The Silent Age

S počí­ta­čo­vý­mi hra­mi je to s postu­pu­jí­cím věkem obtíž­né. Člověk má na podob­né libůst­ky stá­le méně a méně času a stá­le více a více jej zají­má ta pro­pra­co­va­něj­ší tvor­ba, pro jejíž plno­hod­not­ný záži­tek je tře­ba se do hry pořád­ně pono­řit, nasát atmo­sfé­ru a dané­mu svě­tu pro­pad­nou. To ale roz­hod­ně nelze dělat v nepra­vi­del­ných inter­va­lech asi hodi­nu týd­ně, že.

Naštěstí exis­tu­je nezá­vis­lá (tzv. „indie“) tvor­ba, kte­rá občas na trh hodí vel­mi dobrou hru, kte­rá je nápa­di­tá, do jis­té míry ori­gi­nál­ní a záro­veň se nemu­sí jed­nat o časo­vě nedo­zír­ně roz­sáh­lý pro­jekt. Krásným pří­kla­dem je tře­ba The Silent Age od dán­ské­ho stu­dia House on Fire (zakou­pe­na v akci na Steamu za á 30 korun).

Pro zdár­né dokon­če­ní hry je potře­ba najít si zhru­ba 3 hodi­ny času (i když na inter­ne­tu kdo­si psal, že ji doká­zal dokon­čit i pod hodi­nu, nicmé­ně z toho by asi dob­rý záži­tek měl jen málo­kdo). Tento čas může být plno­hod­not­ně strá­ve­ný, hra totiž nabí­zí zají­ma­vou gra­fi­ku, byť něko­mu zvyk­lé­mu na AAA titu­ly může při­pa­dat poně­kud hnus­ná a vel­mi dob­rý pří­běh se skvě­lou atmo­sfé­rou. Děj se totiž z vel­ké čás­ti ode­hrá­vá v sedm­de­sá­tých letech, kdy vete­rán z Vietnamu Joe zís­ká­vá prá­ci jako uklí­zeč u jed­né tajem­né fir­my. Joe není zrov­na arche­ty­pem akč­ní­ho hrdi­ny a jeho inte­lek­to­vé schop­nos­ti se jeví spí­še jako prů­měr­né. To z něj ale para­dox­ně činí vel­mi zají­ma­vý a sym­pa­tic­ký her­ní cha­rak­ter.

Asi nebu­du zrov­na pro­zra­zo­vat pod­stat­ná tajem­ství hry, když napíšu, že klí­čoým téma­tem tu jsou ces­ty časem. Nezůstanete tedy jen v letech sedm­de­sá­tých, ale posu­ne­te se i do neda­le­ké budouc­nos­ti, kdy matič­ka Země je ... poně­kud zpus­to­še­ná a bez živo­ta. Na pře­třes tak při­jdou logic­ké otáz­ky, „co se sta­lo?“ a „jak to sou­vi­sí s naším hrdi­nou?“.

Velké kouz­lo hry tkví v tom, že jed­not­li­vé loka­ce může­te navští­vit v různá časo­vá obdo­bí, tak­že zatím­co jed­nou to je napří­klad ruš­ná uli­ce ve měs­tě, tak podru­hé jste na prázd­ném mís­tě s roz­pad­lý­mi domy a kostra­mi lidí, kte­ré jste ješ­tě před něko­li­ka chví­le­mi vidě­li živě poska­ko­vat kolem. Tento prin­cip samo­zřej­mě hra vyu­ží­vá k růz­ným adven­tur­ním hrát­kám, kdy si z jed­né doby vez­me­te před­mět, kte­rý se náram­ně hodí do kom­bi­na­ce v době jiné. Nikdy to ale nepře­sáh­ne šílen­ství z adven­tur z dob nedáv­no minu­lých, kdy hráč byl de fac­to nucen kom­bi­no­vat vše se vším (vzpo­mí­nám si, že v jed­né hře jsem musel vlo­žit mag­net do koč­ky...). Zpravidla tu totiž máte jen ome­ze­né množ­ství před­mě­tů, tak­že vel­ké blou­dě­ní a váž­né záse­ky se vám sku­teč­ně asi nepo­ve­dou. Ve výsled­ku to tak vede k rela­tiv­ně poho­do­vé­mu hra­ní, což jde hez­ky ruku v ruce se zají­ma­vých pří­bě­hem, kte­rý dopro­vá­zí skvě­lé zvu­ko­vé efek­ty.

Věřte mi, že se sku­teč­ně vypla­tí poslech­nout radu tvůr­ců a hrát se slu­chát­ky na uších.

Se Silent Age jsem byl vel­mi spo­ko­jen, byť na prv­ní dojem jsem si říkal, že nevím, zda mě hra úpl­ně chy­tí. Stačilo však pro­jít prv­ní kapi­to­lu a bylo jas­no.