Stockholmský syndrom

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Vojtěch Vondráček: Cesta k tomu, jak uká­zat sku­teč­né­ho síg­ra, kte­ré­ho hra­ju, ved­la přes strach

Realizace scé­ná­ře trva­la pět let. Kdy jste se do pro­jek­tu zapo­jil Vy?

Ještě dlou­ho před natá­če­ním jsem začal zkou­šet, pro­bí­ha­ly herec­ké a drob­no­a­k­ro­ba­tic­ké zkouš­ky, pře­de­vším pro někte­ré z vypja­tých scén. Takže asi půl roku před prv­ní klap­kou jsem se zapo­jil. Už jen díky tomu, že jsem věřil Danu Svátkovi a věděl jsem, že půjde­me dob­rým smě­rem, jsem z toho měl veli­ce dob­rý pocit.

Jak jste si hle­dal ces­tu k posta­vě, kte­rá nemá snad jedi­nou pozi­tiv­ní strán­ku?

Dlouho jsem nevě­řil, že sku­teč­ně nena­jde­me jedi­ný moment, ve kte­rém by se moh­lo v posta­vě Lukáše Kulhánka obje­vit malé světýl­ko a obhá­jit jeho cho­vá­ní, ale nena­šlo. Cesta k tomu, jak uká­zat sku­teč­né­ho síg­ra, kte­ré­mu bych i já měl chuť dát pár facek už od prv­ní­ho pohle­du, ved­la přes strach. Strach ze všech, ze vše­ho a pře­de­vším strach z nevy­zpy­ta­tel­nos­ti své­ho vlast­ní­ho cho­vá­ní.

Kolik jste si toho zjiš­ťo­val o stoc­kholm­ském syn­dro­mu? Šel jste do hloub­ky psy­cho­lo­gic­ké ana­lý­zy, nebo jste zůstá­val čis­tě u scé­ná­ře a pozná­mek pana reži­sé­ra?

Tento úkol ležel spí­še na Elizavetě Maximové, jeli­kož únos­ci nevy­ka­zu­jí žád­né zvlášt­ní cho­vá­ní, na zákla­dě kte­ré­ho by oběť pod­lé­ha­la stoc­kholm­ské­mu syn­dro­mu. Tedy to, co vykres­lu­ji já v roli únos­ce, je spí­še kraj­ní cho­vá­ní, kte­ré jen uka­zu­je, jak pev­ná tato vaz­ba musí být, když je oběť tako­vé cho­vá­ní s to sná­šet. Takže krom drob­ných impro­vi­za­cí jsem zůstá­val v dané posta­vě tak, jak byla napsa­ná a kam ji Dan smě­řo­val.

Čím vás obo­ha­ti­la spo­lu­prá­ce na fil­mu nej­ví­ce?

Především jsem si krás­ně vyzkou­šel, jak šaty a v tom­to pří­pa­dě i auto, děla­jí člo­vě­ka. Pokaždé, když jsem čekal s řetě­zem na krku a s novým bavo­rá­kem někde za rohem od pla­cu, dočkal jsem se pozná­mek kolemjdou­cích jako „Poser se ze sebe!“ nebo „Co si o sobě mys­líš, blbeč­ku?“, aniž bych udě­lal coko­li. A pořád­ně jsem si koneč­ně pro­zkou­mal Ostravu.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře