lo, tro­chu jinak. „Žila jen devět měsí­ců,“ říká Marcello.  „Osmnáct,“ opra­ví ho Catherine.

Přestože se na někte­ré momen­ty hod­ně špat­ně dívá (tře­ba na scé­nu, tvo­ří­cí děsi­vou ana­lo­gii s názvem, kdy Marcello sle­du­je jiné­ho otce, běží­cí­ho s dítě­tem do nemoc­ni­ce), nejde o žád­né prvo­plá­no­vé cito­vé vydí­rá­ní divá­ka. Děj je zce­la pří­mo­ča­rý, bez ved­lej­ších linií, ostat­ní posta­vy se vět­ši­nou jen mih­nou a už se nevrá­tí (což může být inter­pre­to­vá­no i jako náznak toho, jak bolest může člo­vě­ku ome­zit schop­nost vní­mat dru­hé lidi). V těch­to epi­zod­ních rolích lze zahléd­nout např. dce­ru Simone Signoret, Catherine Allégret, Charlese Gérarda, kte­rý je u nás zná­mý pře­de­vším z kome­dií s Jean-Paulem Belmondem, reži­sé­r­či­na star­ší­ho bra­t­ra Serge Marquanda, či její nedáv­no tra­gic­ky zemře­lou dce­ru Marii Trintignant, kte­ré je také film věno­ván. V hlav­ních rolích exce­lu­jí Catherine Deneuve a Marcello Mastroianni, ze kte­rých se v témže roce sta­li na čas život­ní part­ne­ři a o rok poz­dě­ji i rodi­če dce­ry Chiary.

Kromě vyni­ka­jí­cí­ho obsa­ze­ní je tře­ba nejen zmí­nit, ale i vyzdvih­nout soun­d­track. K netra­dič­ně zpra­co­va­né­mu téma­tu si Nadine Trintignant zvo­li­la i neor­to­dox­ní­ho skla­da­te­le, Michela Polnareffa. Už zmí­ně­ná úvod­ní píseň pat­ří k nej­smut­něj­ším, jaké jsem kdy sly­še­la (Tohle se stá­vá jen dru­hým je prv­ní film, při kte­rém jsem pla­ka­la hned na začát­ku), ostat­ní sklad­by nejsou sice uni­ver­zál­ně líbi­vé, a vlast­ně ani dva­krát pří­jem­né na poslech (snad kro­mě ústřed­ní­ho kla­vír­ní­ho moti­vu), ale k pří­bě­hu dob­ře pasu­jí.

Tohle se stá­vá jen dru­hým nelze pří­mo ozna­čit za depre­siv­ní film. Je jen hod­ně upřím­ný a z poin­ty je patr­né smí­ře­ní s tím, že někte­ré věci v živo­tě nelze ovliv­nit ani pocho­pit, i nepa­tr­ná nadě­je, že jed­nou bolest ze ztrá­ty pole­ví a zůsta­ne jen něž­ná vzpo­mín­ka. „Ona se nevrá­tí, viď? Nevrátí se?“ „Ne.“

----

Drama

Francie/Itálie 1971

Režie: Nadine Trintignant

Hudba: Michel Polnareff

Hrají: Catherine Deneuve, Marcello Mastroianni, Dominique Labourier, Marie Trintignant, Edouard Niermans, Charles Gérard, Catherine Allégret, Serge Marquand, Marc Eyraud, Catherine Hiegel, Danièle Lebrun

----

ca n arrive qu aux autres

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 1,64757 s | počet dotazů: 219 | paměť: 54935 KB. | 29.07.2021 - 03:50:28