Šmejdi (2013) - 80%

Od začát­ku do kon­ce si film „Šmejdi“ zacho­vá­vá kon­stant­ní, popis­né tem­po, mís­ty pře­ru­šo­va­né výro­ky práv­ní­ků a psy­cho­lo­gů. Pečlivě před­klá­dá důka­zy o nechut­ných prak­ti­kách pro­dej­ců, a ačko­liv se nijak oka­tě nesna­ží divá­kem otřást, dojem z fil­mu je smut­ný a tís­ni­vý. Po jeho zhléd­nu­tí jsem měl roz­po­ru­pl­né poci­ty, osci­lu­jí­cí mezi tou­hou roz­trh­nout pro­dej­ce jak hady a sou­čas­ně někte­ré důchod­ce po šede­sát­ce opě­tov­ně zba­vit zle­ti­los­ti.

Asi se shod­ne­me, že pro­dej­ní akce, jejichž jedi­ným úče­lem je pro­dat kdeja­ký šmejd za kaž­dou cenu, nejsou tím, čeho bychom se chtě­li pra­vi­del­ně s chu­tí účast­nit. Přesto se jich důchod­ci účast­ní, seda­jí pro­dej­cům na lep a nechá­va­jí je sluš­ně vydě­lá­vat, což má spous­tu důvo­dů.

Podobné pro­dej­ní akce se zača­ly pořá­dat hned po revo­lu­ci, čas­to v rodin­ném kru­hu nebo v men­ších restau­ra­cích a řada z nás se jich jako návštěv­ník zúčast­ni­la. Praktiky pro­dej­ců ješ­tě neby­ly tolik agre­sív­ní, sice pro­dá­va­li lehce nad­prů­měr­né a „naleš­tě­né“ zbo­ží za pře­mrš­tě­né ceny, což mi tře­ba bylo pro­ti mys­li, ale řada lidí mož­nos­ti kou­pě vyu­ži­la. Koneckonců, při­znej­te se, komu doma neskon­či­la něja­ká sada nádo­bí, dek, zázrač­ný robot, vysa­vač, mul­ti­le­ve­lo­vá kos­me­ti­ka nebo dopl­něk stra­vy?

Některé fir­my, kte­ré tyto pro­duk­ty pro­dá­va­ly, se postup­ně etablo­va­ly mezi ostat­ní pro­dej­ce a sor­ti­ment zbo­ží v obcho­dech a moder­ních shop­ping mar­ke­tech se roz­ší­řil do té míry, že se jejich nástup­ci a noví „pod­ni­kav­ci“ muse­li zamě­řit na jiný způ­sob pro­de­je. A našli, jak se obec­ně říká, „díru na trhu“.

I tak by se jejich pří­stup dal vidět, kdy­by … Kdyby sou­čas­ná for­ma pro­de­je na „před­vá­dě­cích akcích“ nezna­me­na­la jed­no­znač­ně kla­ma­vou rekla­mu, kdy fir­my téměř výhrad­ně důchod­ce láka­jí na výle­ty, zážit­ky a dár­ky, kte­ré jim pak buď vůbec nepo­skyt­nou, nebo pou­ze pod pod­mín­kou kou­pě pro­duk­tů za neho­ráz­né ceny. Obyčejných, laci­ných šmej­dů, jejichž vlast­nos­ti glo­ri­fi­ku­jí tak, že by se za to sty­děl i „král prs­te­nů“ Horst Fuchs z tele­shop­pin­gu, čímž se dopouš­tě­jí na bez­bran­ných důchod­cích pod­vo­du. Na sta­rých lidech, kte­ré nutí ke kou­pi hla­sem bacha­ře na „posled­ní míli“ a bru­tál­ně nátla­ko­vým sty­lem.

Problém je v tom, že tito pro­dej­ci vůbec nechtě­jí být sluš­ní. Jejich jedi­ným hra­cím mecha­nis­mem se sta­ly pení­ze, kte­ré jsou „až na prv­ním mís­tě“ a dojem, že mohou důchod­cům nadá­vat a vyhro­žo­vat jim, jeli­kož jsou sta­ří. Své počí­ná­ní si doko­na­le uvě­do­mu­jí, jeli­kož na akce záměr­ně nepouš­tě­jí vět­ší počty mlad­ších lidí, kte­ří by jim moh­li zha­tit vymý­vá­ní moz­ků stu­pid­ní­mi žvás­ty. Inteligence totiž roz­hod­ně není jejich deví­zou. Spíš vro­ze­ná výmluv­nost, dopl­ně­ná drzým cho­vá­ním. Připomínají mi „týp­ka“, kte­rý mi na jed­né pore­vo­luč­ní akci nabí­zel sadu nádo­bí a svou ces­tu k rych­lé­mu výděl­ku sta­věl nad mé stu­di­um a sna­hu se postup­ně „vypra­co­vat“. Když jsem mu řekl, že exis­tu­je „něja­ký Bill Gates“, kte­rý „v mém obo­ru“ dosá­hl teh­dy nej­vět­ší­ho úspě­chu, řekl, že si to napí­še, pro­to­že to nevě­děl.

V kině bylo pou­ze něko­lik mla­dých lidí, žád­ní důchod­ci. Film sice roz­če­řil na chví­li hla­di­nu veřej­né­ho míně­ní a pár „důchod­cov­ských“ firem dosta­lo „flastr“ od obchod­ní inspek­ce, ale to „šmejdy“ pří­liš neza­bo­lí. Důchodci se cítí sami. Komunismus sou­čas­nou gene­ra­ci důchod­ců vedl čty­ři­cet let za ruku a nyní vět­ši­nou nechá­pou sou­čas­nou dobu stej­ně, jako tech­nic­ké vymo­že­nos­ti, kte­ré za pře­mrš­tě­né pení­ze naku­pu­jí, aniž by je pak umě­li, či chtě­li pou­ží­vat.

Není jen jejich vinou, či vinou vyku­tá­le­ných, neka­lých obchod­ní­ků, že pod­lé­ha­jí kla­mu a utrá­ce­jí posled­ní pení­ze za zby­teč­nos­ti. Naše spo­leč­nost je v morál­ní a spo­le­čen­ské kri­zi. Přestaly pla­tit dlou­ho­do­bě plat­né part­ner­ské i mezi­ge­ne­rač­ní vzor­ce. O dva roky sta­rý mobil, čty­ři roky sta­rý počí­tač, šest let sta­ré auto a o mno­ho let star­ší seni­o­ry nemá mla­dá a střed­ní gene­ra­ce žád­ný zájem. Měli bychom s tako­vým posto­jem něco udě­lat a nevní­mat lidi jako stro­je. Nepodřizovat morál­ku kon­zu­mu. Ne kvů­li šmej­dům, ale kvů­li nám samot­ným, pro­to­že jinak jed­nou dopad­ne­me mno­hem hůř, než sou­čas­ní důchod­ci.