Strašidla – Recenze – 30%

Zdroj fotek: falcon.cz

 V blí­že nespe­ci­fi­ko­va­ném malo­měs­tě žije ve starém honos­ném domě rodi­na stra­ši­del. Hejkal Hugo (Bronislav Kotiš) a jeho man­žel­ka, čaro­děj­ni­ce Patricie (Tereza Kostková), její čaro­děj­nic­ká mamin­ka Žofie (Carmen Mayerová), dvě nepo­sed­né děti Ester a Eleonor (Nelly Řehořová a Petr Šimčák), éte­ric­ká víla Jitřenka (Sara Sandeva) a vod­ník Bubla (Jiří Dvořák). Jednoho dne je navští­ví pra­cov­ník měst­ské­ho úřa­du Jindra (Vladimír Polívka), aby jim ozná­mil, že jimi obý­va­ná nemo­vi­tost pat­ří měs­tu, a že pokud chtě­jí zůstat, muse­jí začít pla­tit nájem. Strašidla, kte­rá kro­mě stra­še­ní nikdy nic jiné­ho nedě­la­la, a pení­ze si vykouz­lit nedo­ve­dou, se tudíž musí zapo­jit do pra­cov­ní­ho pro­ce­su a děti jsou nuce­ny začít cho­dit do ško­ly.

Patricie s Žofií lid­ské povo­lá­ní odmí­ta­jí, leč vod­ník Bubla seže­ne mís­to pomoc­ní­ka v prá­del­ně, víla Jitřenka zís­ká hlav­ní roli v diva­dle (sho­dou okol­nos­tí roli víly) a hej­kal Hugo je v témže diva­dle v téže hře obsa­zen do role ved­lej­ší (sho­dou okol­nos­tí do role hej­ka­la). Děti ve ško­le před­ve­dou své leti­té vědo­mos­ti a rych­le zapad­nou do kolek­ti­vu. Všechno se tím pádem vyře­ší během zhru­ba půl­ho­di­ny. No a Strašidla mají hodi­ny dvě.

Zbytek fil­mu je tudíž po celý zby­tek sto­pá­že ze všech sil nata­ho­ván a pro­ta­ho­ván dal­ší­mi ved­lej­ší­mi dějo­vý­mi lin­ka­mi, kte­ré se roz­pa­da­jí do izo­lo­va­ných scé­nek, více či méně humor­ných. Nějakou cel­ko­vou řídí­cí záplet­ku ale film nemá žád­nou, a pokud ano, tak se tato začne řešit při­bliž­ně půl hodi­ny před kon­cem, kdy se Patricie roz­hod­ne taj­ně utéct od své­ho muže za svým milencem-upírem, aniž by o tom komu­ko­li řek­la, a její mat­ka, kte­rá se o tom náho­dou dozví, pak tuto sku­teč­nost před Hugem tají a dokon­ce ho oča­ru­je, aby se nemohl vydat Patricii hle­dat, a začne při­pra­vo­vat lek­tvar, díky němuž by měl Hugo na svou ženu zapo­me­nout (!), což je tak neu­vě­ři­tel­ně dement­ní a nemo­rál­ní cho­vá­ní, že se tomu nechce věřit.

Vedlejší záplet­ky spo­čí­va­jí v tom, že úřed­ník Jindra si začne namlou­vat vílu Jitřenku, nad níž slin­tá i chlíp­ný diva­del­ní reži­sér (Matěj Hádek) a žár­lí na ni v diva­dle kole­gy­ně. Vodník se zas v prá­del­ně zami­lu­je do své zaměst­na­va­tel­ky (Tereza Bebarová). Bohužel všech­ny zami­lo­va­né dia­lo­gy obsa­hu­jí­cí lás­ky­pl­né dvo­ře­ní jsou straš­ně kostr­ba­té, nevě­ro­hod­né a nepři­ro­ze­né.

Čarodějnici Žofii, kte­rá se čas­to pře­mě­ňu­je v koč­ku, zas obsko­čí tou­la­vý kocour, což ona při­jde nahlá­sit na poli­cii jako zná­sil­ně­ní, a když se jí poli­cajt Aleš Háma vysmě­je, tak udě­lá kocou­ra z něj (a film kon­čí, aniž by ho pře­mě­ni­la zpát­ky a aniž by kdo­ko­li ve fil­mu řešil, kam se ten poli­cajt poděl). Otázka pak zní, jest­li je správ­né tahat do fil­mu urče­né­ho hlav­ně rodi­čům s malý­mi dět­mi záplet­ku točí­cí se kolem zná­sil­ně­ní. Nebo zda do něj zahr­nout i las­civ­ní prů­po­víd­ky, jako když si Patricie kouz­lem mění svou vizáž, aby při­po­mí­na­la růz­né slav­né hereč­ky, a ptá se Huga, jakou by ji chtěl mít ten­to­krát v poste­li.

To jsou ale v pod­sta­tě drob­nos­ti a mno­hem vět­ší pro­blém spo­čí­vá v tom, že vět­ši­na těch pod­zá­ple­tek vlast­ně nemá moc opod­stat­ně­ní. Například alotria dětí ve ško­le. Ester se ska­ma­rá­dí se spo­lu­žač­kou, kte­rá je tro­šič­ku při těle, a roz­hod­ne se jí pomoct zhub­nout díky kou­zel­né­mu lek­tva­ru, tak­že si jí pak začne díky její štíh­los­ti vší­mat jeden spo­lu­žák, kte­rý se jí vždyc­ky líbil, ale vůbec si jí nevší­mal, dokud měla sil­něj­ší posta­vu. Tahle pří­bě­ho­vá odbočka, kro­mě toho, že může půso­bit na kde­ko­ho tro­chu uráž­li­vě, nemá nic spo­leč­né­ho s čím­ko­li dal­ším ve fil­mu, a kdy­by tam neby­la, nic by se nesta­lo.

Ze stej­né­ho soud­ku jsou neple­chy Eleonora, jenž na sebe bere podo­by jiných lidí, tak­že pak po ško­le pobí­ha­jí dva ředi­te­lo­vé (Václav Postránecký), dvě stej­né uči­tel­ky (Anna Polívková) nebo dva iden­tič­tí žáci. Je to ale vždy jen o tom, že jeden z té dvo­ji­ce vyku­lí oči, když spat­ří sám sebe, a omdlí nebo něco vykřik­ne a je konec. Není to zdro­jem žád­né­ho humo­ru, nijak to nepo­sou­vá děj, nemá to žád­nou dra­ma­tic­kou funk­ci, jen se tím pro­dlu­žu­je dél­ka fil­mu. Kdyby se úpl­ně vystři­h­ly obě ty děti a všech­no kolem nich, tak by byl film krat­ší o něja­kých tři­cet minut, což by mu roz­hod­ně pro­spě­lo, a na pří­bě­hu by se nemu­se­lo nic měnit.

Václav Postránecký kaž­do­pád­ně díky své­mu kome­di­ál­ní­mu talen­tu ale­spoň sem tam doká­že pro­tla­čit do fil­mu něja­ký vtip­ný výraz, a když má tře­ba hrát dva­nác­ti­le­té­ho klu­ka, tak je to poměr­ně zda­ři­lé a roz­to­mi­lé (opro­ti tomu Anna Polívková je se svým škle­be­ním ve stej­né úlo­ze zce­la mimo). Ostrůvkem v moři herec­ké­ho pod­prů­mě­ru je i Petr Nárožný coby ředi­tel diva­dla, jemuž jedi­né­mu se dá u jeho komic­kých čísel smát nahlas. (Mimochodem, v jed­nu chví­li během zkouš­ky v diva­dle řek­ne diva­del­ní­mu reži­sé­ro­vi: „To bude hit. Ta hra je tak dob­rá, že ji nedo­ká­že zka­zit ani reži­sér,“ což je zce­la nesmy­sl­ná věta a hlav­ně není důvod, proč by ji měl říkat zrov­na diva­del­ní­mu reži­sé­ro­vi, tak­že se bude jed­nat prav­dě­po­dob­ně o něja­kou Troškovu naráž­ku na scé­nář fil­mu a na jeho vlast­ní reží­ro­vá­ní. Možná.)

Z ostat­ních her­ců doká­zal ze své role vydo­lo­vat něja­kou vtip­nost pou­ze Bronislav Kotiš, Jiří Dvořák zas doká­zal být v rám­ci mož­nos­tí sym­pa­tic­ky při­ro­ze­ný. Všichni ostat­ní jsou však zou­fa­le lape­ni v rolích před­sta­vu­jí­cích kari­ka­tu­ry a ste­re­o­typ­ní figur­ky, se kte­rý­mi si nedo­ká­ží pora­dit navzdo­ry svým herec­kým schop­nos­tem. Carmen Mayerová hra­je čaro­děj­nic­kou seme­t­ri­ku, Vladimír Polívka nesmě­lé­ho mlá­den­ce, úlo­ha Sary Sandevy zas spo­čí­vá jen v roz­to­mi­lém úsmě­vu, lad­ných taneč­ních pohy­bech a chi­cho­tá­ní se. Tereza Kostková hra­je nejmé­ně sym­pa­tic­kou posta­vu, kte­rá během před­vá­dě­ní tea­trál­ních kre­a­cí pod­vá­dí své­ho muže, lže mu, mani­pu­lu­je jím a pře­tva­řu­je se, což má být zřej­mě omlu­ve­no tím, že je roze­rva­ná mezi svým man­že­lem a milen­cem a neví, co chce. Výkon Terezy Bebarové se zas ztrá­cí pod náno­sem kře­čo­vi­té­ho křepče­ní. Většina dět­ských her­ců v epi­zod­ních úlo­hách spo­lu­žá­ků bru­tál­ně pře­hrá­vá.

Leckterá žena by se moh­la při sle­do­vá­ní fil­mu ura­zit, nejen kvů­li té mini-zápletce s nad­vá­hou, ale i v závě­ru fil­mu, kdy ředi­tel pro­je­ví svou náklon­nost k uči­tel­ce až poté, co zjis­tí, že „není žád­ná blon­dý­na“. Občas dojde i k prů­po­víd­ce typu: „Sama jsem to zvlád­la, a to jsem jenom žen­ská!“ (u zapí­ná­ní prač­ky). Velmi nepo­da­ře­né jsou i poměr­ně počet­né naráž­ky zesměšňu­jí­cí poli­ti­ky („Dneska se víc než stra­ši­del lidé bojí poli­ti­ků.“ „Být poli­tik je lep­ší než pra­co­vat“). Nejde o to, že by si fil­ma­ři nemoh­li dělat legra­ci z poli­ti­ků, ale tohle je pře­ci jen dost laci­né a pri­mi­tiv­ní. Viz také tato scén­ka z pra­cov­ní­ho úřa­du:

„Dobrý den, já hle­dám něja­ké pocti­vé zaměst­ná­ní, abych nebyl jako poli­tik.“

„A co umí­te?“

„Strašit.“

„To dneska už umí všich­ni poli­ti­ci.“

Kromě toho je film straš­li­vě doslov­ný, tak­že někte­ré posta­vy jsou před­sta­ve­ny rov­nou dva­krát, a na kon­ci, když je na pohled zce­la evi­dent­ní, kte­ré posta­vy se mezi sebou spá­ro­va­ly, tak to ješ­tě Hejkal zno­vu shr­ne pro ty nej­po­ma­lej­ší.

Přitom se poda­ří i něko­lik kva­lit­ních vti­pů a dob­rých nápa­dů (tře­ba léta­jí­cí čaro­děj­nic­ké koš­tě s při­mon­to­va­ným table­tem s navi­ga­cí), sem tam fun­gu­je hud­ba a stra­ši­del­né zvu­ky a občas se někte­ré­mu her­ci poda­ří zahrát něja­kou scén­ku vel­mi sym­pa­tic­ky, ale je to všech­no pře­kry­to vrst­vou nekon­zis­tent­nos­ti, kdy např. není pří­liš jas­ně defi­no­vá­no, jak by měly růz­né posta­vy na exis­ten­ci stra­ši­del v našem reál­ném svě­tě rea­go­vat (udi­ve­ný výraz je maxi­mum). Děti nema­jí defi­no­va­ný roz­sah svých schop­nos­tí, tak­že jen kra­dou mámě lek­tva­ry (při­čemž ale čaro­vat umě­jí) a tře­ba Vodníkova pří­šer­ně faleš­ná hra na hous­le, kolem kte­ré se točí pár scén, vede poměr­ně nepo­cho­pi­tel­ně do sle­pé ulič­ky, když najed­nou dotyč­ný začne hrát zni­če­ho­nic vel­mi obstoj­ně.

Celkově Strašidla svou kva­li­tou pocho­pi­tel­ně ční vyso­ko nad Troškovou ostat­ní nedáv­nou tvor­bou, neb ten­to­krát nepřed­sta­vu­jí ani zda­le­ka něja­ký divác­ky teror, a jsou lep­ší i než Čertova nevěs­ta, pro­to­že na roz­díl od ní se v nich ale­spoň něco děje a jsou pří­bě­ho­vě nacpa­něj­ší (zas ale bylo víc pří­le­ži­tos­tí, co zka­zit). Na star­ší Troškovy fil­my, a to zejmé­na pohád­ky, jako bylo Z pek­la štěs­tí nebo Princezna ze mlej­na, však Strašidla pořád dost ztrá­cí, a to zejmé­na kvů­li sla­bé­mu a mizer­ně sesta­ve­né­mu ději, jenž trpí záro­veň pře­lid­ně­nos­tí a pře­kom­bi­no­va­nos­tí a záro­veň pří­liš­ným důra­zem na jed­no­du­chost a pri­mi­tiv­nost, aby se nikdo neměl šan­ci ztra­tit.

Na vině jsou i leckte­ré herec­ké výko­ny, kte­ré ale mož­ná měly půso­bit tak pitvo­ři­vě a stro­je­ně schvál­ně, pro­to­že posled­ní dobou zřej­mě Troška záměr­ně vede her­ce tím­to sty­lem snad ve všech svých fil­mech. Vtipy pro dospě­lé by se zas v rodin­ných fil­mech nut­ně nemu­se­ly točit kolem lech­ti­vých témat (což byl i pro­blém Čertovy nevěs­ty), nehle­dě na to, že jsou sla­bé a málo inten­ziv­ní a těž­ko se jim kvů­li tomu dá smát, tak­že pak půso­bí pou­ze nevhod­ně a trap­ně (což byl i pro­blém Babovřesk). A ty vtíp­ky poten­ci­ál­ně urá­že­jí­cí ženy, to je jako kdy­by si pan reži­sér dob­ro­vol­ně sám házel klac­ky pod nohy.