Spider-Man: Bez domova (Spider-Man: No Way Home) – Recenze – 70 %

sp3

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Třetí Spider-Man s Tomem Hollandem v hlav­ní roli stře­do­ško­lá­ka Petera Parkera pří­mo nava­zu­je na před­cho­zí díl s názvem Spider-Man:Daleko od domo­va, ve kte­rém pod­lý Mysterio veřej­ně ozna­čil Spider-Mana za své­ho vra­ha a před celým svě­tem odtaj­nil jeho pra­vou identi­tu. Odmaskovaného Petera teď polo­vi­na náro­da milu­je a dru­há ho nesná­ší, leč kupo­di­vu z toho nevy­plý­vá zas až tolik nepří­jem­nos­tí – při­čemž nej­tí­ži­věj­ší je pro Petera zřej­mě to, že kvů­li vzed­mu­té vlně kon­tro­ver­ze kolem jeho oso­by nechtě­jí jak jeho, tak ani jeho pří­tel­ky­ni (Zendaya) a nej­lep­ší­ho kama­rá­da (Jacob Batalon) při­jmout na vysně­nou uni­ver­zi­tu. Peter kvů­li tomu vyhle­dá Doctora Strange (Benedict Cumberbatch) a pře­mlu­ví ho, aby celou situ­a­ci napra­vil něja­kým kouz­lem. Kvůli Peterově sobec­kos­ti a neroz­váž­nos­ti se však kouz­lo vymkne kon­t­ro­le a s jeho násled­ky si Peter musí pora­dit sám, jeli­kož Doctor Strange se ocit­ne uvěz­něn v jiné dimen­zi.

Photo © Marvel Studios

Součástí neza­mýš­le­né­ho efek­tu ono­ho kouz­la je mimo jiné to, že se po měs­tě zni­če­ho­nic začnou pohy­bo­vat vše­li­ja­cí zápo­rá­ci, kte­ré zná­me z růz­ných star­ších fil­mů se Spider-Manem, např. Green Goblin (Spider-Man, 2002), Dr. Octopus (Spider-Man 2, 2004) nebo Electro (Amazing Spider-Man 2, 2014), a kte­ré navíc hra­jí pořád ti stej­ní her­ci jako před lety, tedy Willem Dafoe, Alfred Molina či Jamie Foxx. Jejich pří­tom­nost ve fil­mu nevy­plý­vá z toho, že by snad sce­náris­tům došly nápa­dy na komik­so­vé padou­chy – nao­pak jde o dra­ma­tic­ký záměr vychá­ze­jí­cí ze stej­né teo­rie multi-vesmírů, na jaké byl vysta­věn i vyni­ka­jí­cí ani­mo­va­ný film Spider-Man: Paralelní svě­ty (2018). Svým způ­so­bem tak sní­mek Spider-Man: Bez domo­va slou­ží nejen jako závěr „hollan­dov­ské“ tri­lo­gie, kte­rou nato­čil reži­sér Jon Watts, ale i jako dově­tek za celou zhru­ba dva­ce­ti­le­tou fil­mo­vou his­to­rií se Spider-Manem, do její­hož káno­nu při­spě­li i reži­sé­ři Sam Raimi a Marc Webb.

Na fanouš­ky fil­mů se Spider-Manem tak bude ten­to sní­mek do znač­né míry fun­go­vat pře­de­vším jako pří­jem­ný fes­ti­val nos­tal­gie, jehož vel­mi slib­ný a atrak­tiv­ní námět se nicmé­ně nedo­čkal tako­vé­ho zpra­co­vá­ní, aby bylo sku­teč­ně nad čím jásat nad­še­ním. Samotný kon­cept fil­mu, zahr­nu­jí­cí prá­ci s posta­va­mi z para­lel­ních svě­tů, je vyni­ka­jí­cí, jakou­ko­li dal­ší náplň však film ve svém pří­bě­hu de fac­to nena­bí­zí. V celém sním­ku jde v pod­sta­tě jen o to, že se Peter Parker po něko­li­ka vel­mi špat­ných roz­hod­nu­tích a zásad­ních emo­ci­o­nál­ních ranách nau­čí při­jí­mat zod­po­věd­nost za násled­ky svých činů, čímž jako­by dospě­je, a kvů­li čemuž se na začát­ku musí zacho­vat jako nezod­po­věd­né pako, aby ten jeho pře­rod ze zbrk­lé­ho tee­nage­ra ve vyzrá­lej­ší­ho a uvě­do­mě­lej­ší­ho jedin­ce nabyl výraz­něj­ší­ho rázu.

V důsled­ku je pak děj fil­mu o tom, jak Spider-Man neu­váž­li­vě ris­ku­je poten­ci­ál­ní apo­ka­ly­p­su jen pro­to, aby dostal svou dív­ku a kama­rá­da na vyso­kou ško­lu, a násled­ně v dob­ré víře ris­ku­je nero­zum­ně zno­vu, když se sna­ží pomoct něko­li­ka lidem, kte­ré sotva zná, zatím­co ohro­žu­je živo­ty řady dal­ších lidí a způ­so­bu­je hro­ma­du škod. Jinými slo­vy – hlav­ní hrdi­na něco poka­zí, pak se to sna­ží napra­vit, násled­ně se z toho pou­čí, a je konec. Což není mno­ho. Na dru­hou stra­nu, tahle poměr­ně sla­bá pří­bě­ho­vá kost­ra patr­ně není tím, co se bude v sou­vis­los­ti s tím­to fil­mem nej­ví­ce řešit, pro­to­že tím hlav­ním je ten­to­krát všech­no to ostat­ní, co je na onu kost­ru navě­še­no, a co postu­pem času narůs­tá do vel­ko­le­pých, efekt­ních a nesmír­ně půso­bi­vých roz­mě­rů.

Epičnost fil­mu a leckte­ré jeho dra­ma­tic­ké oka­mži­ky naneštěs­tí cel­kem čas­to naru­šu­je dost nepa­t­řič­ně vyzní­va­jí­cí humor, kte­rý srá­ží poten­ci­ál­ní osu­do­vost a emo­tiv­nost mno­ha scén. V před­cho­zích fil­mech musel Peter Parker sklou­bit nahá­ně­ní zlo­čin­ců po měs­tě se škol­ní­mi povin­nost­mi a záchra­nu svě­ta pro­klá­dal nad­bí­há­ním spo­lu­žač­ce na škol­ním výle­tě, tak­že slou­če­ní super­hr­din­ské­ho akč­ní­ho fil­mu se stře­do­škol­skou kome­dií dáva­lo smy­sl, leč v tom­to fil­mu již ško­la nehra­je nijak výraz­nou úlo­hu, tak­že tu jsou posta­vy komic­kých spo­lu­žá­ků spíš na obtíž, stej­ně jako sna­ha tvůr­ců násil­ně pro­cpat do kaž­dé dru­hé věty (ne)vtipnou prů­po­víd­ku, přes­to­že by tam roz­hod­ně být nemu­se­la. Argumentovat by se dalo tím, že Spider-Man je i ve své komik­so­vé před­lo­ze za všech okol­nos­tí plný humo­ru a nad­hle­du, to by se ale nesmě­ly neu­stá­lé poku­sy o vtip­ko­vá­ní a hláš­ky ve fil­mu tak moc míjet účin­kem. Mnohé star­ší mar­ve­lov­ky při­tom doká­za­ly míchat legra­ci a smr­tel­nou váž­nost vel­mi hlad­ce a pře­pí­na­ly mezi nimi zce­la beze­švě. Tohle ale není ten pří­pad.

Jinak si ale reži­sér Jon Watts a stá­lá dvo­ji­ce sce­náris­tů zvlá­da­jí udr­žet lať­ku nasta­ve­nou před­cho­zí­mi díly, obzvláš­tě co se týče pře­hled­né a nápa­di­té super­hr­din­ské akce, vede­ní mla­dých her­ců i herec­kých mata­do­rů, prá­ce s posta­va­mi a cel­ko­vé fil­mař­ské úrov­ně. I přes čas­té škobr­tá­ní a nepří­liš jas­nou kauza­li­tu někte­rých udá­los­tí jde v jejich podá­ní nejen o zábav­ný a vta­hu­jí­cí akčně-komediální bloc­kbus­ter, ale pří­mo o spl­ně­ný sen fanouš­ků, plný vizu­ál­ních i slov­ních cita­cí a něko­li­ka návra­tů komik­so­vých legend, kte­rý je s při­bý­va­jí­cím časem čím dál tím impo­zant­něj­ší a pou­ta­věj­ší. Škoda jen té tonál­ní nevy­vá­že­nos­ti, až pří­liš­né pří­bě­ho­vé jed­no­du­chos­ti a něko­li­ka neu­m­ně vysta­vě­ných sce­náris­tic­kých ber­li­ček.