Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Texaský masakr motorovou pilou

Texaský masakr motorovou pilou

texasky masakr001

Motorovou pilu jsem nikdy neměl moc rád. Jako dítě jsem se bál, že bych si s ní mohl uře­zat prst. Není tomu dáv­no, co jsme si s mým otcem sed­li u piva a „deba­to­va­li“ na téma život. Přestože naše pose­ze­ní mělo výluč­ně cha­rak­ter „učňov­ský“ (plný rad do živo­ta), nemo­hu říci, že by mi tato zku­še­nost NĚCO neda­la. Zvláště otcův výrok pře­vza­tý z úst jis­té slav­né osob­nos­ti (na jejíž jmé­no si teď nemůžu vzpo­me­nout) pova­žu­ji za sku­teč­ně pří­nos­ný. Podle něj je totiž obrov­skou ško­dou, že člo­věk nemů­že žít dva živo­ty. Jeden na zkouš­ku a dru­hý na ost­ro.

Možná se diví­te, proč do fil­mo­vé kri­ti­ky tahám zrov­na tohle, ale ti, co mě už něja­ký ten pátek zna­jí, jis­tě tuší, že tím­to někam záměr­ně mířím. Mířím k tomu, že s fil­my a s jejich kon­zu­ma­cí je to obdob­né. Asi se všich­ni shod­ne­me na tom, že deva­de­sát pro­cent všech sním­ků (a mož­ná i více) zapů­so­bí tím nej­vět­ším dojmem prá­vě při prv­ním zhléd­nu­tí. Těžko může­me oče­ká­vat, že se u urči­té kome­die zasmě­je­me stej­ně tak dob­ře, jako když jsme ji vidě­li popr­vé, a to samé pla­tí konec­kon­ců i o horo­rech dis­po­nu­jí­cích znač­ně rela­tiv­ní atmo­sfé­ric­kou trvan­li­vos­tí. V pří­pa­dě sním­ku Marcuse Nispela litu­ji prá­vě toho, že jsem jej neměl mož­nost vidět za tzv. „pohor­šu­jí­cích okol­nos­tí“.

Asi nej­vět­ší chy­bou Texaského masa­k­ru je fakt, že se pro­mí­tá v kinech. V kinech, kde posled­ní dobou, jak jsem vypo­zo­ro­val, cho­dí stá­le více mlad­ších lidí, kte­ří mají nutká­ní komen­to­vat dění na plát­ně hla­si­tý­mi poznám­ka­mi. Což o to, že mají ve vět­ši­ně pří­pa­dů prav­du, ale ono to ruší. Vadí to pro­to, že i já si potom stá­le více uvě­do­mu­ji, že hle­dím na film, jehož záplet­ka je nato­lik absurd­ní, že se může stát jen… ehm… snad jen ve Spojených stá­tech, kde je to, jak všich­ni víme, „nej­bez­peč­něj­ší“. Ne… Texaský masa­kr a vůbec veš­ke­ré Skřeky, Jeky a Vřískoty bych v kinech zaká­zal pro­mí­tat. Ba nao­pak - vydá­val bych je na před­pis a s dopo­ru­če­ním, ať se tyto titu­ly kon­zu­mu­jí samo­stat­ně, výhrad­ně v pozd­ních noč­ních hodi­nách a samo­zřej­mě se zabed­ně­ný­mi okny (což o to, že byd­lí­te v pane­lá­ku :-)).

Takže chá­pe­te správ­ně. Já jsem Masakr viděl ve dne, viděl jsem jej v sále plném lidí, jejichž pří­tom­nost mi doda­la trva­lý pocit bez­pe­čí, a pře­de­vším pak za účas­ti moz­ku v hla­vě (ten by v noci pře­ci jen nepra­co­val s tako­vý­mi obrát­ka­mi). A to byla chy­ba.

Rozebírat záplet­ku Texaského masa­k­ru by bylo asi zby­teč­né. Jedná se o rema­ke slav­né­ho horo­ru Tobea Hoopera z roku 1974. Hlavní hrdi­ny před­sta­vu­je pěti­ce růz­no­ro­dých přá­tel, kte­rá ces­tou do Dallasu při­be­re do své dodáv­ky jed­nu dosti podiv­nou sto­pař­ku. Stopařku, kte­rá tak tro­chu mlu­ví „z ces­ty“ a kte­rá si zakrát­ko vystře­lí mozek z hla­vy. Touto udá­los­tí odstar­tu­je to, co důvěr­ně zná­me z jiných tee­nager­ských horo­rů. Naše pěti­ce v čele se sym­pa­tic­kou a dle posled­ní „ken­ve­lov­ské“ módy oble­če­nou Erin se roz­hod­ne celou situ­a­ci vyře­šit dle záko­na. Při prv­ní mož­né pří­le­ži­tos­ti tedy zakot­ví v jed­né vís­ce (tohle pojme­no­vá­ní je vzhle­dem k oby­va­te­lům, kte­ří ji obý­va­jí, více než zavá­dě­jí­cí) s cílem vyhle­dat šeri­fa. To je však už dru­há chy­ba, kte­rou uči­ní (prv­ní je sto­pař­ka). Třetí chy­bou je návště­va „Bílého domu“, kde byd­lí bez­no­hý sta­řík, a tou čtvr­tou (a niko­li posled­ní) je fakt, že naše hlav­ní hrdin­ka tíh­ne ke své­mu klu­ko­vi nato­lik, že se neroz­hod­ne opus­tit oblast bez něj.

Ano, Texaský masa­kr nevná­ší do dané­ho žán­ru - ale­spoň co se záplet­ky týče - nic svě­to­bor­né­ho. Přesto bychom zde opro­ti jiným podob­ným fil­mům vypo­zo­ro­va­li pár zřej­mých odliš­nos­tí. Na roz­díl od Vřískotu jeho hrdi­no­vé nema­jí dlou­hou čáru živo­ta a umí­ra­jí jako na běží­cím pásu. Než se divák sta­čí rozkou­kat a zto­tož­nit se s urči­tou posta­vou, dva z nich jsou již mimo hru. Dalším aspek­tem, kte­rý ostře kon­tras­tu­je pře­de­vším s Loňským létem, je rych­lost zohyzdě­né­ho zabi­já­ka, jenž v tom­to fil­mu před­sta­vu­je ústřed­ní svi­ni a zejmé­na pak pří­klad toho, co všech­no se může stát, když si ekzém nebu­de­te potí­rat mas­tič­ka­mi. Je bez pochyb, že jeho zrůd­nost a záli­ba v noše­ní lid­ských tvá­ří před­čí jak rybá­ře s hákem, tak úchy­la v bílé mas­ce, ale ta rych­lost… Řeknu vám, tu rych­lost by naší stvůře závi­děl i Mórys Grýn. Při jeho váze a něko­li­ka­ki­lo­vé­mu bře­me­nu (moto­ro­vé pile :-)) je sku­teč­ně co obdi­vo­vat. Tam, kde se jiní fil­mo­ví zabi­já­ci pro­je­vu­jí jako tole­rant­ní lidé daru­jí­cí svým obě­tem kvan­tum času na útěk (jenom pro­to, že klid­ná chůze s nablýska­ným hákem vypa­dá mno­hem více cool), tak prá­vě tam se „hrdi­na“ Texaského masa­k­ru pre­zen­tu­je jako napros­to vyhlád­lá šel­ma lač­ní­cí po jakém­ko­liv žrádle (díky toho jsou veš­ke­ré „prchač­ské“ scé­ny o dost napí­na­věj­ší).

Záslužné je ze stra­ny reži­sé­ra rov­něž i to, že se sna­ží divá­ko­vi pre­zen­to­vat mno­hem více než jen kapa­jí­cí krev ze zavě­še­né­ho těla. Ne, tenhle sní­mek není roz­hod­ně pro slab­ší pova­hy. Pohled skr­ze díru v hla­vě, kte­rý při­chá­zí již v samot­ném úvo­du, zce­la jas­ně sym­bo­li­zu­je, v jakém duchu se Texaský masa­kr bude nés­ti. A musím uznat, že reži­sé­ro­vi ten­to záměr plně vychá­zí. Vidět Masakr o něja­ký ten týden dří­ve, jis­tě bych jej zařa­dil do své­ho člán­ku pojed­ná­va­jí­cím o fil­mo­vém hnu­su. Uříznuté kon­če­ti­ny, str­že­ný obli­čej či pro­dě­ra­vě­ná záda… to je jen malý úlo­mek z toho, na co všech­no v tom­to fil­mu zra­kem nara­zí­te.

Posledním jakž­takž při­ja­tel­ným pozi­ti­vem je samot­ná sna­ha tvůr­ců povznést tuto zabí­ječ­ku mezi eli­tu zastu­po­va­nou tře­ba Kruhem či thrille­rem Sedm. Režisér Marcus Nispel, kte­rý se dopo­sud uve­dl jen něko­li­ka video­kli­py, umoc­ňu­je poměr­ně zhoustlou atmo­sfé­ru rych­lý­mi stři­hy, správ­ným umís­tě­ním kame­ry, jež doko­na­le vyu­ží­vá hry mini­mál­ní­ho svět­la a stí­nů, nej­růz­něj­ší­mi kon­tras­ty (hnus­ný barák + hnus­ný chlap bez noh, jenž ho obý­vá + bílá pro­stě­ra­dla na zahra­dě!!!), barev­nou kom­po­zi­cí a v nepo­sled­ní řadě pak vhod­ně sty­li­zo­va­ným pro­stře­dím (pra­se­čí srač­ky, zre­zi­vě­lé vra­ky, pro­hni­lé dře­vo, kapa­jí­cí voda, hus­tý les, krev, krev, krev atd.).

To všech­no by bylo v mezích žán­ru O.K., kdy­by se scé­náris­ta vyva­ro­val vylo­že­ně debil­ních pasá­ží. Bohužel, ten­to nešvar mají spo­leč­ný snad všech­ny posled­ní „vyvraž­ďo­vač­ky“. Ono vůbec… celá záplet­ka půso­bí dosti nevě­ro­hod­ným dojmem, ale to pomi­nu, pro­to­že pode­přít důvod, proč urči­tý vrah vraž­dí, za pomo­ci logi­ky zřej­mě nelze. Jenomže jed­ná­ní hrdi­nů (včet­ně zabi­já­ka) v urči­tých kri­tic­kých situ­a­cích už pře­kle­nout nemo­hu. Příklad ze všech­ny: mís­to toho, aby se hlav­ní hrdin­ka zmoc­ni­la moto­ro­vé pily, kte­rou vrah upus­til na zem, a řád­ně s ní zkrášli­la své­ho soka, jenž se věnu­je její­mu kama­rá­do­vi, rad­ši zvo­lí „omra­ču­jí­cí“ útok a la zaťa­té pěs­tič­ky, kte­rý se jí vzá­pě­tí vymstí ztrá­tou bliž­ní­ho. A tako­vých­to „pepr­ných“ chvil je v celém sním­ku celá řada a bylo by asi zby­teč­né se jimi pitvat. Už samot­ný fakt, že Erin není schop­na uté­ci z té podě­la­né oblas­ti a neu­stá­le jí brázdí sem a tam, je do nebe vola­jí­cí.

A to je ško­da, neboť za jiných okol­nos­tí bych dal Masakru zřej­mě více než jen 60/100.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,12515 s | počet dotazů: 213 | paměť: 54323 KB. | 17.04.2021 - 08:29:29
X