Robert Sedláček, režisér

Robert Sedláček, reži­sér
Ohodnoťte člá­nek

Nar. 1973, absol­vent FAMU, od roku 2013 rov­něž půso­bí na katedře režie hra­né tvor­by. Režisér desí­tek hodi­no­vých i celo­ve­čer­ních doku­men­tár­ních fil­mů se soci­ál­ní a his­to­ric­kou tema­ti­kou v pro­duk­ci ČT, kte­ré natá­čí od roku 1997.

Od roku 2005 reži­sér hra­ných fil­mů v kopro­duk­ci s ČT (Pravidla lži (2006), Největší z Čechů (2010), Rodina je základ stá­tu (2011) a pří­mo ve vlast­ní pro­duk­ci ČT (Muži v říji (2009), Sráči (2011), Ženy, kte­ré nená­vi­dí muže (2012). Spoluautor a reži­sér hra­né­ho cyk­lu České sto­le­tí (ČT – 2013, 14), Bohéma (ČT - 2017) a spo­lu­au­tor a spo­lu­re­ži­sér dra­ma­tic­ké­ho seri­á­lu Život a doba soud­ce A.K. 1 + 2 (2014), reži­sér fil­mu Dědictví aneb Kurva se neří­ká (2014).

Jak slo­ži­tá byla spo­leč­ná ces­ta Evy Kantůrkové a vás ke koneč­né ver­zi scé­ná­ře a čeho se týka­ly nej­čas­těj­ší dis­ku­se mezi vámi?

Mezi sce­náris­tou a reži­sé­rem bude vždyc­ky něja­ké napě­tí, pro­to­že jsou to samo­stat­ně uva­žu­jí­cí sys­témy. Jeden uva­žu­je v obra­zech, dru­hý v tex­tech, kte­ré jsou jis­tě taky obra­zy, ale jiné­ho dru­hu. Režie je spíš, abych řekl, kon­ste­la­ce, zatím­co scé­nář je teze. Takže jsou to dva růz­né sys­témy ved­le sebe – v našem pří­pa­dě i gene­rač­ní. Vždyť bych mohl být paní Kantůrkové synem, ne-li vnu­kem. A nemí­ním to nijak uráž­li­vě, nao­pak to říkám s jis­tým úža­sem, pro­to­že moje zku­še­nost je tako­vá, že gene­ra­ce s odliš­nou his­to­ric­kou zku­še­nos­tí pro sebe pří­liš mno­ho tole­ran­ce nema­jí. Eva Kantůrková je někdo, kdo se té doby dotkl, kdo ji žil, tře­ba­že ani Palach není její gene­ra­ce. Já jsem se naro­dil tři a půl roku po Palachově činu. Už tyto výcho­zí kon­stan­ty zna­me­na­jí, že pokud bych jako reži­sér měl před auto­rem, kte­rý to zažil, viděl a pro­mys­lel v šir­ších sou­vis­los­tech než já, sedět jako žáček a napl­ňo­val jenom něja­ké teze – to by neod­po­ví­da­lo mně, nejsem ten typ reži­sé­ra. Takže úpl­ně hlad­ký let to nebyl. Ale já neznám auto­ra, kte­rý by byl úpl­ně zto­tož­něn s vizu­a­li­za­cí svých tezí. Snad jedi­ně ti špat­ní.

A v čem hlav­ně se vaše pohle­dy stře­tá­va­ly?

Jak pojmout to mlá­dí. My jsme se tře­ba vůbec nedo­ha­do­va­li o struk­tu­ře, ani o tom, kdo Palach je a co zna­me­ná jeho čin. V tomhle pano­va­lo souzně­ní. Narazilo to na sebe ve chví­li, kdy jsme něja­kým způ­so­bem hle­da­li spo­leč­ný popis spon­tán­ní­ho pro­je­vu mlá­dí. Tam na sebe nara­zi­ly gene­ra­ce, zku­še­nos­ti, pro­stře­dí, ze kte­ré­ho kdo pochá­zí. Tam prá­vě bylo jis­kře­ní. I záse­ky z obou stran. Já jsem se musel brz­dit v jis­té spon­ta­ne­i­tě toho mlá­dí, pro­to­že paní Kantůrková nechtě­la z dva­ce­ti­le­tých ide­a­lis­tů mít – když to pře­že­nu – nar­cis­mem a kon­zu­mem posed­lé poslu­cha­če komerč­ní­ho rádia, smy­sl­nos­tí posed­lé živo­či­chy a já zase nechtěl, řeče­no s nad­sáz­kou, aby to byly figur­ky jak z výroč­ní zprá­vy Skauta nebo pro­pa­gač­ní­ho mate­ri­á­lu Světového kon­gre­su křes­ťan­ské mlá­de­že. Naštěstí se uká­za­lo, že Palach byl i v reá­lu tak uni­ka­vá posta­va, že jsme klič­ko­va­li v kresbě jeho cha­rak­te­ru za ním, než abychom si „hrá­li“ s ním. Film je spo­leč­né dílo a auten­tic­ký Palach, svě­dec­tví o něm, sto­py po něm a „kra­ji­na po něm“ s výsled­ným ruko­pi­sem význam­ně zahý­ba­ly. Vstoupil do psa­ní i reží­ro­vá­ní a zkří­žil vypra­věč­ské plá­ny mně i autor­ce. Já bych bez toho její­ho tex­tu a impul­su neměl mož­nost ani o tom takhle do hloub­ky pře­mýš­let. A ona by zase nemě­la tak divo­ký­ho reži­sé­ra. Kupodivu jsme ale tře­ba vůbec neby­li ve spo­ru v popi­su vzta­hu mámy a syna. To bylo zají­ma­vý.

S adap­ta­cí his­to­ric­kých látek máte zku­še­nos­ti tře­ba díky tele­viz­ním seri­á­lům Bohéma nebo České sto­le­tí. Ty ale nema­jí pří­mé pamět­ní­ky. Byl v tomhle smě­ru Jan Palach ode­hrá­va­jí­cí se v nedáv­né minu­los­ti odliš­ný?  Přece jen vám v tomhle pří­pa­dě mohou pamět­ní­ci „kou­kat na prs­ty“.

Pro reži­sé­ra to roz­díl není, pro auto­ra asi jo, jako reži­sér jde­te po dra­ma­tic­kých situ­a­cích, kte­ré vám nabíd­ne autor, po obra­zech, neza­bý­vá­te se tím, jest­li reál­ný předob­raz posta­vy měl tako­vý nebo jiný tón hla­su, jest­li kdy­si pro­šla dveř­mi vzty­če­ně, nebo se ohnu­la… Mě zají­ma­jí mode­lo­vé situ­a­ce, přes ty něco pocho­pí­te, ty se neu­stá­le opa­ku­jí, ať je sto­le­tí jaké­ko­liv, mění se jen tvá­ře a jmé­na, kte­ré pro­šly těmi­to zatěž­ká­va­cí­mi zkouš­ka­mi. Takže insce­nu­ju a sou­stře­dím se na nalé­ha­vost toho oka­mži­ku, kte­rý je mi pře­destřen. Pak, když začnou cho­dit pří­buz­ní a stě­žu­jí si, sedím v tichu a pře­mýš­lím. Je to pros­tě blbý, když máte pří­buz­né­ho, kte­rý je veřej­nou lát­kou. Nepatří ani nám, ani vám. Když je to pozi­tiv­ní odstín posta­vy, tro­chu jako by čer­pá­te z jeho slá­vy. Když je to nao­pak nega­tiv­ní posta­va, nechce­te, aby bylo cáká­no na vaše jmé­no a dává­no to pří­liš do sou­vis­los­tí. Tímhle se ale reži­sér nemů­že zabý­vat, to ho dostih­ne, až film vyje­de ven. Tvůrce zají­má, jest­li udě­lal dob­rý dra­ma, nebo ne. Já nejsem his­to­ric­ký feti­šis­ta ani bada­tel, jsem reži­sér. Hlídají mě his­to­ri­ci – to je mimo­cho­dem moje nej­ob­lí­be­něj­ší vypra­věč­ská pro­fe­se – jen­že s his­to­ri­ky je to jako s práv­ní­ky. Jedna his­to­ric­ká lis­ti­na, k ní dva his­to­ri­ci a hned máte tři inter­pre­ta­ce.

 

Co bylo pro vás zásad­ní při hle­dá­ní herec­ké­ho před­sta­vi­te­le titul­ní­ho hrdi­ny? Jakými cesta­mi se ubí­ra­lo vaše uva­žo­vá­ní a čím vás pře­svěd­čil Viktor Zavadil?

Postupoval jsem tak, jako vždyc­ky. Věděl jsem, že nechci niko­ho zná­mé­ho, kdo je spo­jo­ván s urči­tou tvá­ří. Herci vět­ši­nou celou pro­fes­ní kari­é­ru pra­cu­jí na tom, aby jejich tvář byla zapa­ma­to­va­tel­ná a sta­la se urči­tou znač­kou. Jenže u někte­rých rolí je to špat­ně. Speciálně u fil­mů, na diva­dle jis­tě tolik ne. Takže tohle byl základ.  Aby nebyl vymá­cha­nej v žád­ný komer­ci, aby jeho hlas nezna­li z rádia, aby jeho tvář neby­la proprá­na.  Tak jako Palach. Že se zje­ví díky tomu činu a tepr­ve pak se všich­ni zpět­ně pta­jí  - kdo to byl? Tak já jsem hle­dal her­ce, kte­rý pře­mýš­lí, je křeh­kej a záro­veň v něčem pev­nej, tvr­dej až kru­tej. Však jsem Viktora nejdřív vyzkou­šel tím, že jsem ho obsa­dil do malé role bes­ti­ál­ní­ho vra­ha v seri­á­lu Život a doba soud­ce A. K. Hraje hlav­ní­ho strůj­ce toho pří­šer­ný­ho zlo­či­nu, kdy tři mla­dí­ci vyho­di­li dív­ku z okna, a když zjis­ti­li, že to pře­ži­la, vytáh­li ji zpát­ky do bytu, půl hodi­ny ji muči­li, škr­ti­li a uko­pá­va­li k smr­ti.  No a tam mi uká­zal, že je umí. Minimalisticky a pře­ce pudo­vě, jak to mám rád. Žádná slin­ta­jí­cí vraž­dí­cí bes­tie, kte­rá cení zuby jak Nicholson, když hra­je vlkodla­ka, ale pane­lá­ko­vý ubo­hý vrah přes­ně čes­ké­ho stři­hu. Mrazivý výkon. Viktor pak zhu­bl deset kilo, cho­dil tré­no­vat, odho­dil ze sebe vra­ha a poma­lu se stá­val Palachem.  To je vel­ký výkon. Nejen inte­lek­tu­ál­ní, ale i to, jak se během tří měsí­ců zce­la fyzic­ky pro­mě­nil. Jsem od her­ců za ty roky vzhle­dem ke své nároč­nos­ti zvyk­lý na mno­hé úsi­lí a pro­mě­ny, ale tohle sle­do­vat zblíz­ka bylo i pro mě nové a něčím šíle­né.

 

V sou­vis­los­ti s tou tvr­dos­tí, jak o ní mlu­ví­me, zmiň­me scé­nu, kde Palach chlad­no­krev­ně topí štěňa­ta…

To je scé­na, kte­rou popi­su­je Honza mámě v dopi­se do láz­ní v září 68. Takový je ven­kov­ský život, jak ho znám i já. Eva Kantůrková sou­hla­si­la, ať tam tu scé­nu dám, když jsem ji při stu­diu Palachovy kore­spon­den­ce v archí­vu obje­vil, pro­to­že svěd­čí o tom, jak byl taky Jan přís­ně věc­nej v živo­tě. Kdyby tako­vý nebyl, neu­dě­lá ten bolest­nej čin sám na sobě.

