Tenet – Recenze – 90%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Některé fil­my reži­sé­ra a sce­náris­ty Christophera Nolana, zejmé­na Memento, Počátek, Interstellar a Dunkerk, si růz­ný­mi způ­so­by pohrá­va­jí s vní­má­ním času a vyža­du­jí pře­mýš­le­ní nad jejich nara­tiv­ně kom­pli­ko­va­nou struk­tu­rou a dějo­vou návaz­nos­tí. Špionážní sci-fi thriller Tenetnení jiný – je nut­né u něj sou­stav­ně držet pozor­nost, zachy­tit kaž­dý dia­log a vší­mat si nej­růz­něj­ších drob­nos­tí, při­čemž vzhle­dem ke kulo­met­né­mu dáv­ko­vá­ní infor­ma­cí a nepo­le­vu­jí­cí­mu tem­pu snad ani není mož­né chy­tit vše pod­stat­né hned napo­pr­vé. Což je sice poně­kud ome­zu­jí­cí, leč na kva­li­tách to sním­ku nijak neu­bí­rá.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Tenet je záro­veň z pří­bě­ho­vé­ho hle­dis­ka ješ­tě slo­ži­těj­ší než kte­rý­ko­li z oněch výše zmí­ně­ných fil­mů. Divákovi nic moc nevy­svět­lu­je, a když už, tak vět­ši­nou za pocho­du. Je fas­ci­nu­jí­cí, vizi­o­nář­ský, vypra­věč­sky revo­luč­ní a nepří­liš podob­ný čemu­ko­li dal­ší­mu. Svým způ­so­bem jde s tro­chou nad­sáz­ky o odváž­ný fil­mo­vý expe­ri­ment s dvou­setmi­li­o­no­vým roz­poč­tem. Dějově je zce­la uni­kát­ní – kdy­bych ho měl k něče­mu vzdá­le­ně při­po­dob­nit, tak ke kom­bi­na­ci fil­mu Deja Vu od Tonyho Scotta s Happy EndemOldřicha Lipského spo­lu se sci-fi Primer a s něko­li­ka nověj­ší­mi bon­dov­ka­mi.

Hlavním hrdi­nou je jaký­si super-tajný agent nezná­mé­ho jmé­na a s nezná­mou his­to­rií (John David Washington), kte­rý se ve spo­lu­prá­ci s jiným agen­tem (Robert Pattinson) sna­ží dostat na kobyl­ku rus­ké­mu obchod­ní­ko­vi se zbra­ně­mi (Kenneth Branagh), v čemž mu pomá­há i v man­žel­ství trpí­cí obchod­ní­ko­va žena (Elizabeth Debicki). Což je v pod­sta­tě cel­kem jed­no­du­chá záplet­ka, kte­rou nicmé­ně ozvlášt­ňu­je cha­rak­ter oněch zbra­ní, kte­ré mají „inverz­ní ent­ro­pii“, což v pra­xi zna­me­ná, že pro ně čas ply­ne obrá­ce­ně. Tento motiv je násled­ně vyna­lé­za­vě zúro­čen k mno­ha efekt­ním scé­nám a je neu­stá­le obo­ha­co­ván o nové a netu­še­né mož­nos­ti vyu­ži­tí, díky čemuž film neu­stá­le gra­du­je až do znač­ně nepřed­ví­da­tel­ných roz­mě­rů a kon­stant­ně se tím i zeslo­ži­ťu­je, při­čemž se ale záro­veň méně a méně zabý­vá vysvět­lo­vá­ním toho, co se na plát­ně vlast­ně ode­hrá­vá, jak by to mělo být chá­pá­no a čeho by bylo dob­ré si vší­mat.

Kromě toho Tenet prak­tic­ky igno­ru­je otáz­ky jak a proč, což je však výho­da, neb ona tech­no­lo­gie na inver­zi ent­ro­pie je samo­zřej­mě tech­no­lo­gií magic­kou, ope­ru­jí­cí na bázi spe­ku­la­tiv­ní fyzi­ky. O jejím půvo­du nebo fun­go­vá­ní tak naštěs­tí pad­ne jen pár let­mých zmí­nek a podrob­nos­ti se pře­jdou – pod­stat­né totiž je, jak ji hrdi­no­vé fil­mu vyu­ži­jí ke svým cílům a jak s ní bude sní­mek nadá­le pra­co­vat ve vyprá­vě­ní. Jde v pod­sta­tě o atrak­ci, kte­rá vytvá­ří pro své posta­vy a jejich činy nesko­na­le nápa­di­té, pod­nět­né a vizu­ál­ně atrak­tiv­ní pro­stře­dí, kte­ré půso­bí smys­lu­pl­ně a uvě­ři­tel­ně, aniž by se při­tom nějak zvlášť do hloub­ky zkou­ma­ly všech­ny efek­ty, jichž by se teo­re­tic­ky dalo uží­vá­ním této tech­no­lo­gie dosáh­nout.

