Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice) – Recenze – 80%

foto1
Italský kopro­dukč­ní film Šťastný Lazzaro reži­sér­ky a sce­nárist­ky Alice Rohrwacher (Zázraky) sou­tě­žil loni na fes­ti­va­lu v Cannes, kde zís­kal oce­ně­ní za nej­lep­ší scé­nář. Jde o pozo­ru­hod­nou směs rea­lis­tic­ké­ho soci­ál­ní­ho dra­ma­tu a více­ú­rov­ňo­vé­ho podo­ben­ství s prv­ky magic­ké­ho rea­lis­mu, kte­rá je upro­střed zře­tel­ně roz­dě­le­na na dvě čás­ti, jež na sebe sice dějo­vě i myš­len­ko­vě nava­zu­jí (dohro­ma­dy vyprá­vě­jí jeden pří­běh a vystu­pu­jí v nich tytéž posta­vy), ale jinak se od sebe zásad­ně odli­šu­jí – mimo jiné se kaž­dá z nich ode­hrá­vá v jiné době a v jiné loka­ci.
První polo­vi­na sním­ku se sou­stře­dí na soci­ál­ní aspek­ty živo­ta rolníků-nevolníků, žijí­cích v odleh­lé ital­ské ves­nič­ce v izo­lo­va­né feu­dál­ní komu­ni­tě o zhru­ba pade­sá­ti lidech všech věko­vých kate­go­rií a pra­cu­jí­cích na tabá­ko­vých plan­tá­žích pro přís­nou a boha­tou hra­běn­ku. Sami při­tom plat nedo­stá­va­jí a žijí skrom­ným živo­tem věr­ných pod­da­ných. Jedním z nich je i pro­s­to­du­chý Lazzaro, dob­ro­sr­deč­ný, naiv­ně důvě­ři­vý a své prá­ci odda­ný mla­dík, jehož opti­kou šťast­né­ho pros­ťáčka je na jeho oko­lí nahlí­že­no.
Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice) – Recenze
Zdroj fotek: aerofilms.cz


Skoro to vypa­dá, jako by se film ode­hrá­val před mno­ha dese­ti­le­tí­mi, z leckterých názna­ků nicmé­ně vyplý­vá, že jeho děj musí být ukot­ven o dost blí­že k sou­čas­nos­ti, než by se na prv­ní pohled zdá­lo (např. hra­běn­čin syn Tancredi se oblé­ká do tri­ček s potis­kem a má mobil­ní tele­fon) – a je pro to dob­ré, logic­ké a poměr­ně neče­ka­né vysvět­le­ní. Příběh fil­mu pak sta­ví pře­de­vším na zro­du přá­tel­ské­ho vzta­hu mezi Lazzarem s Tancredim, kte­rý si cení Lazzarovy upřím­nos­ti, beze­lstnos­ti a kama­rád­ské věr­nos­ti a zos­nu­je s ním plán na vlast­ní faleš­ný únos za úče­lem vzdo­ru vůči pano­vač­né mat­ce.
Události prv­ní polo­vi­ny pří­bě­hu jsou však pou­ze odra­zo­vým můst­kem pro polo­vi­nu dru­hou, kte­rá na tu prv­ní vol­ně nava­zu­je zejmé­na pro­střed­nic­tvím posta­vy Lazzara a dal­ších ved­lej­ších postav, záro­veň je ale nato­lik odliš­ná, že to půso­bí, jako kdy­by najed­nou na plát­ně začal úpl­ně jiný film. Film, jenž je mno­hem natu­ra­lis­tič­těj­ší, špi­na­věj­ší (do té doby pro­slu­ně­né a na pohled líbi­vé obra­zy let­ní skliz­ně jsou záměr­ně vystří­dá­ny šedi­věj­ší­mi a depre­siv­něj­ší­mi odstí­ny ponu­ré zimy), a kte­rý opouš­tí rurál­ní pro­stře­dí dáv­né­ho ven­ko­va a kri­tic­ky se vyja­dřu­je spí­še k sou­čas­né měst­ské spo­leč­nos­ti. Přerod mezi obě­ma polo­vi­na­mi je sko­ko­vý a dopro­vá­ze­ný sérií zvra­tů, při nichž se vyu­ží­vá zapr­vé Lazzarovy pro­s­to­du­chos­ti (že se hrdi­na pře­stal men­tál­ně vyví­jet, pře­vá­dí sní­mek doslov­ně i do vizu­ál­ní podo­by a utí­ná jeho vývoj i po fyzic­ké strán­ce) a zadru­hé jeho jmé­na (odka­zu­jí­cí­ho na bib­lic­ké­ho Lazara, jenž byl Ježíšem vzkří­šen z mrtvých).
Po onom zásad­ním pře­ro­du v polo­vi­ně pří­bě­hu, jenž mimo­cho­dem není nijak pře­dem budo­ván a divá­ka zaska­ku­je zce­la nepři­pra­ve­né­ho, sní­mek násled­ně zpro­střed­ko­vá­vá nový pohled na stej­né posta­vy, vní­ma­né najed­nou v jiných kon­tex­tech a za veli­ce odliš­ných pod­mí­nek. Co obě linie myš­len­ko­vě spo­ju­je, je mimo jiné motiv vzta­hu člo­vě­ka k pří­ro­dě a k vlast­ní při­ro­ze­nos­ti a pou­ka­zo­vá­ní na růz­né opo­vr­že­ní­hod­né pří­kla­dy toho, jak se lidé cho­va­jí ke svým bliž­ním (lha­ní a vyko­řis­ťo­vá­ní, pod­vá­dě­ní důvě­řiv­ců, pou­ží­vá­ní hrubé­ho nási­lí na bez­bran­ných…), v rám­ci čehož na sebe Lazzaro bere úlo­hu mučed­ní­ka. Vyvstávají i otáz­ky týka­jí­cí se živo­ta spo­di­ny a lidí na okra­ji, kte­ří byli vyhná­ni ze své­ho při­ro­ze­né­ho pro­stře­dí a zavr­že­ni a zapo­me­nu­ti tou samou spo­leč­nos­tí, kte­rá jim slí­bi­la, že se o ně posta­rá. K tomu je mož­né ve fil­mu nalé­zat mno­hé dal­ší, nejen spo­le­čen­ské, ale i nábo­žen­ské a envi­ron­men­tál­ní inter­pre­ta­ce.
Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice) – Recenze

Většina těch­to myš­le­nek a význa­mů je navíc poměr­ně zře­tel­ná a snad­ná k roz­klí­čo­vá­ní (někte­ré z nich jsou dokon­ce až pří­liš doslov­né) a děj fil­mu je rela­tiv­ně jed­no­du­chý a plně sro­zu­mi­tel­ný, což spo­lu s beze­švě kohe­rent­ním vyprá­vě­ním a kon­zis­tent­ně vyzrá­lou režií dělá ze Šťastného Lazzara nesmír­ně divác­ký sní­mek, emo­ci­o­nál­ně sil­ný, pří­jem­ný na dívá­ní (jem­ná a empa­tic­ká kame­ra, skvě­le vyu­ží­va­jí­cí nezvyk­lý čtver­co­vý for­mát fil­mu), jenž je díky nepřed­ví­da­tel­né­mu vývo­ji děje i zábav­ný a svým způ­so­bem až fas­ci­nu­jí­cí, a kte­rý skr­ze vrs­tev­na­tá a jas­ně iden­ti­fi­ko­va­tel­ná sdě­le­ní účin­ně vybí­zí k zamyš­le­ní.
Je prav­da, že někte­rá ta sdě­le­ní se Šťastný Lazzaro sna­ží do divá­ků naprat až pří­liš pod tla­kem a jeho dru­há (o něco roz­měl­ně­něj­ší) polo­vi­na je o něco hůře skous­nu­tel­ná než ta prv­ní, ale i tak jde o sil­ný a dlou­ho pře­tr­vá­va­jí­cí záži­tek, na němž zaujme i sym­pa­tic­ky při­ro­ze­ný a minimalisticky-optimistický výkon debu­tu­jí­cí­ho neher­ce Adriana Tardiola (ono je ostat­ně celé obsa­ze­ní namí­chá­no z her­ců a neher­ců, při­čemž došlo i na reži­sé­r­či­nu sest­ru, hereč­ku Albu Rohrwacher) či cel­ko­vá ori­gi­nál­ní kon­cep­ce fil­mu, nevá­ha­jí­cí v polo­vi­ně pohřbít veš­ke­ré dosa­vad­ní dění a na jeho zákla­dech budo­vat dál, s pozůsta­lým pojít­kem ve for­mě netra­dič­ně poja­té­ho hlav­ní­ho hrdi­ny, jehož šťast­ný úsměv navzdo­ry všem těž­kos­tem a křiv­dám dojem­ně setr­vá­vá až do posled­ní chví­le.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,24859 s | počet dotazů: 236 | paměť: 46881 KB. | 19.01.2021 - 18:41:20