Smrtonosná past 4.0 - Akční jízda roku?

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Dvanáct let. Tak dlou­ho byl John McClane na dovo­le­né. Tak dlou­ho jsme čeka­li. Pravda, neče­ka­li jsme všich­ni. Po prv­ních medi­ál­ních klap­kách to zavá­ně­lo pořád­ným prů­se­rem a defi­ni­tiv­ním zostu­ze­ním kul­tu brep­ta­jí­cí­ho poli­cis­ty (prv­ní nástin pří­bě­hu, Willisův věk a slo­že­ní rea­li­zač­ní­ho týmu). Co je však nako­nec nej­dů­le­ži­těj­ší - někdo naho­ře byl zatra­ce­ně milos­ti­vý. A nejen k divá­kům, ale i k samot­né­mu Bruceovi a toli­krát pro­klí­na­né­mu Wisemanovi, chláp­ko­vi, kte­rý to „měl pře­ce pro­jet“, pro­to­že nato­čil dva Underworldy. Ano. Dort se pove­dl. Willis může obte­le­fo­no­vat kama­rá­dy z bran­že, zor­ga­ni­zo­vat scu­ka v Planet Hollywood a otu­pit se něko­li­ka vítěz­ný­mi piv­ky. A není důvod, proč se šet­řit. Smrtonosné pas­ti se jed­no­du­še daří. Kritiky baví, divá­ky jakbys­met a v kině obstoj­ně vydě­lá­vá. Jen blá­zen by shle­dal Johnův návrat zby­teč­ným. Relativně skrom­né nákla­dy (na dneš­ní dobu vskut­ku pří­zem­ních 110 mili­o­nů) se pokry­jí hned něko­li­ka­ná­sob­ně.

A co se za těch dva­náct let vlast­ně změ­ni­lo? Skoro nic. McClane je stá­le cho­dí­cí továr­nou na vtip­né poznám­ky a stá­le se mu v peně­žen­ce blýská poli­cej­ní plac­ka. V tom­to smě­ru zůsta­la trá­va nepři­stři­že­na. Stejně jako dal­ší nále­ži­tos­ti Willisova svě­ta. Nebe je pořád mod­ré, voda mokrá, man­žel­ství roz­há­ra­né a někde ven­ku číhá Satan Klaus, kte­rý plá­nu­je pořád­nou „výpro­dej“.

Něco málo se přes­to změ­ni­lo. Svět je pře­tech­ni­zo­va­něj­ší, McClaneova dcer­ka dospě­lej­ší a tero­ris­té o něco vychyt­ra­lej­ší. Psát se rok 1988, vysta­čil by si newy­or­ský pol­da s jed­nou pis­to­lí a s hasič­skou hadi­cí. Dnes však ne. Na sou­čas­né hyper­tech­nic­ké tero­ris­ty pla­tí zce­la odliš­né fígle. Samozřejmě; vět­ši­na z těch fíg­lů zatra­ce­ně bolí, ale to je už – jak to jen říci - tako­vý úděl všech lidí, kte­ří si namís­to cíga a kávič­ky dopřá­va­jí klič­ko­vá­ní mezi pro­jek­ti­ly, boles­ti­vou asij­skou masáž a pády z nej­růz­něj­ších výšek. Krvavé a pro­po­ce­né trič­ko pat­ří k McClaneovi dob­rých dva­cet let. Nechtějte to měnit.

A co si bude­me poví­dat – pořád­ně střís­ka­nej hrdi­na chy­běl akč­ní­mu žán­ru jako sůl.

Ano, jsem nad­šen. Jsem nato­lik nad­šen, že nemo­hu vznik­lý stav ani mini­mál­ně uzem­nit a spích­nout tak obsa­ho­vě nabu­še­něj­ší recen­zi. Nostalgie má holt pořád­ný štít. Je mi sko­ro tři­a­dva­cet a zase se cítím jako malé dítě. Jako ten kluk, kte­rý sotva sfou­kl dva­náct sví­ček a jenž koneč­ně spat­řil tu toli­krát odpí­ra­nou a zaka­zo­va­nou kaze­tu z tem­né­ho zákou­tí vyso­ko umís­tě­né skří­ně. Kazetu s chláp­kem v tíl­ku, jenž pobí­há bos po věžá­ku, oma­cá­vá pla­ká­ty s prsat­ka­ma a shá­ní vhod­ně veli­kou obuv. Chtělo by se říci „Jó, to byly časy“ a poslé­ze zatla­čit na povrch se derou­cí slzu, ale když se nad tím pořád­ně zamys­lím, nena­pa­dá mě jedi­ný kloud­ný důvod, proč tak uči­nit. Vždyť „ony časy“ stá­le trva­jí. A žád­né „ne že ne“! John se vrá­til. John se pros­tě vrá­til a těž­ko mohl pře­kro­čit práh s lep­ším taj­min­gem. Ačkoliv uběh­lo předlou­hých (nebo snad pře­rych­lých) dva­náct let, detek­tiv McClane neztra­til nic ze své­ho důvti­pu, nic ze své vyna­lé­za­vos­ti a nic ze schop­nos­ti být ve špat­ný čas na špat­ném mís­tě. Ubylo vla­sů (radi­kál­ně), při­by­lo pre­kér­ních situ­a­cí a počet rozko­pá­ní hod­ných prde­lí. Což o to, že nejsou Vánoce. John se opět pro­bu­dil do bez­vad­né­ho dne, opět je fes­tov­ně str­ha­nej a jeho koši­le - dámy a páno­vé - kdy­bys­te ji na kon­ci toho vše­ho vykrou­ti­li, měly by nemoc­ni­ce dosta­tek náhrad­ní krve na dal­ší dvě dese­ti­le­tí. Zdánlivě defi­ni­tiv­ní suspen­da­ce se na McClaneovi nikterak nepo­de­psa­la. Stále je to ten sym­pa­tic­ký chlá­pek odve­d­le, z něhož jsou všich­ni škůd­ci svě­ta „jaho­do­ví“. Střílí, ská­če, roz­dá­vá rány a občas dostá­vá i do těla, aby to jeho soci pře­dem nevzda­li a vycí­ti­li jakous takous nadě­ji na úspěch. John jede, likvi­du­je heli­kop­té­ry, stí­hač­ky, kami­ó­ny a do toho vše­ho – jako by se nechu­me­li­lo – hláš­ku­je a vtip­ku­je jak na běží­cím páse…

A nut­no zdů­raz­nit - hláš­ku­jí snad všich­ni (od tero­ris­ty s nej­krat­ší čárou živo­ta až po pro­zí­ra­vě obsa­ze­né­ho Justina Longa a pota­tě­nou McClaneovu dce­ru). Nejen pro­to, abychom se tu a tam zasmá­li, ale hlav­ně pro­to, abychom si uvě­do­mi­li, že dnes už nekou­ká­me na žád­nou Smrtonosnou past z roku 1988, ale na Smrtonosnou past z roku 2007. Wisemanova pocta je totiž neje­nom zatra­ce­ně hlu­bo­ká (ano, mra­kodrap had­ra), ale i pat­řič­ně při­ta­že­ná za vla­sy – tak jak se slu­ší na počí­ta­čem umoc­ňo­va­né tisí­ci­le­tí. Její hrdi­na není dáv­no tím McClaneem, jenž pohřbí­val tero­ris­ty na pro­kla­tě malém pro­sto­ru a ve stís­ně­ných pod­mín­kách stra­vi­tel­né fil­mo­vé rea­li­ty. McClane 4.0 je jiný. Výrazně. Nemáte o něj strach, pro­to­že moc dob­ře víte, že se mu nic nesta­ne. Ani teh­dy, když vzdu­chem líta­jí auta, F-35-ky a kusy odště­pe­ných beto­nů. Tentokrát už nelze hovo­řit o z-prdele-klice. McClane je ve čtyř­ce jakým­si polo­bo­hem, kte­rý se ze vše­ho vylí­že s něko­li­ka škrá­ban­ci a s lehce kul­ha­vou chůzí. Což je na jed­nu stra­nu cel­kem fajn (akč­ní patá­lie zís­ká­va­jí na neotře­los­ti a efekt­nos­ti), kdež­to na dru­hou ani ne. Kouzlo prv­ních dvou dílu se defi­ni­tiv­ně vypa­ři­lo a kon­cep­ce čtyř­ky se o to víc váže ke troj­ce, kte­rá se prv­ně opros­ti­la od doko­na­le izo­lo­va­né­ho bitev­ní­ho pole a v níž se tak­též pro­vá­dě­ly anti­fy­zi­kál­ní psí kusy.

Ale což. S tou­to ide­o­lo­gic­kou rekva­li­fi­ka­cí (dost mož­ná nezbyt­nou) jsem se smí­řil již v roce 1995. Čtyřka ten­to krok jen potvr­di­la. Avšak potvr­di­la i poko­ři­la záro­veň. Zatímco troj­ka osci­lo­va­la poně­kud nešťast­ně mezi „mys­lí­me to váž­ně“ a „nemys­lí­me“, nej­no­věj­ší Past se ubí­rá výhrad­ně dru­hým smě­rem. Neváhá a má v tom tzv. jas­no. Nepohledáte v ní žád­nou scé­nu, kte­rou bys­te nedo­pro­vo­di­li chá­pa­vým úsmě­vem a kte­rou bys­te z fle­ku ozna­či­li za „jako by vystři­že­nou z rea­li­ty“. Akce je pri­o­rit­něj­ší než kdy­ko­liv před­tím. Má švih, nápa­di­tý prů­běh a celá jest podá­vá­na líbi­vým způ­so­bem (stři­hač řádil, rejža taky a chláp­ci od CGI se sak­ra čini­li). A o tom to celé je. Willisovo neu­stá­le pomr­ká­vá­ní nesmí­te pou­ze regis­tro­vat, měli bys­te se s ním před­ně smí­řit a při­jmout jej jako neod­dě­li­tel­nou sou­část not­ně odleh­če­né podí­va­né, kde je pří­běh stej­ně děra­vý jako Johnův pra­cov­ní ohoz. Pokud tak uči­ní­te (vní­mej­te to jako roz­kaz), bude­te spo­ko­je­ně opouš­tět kino a přát si, aby zas a zno­va zafun­go­va­ly prin­ci­py holly­wo­od­ské maši­né­rie a do dvou let při­f­r­čel pří­da­vek.

A svě­te div se, vůbec bych se nezlo­bil, kdy­by si to opět ošé­fo­val Len Wiseman. Dejte tomu chláp­ko­vi pra­chy, sluš­ný scé­nář a zázra­ky se pře­ce jenom budou dít. Ale rych­le. Strejda Willis je už sluš­ně zkrášle­ný vrás­ka­mi, a i když stá­le roz­sé­vá spra­ve­dl­nost pou­ho­pou­hým úškleb­kem, ne všech­no šikov­ná post­pro­duk­ce utut­lá.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře