Mnichov: Na prahu války – Britové nepoužívají zrcadlo

Film není učeb­ni­cí děje­pi­su. To bych rád při­po­me­nul, než se pus­tí­me do recen­ze sním­ku, kte­rý reflek­tu­je jeden z nej­ví­ce trau­ma­tic­kých oka­mži­ků našich novo­do­bých dějin. Mnichov: Na pra­hu vál­ky navíc nepo­pi­su­je čis­tě dějin­né udá­los­ti, ale vychá­zí z kniž­ní před­lo­hy Roberta Harrise. Ten v pří­bě­hu pro­lí­ná his­to­ric­ká fak­ta s fik­cí, čímž se pro­sla­vil už ve výbor­né Otčině. I ta se kdy­si dočka­la fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní od HBO a dopadlo to vel­mi dob­ře. Jak si tedy s Harrisovou dal­ší lát­kou pora­dil Netflix?

ZTRACENI V MNICHOVĚ
Samotná záplet­ka se točí kolem taj­né­ho doku­men­tu, kte­rý chce němec­ká opo­zi­ce pře­dat Britům během Mnichovské kon­fe­ren­ce a doká­zat tím, že Hitlerovi se nedá věřit. Prý se nehod­lá spo­ko­jit se Sudety, chce vést doby­vač­nou vál­ku a dran­co­vat Evropu. Ideálními pro­střed­ní­ky pro ris­kant­ní výmě­nu se zda­jí být Hugh Legat a Paul von Hartman – dáv­ní spo­lu­žá­ci z Oxfordu.

Filmfanatic vidí zásad­ní pro­blém už v samot­ném pří­bě­hu. Knižní před­lo­hu jsem četl, a i když řeme­sl­ně byla napsa­ná skvě­le, děj mě nedo­ká­zal strh­nout. Spisovatel se bohu­žel držel až pří­liš při zemi, a tak ani fil­ma­ři nema­jí kde brát. Vše půso­bí pří­liš civil­ně, úřed­nic­ky. Podobný pří­běh se v kuli­sách poli­tic­ké­ho vyjed­ná­vá­ní klid­ně mohl ode­hrát.

ZPÁTKY DO MINULOSTI
Předválečná atmo­sfé­ra, kos­týmy i odér doby jsou ve fil­mu zachy­ce­ny doko­na­le. Na dru­hou stra­nu, celý děj se ode­hrá­vá více­mé­ně v kan­ce­lá­řích, tak­že skvě­lou prá­ci odved­li pře­de­vším kosty­mé­ři. Exteriérů je pomá­lu, ale i ty hra­jí doko­na­lým rytmem před­vá­leč­né­ho Německa.

Další pove­de­nou strán­kou fil­mu je cas­ting. Postava brit­ské­ho minis­ter­ské­ho před­se­dy Nevilla Chamberlaina (Jeremy Irons) je od his­to­ric­ké figu­ry takřka k nero­ze­zná­ní. Na dostřel svým před­lo­hám jsou také nacis­tič­tí pohla­vá­ři, což se bohu­žel nedá napsat o tom nej­dů­le­ži­těj­ším. Hitler zkrát­ka vypa­dá jako kari­ka­tu­ra z dru­ho­řa­dé­ho komik­su. Filmaři ho nepre­zen­tu­jí v roli obá­va­né­ho dik­tá­to­ra, kte­rý je prak­tic­ky na vrcho­lu sil, ale coby paro­dic­kou posta­vič­ku. Proč? Na tom nám dá odpo­věď posled­ních 10 minut fil­mu.

MORÁLNÍ DILEMATA
Nejednou zazní, že jed­nat v Mnichově o Sudetech bez účas­ti Čechů (ano, ve fil­mu se mlu­ví o Češích, niko­li o Čechoslovácích) je nemo­rál­ní. O to víc pak šoku­je závěr! Kolem Chamberlaina se obdiv­ně sro­cu­jí posta­vy, kte­ré v prů­bě­hu fil­mu opa­ko­va­ně poní­žil nebo zkla­mal a plá­ca­jí ho po zádech, jak skvě­lým stra­té­gem je. Že Hitlera mis­tr­ně vlá­kal do pas­ti, kte­rá ho zdis­kre­di­tu­je před celým svě­tem, jakmi­le poru­ší doda­tek ke smlou­vě, jež sám pode­psal. Má to však tři význam­né chy­by.

První dvě by Filmfanatic doká­zal pře­jít. Chamberlain ve sku­teč­nos­ti Hitlerovi věřil, že Sudety budou posled­ním němec­kým náro­kem. Ale jak víme, film není učeb­ni­cí děje­pi­su. Proto bych se doká­zal smí­řit i s posled­ním dovět­kem fil­mu. V roce 1938 sice Británie neby­la při­pra­ve­na na vál­ku, ale to samé pla­tí o Německu. Ani Hitler si v době kolem Mnichova nemohl dovo­lit tak expan­ziv­ní taže­ní, jaké před­ve­dl o něko­lik let poz­dě­ji.

Nepřekonatelný pro­blém mám s tře­tí chy­bou. Manipulovat dik­tá­to­ra do “pas­ti”, jejíž sklapnu­tí mu nijak neuško­dí, ale zni­čí živo­ty mili­o­nům lidí? Neobhajitelné! Skoro to vypa­dá, že film si na posled­ní chví­li vza­la do pará­dy něja­ká vlas­te­nec­ká kli­ka, kte­rá nehod­la­la dopus­tit byť jen náznak selhá­ní v jed­ná­ních před­vá­leč­né Británie. Je to ško­da. Mohli jsme se dočkat zají­ma­vé his­to­ric­ké úva­hy, kte­rá je bohu­žel aktu­ál­ní dnes a nej­spí­še vždy bude. Totiž, jest­li mají vel­mo­ci prá­vo obě­to­vat men­ší země v dlou­ho­do­bém geo­po­li­tic­kém plá­nu.

Filmařsky je tedy Mnichov: Na pra­hu vál­ky slab­ším (skoro)špionážním dra­ma­tem s výbor­ný­mi dobo­vý­mi kuli­sa­mi. Morálně jde o dal­ší důkaz toho, že někte­ré náro­dy si v sou­čas­nos­ti nedo­ká­ží nasta­vit zrca­dlo. Pamatujte pro­to, že his­to­rie se ne vždy musí opa­ko­vat, ale vel­mi čas­to se rýmu­je. Připomeňte si mni­chov­ské rytmy a poslou­chej­te, jest­li se nero­ze­z­ní až na sou­čas­nou Ukrajinu…

---