Výjimkou byla ovšem zná­má hereč­ka Zuzana Bydžovská, kte­rou jste obsa­dil do role Palachovy mat­ky…

Dlouho jsem pře­mýš­lel, kdo by ji mohl hrát. Zuzana tím, jak je jiná, než vět­ši­na here­ček, co znám, si o tu roli vlast­ně řek­la nepří­mo tak­to. Ona to neví, ale já jsem kolem ní dlou­ho krou­žil, pro­to­že jsem ji chtěl pra­cov­ně potkat, jen jsem nevě­děl, co by z věcí, kte­ré dělám, sed­lo. A naráz Palachova máma. Mám pocit, že popr­vé tu bude hrát babič­ku, to ji mož­ná tro­chu vydě­si­lo a mož­ná i zasko­či­lo, pro­to­že ona si ty role bere oprav­du za své. A pak při­šla fáze, kdy jsem chtěl zkou­šet, mlu­vit o tom a tak, jen­že Zuzana má taky svůj slo­ži­tý svět a já se do něj v jed­nu chví­li nějak nevešel. Tak jsem šel za pro­du­cen­ty s návrhem na změ­nu obsa­ze­ní a vzpo­mí­nám si, jak se na mě Schwarcz a Maxa roz­pa­či­tě díva­li a oba řek­li jen – Nedělej to, dej na svůj původ­ní instinkt… A měli prav­du. Já jsem nechtěl žád­nou „národ­ní vdo­vu“. Jsem aler­gic­ký na ušlech­ti­lé tvá­ře vdov, matek hrdi­nů. Ono to tak vět­ši­nou ani není. Hrdina je hrdi­na pro­to, že je tro­chu nevy­po­či­ta­tel­nej, uni­ka­vej, nesklad­nej a to odně­kud musí gene­tic­ky mít. A to bude tím, že v těch hla­vách bude i něco jiné­ho, než ty ušlech­ti­lé babič­ky z adap­ta­cí Boženy Němcové. Zuzana Bydžovská je vyni­ka­jí­cí hereč­ka, ale všech­no jiné, než socha národ­ní vdo­vy. Dobrý to bylo v tom, že ona má pořád ty mok­rý oči. A já jí říkal: Zuzano, my je mít mok­rý nebu­de­me! Protože ona celý ten film neví, co se sta­ne. My hra­je­me celou dobu o rados­ti! Radost! Ona má radost, že se kluk dostal na ško­lu, že ces­tu­je po svě­tě, že má radost ze živo­ta…  V tom je ten pří­běh sil­nej. Skoro do posled­ní chví­le je to plný rados­ti, pod kte­rou ale nabý­vá na síle tem­ný proud, o němž nikdo neví…

Čím si vysvět­lu­je­te, že po roce 98 nevzni­kl vel­ký živo­to­pis­ný pro­jekt o Janu Palachovi, nepočítáme-li Hořící keř, kte­rý byl ovšem hlav­ně o jeho mat­ce a její advo­kát­ce a o tom, co chtěl sys­tém udě­lat s pala­cho­vým činem…

Protože je to ten­ký led. Jak neu­dě­lat iko­nu z člo­vě­ka. Já sám bych si to téma nikdy nevy­bral.  Za to vdě­čím Evě Kantůrkové. Protože bych asi řešil to, co všich­ni: Kde máš pří­běh? Všichni vědí, jak to skon­čí. Jenže to u Ježíše a Husa taky, a pře­ce o nich vzni­ka­jí dal­ší a dal­ší pří­běhy. Tam jde o tu ces­tu. Zdánlivě to pro film ani zají­ma­vé není, když za tu krát­kou dobu své­ho dva­ce­ti­le­té­ho živo­ta nesta­čil ani nic zlé­ho „napáchat“, vyvá­let se v pra­chu. Díky Evě Kantůrkové jsem to dal. Mám tu zku­še­nost, že jak někte­rým věcem musí­te utéct, aby vás nezni­či­ly, jiné si vás muse­jí najít, aby vám v něčem pomoh­ly, posu­nu­ly dál. A mě ten Palach posu­nul v pře­mýš­le­ní jak tvůr­čím, tak obra­zo­vém. A to je při­tom vel­mi jed­no­du­še toče­ný. Ale je to dři­na točit jed­no­du­še, neo­ká­za­le… Ano, setká­ní s Palachem bylo psy­chic­ky nároč­né.  Ještě jsem se ho nezba­vil, pořád mě stra­ší v hlavě…posunuje.