Základem v Nolanově vyprá­vě­ní je tudíž ten­to­krát urči­tý druh ces­to­vá­ní časem a také vní­má­ní při­ro­ze­né­ho toku času z růz­ných per­spek­tiv, což má za násle­dek mimo jiné to, že někte­ré čás­ti pří­bě­hu uvi­dí­te dva­krát, ale jed­nou nor­mál­ně a poslé­ze pozpát­ku. Leckteré scé­ny mohou půso­bit vel­mi zvlášt­ně a neu­cho­pi­tel­ně a pořád­ný smy­sl dosta­nou až napo­dru­hé. Sem tam je tře­ba něja­ká scé­na pozpát­ku, ale nevšim­ne­te si toho, a dojde vám to až o něko­lik desí­tek minut poz­dě­ji. Nejpozoruhodnější jsou ty pasá­že, v nichž běží čas záro­veň popře­du i poza­du v rám­ci jed­no­ho zábě­ru, a kte­ré si pří­mo říka­jí o něja­ké detail­ní ana­lý­zy. A to ješ­tě zda­le­ka není konec.

Součástí jsou pocho­pi­tel­ně i časo­vé para­do­xy, jimiž se ale film zabý­vá jen do té míry, že se o nich hlav­ní hrdi­no­vé v jed­nu chví­li baví a roze­bí­ra­jí jejich nesmy­sl­nost. Tenet se roz­hod­ně ani nesna­ží odpo­ví­dat na všech­ny otáz­ky a vždy vysvět­lí jen tolik, kolik je nezbyt­ně nut­né pro fun­go­vá­ní pří­bě­hu a vyprá­vě­cí­ho kon­cep­tu. Někdy v prv­ní půl­ho­di­ně dostá­vá jed­na z postav instruk­táž ve sty­lu „Nezkoušej to pocho­pit, snaž se to cítit,“ což lze v zása­dě inter­pre­to­vat i jako dopo­ru­če­ní pro divá­ka, byť do jis­té míry spor­né (zvlášť u fil­mu, jenž vyža­du­je neu­stá­lou sou­stře­dě­nost). Snaha rozu­mo­vě pocho­pit a přes­ně vědět, co se kdy sta­lo a jak, je tudíž doce­la výzvou, nicmé­ně číst film pou­ze intu­i­tiv­ně a na bázi fyzic­ké­ho pro­žit­ku (pod­po­ře­né­ho hlav­ně inten­ziv­ní zvu­ko­vou a hudeb­ní slož­kou a rea­lis­tic­ky nasní­ma­nou akcí) je pocho­pi­tel­ně také mož­né.

Opakované zhléd­nu­tí fil­mu v tom­to pří­pa­dě dost prav­dě­po­dob­ně dopo­mů­že k lep­ší ori­en­ta­ci v dějo­vé návaz­nos­ti, pocho­pe­ní význa­mu urči­tých dia­lo­gů a hlad­ší­mu vzá­jem­né­mu zapad­nu­tí leckterých scén do sebe. I tak by ale mož­ná bylo fajn, kdy­by časem zas něja­cí nad­šen­ci v inter­ne­to­vých dis­ku­zích zpra­co­va­li pří­běh Tenetu v pře­hled­né info­gra­fi­ce s časo­vou osou, jako tomu bylo tře­ba u výše zmí­ně­né­ho Primeru (kde se také ces­to­va­lo v čase a jehož názna­ko­vá vypra­věč­ská struk­tu­ra plná výpus­tek též neda­la divá­kům nic zadar­mo).

Pokud jde o řeme­sl­nou strán­ku věci a fil­mař­skou rea­li­za­ci ambi­ci­óz­ní autor­ské vize, tak Christopher Nolan opět před­vá­dí režij­ní a sce­náris­tic­ké mis­trov­ství. Vymyslet a odvy­prá­vět takhle slo­ži­tý pří­běh s tako­vou grá­cií, jen s mini­mem nut­ných infor­ma­cí, a i tak povět­ši­nou rela­tiv­ně pře­hled­ně, je čin hod­ný génia. Nolan skvě­le vede her­ce, akč­ní scé­ny má pre­ciz­ně a do detai­lu pro­myš­le­né, kaž­dý záběr má své opod­stat­ně­ní, kaž­dá rekvi­zi­ta svou funk­ci a kaž­dá věta svůj význam – ani vte­ři­na není navíc, sní­mek má kon­zis­tent­ní hbi­tý ryt­mus, výbor­ně drží pohro­ma­dě a v mno­ha pasá­žích nene­chá vydech­nout. Jen opro­ti před­cho­zím Nolanovým fil­mům, kte­ré moh­ly být v někte­rých pří­pa­dech ozna­čo­vá­ny za poně­kud chlad­né kon­struk­ty, je u Tenetu tatáž výt­ka o něco zaslou­že­něj­ší, což je dáno pře­de­vším pra­cí s posta­va­mi.

Ani čirá fas­ci­na­ce tech­nic­kým a vypra­věč­ským zpra­co­vá­ním fil­mu totiž ten­to­krát neza­kry­je ten fakt, že Nolan vytvá­ří i emo­ce mecha­nic­ky, niko­li od srd­ce a v důsled­ku empa­tie se svý­mi hrdi­ny. Hlavní muž­ské posta­vy jsou od začát­ku do kon­ce doko­na­lí agen­ti, za všech okol­nos­tí pro­fe­si­o­nál­ní a nepo­chy­bu­jí­cí stro­je na úspěš­né plně­ní misí, o nichž se však nedo­zví­te o moc víc, než jaký je jejich oblí­be­ný nápoj. Hlavní zápor­nou posta­vu zas defi­nu­jí pou­ze její sobec­ké cíle a psy­cho­pa­tic­ká potře­ba všech­ny ovlá­dat a udr­žo­vat tak svou moc (mír­ně pře­hrá­va­jí­cí Branagh je nád­her­ně démo­nic­ký). V kon­tras­tu pro­ti nim pak sto­jí hlav­ní žen­ská hrdin­ka, moti­vo­va­ná nao­pak výhrad­ně jen emo­tiv­ní­mi mateř­ský­mi pudy ke své­mu syn­ko­vi, s nimiž se při­po­mí­ná i ve chví­lích, kdy se hra­je o pře­ži­tí veš­ke­ré­ho lid­stva, což bohu­žel vyzní­vá v kon­tex­tu jinak veskr­ze ultra-seriózního a kom­plex­ně napsa­né­ho fil­mu poně­kud banál­ně a neob­rat­ně.

U někte­rých pasá­ží je zas mož­né odhad­nout urči­té aspek­ty děje dlou­ho dopře­du (ačko­li to je pře­váž­ně způ­so­be­no tím, že Nolan záměr­ně kon­fron­tu­je hrdi­ny s výje­vy z budou­cí­ho dění), jiné sek­ven­ce pře­de­vším z dru­hé polo­vi­ny fil­mu mají pro změ­nu ten­den­ci zahl­tit divá­ky pře­mí­rou nej­růz­něj­ších pod­ně­tů a expe­ri­men­tů s ply­nu­tím času. Byť má však Tenet mnoh­dy ten­den­ci balan­co­vat na hra­ně cel­ko­vé sro­zu­mi­tel­nos­ti, tak nikdy nesklouz­ne do cha­o­tic­ké­ho nepře­hled­né­ho zmat­ku (byť při­zná­vám, že ke kon­ci mi přes­to asi ne všech­no docvaklo). Ale pokud by chtěl jít Christopher Nolan se svou zjev­nou obli­bou v kom­pli­ko­va­ných pří­bě­zích s ori­gi­nál­ní­mi vypra­věč­ský­mi kon­cep­ty ješ­tě o tro­chu dál, tak už by to bylo roz­hod­ně za hra­nou a napácha­lo by se tím prav­dě­po­dob­ně víc ško­dy než užit­ku.

Oproti někte­rým z před­cho­zích Nolanových fil­mů má Tenet k doko­na­los­ti pořád dale­ko, ale i tak je obdi­vu­hod­ný a napros­to skvost­ný. Akorát je potře­ba počí­tat s tím, že je vyčer­pá­va­jí­cí, divác­ky nároč­ný a prav­dě­po­dob­ně ve vás zane­chá otáz­ky a nejis­to­tu. Je to jeden z těch fil­mů, o nichž bys­te si mys­le­li, kdy­by vám o nich někdo vyprá­věl, že je není mož­né nato­čit. Christopher Nolan to doká­zal s napros­tou pre­ciz­nos­tí a fil­mař­skou bra­vu­rou, kte­rá z Tenetu činí jed­nu z nej­vět­ších fil­mo­vých udá­los­tí toho­to roku.

Pokud vám ale před­cho­zí Nolanovy fil­my nejsou po chu­ti a pova­žu­je­te je za zby­teč­ně kom­pli­ko­va­né pře­chyt­ra­lé hříč­ky, tak Tenet roz­hod­ně není nic pro vás.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře