Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Filmové premiéry > Slonisko a Medvídek Pú

Slonisko a Medvídek Pú

Když jsou oby­va­te­lé Stokorcového lesa jed­no­ho rána pro­bu­ze­ni trou­be­ním, kte­ré nemů­že mít na svě­do­mí nikdo jiný než obá­va­né Slonisko, vydá­va­jí se spo­leč­ně nebez­peč­nou stvů­ru pola­pit. Klokánek je však svý­mi kama­rá­dy pova­žo­ván za pří­liš malé­ho na to, aby mohl na dob­ro­druž­ství vyra­zit s nimi, pro­to se roz­hod­ne pát­rat na vlast­ní pěst – a s mno­hem vět­ším úspě­chem. Když se setká s malým a hra­vým Sloniskem Fufíkem, brzy pocho­pí, že tato zví­řát­ka se ani zda­le­ka nepo­do­ba­jí pří­še­rám ze stra­ši­del­ných poví­da­ček, kte­ré o nich sly­šel, a že se Klokánkových přá­tel bojí při­nejmen­ším stej­ně tak jako oby­va­te­lé Stokorcového lesa „hrůz­ných“ Slonisek. Klokánek a Fufík se rych­le sta­nou dob­rý­mi přá­te­li a spo­leč­ný­mi sila­mi začí­na­jí roz­pty­lo­vat zby­teč­né oba­vy svých kama­rá­dů a rodin.

Slonisko a Medvídek Pú je tře­tím celo­ve­čer­ním fil­mem, kte­rý byl nato­čen na moti­vy popu­lár­ních dět­ských kní­žek z pera spi­so­va­te­le A. A. Milnea. Snímky z pro­duk­ce stu­dia Disney, k nimž kro­mě Sloniska pat­ří také Tygrův pří­běh a Prasátko a jeho vel­ký pří­běh, vyprá­vě­jí krát­ké, dosud nezfil­mo­va­né epi­zo­dy z knih Winnie the Pooh (1926) a The House at Pooh Corner (1928), kte­ré u nás vyšly dohro­ma­dy pod názvem Medvídek Pú.

V nej­no­věj­ším Púově dob­ro­druž­ství stra­ší oby­va­te­le Stokorcového lesa nezná­má pří­še­ra. Medvídkovi Pú, Králíčkovi, Tygrovi, Ijáčkovi a Prasátku se zdá, že je jejich milo­va­ný domov v ohro­že­ní. „Myslí si, že se ty hrůz­né pří­še­ry, kte­ré nikdy nevi­dě­li, sta­hu­jí ze sou­sed­ní Kotliny Slonisek a mají v úmys­lu Stokorcový les ovlád­nout,“ říká scé­náris­ta Evan Spiliotopoulos.

„Zvířátka vede­ná Králíčkem se pro­to do sou­sed­ní­ho lesa vyda­jí, aby zlá Sloniska postra­ši­la a vyhna­la,“ pokra­ču­je scé­náris­ta. „Malý Klokánek chce jít s nimi, avšak ostat­ní zví­řát­ka jej nechtě­jí vzít, pro­to­že je pří­liš malý. Aby doká­zal, co v něm je, roz­hod­ne se vydat na výpra­vu na vlast­ní pěst a tajem­né zví­ře chy­tit.“ Během své­ho puto­vá­ní par­ta zví­řá­tek nako­nec díky Klokánkovi zjis­tí, že obá­va­ný vetře­lec je ve sku­teč­nos­ti doce­la milé mlá­dě Sloniska jmé­nem Fufík.

Tentokrát byli fil­ma­ři posta­ve­ni před neleh­ký úkol – zasa­dit do ani­mo­va­né­ho svě­ta Medvídka Pú a jeho přá­tel, kte­rý se žád­ným zásad­ním způ­so­bem nezmě­nil po celých 75 let, úpl­ně novou posta­vu. „Pokud jsme chtě­li při­jít s novou posta­vou, muse­li jsme si být jis­tí, že bude mezi ostat­ní hrdi­ny A. A. Milnea zapa­dat, a že se jim plně vyrov­ná. Jsem pře­svěd­čen o tom, že s Fufíkem se nám to doko­na­le poda­ři­lo,“ říká Spiliotopoulos. Roztomilý a beze­lstný Fufík, jehož hih­ňá­ní je stej­ně nakaž­li­vé jako jeho hra­vý duch, půso­bí dojmem, jako by jej při­ve­dl k živo­tu sám A. A. Milne.

