Šmoulové: Zapomenutá vesnice

            OBSAH

             V tom­to novém, plně ani­mo­va­ném fil­mu o Šmoulech se Šmoulinka (Ivana Korolová) po nále­zu taju­pl­né mapy vydá­vá spo­leč­ně se svý­mi nej­lep­ší­mi kama­rá­dy Koumákem (Jakub Prachař), Nešikou (David Gránský) a Silákem (Roman Štabrňák) na vzru­šu­jí­cí a napí­na­vou pouť Zakázaným lesem plným kou­zel­ných stvo­ře­ní, aby nalez­li tajem­nou, dáv­no ztra­ce­nou ves­ni­ci dří­ve, než se to poda­ří zlé­mu kou­zel­ní­ko­vi Gargamelovi (Jiří Lábus). Na své dra­ma­tic­ké ces­tě plné akce a nebez­pe­čí jsou Šmoulové na sto­pě obje­vu nej­vět­ší­ho tajem­ství šmou­lí his­to­rie!

  O FILMU

            Při prá­ci na sním­ku Šmoulové: Zapomenutá ves­ni­ce – prv­ním plně počí­ta­čo­vě ani­mo­va­ném šmou­lím dob­ro­druž­ství – se jeho tvůr­ci roz­hod­li načít zce­la novou strán­ku pří­bě­hů o Šmoulech a před­vést divá­kům zno­vu to, díky čemu se Šmoulové sta­li tou kou­zel­nou kla­si­kou, kte­rou jsou. „Prošli jsme si prv­ní comicsy a pro­stu­do­va­li jsme Peyovo dílo, abychom se poku­si­li pro film najít vizu­ál­ní styl, kte­rý by vzdá­val poctu půvo­du Šmoulů a tomu, jak doo­prav­dy vypa­da­jí,“ popi­su­je Kelly Asbury, reži­sér fil­mu. Asbury v minu­los­ti reží­ro­val sním­ky Shrek 2 a Gnomeo a Julie. „To pro nás bylo důle­ži­té v kon­tex­tu toho, jak jsme navr­ho­va­li jed­not­li­vé loka­ce fil­mu, jeho podo­bu, návrh Šmoulů samot­ných, jejich dom­ky nebo bar­vy.“

            Celý film pře­ky­pu­je zába­vou a humo­rem, pro­to­že se jeho tvůr­ci roz­hod­li Šmouly zavést do pes­t­ro­ba­rev­né­ho, vzru­šu­jí­cí­ho a nebez­peč­né­ho svě­ta Zakázaného lesa. „Je to mís­to, jaké jsme dosud nevi­dě­li – je krás­ný, ale plný pře­kva­pe­ní, nebez­pe­čí a zába­vy,“ popi­su­je Asbury. „Najdeme v něm sku­teč­né dra­ky, se kte­rý­mi je zába­va a kte­ří jsou vese­lí, ale jen do oka­mži­ku, než je něčím rozzlo­bí­te. Rostou tam kvě­ti­ny, kte­ré nád­her­ně vypa­da­jí a voní, ale pokud si nedá­te pozor, tak si vás dají k veče­ři. Nebo líba­cí kvě­ti­ny, kte­ré na vás úto­čí polib­ky.“

            „Je to nové a inte­li­gent­ní poje­tí Šmoulů,“ míní super­star Demi Lovato, drži­tel­ka něko­li­ka pla­ti­no­vých desek, kte­rá v ori­gi­ná­le pro­půj­či­la svůj hlas Šmoulince. „Šmoulinka spo­jí své síly s Koumákem, Nešikou a Silákem, aby se spo­leč­ně vyda­li na nej­vět­ší dob­ro­druž­ství, jaké kdy kte­rý Šmoula zažil – aby zjis­ti­li, zda za Zakázaným lesem žijí dal­ší Šmoulové. Pokud ano, pak je pros­tě muse­jí najít.“

            Asbury pro­hla­šu­je, že inspi­ra­cí pro pově­do­mý svět Šmoulí ves­nič­ky i nových svě­tů, stvo­ře­ných pro potře­by fil­mu bylo totéž: dílo Peya – bel­gic­ké­ho kres­lí­ře Pierra Culliforda, kte­rý Šmouly v roce 1958 vytvo­řil. „Peyovo dílo má v sobě jis­tou leh­kost. Kreslil s jakousi nenu­ce­nos­tí,“ zamýš­lí se Asbury. „Co se Zakázaného lesa a Šmoulí ves­nič­ky týče, chtě­li jsme, aby půso­bi­ly tak, jako by šlo o něco, s čím se divá­ci setká­va­jí popr­vé, ale sou­čas­ně aby bylo jas­né, že se jed­ná o sou­část šmou­lí­ho svě­ta. Tmavší a sytěj­ší barev­né odstí­ny, kon­tras­tu­jí­cí tma­vé stí­ny, spous­ta boha­té a neob­vykle zbar­ve­né vege­ta­ce, rost­li­ny, kte­ré ve tmě svě­tél­ku­jí, zví­řa­ta, brou­ci – to vše bylo odliš­né, ale zacho­vá­va­lo si to Peyovy linie a sty­li­za­ci.“

            Tvůrci fil­mu také změ­ni­li pří­stup k humo­ru. „Chtěli jsme, aby se humo­ru ve fil­mu smá­ly děti spo­leč­ně s dospě­lý­mi, tak jako tomu je v Peyových comic­sech, niko­liv aby náš film obsa­ho­val dva dru­hy humo­ru – dvoj­smys­ly pro dospě­lé a něco jiné­ho pro děti,“ vysvět­lu­je Asbury. „Charlie Chaplin, Buster Keaton, Harold Lloyd, Laurel a Hardy, Three Stooges – jejich humo­ru se smě­jí úpl­ně všich­ni, a přes­ně něčím tako­vým jsme se pokou­še­li film napl­nit – nad­ča­so­vým humo­rem v novém poje­tí.“

            Bez ohle­du na to, jak humor­ný film je, byli Šmoulové vždy výji­meč­ní svým har­mo­nic­kým a míru­mi­lov­ným vzta­hem ke dru­hým, a reži­sér si to plně uvě­do­mo­val. „Poselstvím fil­mu je to, že je důle­ži­té si vzá­jem­ně pomá­hat,“ říká Asbury. „Je zapo­tře­bí celé Šmoulí ves­ni­ce, jak z pohle­du jed­not­liv­ců, tak i cel­ku, aby se všich­ni nau­či­li táh­nout za jeden pro­vaz. Jde tu o akcep­to­vá­ní odliš­nos­tí toho dru­hé­ho a vzá­jem­nou kom­pen­za­ci sil­ných a sla­bých strá­nek jed­not­li­vých Šmoulů, aby se jim poda­ři­lo dosáh­nout vyš­ších cílů. Myslím, že prá­vě tako­vé je hlav­ní posel­ství toho­to fil­mu a v sou­čas­né době je stá­le veli­ce rele­vant­ní.“

            S úko­lem vdech­nout Šmoulům život se tvůr­ci fil­mu obrá­ti­li na celou řadu roz­ma­ni­tých uměl­ců z celé­ho svě­ta – a pro­to­že jsou Šmoulové popu­lár­ní ve všech kou­tech svě­ta, jed­ná se o uměl­ce, kte­ří sku­teč­ně tou­ži­li po tom, aby měli mož­nost Šmouly vrá­tit zpát­ky k jejich kom­plet­ně ani­mo­va­ným koře­nům. „Výtvarníci a tech­ni­ci, kte­ří nám pomoh­li ten­to film vytvo­řit, pochá­ze­jí sku­teč­ně ze všech kou­tů svě­ta a jed­ná se o lidi, kte­ří se Šmouly vyrůs­ta­li ješ­tě předtím, než se kdy Šmoulové v polo­vi­ně osm­de­sá­tých let vypra­vi­li do Ameriky,“ říká Asbury. „Mají k nim vel­mi spe­ci­fic­ký vztah a tou­ži­li po tom, aby ten­to film slo­žil poctu jejich oblí­be­ným posta­vič­kám a zacho­vá­val inte­gri­tu Peyova díla.“

            Asbury ostat­ně podo­tý­ká, že výtvar­ní­ko­vi postav fil­mu, Patrickovi Matemu, se poda­ři­lo tak věr­ně zachy­tit ener­gič­nost původ­ních Peyových kre­seb, že se mu dosta­lo toho nej­vyš­ší­ho uzná­ní. „Dokázal ty posta­vič­ky nakres­lit napros­to věr­ně – vlast­ně až do té míry, že když jeho kres­by zahléd­la Peyova dce­ra Veronique Culliford, roz­pla­ka­la se u toho, pro­to­že se až tak věr­ně podo­ba­ly původ­ním kresbám její­ho otce,“ vzpo­mí­ná Asbury. „Jaké vět­ší uzná­ní bys­te ješ­tě chtě­li?“

            Pro nový film tedy jeho tvůr­ci vytvo­ři­li zce­la nové 3D návrhy, kte­ré se zamě­ři­ly na někte­rá spe­ci­fi­ka Peyových kre­seb: oči, kte­ré jsou vzá­jem­ně pro­po­je­né, ústa, pohy­bu­jí­cí se nezá­vis­le na tva­ru hla­vy a čelis­ti, obo­čí, kte­ré se vzná­ší mimo obli­čej a může zasa­ho­vat i do čepi­ce. Protože jsou všich­ni Šmoulové ve své pod­sta­tě prak­tic­ky stej­ní, byla pro ani­má­to­ry vel­kou výzvou a sou­čas­ně vel­kou zába­vou sna­ha odli­šit od sebe jed­not­li­vé posta­vy pro­střed­nic­tvím jejich herec­kých výko­nů. „Díky odliš­nos­tem v posto­ji, cho­vá­ní a také pár rekvi­zi­tám jsme schop­ni od sebe jed­not­li­vé posta­vy odli­šo­vat přes­ně tak, jak to dělal Peyo,“ říká Asbury. „Je veli­ce zábav­né ty drob­né roz­dí­ly vytvá­řet a sle­do­vat, že je jejich výsled­kem zce­la nová posta­va.“

            Kompletního a plně ani­mo­va­né­ho pře­pra­co­vá­ní se dočka­li také padou­ši – neši­kov­ný zlý čaro­děj Gargamel a jeho pře­kva­pi­vě loa­jál­ní kocour Azrael, opět pocho­pi­tel­ně v sou­la­du s Peyovými původ­ní­mi kresba­mi. „Nechtěli jsme, aby Azrael vypa­dal jako sku­teč­ný kocour nebo Gargamel jako sku­teč­ný člo­věk. Toužili jsme po tom, aby z nich vyza­řo­va­la kres­le­ná nad­sáz­ka, kte­rou do nich Peyo tak zruč­ně vlo­žil – a celá řada toho, co ve fil­mu před­vá­dě­jí, pochá­zí pří­mo z Peyova comic­su,“ pro­zra­zu­je Asbury. „Gargamel musí být legrač­ní a neši­kov­ný, ale sou­čas­ně uvě­ři­tel­ně zrád­ný a nebez­peč­ný. Azrael je prav­dě­po­dob­ně nej­chytřej­ší posta­vou celé­ho fil­mu – nemá­te ho rádi, ale je legrač­ní a nená­vi­dí Gargamela, a z něja­ké­ho nepo­cho­pi­tel­né­ho důvo­du mu pomá­há. Je to jed­na z těch nej­zá­sad­něj­ších otá­zek, kte­ré kdy byly lid­stvu polo­že­ny – proč jsou vlast­ně Gargamel s Azraelem spo­lu?“

            Dokonce i nové posta­vy jsou navr­že­ny na zákla­dě prv­ků, kte­ré nachys­tal Peyo. „Všechny naše nové posta­vy – Koumákův brouk, kte­rý mu v pod­sta­tě zastá­vá funk­ci chyt­ré­ho tele­fo­nu, krá­lí­ci, kte­ří svě­tél­ku­jí ve tmě, nej­růz­něj­ší hmyz, motý­li, sto­nož­ky, hle­mýž­di – ty všech­ny vychá­ze­jí z tva­rů a výtvar­ných návrhů, kte­ré se obje­vi­ly v Peyových comic­sech,“ popi­su­je Asbury.

            Šmoulinka žije ve Šmoulí ves­ni­ci celý svůj život...každý den vídá stej­ných 99 kama­rá­dů. Ale teď se spo­leč­ně se svý­mi přá­te­li hod­lá vydat tam, kam se dosud žád­ný Šmoula nevydal...projít Zakázaným lesem a poku­sit se najít Zapomenutou ves­ni­ci – a s ní i nej­vět­ší záha­du v ději­nách Šmoulů. Bude to nej­vět­ší dob­ro­druž­ství v jejím živo­tě.

            „Roli Šmoulinky jsem si moc uži­la,“ popi­su­je Demi Lovato, kte­rá tuto posta­vu namlu­vi­la v ori­gi­ná­le. „Je milá a las­ka­vá a o své kama­rá­dy Šmouly se sta­rá veli­ce dob­ře. Ale sou­čas­ně je také vel­mi odváž­ná – má dob­ro­druž­nou pova­hu a když po něčem tou­ží, jde a vez­me si to. Nenechá si od niko­ho nic zaka­zo­vat, obzvlášť ne od Taťky Šmouly. Je to sil­ná a nezá­vis­lá Šmoulinka.“

            „Je sku­teč­ně vel­mi oje­di­ně­lá – a to napros­to doslo­va, je jedi­nou dív­kou mezi ostat­ní­mi Šmouly,“ pokra­ču­je Lovato. „Má oprav­du las­ka­vé srd­ce a sna­ží se ze všech sil při­jít na to, kým doo­prav­dy je.“

            „Demi má veli­ce oje­di­ně­lý hlas,“ popi­su­je Asbury. „Vložila do Šmoulinky stej­né sebe­vě­do­mí, o kte­rém neu­stá­le mlu­ví a zpí­vá – a co je na sebe­vě­do­mí špat­né­ho? Vložila ho do Šmoulinky a v mno­ha ohle­dech tak tu posta­vu zce­la změ­ni­la.“

            Silák je přes­ně ten typ Šmouly, kte­rý do tělo­cvič­ny cho­dí dva­krát den­ně a dává si veli­ce zále­žet na tom, abys­te o tom roz­hod­ně vědě­li. Ale když už si sku­teč­ně začí­ná­te mys­let, že je to oprav­du vel­ký tvrďák, dá vám jas­ně naje­vo, že je to ve sku­teč­nos­ti obrov­ský dob­rák.

            Modrého kra­sav­ce v ori­gi­ná­le namlu­vil pohled­ný Joe Manganiello ze seri­á­lu True Blood: Pravá krev a z fil­mu Bez kalhot. „Silák je tím nej­ú­žas­něj­ším a nej­sil­něj­ším Šmoulou ze Šmoulí ves­ni­ce,“ míní Manganiello. „Když zrov­na nepra­cu­je na svých sva­lech, jez­dí s kama­rá­dy na šmou­lo­bo­ar­du nebo se pro­chá­zí po Zapomenuté ves­ni­ci.“

            „Je to napros­to nový šmou­lí svět, jaký jste dosud nevi­dě­li. Má zce­la novou podo­bu, žijí v něm nové posta­vy a nová stvo­ře­ní, jaká ješ­tě neby­la nikde k vidě­ní,“ pokra­ču­je Manganiello. „A Koumák se Silákem koneč­ně vyře­ší tu klí­čo­vou otáz­ku, jest­li je důle­ži­té mít pořád­nou sílu nebo zna­los­ti. Co mys­lí­te, kdo vyhra­je?“

            Manganiello byl nad­še­ný z mož­nos­ti podí­let se na fil­mu, kte­rý může sle­do­vat se svou rodi­nou. „Na tomhle fil­mu se mi moc líbí to, že se vra­cí zpát­ky ke sty­lu, kte­rý si moje gene­ra­ce pama­tu­je z dět­ství, tak­že v sobě pro dospě­lé ukrý­vá sluš­nou dáv­ku nos­tal­gie – ale sou­čas­ně oslo­ví zce­la novou gene­ra­ci včet­ně mojí dvou­le­té nete­ře, kte­rá Šmouly zbož­ňu­je a bude mít mož­nost vidět strýč­ka v roli Siláka.“

            Koumáka zná napros­to kaž­dý: je to ukáz­ko­vý pří­klad něko­ho, kdo má obrov­ské zna­los­ti, ale neu­mí tak doce­la jed­nat s ostat­ní­mi. To ale neva­dí: jeho přá­te­lé vědí, jak moc mu na nich zále­ží, a pro­to ho mají rádi také. A když jde do tuhé­ho, nena­jde­te zku­še­něj­ší­ho Šmoulu, kte­rý by vám doká­zal lépe pora­dit, jak pro­blém vyře­šit.

            Svůj hlas v původ­ním zně­ní Koumákovi pro­půj­čil Danny Pudi ze seri­á­lu Zpátky do ško­ly. „Koumák je ve fil­mu moz­kem celé­ho týmu. Neustále se sna­ží při­jít na to, jak vyře­šit něja­ký pro­blém,“ říká. „Občas se do něče­ho zabe­re až pří­liš, ale má veli­ce las­ka­vé srd­ce a dělá to vše jenom pro své kama­rá­dy.“

            Podobá se role Koumáka nějak jeho roli ze seri­á­lu Zpátky do ško­ly? „Byl by to oprav­du vel­ký kom­pli­ment, kdy­bych mohl pro­hla­šo­vat, že jsem tuhle roli dostal pro­to, že mě reži­sé­ři obsa­zu­jí do podob­ných rolí,“ smě­je se. „Jsem cel­kem bys­trý, ale Koumák je v mno­ha neče­ka­ných ohle­dech veli­ce ino­va­tiv­ní. Opravdu jsem se do téhle role pono­řil: po celých sedm­náct měsí­ců jsem byl natře­ný na mod­ro a nos jsem měl pořád plný pylu, abych měl jis­to­tu, že mě aler­gic­ká reak­ce ani na chvil­ku neo­pus­tí.“

            Koumákův ucpa­ný nos ve sku­teč­nos­ti byl sku­teč­ně poměr­ně kom­pli­ko­va­ný, co se namlu­ve­ní posta­vy týka­lo. „Kelly nám naštěs­tí ohrom­ně pomohl tím, že nás nechal expe­ri­men­to­vat. Společně jsme tu posta­vu dola­di­li,“ vzpo­mí­ná Pudi. „Pracovali jsme s něko­li­ka vari­an­ta­mi – čím déle jsme se tomu věno­va­li, tím ucpa­něj­ší nos Koumák měl a tím zábav­něj­ší pro mě ta posta­va byla.“

             Nešika je ohrom­ně přátelský...a pří­šer­ně neši­kov­ný. Vždy je při­pra­ven nabíd­nout pomoc – dokon­ce i teh­dy, kdy by bylo lep­ší, aby zůstal radě­ji doma. Naštěstí jsou mu všich­ni kvů­li jeho nej­lep­ším úmys­lům a roz­zá­ře­ným očím ochot­ni zmat­ky, kte­ré napáchá, zce­la bez­vý­hrad­ně odpus­tit, a nako­nec nám všem stej­ně vždyc­ky doká­že vytřít zrak.

            Nešiku v ori­gi­ná­le namlu­vil Jack McBrayer ze seri­á­lu Studio 30 Rock. „Je to ohrom­ně milý člo­ví­ček – tako­vý, jaké­ho roz­hod­ně chce­te mít ve svém týmu, mini­mál­ně tedy pokud se váš tým nemu­sí věno­vat něče­mu, co vyža­du­je dobrou manu­ál­ní zruč­nost nebo ele­gan­ci nebo jiné doved­nos­ti,“ míní. „Pokud shá­ní­te něko­ho, kdo by měl týmo­vé­ho ducha, je Nešika prá­vě tím Šmoulou, kte­ré­ho hle­dá­te.“

            Ačkoliv McBrayer své herec­ké výko­ny podá­val pou­ze v nahrá­va­cím stu­diu, přes­to se mu poda­ři­lo uplat­nit při nich meto­dic­ké herec­tví. „Během svých pří­prav na roli Nešiky jsem sle­do­val celou řadu videí, ve kte­rých se lidem něco hod­ně vel­ko­le­pě nepo­da­ří. Existují jich obrov­ské spous­ty. Ať si před­sta­ví­te zce­la libo­vol­nou situ­a­ci, něko­mu na svě­tě se během ní poda­ři­lo zakop­nout a upad­nout,“ popi­su­je. „Takže jsem zís­kal spous­tu poznat­ků k tomu, jak správ­ně pojmout samot­nou pod­sta­tu Nešikovy osob­nos­ti, a mám na těle mod­ři­ny, kte­rý­mi to mohu dolo­žit.“

            Taťka Šmoula je milý a přá­tel­ský a jeho nej­vět­ší sta­ros­tí je bez­pe­čí a bla­ho všech ostat­ních Šmoulů a celé Šmoulí ves­ni­ce. Jako jejich vůd­ce a patri­ar­cha se sna­žil udr­žo­vat mezi nimi jis­tou úro­veň kon­t­ro­ly a pořád­ku, ale pokud se snad domní­val, že mít na sta­rost 99 šmou­lích chlap­ců a jed­nu malou hol­čič­ku bylo těž­ké, pak v obdo­bí jejich dospí­vá­ní tepr­ve napl­no pocho­pil, co slo­vo „těž­ké“ sku­teč­ně zna­me­ná.

            „Chtěl jsem, aby Taťka Šmoula měl pat­řič­nou dáv­ku ener­gie – aby byl prch­li­vý a ener­ge­tic­ký. Jako někdo, kdo by byl scho­pen velet armá­dě, kdy­by na to při­šlo,“ říká Asbury. „Mandy Patinkin téhle posta­vě dodal las­ka­vost, ener­gič­nost, vita­li­tu a upřím­nost.“

            „Taťka je patri­ar­chou všech Šmoulů – doo­prav­dy mu zále­ží na kaž­dém jed­nom z nich,“ říká Patinkin. „Možná bys­te o něm moh­li říci, že to se svou sta­rost­li­vos­tí občas tro­chu pře­há­ní, ale kdy­ko­liv ho budou Šmoulové potře­bo­vat, mohou se na něj s jis­to­tou obrá­tit.“

            Gargamel, ve stej­né míře nebez­peč­ný i hloupý, je tea­trál­ním, do sebe zahle­dě­ným a legen­dár­ním postra­chem Šmoulů. Touží v živo­tě jen po tom, aby byl osla­vo­ván a obdi­vo­ván jako nej­vět­ší kou­zel­ník na svě­tě, ale nej­vět­ší pře­káž­kou, kte­rá mu v dosa­že­ní jeho cílů brá­ní, je jeho neu­vě­ři­tel­ná neschop­nost.

            „Byl jsem fanouš­kem Šmoulů od samé­ho počát­ku – dokon­ce si pama­tu­ji i ty sta­ré comicsy,“ říká Rainn Wilson – zná­mý též jako Dwight z ame­ric­ké ver­ze seri­á­lu Kancl – kte­rý posta­vu v původ­ním zně­ní namlu­vil. „Měl jsme moc rád ten ani­mo­va­ný seri­ál a Gargamel byl vždyc­ky mou nej­ob­lí­be­něj­ší posta­vou. Vždycky jsem s ním sym­pa­ti­zo­val – no, co vám na to mám říct? Gargamel je vel­mi nedo­ce­ňo­va­ný a chce jen, abys­te ho měli rádi.“

            Kterýkoliv herec, jenž kdy ztvár­nil padou­cha, vám pro­zra­dí, že tajem­ství úspě­chu spo­čí­vá v nale­ze­ní lid­skosti v dané posta­vě, a Wilson pro­hla­šu­je, že Gargamel není výjim­kou. Svým způ­so­bem. „Máme tu před sebou film o hrdin­ném kou­zel­ní­ko­vi, kte­rý se musí pus­tit do boje se zákeř­nou smeč­kou mod­rých stvo­ře­ní, jejichž jedi­ným cílem je žít spo­leč­ně v kli­du a míru,“ vtip­ku­je. „Bylo ohrom­ně zábav­né poku­sit se o to, aby nevy­zní­val jako ste­re­o­typ­ní padouch, ale měl v sobě jen přes­ně tu pra­vou dáv­ku zákeř­nos­ti a při­hlouplos­ti.“

            „Rainn ke Gargamelovi při­stou­pil se svou kla­sic­kou spon­tán­nos­tí, ale sou­čas­ně chá­pal i zábav­nou strán­ku téhle posta­vy. Byl pro nás skvě­lým zdro­jem slov­ní­ho humo­ru, se kte­rým jsme moh­li dále pra­co­vat – a naši ani­má­to­ři jeho výkon moh­li vzít a udě­lat z něj neo­hra­ba­né­ho čaro­dě­je, kte­rý se ale doká­že ve své sebestřed­nos­ti cho­vat i poměr­ně tea­trál­ně,“ míní Asbury.

            Azrael je zlým pomoc­ní­kem kou­zel­ní­ka Gargamela. Je to mož­ná jenom pro­tiv­ný kocour, ale nezříd­ka je sou­čas­ně tím nej­chytřej­ším z pří­tom­ných. Pochopitelně, že něco tako­vé­ho není pří­liš těž­ké, pokud trá­ví­te veš­ke­rý čas pou­ze ve spo­leč­nos­ti Gargamela...Azrael a Gargamel se neu­stá­le haš­te­ří jako sta­rý man­žel­ský pár, ale Azrael je i přes­to vytr­va­lým a loa­jál­ním spo­leč­ní­kem své­ho pople­te­ně moc­né­ho pána.

            Monty je zce­la nová posta­va, vytvo­ře­ná pro potře­by fil­mu. „Monty je Gargamelovo káně – umož­ňu­je mu ces­to­vat „letec­ky“ a hle­dá pro něj Šmouly,“ vysvět­lu­je Asbury. „Monty je napros­to neschop­ný – jeho inte­li­gen­ce je na bodu mra­zu – ale Gargamel v něm vidí něco jako vzne­še­né­ho soko­la nebo moc­né­ho orla. Takže má teď k dis­po­zi­ci naštva­né­ho kocou­ra a napros­to při­hlouplé­ho ptá­ka.“

            Poté, co úspěš­ně pře­ko­na­jí nástra­hy Zakázaného lesa, se Šmoulové náh­le setká­va­jí s podiv­ný­mi mas­ko­va­ný­mi stvo­ře­ní­mi, vyba­ve­ný­mi oště­py. Jsou v pas­ti! Ale prá­vě v tu chví­li si uvě­do­mu­jí, že nalez­li Šmouly, kte­ré hle­da­li, a s nimi i Zapomenutou ves­ni­ci (kte­rá se ve sku­teč­nos­ti ukrý­vá v korunách stro­mů). A ne jen tak leda­ja­ké Šmouly – jsou to Šmoulové doce­la noví.

            „Nejsou pojme­no­va­ní pod­le toho, jací jsou – mají jmé­na pod­le pří­ro­dy kolem nich,“ říká Asbury. „Neočekává se od nich, že by se spe­ci­a­li­zo­va­li jen na jed­nu jedi­nou čin­nost – doká­ží dělat spous­tu růz­ných věcí.“

            Poměnka je sou­čas­ně míru­mi­lov­ná i vel­mi tem­pe­ra­ment­ní – je to sebe­vě­do­má a vlíd­ná vůd­ky­ně, kte­rá vycho­va­la bojov­né Šmouly, schop­né pora­dit si s čím­ko­liv. Do čeho­ko­liv, do čeho se pouš­tí, se pouš­tí zce­la napl­no.

            „Pomněnka je vůd­ky­ní a náčel­ni­cí Zapomenuté ves­ni­ce – je žen­ským pro­tějš­kem Taťky,“ popi­su­je Asbury. „Její Šmoulové se učí být vyna­lé­za­ví a pro­zkou­má­vat coko­liv, co je něčím zaujme. Šmoulí ves­ni­ce a Zapomenutá ves­ni­ce fun­gu­jí stej­ně dob­ře, ale jsou veli­ce odliš­né.“

            „Pomněnku v původ­ním zně­ní báječ­ně namlu­vi­la Julia Roberts, což je jed­na z mých nej­ob­lí­be­něj­ších here­ček a Pomněnce dala do vín­ku napros­tou srdeč­nost a vlíd­né srd­ce – sílu a upřím­nost, sebe­vě­do­mí a las­ka­vost,“ říká Asbury.

            „Jestliže je Taťka Šmoula duchov­ním otcem Šmoulí ves­ni­ce, pak Pomněnka je duchov­ní mat­kou Zakázaného lesa,“ míní Roberts. „Je odváž­ná, sil­ná, vzne­še­ná a oprav­du moud­rá. Je tím Šmoulou, na kte­ré­ho se obrá­tí­te, pokud před vámi sto­jí něja­ký nároč­ný úkol.“

            Buřina je pří­mo­ča­rá a drs­ná bojov­ni­ce, kte­rá oka­mži­tě začne zjiš­ťo­vat, proč Šmoulinka se svý­mi kama­rá­dy do Zapomenuté ves­ni­ce při­šla. Kvůli své obe­zřet­né pova­ze má pro­blémy cizin­cům důvě­řo­vat. Ale pod drs­nou slup­kou se ukrý­vá zla­té srd­ce, kte­ré bije v hru­di dív­ky, jež by pro svou rodi­nu a přá­te­le udě­la­la coko­liv.

            „Vyjít s Buřinou není snad­né,“ pro­hla­šu­je Michelle Rodriguez, kte­rá ji v ori­gi­ná­le namlu­vi­la. „Je sve­ře­pá a své šmou­lí kama­rá­dy stře­ží jako oko v hla­vě. Jsou její rodi­nou. Udělá coko­liv, aby se o ně posta­ra­la.“

            „Jsem moc ráda, že jsme v tomhle fil­mu dosta­li mož­nost poznat víc šmou­lích bojov­ní­ků,“ pokra­ču­je Rodriguez. „Když Buřinu a Pomněnku a všech­ny ostat­ní pozná­te, zjis­tí­te, jak oje­di­ně­lí všich­ni jsou a jak moc se od sebe odli­šu­jí. Neexistuje jedi­ná uni­ver­zál­ní ver­ze Šmouly – kaž­dý je Šmoulou po svém.“

            Rodriguez pro­hla­šu­je, že se v nejed­nom ohle­du své posta­vě podo­bá. „Jsem také cel­kem bojov­ná a sve­ře­pá, přes­ně jako Buřina. Jsme obě dív­ky, kte­ré se o sebe doká­ží posta­rat. Takže ano, mož­ná jsem pro tuhle roli neby­la vybrá­na tak doce­la náho­dou, ale na dru­hou stra­nu mám také veli­ce blíz­ko ke svým přá­te­lům a sna­žím se je ochra­ňo­vat. Takže v tomhle ohle­du se zase Buřina podo­bá mně.“

            Když se ocit­ne­te v pří­tom­nos­ti Květuše, máte pocit, jako by se kolem vás všech­no roz­zá­ři­lo ener­gií, kte­rou ze sebe vyza­řu­je – neu­stá­le je v pohy­bu a něco něko­mu vyklá­dá, nikdy se ješ­tě nese­tka­la se Šmoulou, kte­rý by jí nebyl sym­pa­tic­ký, a kaž­dé­ho ohro­mu­je svou neu­vě­ři­tel­ně vlíd­nou a vese­lou pova­hou. Její pomy­sl­ná skle­nič­ka není z polo­vi­ny prázd­ná, ale vrcho­va­tá až po okraj tak, že pře­té­ká.

            Tomuhle oživlé­mu kulo­vé­mu bles­ku pro­půj­či­la v ori­gi­ná­le svůj hlas Ellie Kemper ze seri­á­lů Kancl a Unbreakable Kimmy Schmidt. „Květuše se pros­tě nedo­ká­že ovlád­nout,“ vysvět­lu­je. „Zbožňuje život a je veli­ce vese­lá a nad­še­ná – někdy sko­ro až pří­liš. Prostě se vůbec nedo­ká­že ovlád­nout.“

            Stejně jako řada jiných dabé­rů postav v tom­to fil­mu i Kemper zjis­ti­la, že se svou posta­vou má lec­cos spo­leč­né­ho. „Květuše je ze vše­ho ohrom­ně nad­še­ná, a já se pro spous­tu věcí ve sku­teč­nos­ti také doká­žu poměr­ně dost nadchnout,“ říká. „V devá­té tří­dě jsem byla roz­t­les­ká­vač­kou, tak­že jsem si při namlou­vá­ní Květuše na tohle všech­no vzpo­mně­la a uplat­ni­la to – pro­to­že Květuše je zce­la jed­no­znač­ně ve své ves­ni­ci prá­vě tako­vou roz­t­les­ká­vač­kou.“

            Na Kemper udě­la­lo také dojem to, jak se Šmoulové ve fil­mu inspi­ru­jí sku­teč­nos­tí. „Scenáristé odved­li skvě­lou prá­ci a doká­za­li vytvo­řit vel­mi lid­ské posta­vy - všech­ny chy­by a zvlášt­nos­ti, kte­ré vídá­te kaž­dý den u lidí kolem, se obje­vu­jí i u Šmoulů,“ popi­su­je. „Každý z nich je odliš­ný a má své chy­by, a je zábav­né sle­do­vat, jak se tyto chy­by pro­je­vu­jí. Vždycky je dob­ré nebrat se pří­liš váž­ně a umět se sám sobě zasmát, a kou­sek ze sebe samé­ho vždyc­ky najde­te ale­spoň v někte­rém ze Šmoulů.“

            Podle Kemper jsou také hlav­ním téma­tem fil­mu zása­dy, kte­ré Šmoulové vždy ztě­les­ňo­va­li. „Nejpůsobivější je na Šmoulech to, jak doká­ží spo­lu­pra­co­vat. Ačkoliv umí kaž­dý z nich něco jiné­ho a mají odliš­né osob­nos­ti, názo­ry a nápa­dy, doká­ží tyhle odliš­nos­ti pře­ko­nat, aby dosáh­li spo­leč­né­ho cíle. To je pra­vou pod­sta­tou týmo­vé prá­ce a je to veli­ce inspi­ru­jí­cí.“

            Lilinka je bys­trá a pří­mo­ča­rá oby­va­tel­ka Zapomenuté ves­ni­ce. Nebojí se říkat věci na rovi­nu nebo se ujmout vede­ní – dokon­ce i teh­dy, pokud ji o to nikdo nežá­dal.

            „Lilinka je chyt­rá a prak­tic­ká, ale také veli­ce tvůr­čí,“ popi­su­je Ariel Winter ze seri­á­lu Taková moder­ní rodin­ka, kte­rá tuto posta­vu v původ­ním zně­ní namlu­vi­la. „Pokud potře­bu­je­te vyře­šit něja­ký pro­blém, obrať­te se na Lilinku.“

            Winter pro­hla­šu­je, že najít způ­sob, jak Lilinku namlu­vit, byl při­ro­ze­ný pro­ces, kte­rý měl poně­kud neo­če­ká­va­ný prů­běh. „Když jsem o jejím hla­se prv­ně zača­la pře­mýš­let, říka­la jsem si, že bych ji měla namlu­vit spí­še vyš­ším hla­sem. Ale když jsem pak spo­lu­pra­co­va­la s reži­sé­rem, chtěl, abych mlu­vi­la napros­to nor­mál­ně a to se mi vlast­ně cel­kem zamlou­va­lo – bylo pří­jem­né mlu­vit při­ro­ze­ným hla­sem, namís­to abych se pokou­še­la mlu­vit hla­sem vyš­ším nebo niž­ším,“ vysvět­lu­je.

            „Hrát nové­ho Šmoulu je napros­to skvě­lé,“ svě­řu­je se Winter. „Šmoulové v sobě při­ná­še­jí úžas­né posel­ství plné přá­tel­ství a týmo­vé spo­lu­prá­ce. Je to skvě­lá pří­le­ži­tost a výteč­ná role – Lilinka je ohrom­ně roz­to­mi­lá.“

            Kelly Asbury popi­su­je, že jako reži­sér sním­ku Šmoulové: Zapomenutá ves­ni­ce tou­žil po tom, aby film na divá­ky půso­bil v duchu kla­sic­kých ani­mo­va­ných fil­mů – ale sou­čas­ně si jeho pro­střed­nic­tvím chtěl zavzpo­mí­nat na dět­ství.

            „Styl ani­ma­cí naše­ho fil­mu se odka­zu­je na ani­mač­ní styl ze čty­ři­cá­tých let – je vel­mi sty­li­zo­va­ný a nad­sa­ze­ný a posta­vič­ky se růz­ně defor­mu­jí,“ říká. „Snažili jsme se o to, aby tímto „gumo­vým“ sty­lem půso­bi­lo ve fil­mu vše. Vedoucí ani­mač­ní­ho týmu Alan Hawkins mi pomohl při­jít na to, jak něče­ho tako­vé­ho docí­lit, nastu­do­vat potřeb­né tech­ni­ky a poté vše vysvět­lit ani­má­to­rům. Co by pro ani­má­to­ra moh­lo být zábav­něj­ší než mož­nost koneč­ně v počí­ta­čo­vé ani­ma­ci uplat­nit stej­né ani­mač­ní tech­ni­ky, jaké byly k vidě­ní v kla­sic­kých ani­mo­va­ných fil­mech?“

            Asbury ale měl sou­čas­ně pocit, že film divá­ko­vi nabí­zí šan­ci vstou­pit do zce­la nové­ho svě­ta, a vzpo­mí­ná na dět­ství, kdy přes­ně po něčem tako­vém tou­žil. „Když jsem byl malý, tou­žil jsem po tom, abych mohl vlézt do své­ho Meoskopu a hrát si ve svě­tě, na kte­rý jsem se mohl jen dívat. Tenhle pocit měl na podo­bu toho­to fil­mu prav­dě­po­dob­ně nej­vět­ší vliv – když jsme už vědě­li jis­tě, že ho bude­me natá­čet ve 3D, chtěl jsem stvo­řit svět, kte­rý sice není sku­teč­ný, ale není ani úpl­ně nere­a­lis­tic­ký, půso­bí reál­ně, ale sou­čas­ně je i kou­zel­ný a nad­sa­ze­ný a nepo­do­bá se niče­mu, co jsme ve fil­mech dosud vidě­li. Konečně jsem dostal mož­nost vlézt si do své­ho Meoskopu,“ vysvět­lu­je.

            Tato kom­bi­na­ce – kla­sic­ký styl, spo­je­ný s atmo­sfé­rou pro­hlí­že­ní ste­re­o­sko­pic­kých 3D kotouč­ků – ovliv­ni­la celou výtvar­nou strán­ku fil­mu. A prv­ním kro­kem k její rea­li­za­ci bylo vrá­tit se k Peyovu původ­ní­mu dvou­roz­měr­né­mu comic­su a poku­sit se ho věr­ně adap­to­vat do podo­by 3D ani­ma­ce.

