Pořád jsem to já - Obsah/O filmu - slovy režiséra

(zatím nehodnoceno)

Loading...

            OBSAH

            Alice Howlandová (Julianne Moore), šťast­ně vda­ná mat­ka tří dospě­lých dětí, je uzná­va­nou pro­fe­sor­kou lin­gvis­ti­ky, kte­rá začí­ná zapo­mí­nat slo­va. Když je jí dia­gnos­ti­ko­vá­na raná for­ma Alzheimerovy cho­ro­by, zjiš­ťu­je Alice spo­leč­ně se svou rodi­nou, že jejich vzá­jem­né vzta­hy pro­jdou tou nej­ná­roč­něj­ší mys­li­tel­nou zkouš­kou. Její úsi­lí zůstat stá­le tím, kým kdy­si byla, je děsi­vé, dojem­né i inspi­ru­jí­cí.

            O FILMU SLOVY REŽISÉRA

V pro­sin­ci 2011 nám s Richardem zavo­la­la britsko-australská pro­dukč­ní dvo­ji­ce Lex Lutzus a James Brown s prosbou, abychom se podí­va­li na jis­tý román, vhod­ný k adap­to­vá­ní. Jednalo se o jed­nu z těch neče­ka­ných šan­cí, po kte­rých reži­sé­ři tou­ží, ale když jsme se dozvě­dě­li, o čem ona kni­ha je, poně­kud jsme zne­jis­tě­li. Nástin děje, kte­rý nám před­lo­ži­li – úspěš­né ženě na vrcho­lu kari­é­ry je dia­gnos­ti­ko­vá­na raná for­ma Alzheimerovy cho­ro­by – nazna­čo­val, že půjde o film o nemo­cích, smut­ku a ztrátách. Bylo to pro nás pří­liš cit­li­vé téma.

Počátkem téhož roku Richard navští­vil v Los Angeles ordi­na­ci neu­ro­lo­ga, pro­to­že si začal mír­ně šla­pat na jazyk. Doktor mu let­mo nahlé­dl do úst na jeho podiv­ně se cuka­jí­cí jazyk a pro­hlá­sil, že se domní­vá, že jde o roz­trou­še­nou skleró­zu. V násle­du­jí­cích měsí­cích jsme strá­vi­li vel­ké úsi­lí tím, že jsme se s tou­to dia­gnó­zou sna­ži­li vypo­řá­dat po strán­ce lékař­ské i cito­vé. Po pře­čte­ní něko­li­ka prv­ních kapi­tol kni­hy nám někte­ré věci tyto zážit­ky veli­ce při­po­mí­na­ly: neu­ro­log, kte­ré­ho Alice popr­vé navští­ví, jí poklá­dá napros­to stej­né otáz­ky, jaké sly­šel při svých prv­ních vyšet­ře­ních Richard, když měli léka­ři ješ­tě pode­zře­ní na mrt­vi­ci. A narůs­ta­jí­cí strach z blí­ží­cí se dia­gnó­zy či poci­ty sra­že­ní na kole­na v nej­lep­ším obdo­bí své­ho živo­ta nám byly až nepří­jem­ně pově­do­mé. Opravdu bychom se tako­vým fil­mem měli zabý­vat prá­vě teď?

Alzheimerova cho­ro­ba a roz­trou­še­ná skleró­za jsou pocho­pi­tel­ně vel­mi odliš­né nemo­ci. Elizabeth Gelfand Stearns, pro­dukč­ní part­ner­ka Marie Shriver, to poz­dě­ji, když jsme se s ní setka­li, vyjá­d­ři­la veli­ce tref­ně: „Jsou vlast­ně téměř svý­mi opa­ky – Alzheimer úto­čí na vní­má­ní a tělo ale­spoň zpo­čát­ku pone­chá­vá bez úho­ny, zatím­co v pří­pa­dě roz­trou­še­né skleró­zy zůstá­vá mozek nepo­ru­še­ný, a tělo zatím...“ Odmlčela se ve sna­ze celou situ­a­ci nezhor­šo­vat. Obě nemo­ci si jsou ale také i podob­né: obě jsou smr­tel­né, nevy­lé­či­tel­né, a jejich násled­kem dochá­zí k izo­la­ci paci­en­ta od svě­ta. A pře­de­vším – obě tyto cho­ro­by nahlo­dá­va­jí osob­nost a sta­ví do popře­dí zájmu paci­en­tů tou­hu zůstat sebou samý­mi.