Maličký Klokánek je nejmlad­ším zví­řát­kem ze Stokorcového lesa. Nenechte se ale jeho veli­kos­tí či níz­kým věkem zmást – je vel­mi čiper­ný, uží­vá si napl­no kaž­dý den a s vel­kou rados­tí obje­vu­je zázra­ky živo­ta. Ve fil­mu Slonisko a Medvídek Pú se sta­ne Klokánek hlav­ní hvězdou díky své­mu nevin­né­mu pohle­du na svět, kte­rý jej nako­nec dove­de k Fufíkovi. Nakonec jsou to prá­vě Klokánek a Fufík, kdo nau­čí dospě­lé něko­lik věcí o živo­tě.

„Pro vět­ši­nu pří­bě­hů o Medvíkovi Pú je cha­rak­te­ris­tic­ké to, že důle­ži­té dějo­vé zvra­ty a urči­té pou­če­ní pochá­zí vět­ši­nou od Králíčka, Tygra nebo něja­ké jiné dospě­lé posta­vy,“ říká reži­sér Frank Nissen. „Měl jsem vel­mi sil­ný pocit, že je to Klokánkův pří­běh a Fufík je jeho nato­lik důle­ži­tou sou­čás­tí, že by měli mít klí­čo­vá téma­ta a myš­len­ky na svě­do­mí prá­vě oni dva.“

Nissenovi při­pa­da­lo pod­stat­né, aby dosta­ly nejmlad­ší posta­vy pří­bě­hu nej­vět­ší pro­stor. „Klokánek zpo­zo­ru­je sto­pu Sloniska a na roz­díl od ostat­ních, kte­ří se jen doha­du­jí a navzá­jem stra­ší divo­ký­mi his­tor­ka­mi, se začne poroz­hlí­žet oko­lo a uva­žo­vat, co by to moh­lo být. Sám pře­vez­me ini­ci­a­ti­vu, obě­tu­je se a udě­lá něco, co by nor­mál­ně neu­dě­lal,“ říká reži­sér. „Proto si mys­lím, že bylo důle­ži­té dát v pří­bě­hu nedo­spě­lým hrdi­nům tak důle­ži­tou roli.“

„Tento film má pře­de­vším dět­ské pub­li­kum – a děti chtě­jí vidět v domi­nant­ních rolích také děti. Klokánek a Fufík jsou v tom­to fil­mu jejich prů­vod­ci. Děti se zto­tož­ňu­jí pře­váž­ně s mlad­ší­mi posta­va­mi,“ dopl­ňu­je jej scé­náris­ta Evan Spiliotopoulos.

Veterán fil­mo­vé ani­ma­ce Don MacKinnon, kte­rý se pohy­bu­je v bran­ži už přes 35 let, zastal roli vedou­cí­ho ani­má­to­ra. „Tyto posta­vič­ky jsou všem zná­mé, pro­to jsme na nich nemu­se­li nic nové­ho vymýš­let. Měli jsme šab­lo­nu. Stačilo, abychom zůsta­li věr­ni před­lo­ze,“ vysvět­lu­je MacKinnon.

„Animace posta­vi­ček ze Stokorcového lesa je vel­mi jem­ná a měk­ká. Není nijak šíle­ná a divo­ká, ale nao­pak veli­ce něž­ná,“ pokra­ču­je ani­má­tor. „Stejně jako vy máme i my před­sta­vu o tom, co by mohl udě­lat Tygr a co by nikdy neu­dě­la­lo Prasátko. A toho se musí­me držet.“

Tentokrát ani­má­to­ry čekal nesnad­ný úkol – vytvo­řit dosud nepro­bá­da­ný kout Stokorcového lesa, kte­rý obý­va­jí Sloniska. „Bylo nut­né vytvo­řit mís­to, kte­ré by mělo svou vlast­ní atmo­sfé­ru,“ říká Nissen. „Chtěli jsme, aby se Kotlina Slonisek od zbyt­ku Stokorcového lesa hod­ně liši­la. Stokorcový les kaž­dý dob­ře zná a cítí se v něm pří­jem­ně. Kotlina Slonisek měla před­sta­vo­vat mís­to, kde se zví­řát­ka nikdy neo­cit­la a tro­chu se jej bojí. Musela být také pro­střed­kem k navo­ze­ní dra­ma­tic­ké­ho napě­tí, kte­ré pro­vá­zí scé­ny, v nichž Klokánek pře­ko­ná­vá strach a před­sud­ky a vydá­vá se do Kotliny Slonisek hle­dat tajem­né­ho tvo­ra, kte­ré­ho dosud zná pou­ze ze stra­ši­del­ných poví­da­ček.“

„Místo, kte­ré jsme vytvo­ři­li, neby­lo nijak prvo­plá­no­vě stra­ši­del­né – byl to tro­chu jiný les,“ pokra­ču­je MacKinnon. „Byl mno­hem star­ší a méně pří­vě­ti­vý než Stokorcový les, což nám dáva­lo mož­nost si ve scé­nách zají­ma­vě pohrát se svět­lem, nakres­lit vel­ké stro­my, kte­ré toho už hod­ně zaži­ly, a obda­řit pro­stře­dí spous­tou dal­ších výraz­ných ele­men­tů.“

Jak se ale Fufík a Klokánek stá­va­jí vět­ší­mi a vět­ší­mi přá­te­li, začí­ná se pro­stře­dí pro­svět­lo­vat. „Trochu stra­ši­del­ný les se začí­ná pro­mě­ňo­vat v doce­la pří­jem­né mís­to – jakmi­le Klokánek začne Fufíka pozná­vat, les oko­lo něj se mění spo­lu s jeho nála­dou,“ říká hlav­ní výtvar­ník Tony Pulham. „Je to jen nepa­tr­ná změ­na. Trochu se změ­ní pale­ta a bar­vy, ale je to pořád to samé mís­to.“

Nikdo ze Stokorcového lesa nikdy před­tím Slonisko nevi­děl a nikdo ani nijak zvlášť netou­žil se s ním setkat. „V kni­hách jsou Sloniska pou­ze výplo­dem fan­ta­zie Prasátka a Medvídka Pú. Nikdy se nesta­ne, že by se oprav­du pro­chá­ze­la oko­lo mís­ta, kde žijí zví­řát­ka – je to pou­ze smyš­le­ný stra­šák, kte­rý posta­vič­kám nahá­ní hrů­zu v jejich před­sta­vách,“ říká Jim Cummings, kte­rý v původ­ní ver­zi namlu­vil Púa a Tygra.

Filmaři vychá­ze­li z před­po­kla­du, že Slonisko by měl být tvor, kte­rý je „téměř slon, ale zase ne tak doce­la“. „Před mno­ha lety bylo ve svě­tě Medvídka Pú Slonisko syno­ny­mem pro noč­ní můru. Trochu jsme tuto před­sta­vu změ­ni­li. Naše Slonisko je sku­teč­ná dýcha­jí­cí a roz­to­mi­lá posta­vič­ka, kte­rá vze­šla z Frankova pera,“ říká pro­du­cent­ka Jessica Koplos-Miller.

Při sle­do­vá­ní toho­to fil­mu je jas­né, díky čemu se Medvídek Pú a jeho přá­te­lé těší i po toli­ka letech neu­tu­cha­jí­cí pozor­nos­ti a zůstá­va­jí v srd­cích dět­ských i dospě­lých divá­ků a čte­ná­řů. „I přes­to, že mají své sla­bé strán­ky a občas rea­li­zu­jí při­bl­bé nápa­dy, drží tyto posta­vič­ky za všech okol­nos­tí spo­lu,“ říká reži­sér Nissen. „Opravdu jim na ostat­ních zále­ží a jsou veli­ce dob­rý­mi přá­te­li. Myslím, že pří­běhy s tako­vým posel­stvím mají rádi všich­ni lidé.“

V tom­to fil­mu pro nás však Pú, Klokánek, Tygr, Ijáček, Králíček, Prasátko a Fufík mají ješ­tě jed­no pona­u­če­ní: „Jakmile při­jde­me do kon­tak­tu s někým, koho jsme do té doby nemě­li mož­nost poznat, a zjis­tí­me, jaký ve sku­teč­nos­ti je, všech­no do sebe najed­nou zapad­ne a jaké­ko­liv oba­vy jsou rázem pryč,“ říká Brenda Blethyn, kte­rá nada­bo­va­la posta­vu mámy Slonisek. „Všichni lidé jsou si veli­ce podob­ní.“

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 2,58521 s | počet dotazů: 229 | paměť: 53130 KB. | 28.11.2021 - 06:02:59