Kritiky.cz > Filmy > Zajímavosti > Film Občan Kane (1941): Mezi fikcí a skutečností v životě Williama Randolpha Hearsta

Film Občan Kane (1941): Mezi fikcí a skutečností v životě Williama Randolpha Hearsta

Foto: Volné dílo
Foto: Volné dílo
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Film Občan Kane (1941) je obec­ně pova­žo­ván za smyš­le­nou, neú­pros­ně nepřá­tel­skou paro­dii Williama Randolpha Hearsta, a to navzdo­ry pro­hlá­še­ní Orsona Wellese, že „Občan Kane je pří­běh zce­la fik­tiv­ní posta­vy“.

Welles: „William Randolph Hearst se naro­dil boha­tý. Byl roz­maz­le­ným synem zbož­ňu­jí­cí mat­ky. To je o něm roz­ho­du­jí­cí sku­teč­nost. Charles Foster Kane se naro­dil chudý a vycho­va­la ho ban­ka.“

Filmový his­to­rik Don Kilbourne upo­zor­nil, že vel­ká část fil­mo­vé­ho pří­bě­hu je odvo­ze­na z již pub­li­ko­va­ných aspek­tů Hearstova živo­ta a že „někte­ré Kaneovy pro­je­vy jsou téměř doslov­ný­mi kopi­e­mi Hearstových. Když Welles popřel, že by film byl o stá­le vliv­ném vyda­va­te­li, mno­ho lidí tím nepře­svěd­čil.“

Nejidentifikovatelnější anekdo­tou z Hearstova živo­ta pou­ži­tou ve fil­mu je jeho slav­ná, ale téměř jis­tě apo­kryf­ní výmě­na názo­rů s ilu­strá­to­rem Fredericem Remingtonem. V led­nu 1897 byl Remington vyslán Hearstovým dení­kem New York Journal na Kubu, aby ilu­stra­ce­mi dopro­vo­dil repor­táž Richarda Hardinga Davise o povstá­ní pro­ti špa­něl­ské kolo­ni­ál­ní nad­vlá­dě. Remington údaj­ně Hearstovi z Havany poslal tele­gram, že se chce vrá­tit, pro­to­že je všu­de klid a vál­ka nebu­de. Hearst údaj­ně odpo­vě­děl: „Prosím, zůstaň­te. Vy dodá­te obra­zy a já dodám vál­ku“. Ačkoli Hearst prav­di­vost této dnes již legen­dár­ní his­tor­ky, kte­rá se sta­la mil­ní­kem žlu­té žur­na­lis­ti­ky, popřel, násled­ná španělsko-americká vál­ka byla nazý­vá­na „vál­kou pana Hearsta“.

Hearstův živo­to­pi­sec David Nasaw popsal Kanea jako „kari­ka­tu­ru muže, kte­rý je uvnitř dutý, opuš­tě­ný, pora­že­ný, osa­mě­lý, pro­to­že si nedo­ká­že vynu­tit napros­tou posluš­nost, loa­ja­li­tu, odda­nost a lás­ku lidí kolem sebe. Hearst se nao­pak nikdy nepo­va­žo­val za neú­spěš­né­ho, nikdy neu­znal poráž­ku, nikdy nepře­stal milo­vat Marion [Daviesovou] ani svou ženu. Na kon­ci živo­ta neu­te­kl ze svě­ta, aby se zahra­bal v roz­leh­lé, ponu­ré, umě­ním zaha­le­né pous­tev­ně.“

Při obha­jo­bě uve­de­ní fil­mu Občan Kane před správ­ní radou RKO Welles pou­ká­zal na iro­nii, že to byl sám Hearst, kdo tolik upo­zor­ňo­val na to, že film je o něm, a že o pro­pa­ga­ci Kaneova zto­tož­ně­ní s Hearstem se nej­ví­ce zaslou­ži­la Hearstova sloup­kař­ka Louella Parsonsová. Když pomi­ne­me veřej­né popí­rá­ní, Welles zastá­val názor, že Hearst byl veřej­nou osob­nos­tí a že fak­ta ze živo­ta veřej­né osob­nos­ti mohou spi­so­va­te­lé pře­tvá­řet a pře­tvá­řet ve fik­tiv­ní díla. Wellesův práv­ní porad­ce Arnold Weissberger for­mu­lo­val ten­to pro­blém for­mou řeč­nic­ké otáz­ky: „Bude člo­vě­ku v pod­sta­tě dovo­le­no chrá­nit autor­ský­mi prá­vy pří­běh své­ho živo­ta?“

