The Messenger (2009)

Messenger

Válka je svin­stvo, takřka nikdo ji nikdy nechce, přes­to exis­tu­je a je sta­rá asi jako lid­stvo samo. Pozitivní vize huma­nit­ně uva­žu­jí­cích jedin­ců z počát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí s pou­ka­zem na to, že lid­stvo pozvol­na smě­řu­je k věč­ném míru i o něco moder­něj­ší „konec dějin“ se bohu­žel nepo­tvr­di­ly. I ve 21. sto­le­tí se tak vedou vál­ky, sice už vět­ši­nou ne tak maso­vé, ale stej­ně při nich umí­ra­jí lidé.

Messenger začí­ná tam, kde mno­ho jiných fil­mů kon­čí - smr­tí váleč­né­ho hrdi­ny. Jádrem fil­mu není (jed­no jaký) váleč­ný kon­flikt, ale jeho násled­ky v podo­bě doru­če­ní zprá­vy pozůsta­lým o tom, kterak jejich syn/dcera sta­teč­ně padl za vlast, celá zem je mu zavá­zá­na a hlav­ně - zemřel oka­mži­tě a bezbo­lest­ně (i kdy­by to nakrás­no neby­la vůbec prav­da a dotyč­ný byl postře­len sta­rou ženou v tam­ním bor­de­lu při poku­su o únik bez zapla­ce­ní). O tako­vou „doru­čo­va­cí služ­bu“ se sta­rá dvo­ji­ce Will (Ben Foster) a Tony (Woody Harrelson). Zdánlivě pokoj­ná prá­ce je ale psy­chic­ky vel­mi vyčer­pá­va­jí­cí. U fil­mu bylo zají­ma­vé sle­do­vat růz­né reak­ce jedin­ců (obvykle rodi­če) na tuto kru­tou zprá­vu, kte­ré zrcadli­ly širo­ké spek­trum způ­sobů vyrov­ná­ní se s ní, od popře­ní po agre­si. To vše musí Will a Tony zvlád­nou se sto­ic­kým kli­dem.

Režisér Oren Moverman nás nechá­vá nahléd­nout i pod poklič­ku osu­dů obou vojá­ků. Film se na jed­nu stra­nu tvá­ří tak, že jsou to prá­vě tito vojá­ci, kte­ří sdě­lu­jí nepří­jem­no sku­teč­nost, kte­rá se ale sta­la jiným, ale divák s postu­pu­jí­cí minu­tá­ží fil­mu zjis­tí, že i samot­ní oba hlav­ní hrdi­no­vé za sebou mají dost děsi­vé udá­los­ti s nimiž se musí vyrov­ná­vat.

Film Messenger mě zasá­hl, abych tak kli­šo­id­ně řekl, ve své kom­plex­nos­ti. Líbil se mi pří­běh, líbi­li se mi her­ci, pro­mě­na vzá­jemnch vzta­hů mezi cha­rak­te­ry, neče­ka­ný vývoj, moc si sice nepa­ma­tu­ji na hud­bu (pís­nič­ka z trai­le­ru je ovšem skvě­lá), ale moc se mi zamlou­va­lo tako­vé pozvol­né tem­po a zejmé­na otáz­ky, kte­ré jsem si po jeho shléd­nu­tí kla­dl.