Kritiky.cz > Filmové a televizní aktuality > Stockholmský syndrom > Stránka 3

Stockholmský syndrom

word image 14

Elizaveta Maximová: Po nalí­če­ní se mě leka­li i na chod­bách ost­rav­ské nemoc­ni­ce

Můžete pro­sím popsat svo­ji roli?

Hraji Kláru Oseckou, dív­ku, kte­rá se po letech v zaje­tí vra­cí ke své rodi­ně, ale rodi­če vní­má jako napros­to cizí lidi – nepři­šli, nepo­moh­li jí, ve své pod­sta­tě ji tam necha­li. Potýká se s těž­ký­mi psy­chic­ký­mi pro­blémy, je uza­vře­ná ve svém svě­tě a nikdo neví, co se jí doo­prav­dy honí hla­vou a jak se zacho­vá v násle­du­jí­cí minu­tě.

Čím vás pro­jekt zau­jal? V čem pro vás byla tato spo­lu­prá­ce nová?

Zaujal mě pře­de­vším dyna­mic­ký scé­nář a role, kte­rá pro mě byla herec­kou výzvou. Také jsem měla mož­nost popr­vé spo­lu­pra­co­vat s reži­sé­rem Danem Svátkem a zno­vu se po mini­sé­rii Spravedlnost vrá­tit do Ostravy za ost­rav­ským týmem, za obě tato setká­ní jsem oprav­du vděč­ná.

Jak jste se při­pra­vo­va­la na roli Kláry Osecké?

Na začát­ku pří­prav jsme naše posta­vy a vzta­hy mezi nimi roze­bí­ra­li při čte­ných zkouš­kách s reži­sé­rem Danem Svátkem, kre­a­tiv­ní pro­du­cent­kou Kateřinou Ondřejkovou a rodi­či Oseckými, tedy Martinem Fingerem a Zuzanou Mauréry. Velkým pří­no­sem pro mě také byla mož­nost kon­zul­to­vat svo­ji posta­vu s psy­cho­lož­kou, kte­rá pra­cu­je nejen s oběť­mi, ale i pacha­te­li úno­su. Procházely jsme spo­leč­ně scé­nář, mlu­vi­ly o jed­not­li­vých situ­a­cích, for­mách násled­né léč­by a díky tomu jsem moh­la nahléd­nout pod poklič­ku duše člo­vě­ka, kte­rý pře­ži­je nepře­ži­tel­né. Hodiny našich kon­ver­za­cí jsem nahrá­va­la, pro­to jsem měla kdy­ko­liv mož­nost se k nim vra­cet a pro­chá­zet si jed­not­li­vé odpo­vě­di na své otáz­ky. Hodně mi pomoh­ly i fil­my, kni­hy a člán­ky o obě­tech úno­su. Při natá­če­ní jsem ale všech­nu teo­rii muse­la opus­tit a řídit se svý­mi instink­ty a poky­ny reži­sé­ra.

Co bylo na ztvár­ně­ní nej­těž­ší? Přeci jen pří­liš tex­tu posta­va ve scé­ná­ři nemá.

Poprvé jsem na čte­ných zkouš­kách trva­la na vyškrt­nu­tí téměř vše­ho své­ho tex­tu, i tak mi někte­ré pasá­že při­jdou ode mě pří­liš obsaž­né. Důvod, proč Klára Osecká nemlu­ví, je ten, že po dobu mno­ha let vola­la, kři­če­la o pomoc, ale nikdo ji neza­chrá­nil, pro­to ztra­ti­la potře­bu mlu­vit. Nejtěžší pro mě bylo žít na pla­ce jako tako­vé zví­řát­ko, kte­ré se řídí jenom základ­ní­mi pudy, záro­veň pra­co­vat s křeh­kos­tí a zra­ni­tel­nos­tí. Fyzickou nároč­nost role jsem si uvě­do­mi­la něko­lik dní po skon­če­ní natá­če­ní, kdy mi došlo, že jsem nemoh­la kvů­li neu­stá­lé shr­be­nos­ti najed­nou dosáh­nout ruka­ma ani na lýt­ka.

Jak dlou­ho trva­lo líče­ní?

Líčení trva­lo dvě až tři a půl hodi­ny den­ně, zále­že­lo na těž­kos­ti a pokro­či­los­ti Klářiných úra­zů. Byla jsem fas­ci­no­vá­na pra­cí špič­ko­vých mas­ké­rů Pavlíny Žďánské a Lukáše Berana, kte­ří doká­za­li vytvo­řit nato­lik reál­né úra­zy, že se mě na chod­bách ost­rav­ské nemoc­ni­ce leka­li i sku­teč­ní dok­to­ři a paci­en­ti.


Ohodnoťte článek


Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Další naše články...