Welles uve­dl, že z prv­ní Mankiewiczovy před­lo­hy vyškr­tl jed­nu scé­nu, kte­rá byla zce­la jis­tě zalo­že­na na Hearstovi. „V původ­ním scé­ná­ři jsme měli scé­nu zalo­že­nou na noto­ric­ky zná­mé věci, kte­rou Hearst udě­lal a kte­rou dodnes nemo­hu zopa­ko­vat kvů­li zve­řej­ně­ní. A já ji vystři­hl, pro­to­že jsem si mys­lel, že fil­mu ško­dí a že neod­po­ví­dá Kaneově posta­vě. Kdybych ji tam nechal, neměl bych s Hearstem žád­né pro­blémy. Neodvážil by se při­znat, že to byl on.“

Filmová kri­tič­ka Pauline Kaelová ve své ese­ji „Výchova Kanea“ z roku 1971 napsa­la, že sto­pa po této opuš­tě­né pod­zá­plet­ce pře­ží­vá v poznám­ce, kte­rou Susan Alexander Kaneová řek­la repor­té­ro­vi, kte­rý s ní dělal roz­ho­vor: „Podívejte, jest­li jste chyt­rá, tak se s Raymondem spo­jí­te. Je to major­do­mus. Od něj se toho hod­ně dozví­te. On ví, kde jsou pohřbe­na všech­na těla.“ Kael pozna­me­nal: „Je to zvlášt­ní, záhad­ná řeč. V prv­ní ver­zi Raymond doslo­va věděl, kde jsou pohřbe­na všech­na těla: Mankiewicz se vytasil s ošk­li­vou ver­zí skan­dá­lu, kte­rý se někdy ozna­ču­je jako „Podivná smrt Thomase Ince“.“ S odka­zem na pode­zře­lou smrt ame­ric­ké­ho fil­mo­vé­ho mag­ná­ta v roce 1924 poté, co byl hos­tem na Hearstově jachtě, a s poznám­kou, že Kaelovým hlav­ním zdro­jem byl Houseman, fil­mo­vý kri­tik Jonathan Rosenbaum napsal, že „se zdá být bez­peč­né dojít k závě­ru, i bez její­ho pod­ně­tu, že se něja­ká ver­ze této his­tor­ky muse­la obje­vit v prv­ní ver­zi Mankiewiczova scé­ná­ře, kte­rou Welles násled­ně upra­vil a dopl­nil.“

Jeden kon­krét­ní aspekt posta­vy, Kaneovo roz­ma­ři­lé sbí­rá­ní majet­ku, byl pře­vzat pří­mo od Hearsta. „A je to vel­mi zvlášt­ní - člo­věk, kte­rý celý život pla­tí hoto­vě za před­mě­ty, na kte­ré se nikdy nepo­dí­val,“ řekl Welles. „Prostě si poři­zo­val věci, z nichž vět­ši­nu nikdy neo­te­vřel, zůsta­ly v kra­bi­cích. V tom­to smě­ru je to oprav­du doce­la přes­ný obraz Hearsta.“ Sám Welles však trval na tom, že mezi jeho fik­tiv­ní kre­a­cí a Hearstem jsou výraz­né roz­dí­ly. Xanadu bylo vytvo­ře­no pod­le vzo­ru Hearstova roz­sáh­lé­ho síd­la Hearst Castle v kali­forn­ském San Simeonu, kte­ré mělo také sou­kro­mou zoo­lo­gic­kou zahra­du a roz­sáh­lou sbír­ku umě­ní.

Welles popsal náhod­né setká­ní s Hearstem ve výta­hu hote­lu Fairmont v noci, kdy měl v San Francisku pre­mi­é­ru film Občan Kan. Hearst a Wellesův otec se zna­li, a tak se Welles před­sta­vil a zeptal se Hearsta, zda by nechtěl při­jít na pre­mi­é­ru. Hearst neod­po­vě­děl. „Když vystu­po­val ve svém pat­ře, řekl jsem: „Charles Foster Kane by to při­jal.“ Žádná odpo­věď,“ vzpo­mí­nal Welles. „A Kane by to udě­lal, víte. To byl jeho styl - stej­ně jako dokon­čil špat­nou recen­zi Jeda Lelanda na Susan jako oper­ní pěv­ky­ni.“

V roce 1945 napsal Hearstův novi­nář Robert Shaw, že film vyvo­lal v Hearstových novi­nách „plnou vlnu necit­li­vé­ho vzte­ku“, „pak náh­le opa­dl. Šéf, kte­ré­mu fun­go­va­la jedi­ná mozko­vá buň­ka, si uvě­do­mil, že tako­vý hys­te­ric­ký ště­kot cvi­če­ných tuleňů by k fil­mu při­tá­hl pří­liš mno­ho pozor­nos­ti. Ale dodnes je jmé­no Orsona Wellese na ofi­ci­ál­ním sezna­mu zkur­vy­sy­nů všech Hearstových novin“. (Wikipedie)

Všechno nej­lep­ší k naro­ze­ni­nám, Williame Randolphe Hearste!


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup

Zdroj článku: Cinema Shorthand Society

Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,29753 s | počet dotazů: 255 | paměť: 72107 KB. | 29.03.2024 - 11:10:40