Stephen King - Carrie

Vzhledem k tomu, že (v pod­sta­tě z vel­ké čás­ti) rema­ke Palmova sním­ku Carrie na nás mrká z mno­ha reklam­ních ploch, jsem si řekl, že by neby­lo zce­la od věci pře­číst si kniž­ní před­lo­hu. Notabene, když král kniž­ní hrů­zy - S. King - pat­ří mezi auto­ry, jejichž kni­hy mám vel­mi rád.

Carrie White je šest­nác­ti­le­tá dívči­na, vyrůs­ta­jí­cí s not­ně šíle­nou mat­kou (je dob­ré dodat, že nábo­žen­sky šíle­nou). Díky své­mu své­ráz­né­mu záze­mí a přespří­liš prudér­ní výcho­vě se stá­vá ter­čem posmě­chu mno­hých spo­lu­žá­ků na své „háj skůl“. Carrie je ovšem pozo­ru­hod­nou bytos­tí i z jiné­ho důvo­du - dis­po­nu­je totiž sil­ný­mi teleki­ne­tic­ký­mi schop­nost­mi. Takového člo­vě­ka není rad­no rozzlo­bit...

Jedná se o typic­kou „kin­go­vi­nu“. Vyprávění se ode­hrá­vá v Maine, děj je líčen z více stran (a růz­ný­mi způ­so­by), je tu ďábel­sky děsi­vé podá­ní křes­ťan­ství a občas se i mír­ně nazna­čí co bude násle­do­vat, tak­že čte­nář při­bliž­ně ví, co se sta­ne, ale obvykle netu­ší proč a jak kon­krét­ně. To je vyprá­vě­cí postup, kte­rý prá­vě King zvlá­dá zce­la mis­trov­sky. Jistě, King beze­spo­ru napsal i lep­ší kni­hy („Řbitov zví­řá­tek“, „To“), přes­to s při­hléd­nu­tím k tomu, že se jed­ná o mis­trův prv­ní román (rok 1973), tak to roz­hod­ně není dílo, kte­ré by se snad mělo nějak ham­bit. A přes­to­že u Kinga radě­ji pre­fe­ru­ji jeho povíd­ky (pocho­pi­tel­ně s výjim­kou geni­ál­ní­ho ztě­les­ně­ní zla v romá­nu „To“), tak i Carrie mohu s čis­tým svě­do­mím dopo­ru­čit.