Kniha nás zača­la pohl­co­vat. Je to pozo­ru­hod­ný pří­běh, kte­rý je po cito­vé strán­ce pří­stup­ný díky upřím­né­mu a bez­pro­střed­ní­mu lite­rár­ní­mu sty­lu Lisy Genova. Jak jsme pokra­čo­va­li ve čte­ní, uvě­do­mo­va­li jsme si, že by film, kte­rý na zákla­dě této kni­hy mož­ná vznik­ne, měl mít stej­ně bez­pro­střed­ní a pří­mý styl. Román se detail­ně zabý­vá vli­vem ztrá­ty pamě­ti na Alicinu kari­é­ru, na její kaž­do­den­ní život, spo­le­čen­ské vztahy...a pak také na fun­go­vá­ní rodi­ny...

„Viděla jste Tokijský pří­běh?“ naťukal Richard do své iPadové apli­ka­ce na pře­vod tex­tu na hlas při našem prv­ním setká­ní s Kristen Stewart. „Ne, nevi­dě­la,“ pro­hlá­si­la, „ale podí­vám se na to.“ Ozuovo mis­trov­ské dílo z roku 1953 je s Richardem naším dlou­ho­le­tým oblí­be­ným fil­mem. Poprvé jsem ho spat­řil, když jsem stu­do­val v Japonsku na uni­ver­zi­tě ve Fukuoce, a Richard na něj vel­mi význam­ným způ­so­bem odká­zal ve svém prv­ním celo­ve­čer­ním sním­ku Grief z roku 1993. Jde o film, kte­rý odo­lá­vá sen­ti­men­tu a svou obrov­skou cito­vou sílu budu­je pro­střed­nic­tvím umír­ně­nos­ti. Nabízí nám svým „lea­rov­ským“ pří­bě­hem rodi­ny se tře­mi dět­mi doko­na­lý náhled na to, jak se rodi­ny cho­va­jí tvá­ří v tvář nemo­ci či stá­ří, kte­rý se v Lisině kni­ze krás­ným způ­so­bem zrca­dlí.

Ústřední posta­va kni­hy si nás začí­na­la zís­ká­vat. Alice v sobě měla něco nepo­pi­ra­tel­ně inspi­ru­jí­cí­ho – vychá­ze­lo to z její neú­nav­nos­ti, odhod­la­nos­ti, z roz­hod­nu­tí nene­chat se ničím sra­zit na kole­na. Ať už jí nemoc způ­so­bi­la coko­liv, byla roz­hod­nu­ta posta­vit se tomu tím nej­prak­tič­těj­ším mož­ným způ­so­bem. Nevím přes­ně, ve kte­ré kapi­to­le k tomu došlo, ale kniž­ní Alice, kte­rou jsme si na zákla­dě její­ho popi­su v kni­ze před­sta­vo­va­li, zača­la poma­lu při­chá­zet o své kudr­na­té tma­vé vla­sy, kte­ré byly zvol­na nahra­zo­vá­ny vla­sy bojov­ně reza­vý­mi. „Kdo by na to pod­le tebe měl?“ zeptal jsem se Richarda. „Julianne Moore,“ napsal.

Čím více jsme o tom uva­žo­va­li, tím doko­na­lej­ší nám její obsa­ze­ní při­pa­da­lo. Julianne byla nejen schop­na zpro­střed­ko­vat výji­meč­nou inte­li­gen­ci a kom­plex­nost posta­vy pro­fe­sor­ky lin­gvis­ti­ky, ale také zra­ni­tel­nost a pro­s­to­tu poz­děj­ších fází cho­ro­by. Byla by schop­na mis­trov­sky zvlád­nout pro­ces zhor­šo­vá­ní sta­vu této posta­vy. Je zkrát­ka jed­nou z nej­lep­ších here­ček na svě­tě. Setkali jsme se s ní o pár let dří­ve při prá­ci na jiném pro­jek­tu, a kni­hu měla pře­čte­nou ješ­tě před­tím, než dosta­la scé­nář. Asi o den poz­dě­ji jsme spo­lu hovo­ři­li přes Skype. „Jdu do toho,“ opá­či­la během něko­li­ka sekund.

Když jsme dočí­ta­li závě­reč­né kapi­to­ly kni­hy, začí­na­li jsme uva­žo­vat o vizu­ál­ní podo­bě celé­ho fil­mu. Našim klí­čo­vým kon­cep­tem byla sub­jek­tiv­nost Aliciných zážit­ků – divá­ci by měli chá­pat její úhel pohle­du a měli mít mož­nost nahléd­nout do její­ho nit­ra tako­vým způ­so­bem, jaký nebyl pro ostat­ní posta­vy v něm reál­ný. Znamenalo by to uplat­ně­ní veli­ce osob­ní­ho sty­lu zábě­rů a stři­hu – rea­go­va­ly by na její nála­dy a vje­my. Měli jsme obrov­ské štěs­tí, že jsme na tom­to sním­ku moh­li spo­lu­pra­co­vat se dvě­ma Francouzi – se svě­to­vě uzná­va­ným kame­ra­ma­nem Denisem Lenoirem, a s Nicolasem Chaudeurgem, stří­ha­čem jed­no­ho z našich nej­ob­lí­be­něj­ších fil­mů Fish Tank. Oba sdí­le­li naši vizi toho, jak by měl film vypa­dat a půso­bit, a doká­za­li Juliannin výkon ve všech ohle­dech pod­trh­nout. Podobně tomu bylo také s výtvar­nou strán­kou sním­ku, s kos­týmy, úče­sy a mas­ka­mi – to vše muse­lo být pev­ně spja­to s kon­krét­ním sta­vem, ve kte­rém se prá­vě Alice v prů­bě­hu své­ho boje s nemo­cí nachá­ze­la.

Pod dohle­dem spo­leč­nos­ti Killer Films, neza­sta­vi­tel­né Pamely Koffler a Christiny Vachon a s finanč­ní pod­po­rou Marie Savare de Laitre z BSM se film zvol­na začí­nal rodit – při­čemž jeho pří­prav­né fáze pro­bí­ha­ly v prů­bě­hu té nej­hor­ší zimy, jakou New York za posled­ních 20 let zažil. Vydal jsem se na východ­ní pobře­ží, abych zde na tuto fázi pra­cí na fil­mu dohlí­žel, zatím­co Richard zůstal ve slun­ném Los Angeles. Když jsem odjíž­děl, byl se tepr­ve vel­mi neo­chot­ně nucen vzdát mož­nos­ti řídit auto, ale když za mnou týden před zahá­je­ním natá­če­ní dora­zil, takřka nebyl scho­pen pou­ží­vat ruce ani nohy. Nebyl už se scho­pen najíst či oblék­nout a psát na klá­ves­ni­ci doká­zal jen v urči­tých úhlech a jedi­ným prs­tem.

Navzdory těm­to úska­lím a ohrom­né fyzic­ké nároč­nos­ti jakých­ko­liv úko­nů byl natá­če­ní pří­to­men kaž­dý den. Jeho pří­tom­nost doda­la celé­mu natá­če­ní na smys­lu­pl­nos­ti. Přesně o tomhle konec­kon­ců celý film měl být. Všichni vní­ma­li, že se děje cosi výji­meč­né­ho, a dlou­hým pra­cov­ním dnům čeli­li s odhod­lá­ním.

Konec romá­nu je prá­vě tak půso­bi­vý, jako je neče­ka­ný. Richarda vel­mi zasko­čil. Ohromil ho – a po cito­vé strán­ce ho vel­mi inten­ziv­ně zasá­hl. Byl jsem o pár kapi­tol poza­du, ale sta­či­lo, abych se mu podí­val do očí, a bylo jas­né, co na mě na kon­ci kni­hy čeká. „Takže ten film zřej­mě bude­me muset nato­čit,“ řekl jsem.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře