Super 8 (2011)

Existují - při hrubém zjed­no­du­še­ní - v zása­dě 2 dru­hy fil­mů. Ten prv­ní má umě­lec­ké ambi­ce a ten dru­hý tu je pri­már­ně od zába­vy (a samo­zřej­mě se také mohou pro­lí­nat).
Není pochyb o tom, že sní­mek Super 8 pat­ří do dru­hé kate­go­rie, což z něj a pri­o­ri nemu­sí zrov­na dělat film špat­ný. Naopak. Když se náru­ži­vý divák podí­vá na jmé­na jeho tvůr­cu, tak jis­tě nejed­no srd­ce zaple­sá. Spielberg, J. J. Abrams (pokud jej nezná­te, a tomu moc nevě­řím, tak je to duchov­ní otec seri­á­lu Lost) a autor hud­by Giacchino (rov­něž Lost).

Jenže jen jmé­na sktu­eč­ně dob­rý film nedě­la­jí, ale popo­řád­ku.
Je rok 1979, sku­pin­ka dětí (tedy, mlad­ších doros­ten­ců) natá­čí zom­bie film. Tato část fil­mu mi při­jde zda­le­ko nej­lep­ší, je toče­na s vel­kým nad­hle­dem a mís­ty i humo­rem, snad tu Abrams pohlí­ží s odstu­pem na své vlast­ní dět­ství a spl­ně­né (nespl­ně­né) sny a tou­hy. „Filmařům“ se ale krom skvost­né­ho „gore zom­bie“ poda­ří na kame­ru zachy­tit i dost podiv­nou neho­du. Do prá­vě pro­jíž­dě­jí­cí­ho vla­ku vra­zí ze zpr­vu nepo­cho­pi­tel­ných důvo­dů auto­mo­bil. Nehoda je ale jen začá­tek. Vlak totiž vezl znač­ně neob­vyk­lý náklad....
Začnu výčtem dob­rých věcí. První 2/3 fil­mu jsou bez­má­la skvě­lé. Napětí se dá sko­ro krá­jet, her­ci podá­va­jí sluš­né výko­ny a jako divák jsem se cítil vel­mi pří­jem­ně při­pou­tán do své­ho křes­la.
A teď to špat­né - posled­ní tře­ti­na je hroz­ná, pří­šer­ná. Na pře­třes při­chá­zí ten nej­hor­ší mož­ný kýč a klišé s tou nej­pří­šer­něj­ší „dojem­nou“ hud­bou. Škoda.
Film nepři­chá­zí s ničím extra novým, zkus­te si jej před­sta­vit jako jaký­si mix mezi E. T. mimo­zemš­ťa­nem a fil­mem Cloverfield. Místy jsem si snad říkal, že Abrams točí jeho pokra­čo­vá­ní. Efekty jsou úžas­né, na 18. minu­tu a pro­jíž­dě­jí­cí vlak jen tak neza­po­me­nu.
Dovolím si ješ­tě poznám­ku stra­nou - vypla­tí se - a to vel­mi!! - shléd­nout i závě­reč­né titul­ky.