            Pravděpodobně nej­vět­ší výzvou při návra­tu k Peyovým původ­ním kresbám byla sna­ha pře­vést Peyovy pozo­ru­hod­né návrhy posta­vi­ček Šmoulů do 3D. Úkol pře­vést Peyovy kres­by do 3D ani­ma­ce při­pa­dl na výtvar­ní­ka postav Patricka Matea, Francouze, kte­rý s těmi­to posta­vič­ka­mi vyrůs­tal. Prohlašuje, že byl nad­še­ný z mož­nos­ti rea­li­zo­vat nejen bel­gic­ký styl kres­by, kte­rý Peya při tvor­bě Šmoulů ovliv­nil, ale také v návr­hu postav zachy­tit šmou­lí pova­hu. „Šmoulové jsou ohrom­ně milí, jsou to kama­rá­di pro celou rodi­nu – šmou­lí svět je veli­ce výji­meč­ný, tak­že roz­hod­ně nechce­te měnit něco, co mají všich­ni v tak vel­ké obli­bě.“ Mate pomá­hal ovliv­nit způ­sob, jakým ani­má­to­ři zpra­co­vá­va­li herec­ké výko­ny jed­not­li­vých postav a jejich pohy­by tím, že jim posky­tl doda­teč­né náčrt­ky i nad rámec svých výtvar­ných návrhů, kte­ré ilu­stro­va­ly pova­hu a osob­nost jed­not­li­vých Šmoulů.

            Ale vzhle­dem ke způ­so­bu, jakým Peyo své posta­vič­ky kres­lil, byli ani­má­to­ři nuce­ni posta­vy fil­mu vytvo­řit zce­la od zákla­du. „Jejich oči se navzá­jem pro­lí­na­jí. Když jsou pře­kva­pe­ní nebo vzru­še­ní, obo­čí se jim vzná­ší až u čepi­ček. A když ote­vřou doši­ro­ka ústa, čelis­ti se jim u toho vůbec nepo­hnou – tvar jejich hla­vy se nemě­ní,“ podo­tý­ká Alan Hawkins, vedou­cí týmu ani­má­to­rů. Aby bylo mož­no tyto cha­rak­te­ris­ti­ky zacho­vat, nemoh­li ani­má­to­ři vyu­žít stan­dard­ní obli­čejo­vou „mas­ku“ – ovlá­da­cí prv­ky, kte­ré ani­má­to­ři pou­ží­va­jí k oži­ve­ní ani­mo­va­né­ho obli­če­je – a bylo pro­to tře­ba navrh­nout mas­ku zce­la novou. (Štěstím v neštěs­tí bylo to, že vět­ši­na Šmoulů sdí­lí stej­ný výtvar­ný základ, tak­že sta­či­la jed­na ver­ze mas­ky, jen mno­ho­krát namno­že­ná.)

            Skutečnost, že se jed­na­lo o počí­ta­čo­vě ani­mo­va­ný film, vše také poměr­ně kom­pli­ko­va­la, říká Mike Ford, vedou­cí týmu vizu­ál­ních efek­tů toho­to fil­mu. „Ve výcho­zím sta­vu je veš­ke­ré počí­ta­čo­vá gra­fi­ka vel­mi syme­t­ric­ká, což v pří­pa­dě Šmoulů nevy­pa­dá pří­liš dob­ře,“ vysvět­lu­je. „Neustále jsme se sna­ži­li o to, aby Šmoulové půso­bi­li tak, jako bychom se jim do očí díva­li mír­ně zešik­ma – jed­no oko k nám bylo blí­že než to dru­hé.“

            Tento pří­stup jim pomohl i při ani­ma­ci Gargamela. „Animátoři doká­za­li spous­tu zábav­ných a nekon­krét­ních věcí vyvo­dit čis­tě jen z toho, jak ho Rainn Wilson namlu­vil. Některé Gargamelovy vti­py jsou dost mož­ná nej­lep­ší z celé­ho fil­mu,“ říká Hawkins. „Bylo veli­ce zábav­né kom­bi­no­vat jeho cho­vá­ní s Azraelovým – napří­klad když řekl něco hloupé­ho nebo když Azrael věděl něco, co on sám neví. Platila pro něj stej­ná pra­vi­dla jako pro Šmouly – zabí­ra­li jsme ho spí­še zešik­ma a sna­ži­li se vyhý­bat kom­plex­něj­ším úhlům zábě­ru jeho hla­vy.“

            I svět Šmoulů samot­ných byl veli­ce výraz­ně ovliv­ně­ný původ­ní­mi Peyovými kresba­mi a pro potře­by fil­mu je adap­to­va­la výtvar­ni­ce Noelle Triaureau. Prohlašuje, že Peyo, kte­rý pra­co­val pou­ze dvou­roz­měr­ně, měl k dis­po­zi­ci výho­dy, kte­ré ani­má­to­ři nemoh­li vyu­žít. „Ve 2D vám pro­jdou nej­růz­něj­ší fin­ty – hrát­ky s per­spek­ti­vou, ana­to­mie postav kom­bi­nu­jí­cí více růz­ných úhlů zábě­ru – kte­ré by nevy­pa­da­ly dob­ře, pokud je pře­ve­de­te do 3D pro­sto­ru. Takže jsme vyu­ži­li někte­ré základ­ní nástro­je výtvar­né­ho svě­ta – pře­kryv, ohra­ni­če­ní zábě­ru a kom­po­zi­ci – a necha­li se inspi­ro­vat postu­py, kte­ré pou­ží­val Peyo, čímž se nám poda­ři­lo do fil­mu dostat jeho kla­sic­kou atmo­sfé­ru,“ vysvět­lu­je. „Například jed­ny z prv­ních zábě­rů Šmoulů, kte­ré kdy Peyo nakres­lil, vám uka­zu­jí Šmoulí ves­ni­ci z nad­hle­du, díky čemuž se divák cítí vět­ší než sami Šmoulové. Dalším tako­vým nástro­jem je pře­kryv více vrs­tev – Peyo pou­ží­val kom­po­zič­ní prv­ky v popře­dí a v poza­dí se pře­krý­va­ly kli­ka­tí­cí se ces­ty a kop­ce, a toho jsme v našem fil­mu vyu­ží­va­li veli­ce čas­to.“

            „Intimnějšího vzta­hu mezi divá­kem a Šmouly se nám poda­ři­lo docí­lit tím, že jsme jejich náby­tek záměr­ně vytvo­ři­li poně­kud vět­ší, než by měl být – všech­no kolem nich je pro ně pří­liš vel­ké,“ popi­su­je Asbury. „Naproti tomu Gargamelův svět půso­bí jako zmen­še­ný – půso­bí dojmem, jako by byl navr­že­ný spí­še pro děti. Díky tomu je svět toho­to fil­mu při­taž­li­vý a zábav­ný – nic v něm není tak doce­la rea­lis­tic­ké.“

            Tvůrci fil­mu se sna­ži­li o zvý­raz­ně­ní kon­tras­tu mezi Šmoulí ves­ni­cí a Gargamelovým hra­dem kdy­ko­liv, kdy to jen bylo mož­né. „Ve Šmoulí ves­ni­ci v nás pou­ži­té bar­vy a tva­ry vzbu­zu­jí poci­ty neškod­nos­ti a bez­pe­čí. Gargamelovo dou­pě je plné ost­rých úhlů a stí­nů a půso­bí sko­ro jako vytr­že­né z díla něja­ké­ho němec­ké­ho expre­si­o­nis­ty – všu­de je spous­ta neče­ka­ných pře­kva­pe­ní a vy nemá­te tuše­ní, co se sta­ne za oka­mžik,“ vysvět­lu­je Asbury.

            Ford míní, že ztvár­nit Gargamelovo dou­pě v onom expre­si­o­nis­tic­kém sty­lu – kte­rý zahr­nu­je hru stí­nů na stě­ně – bylo vždy vel­mi nároč­né, ale jed­ná se o něco, s čímž už měl své zku­še­nos­ti. „Podobné zábě­ry jsme pou­ží­va­li ve fil­mech Hotel Transylvánie a dokon­ce již v Lovecké sezó­ně,“ vzpo­mí­ná. „V podob­ných scé­nách figu­ru­je ješ­tě jeden Gargamel, ukry­tý mimo záběr – divá­ci ho nikdy neu­vi­dí – kte­rý je růz­ně pokři­ve­ný a má něja­kou bláz­ni­vou pózu a kte­ré­ho pou­ží­vá­me jen k tomu, abychom jeho stín pro­mí­ta­li na stě­nu.“

            I ani­má­to­ři efek­tů si při­šli při prá­ci na fil­mu na své. „V comic­sech Peyo pou­ží­val spe­ci­fic­kou věc, kdy v pří­pa­dě, že něko­ho něco ude­ři­lo – nej­čas­tě­ji Gargamela – kolem něj nakres­lil čáry, sym­bo­li­zu­jí­cí onen úder, nebo to, čemu jsme zača­li říkat „Peyovy hvěz­dič­ky“. Červená a žlu­tá hvěz­dič­ka, pár kli­ka­tých čar – něco v tom smys­lu,“ vysvět­lu­je Hawkins. „Jednalo se o jed­nu z prv­ních věcí, kte­ré jsme jako ani­má­to­ři zkou­še­li, abychom zjis­ti­li, zda budou do naše­ho fil­mu zapa­dat. Je to svým způ­so­bem ris­kant­ní věc, pro­to­že zby­tek fil­mo­vé­ho svě­ta půso­bí vel­mi kom­pakt­ně, tak­že jsme si neby­li jis­ti, jaký dojem bude vyvo­lá­vat něco, co se jen tak zhmot­ní ve vzdu­chu a pak to zase zmi­zí. Ale Kellymu se to moc líbi­lo a Mike Ford se svým týmem doká­zal tyhle prv­ky do naše­ho rea­lis­tic­ky půso­bí­cí­ho svě­ta pat­řič­ně zakom­po­no­vat – tak­že to vše dává smy­sl, i když je to sty­li­zo­va­né.“

            Snaha o pře­ve­de­ní Peyova sty­lu kres­by do fil­mo­vé podo­by ale obná­še­la kro­mě prá­ce také zába­vu. Ford vysvět­lu­je, že se jim do fil­mu poda­ři­lo zakom­po­no­vat něko­lik pře­kva­pe­ní pro fanouš­ky. „Skuteční fanouš­ci Šmoulů si jich všim­nou a budou z nich mít radost,“ popi­su­je Ford. „Pokud se bude­te dob­ře dívat, všim­ne­te si ve fil­mu napří­klad Šmouly Potápěče a Plachtaře, stra­šá­ka v podo­bě Krále Šmoulů a dal­ších věcí.“

            Animátoři si také uži­li spous­tu zába­vy díky tomu, kolik do fil­mu moh­li umís­tit vizu­ál­ních vtíp­ků a nará­žek. „Kterýkoliv člen štá­bu mohl při­jít s něja­kým nápa­dem a v něko­li­ka pří­pa­dech se sta­lo, že ani­má­to­ři do fil­mu dopl­ni­li něco, co původ­ně vůbec neby­lo plá­no­vá­no, ale všich­ni se tomu smá­li tak moc, že bylo roz­hod­nu­to to ve výsled­né ver­zi fil­mu pone­chat,“ vysvět­lu­je Hawkins. „V jed­né scé­ně se napří­klad Koumák Nešiky ptá, jak se cítí, a Nešika mu na to odpo­ví­dá, že cel­kem dob­ře. Původně to vůbec neměl být vtip, ale ani­má­to­ři si celou scé­nu vylo­ži­li po svém a když Koumákovi Nešika odpo­ví­dá, leží na zemi schou­le­ný do klubíč­ka. Díky kon­tras­tu mezi rela­tiv­ně nevin­ně pro­ne­se­nou větou a panic­kou hrů­zou, kte­rou vyja­dřu­je jeho pozi­ce, se tomu všich­ni ohrom­ně smá­li.“

            Tento pří­stup byl zacho­ván i teh­dy, když se tvůr­ci fil­mu pus­ti­li do roz­ši­řo­vá­ní Peyova svě­ta o Zakázaný les a o zce­la novou šmou­lí ves­nič­ku. „V nor­mál­ních lesích je všech­no zele­né s občas­ný­mi žlu­tý­mi a dal­ší­mi tep­lý­mi barev­ný­mi odstí­ny. V Zakázaném lese se barev­ná pale­ta blí­ží více mod­ro­ze­le­ným, chlad­něj­ším odstí­nům, najde­me v něm i fia­lo­vou, kom­bi­nu­jí se tu neob­vyk­lé kou­zel­né bar­vy. Je plný kou­zel­ných a nezvyk­lých stvo­ře­ní, ale všech­na zapa­da­jí do Peyova svě­ta,“ sou­dí Triaureau.

            „Všechna stvo­ře­ní a všech­ny rost­li­ny zacho­vá­va­jí stej­ný pří­vě­ti­vý vizu­ál­ní styl, i když tře­ba ve tmě svě­tél­ku­jí nebo mají jiné kou­zel­né vlast­nos­ti.“

            „Velice čas­to jsme vtip­ko­va­li, že jsme muse­li neje­nom kom­plet­ně zabyd­let celý les, ve kte­rém Šmoulové žijí, ale kro­mě toho jsme ješ­tě navíc muse­li vytvo­řit také zce­la novou sadu rost­lin a stro­mů pro ješ­tě kom­pli­ko­va­něj­ší Zakázaný les,“ vyprá­ví Ford. „Zakázaný les musel být mís­tem, kte­ré půso­bí při­taž­li­vě, dob­ře se na něj kou­ká, a v někte­rých pří­pa­dech doslo­va oží­vá před oči­ma.“

            Tým, kte­rý ved­la Triaureau, vytvo­řil fan­tas­tic­ké nové rost­li­ny, jež moh­li ani­má­to­ři roz­hý­bat podob­ně jako jiná živá stvo­ře­ní: šmou­lo­žra­vé rost­li­ny, líba­cí rost­li­nu, boxo­va­cí rost­li­nu nebo rost­li­nu s oči­ma. Ty všech­ny se inspi­ru­jí sku­teč­ný­mi rost­li­na­mi, ale samo­zřej­mě s pat­řič­nou dáv­kou nad­sáz­ky. „Například detai­ly šmou­lo­žra­vé rost­li­ny – její úpon­ky a výhon­ky – se inspi­ru­ji sku­teč­ný­mi popí­na­vý­mi rost­li­na­mi, jejichž úpon­ky se někdy stá­čí do kru­hů nebo spi­rál,“ říká Triaureau. „Mohly by pro­to poměr­ně hod­ně pru­žit, což ani­má­to­rům poskyt­lo spous­tu pří­le­ži­tos­tí k jejich roz­hý­bá­ní.“

            Rozpohybování těch­to rost­lin vyža­do­va­lo peč­li­vou a dlou­ho­do­bou spo­lu­prá­ci mezi ani­má­to­ry a výtvar­ní­ky. „Musely být schop­ny půso­bit dojmem oby­čej­né rost­li­ny, kte­rá ale během chvil­ky doká­že roze­vřít obrov­skou čelist, spolk­nout Šmoulu a začít ho žvý­kat, jen aby ho poslé­ze zase nezra­ně­né­ho vypliv­la,“ popi­su­je Ford. „Měli jsme spous­tu mož­nos­tí, jak jim vytvo­řit ústa, ale při­jít s nápa­dem na uspo­řá­dá­ní líst­ků tak, aby sku­teč­ně vytvá­ře­ly ilu­zi úst, jak vše kon­zis­tent­ně zacho­vat mezi jed­not­li­vý­mi zábě­ry nebo jak zaří­dit, aby se tako­vá ústa moh­la růz­ně pro­ta­ho­vat a kři­vit, aniž by se mezi jed­not­li­vý­mi líst­ky obje­vi­ly meze­ry, to už tak snad­né neby­lo. Ale ta ústa muse­la zkrát­ka zůstat za kaž­dou cenu zavře­ná.“

            „Líbací rost­li­na se inspi­ro­va­la někte­rý­mi dru­hy růžo­vých a načer­ve­na­lých lilií a orchi­de­jí. Patrick Mate, náš výtvar­ník postav, si vzpo­mněl na vel­ké čer­ve­né boxer­ské ruka­vi­ce a vymys­lel způ­sob, jak vytvo­řit rost­li­nu, kte­rá je při­po­mí­ná. A Lizzie Nichols, jed­na z našich výtvar­nic, si vzpo­mně­la na plo­dy bílé­ho lil­ku, kte­ré jsme si vza­li za vzor a dopl­ni­li jim zor­ni­ce a duhov­ky – tyhle plo­dy už samy o sobě vypa­da­ly jako oční bul­vy, a my jsme je ješ­tě umís­ti­li na ston­ky, kte­ré tro­chu při­po­mí­na­jí ston­ky orchi­de­jí,“ dodá­vá Triaureau.

            Podobně jako jsou mír­ně nad­sa­ze­né roz­mě­ry Šmoulí ves­ni­ce, aby půso­bi­la domáčtěj­ším dojmem, jsou poně­kud nad­sa­ze­né i roz­mě­ry trá­vy a rost­lin v Zakázaném lese. „Peyo měl ve své tvor­bě sklo­ny kres­lit stro­my, rost­li­ny, kvě­ti­ny a trá­vy vět­ší, než by doo­prav­dy měly být, aby tím pomohl zdů­raz­nit, že jsou Šmoulové malá stvo­ře­ní. Výtvarný tým vytvo­řil úžas­né vari­a­ce na Peyovy dvou­roz­měr­né kres­by, kte­ré by moh­ly správ­ně fun­go­vat i ve 3D pro­sto­ru. Vymodelovali jsme rost­li­nu po rost­li­ně, strom po stro­mu a lís­tek po líst­ku napros­to celý les,“ říká Ford. „Když při­šla řada na Zakázaný les, pros­tě jsme zača­li rost­li­ny vytvá­řet ješ­tě vět­ší a dali tak vznik­nout kra­ji­ně plné buj­né vege­ta­ce, kte­rá malý vzrůst Šmoulů ješ­tě více pod­tr­hu­je.“

            Tvůrci fil­mu také vytvo­ři­li zce­la nová stvo­ře­ní, jež v Zakázaném lese žijí. Triaureau říká, že prav­dě­po­dob­ně nej­lep­ším pří­kla­dem toho, jak ani­má­to­ři při­stu­po­va­li k roz­ši­řo­vá­ní Peyova svě­ta je hmyz, kte­rý doká­že chr­lit pla­me­ny. „Jsou lesklí a roz­to­mi­lí, ale pokud jim někdo ukrad­ne vajíč­ka, doká­ží být i veli­ce nebez­peč­ní,“ popi­su­je Triaureau.

            Hawkins pro­hla­šu­je, že on sám si popr­vé doká­zal před­sta­vit, jak asi bude hoto­vý film vypa­dat teh­dy, když viděl svě­tél­ku­jí­cí krá­lí­ky ze Zakázaného lesa. „To byla naše prv­ní ani­mač­ní sek­ven­ce fil­mu a pomoh­la nám ujas­nit si Kellyho poža­dav­ky a ani­mač­ní styl celé­ho fil­mu,“ vzpo­mí­ná. „Byla to skvě­lá prv­ní vol­ba, pro­to­že tahle sek­ven­ce obsa­hu­je spous­tu akce a má rych­lý střih.“

            Zmíněné dva dru­hy živo­či­chů jsou jen jed­ně­mi z mno­ha, kte­ré Mate navr­hl a ze kte­rých se poslé­ze vybí­ra­la fau­na Zakázaného lesa. „Vypracovali jsme obrov­ské spous­ty náčrt­ků nej­růz­něj­ších zví­řat a někte­rá z nich se ve fil­mu nako­nec obje­vu­jí,“ říká Mate. „Moc rádi bychom jich býva­li ve výsled­ném fil­mu před­sta­vi­li ješ­tě více.“

            Co se Zapomenuté ves­ni­ce týče, bylo cílem ani­má­to­rů vytvo­řit šmou­lí domov, kte­rý se bude svým sty­lem odli­šo­vat od Šmoulí ves­ni­ce. „Jedná se o veli­ce netra­dič­ní mís­to, pro­to­že před­sta­va Šmoulů, žijí­cích v korunách stro­mů, je vel­mi neob­vyk­lá, ale naše nové Šmouly k tomu donu­til pud sebezá­cho­vy,“ říká Triaureau. „Jejich celá ves­ni­ce je mas­ko­va­ná a je tvo­ře­na pro­ple­te­ný­mi koruna­mi stro­mů. Je to zábav­ný styl po vzo­ru Robinsona Crusoe, kdy se může­te mezi jed­not­li­vý­mi stro­my pře­sou­vat pomo­cí pro­va­zo­vých žeb­ří­ků a mos­tů. Noví Šmoulové jsou veli­ce spor­tov­ně zalo­že­ní a mršt­ní a doká­za­li se na tako­vé pro­stře­dí adap­to­vat.“

            Při vytvá­ře­ní oby­va­tel Zapomenuté ves­ni­ce se výtvar­ník postav Patrick Mate inspi­ro­val Šmoulinkou. „Chtěl jsem, aby i noví Šmoulové pochá­ze­li ze stej­né­ho svě­ta, niko­liv aby byli zce­la odliš­ní,“ vysvět­lu­je Mate. „Toužil jsem po tom, aby v jejich exis­ten­ci byla jis­tá logi­ka – pokud si před­sta­ví­te nové­ho Šmoulu, prav­dě­po­dob­ně dospě­je­te k témuž výsled­ku, ke kte­ré­mu jsme dospě­li i my.“

            Animátoři veli­ce peč­li­vě dba­li na to, aby měl kaž­dý z nových Šmoulů svou spe­ci­fic­kou pova­hu. „Každý z nich se pohy­bu­je tro­chu jinak a to byla jed­na z věcí, ke kte­rým nás Kelly aktiv­ně vybí­zel. Velmi mu zále­že­lo na tom, abychom si pama­to­va­li, že pohy­by kaž­dé­ho z nových Šmoulů musí odpo­ví­dat jeho pova­ze,“ říká Hawkins.

            Tvůrci fil­mu věno­va­li vel­kou pozor­nost dokon­ce i zvu­kům v Zapomenuté ves­ni­ci. „Toužili jsme po tom, aby půso­bi­la oprav­du pří­rod­ně,“ vysvět­lu­je Asbury. „Chtěli jsme, aby se v ní ozý­va­ly zvu­ky země a lesa – hudeb­ní nástro­je, bub­ny, rohy. Náš úžas­ný hudeb­ní skla­da­tel Chris Lennertz obje­vil – a v někte­rých pří­pa­dech dokon­ce sám vyro­bil – nástro­je, kte­ré zně­ly při­ro­ze­ně, jejichž zvuk při­po­mí­nal úde­ry do kame­ní, zvuk vět­ru ve vět­vích nebo šelest kvě­tin. Ať už měly tako­vé při­ro­ze­né zvu­ky jaký­ko­liv původ, on nám je byl scho­pen nabíd­nout.“

            Když tvůr­ci fil­mu uká­za­li své návrhy a nápa­dy Véronique Culliford, zjis­ti­li, že se vyda­li po správ­né ces­tě. „Véronique nám pro­zra­di­la, že i sám Peyo si dělal nej­růz­něj­ší náčrt­ky a vydal se v nich přes­ně stej­ným smě­rem, jakým jsme se s nimi vyda­li i my,“ pro­hla­šu­je Mate. „Jak se uka­zu­je, pří­běh naše­ho fil­mu je přes­ně tím pří­bě­hem, kte­rý chtěl vyprá­vět i on.“

---