Čím bylo tohle natá­če­ní pro vás jako reži­sé­ra nej­ná­roč­něj­ší. Třeba ty vel­ké kom­parz­ní scé­ny s dobo­vou vojen­skou tech­ni­kou a auto­par­kem?

Ne, ne, tyhle „his­to­ric­ké kar­ne­va­ly“, jak já říkám ple­chy, to je ruti­na. Musíte na to samo­zřej­mě vyna­lo­žit urči­té úsi­lí, je to jako řídit armá­du. Máte ale na to spous­tu pomoc­ní­ků, pro­fí­ků, kte­ří vědí, co mají dělat, umě­jí komu­ni­ko­vat. Já řek­nu, co chci, a oni mi vysvět­lí, co z toho je mož­né, a já pře­bu­du­ju plá­ny. To je řemes­lo, když víte, jak ho udě­lat a neztra­tí­te hla­vu, pokud se vám něco neve­de.  Nejtěžší ale je neztra­tit po těch tři čtvr­tě roku kon­ti­nu­i­tu. Udržet ji v hla­vě, pro­to­že se točí na přeskáč­ku.  V pří­pa­dě, jako je tenhle, kdy se nejed­ná o žán­ro­vý film, ale sub­til­ní psy­cho­lo­gii, je nároč­né udr­žet věro­hod­nost postup­né pro­mě­ny posta­vy. Protože on o své pro­mě­ně s nikým nemlu­ví, žije den za dnem a oko­lo něj nikdo nic neza­zna­me­ná. Já si to všech­no pro­mí­tám v hla­vě, aby to nava­zo­va­lo atmo­sfé­rou. Dlouho jsem si nepři­pouš­těl, jak je prá­vě tohle vyčer­pá­va­jí­cí, jakou obrov­skou daň si to od nás vybí­rá. Z toho mají reži­sé­ři nespa­vos­ti a ty sta­vy, že se o nich říká, že jsou bláz­ni. To totiž dělá v hla­vě i duši obrov­skej nepo­řá­dek. Je to věč­ná hys­te­rie a já to nesná­ším. Je to roz­tříš­tě­ná exis­ten­ce. Na tom Palachovi jsem si zvlášť uvě­do­mil, jak je to vnitř­ně náročnej pro­jekt. Kdyby se to toči­lo ve třech míst­nos­tech s pěti her­ci, dob­rá. Ale tady jsem tři čtvr­tě roku hlí­dal uvě­ři­tel­nost intim­ní­ho, křeh­ké­ho pří­bě­hu a oko­lo mě pobí­ha­ly stov­ky lidí, co insce­no­va­ly kolek­tiv­ní eufo­rie, rvač­ky, demon­stra­ce, prů­vo­dy, jez­di­ly tan­ky, his­to­ric­ký auta, vlaky…to všech­no na přeskáč­ku, na pade­sá­ti loka­cích, žád­ná chro­no­lo­gie, léto, zima…a teď si tu jem­nou lin­ku, kte­rá je ta hlav­ní, udrž­te… to se nedá dělat pořád. Za prvé vyho­ří­te a za dru­hé se zblázní­te.

 

Pomohla vám udě­lat si o něm obrá­zek osob­ní svě­dec­tví?

Samozřejmě jsem se potkal s jeho bra­t­rem a také s hlav­ní­mi kama­rá­dy – Žižkou a Bystřičanem. Oba ve fil­mu vystu­pu­jí pod svý­mi jmé­ny. A víte, co bylo na těch pamět­ní­cích zají­ma­vé? Že si ho ani jeden nepři­vlast­ňo­val. Dělal jsem por­tréty spous­ty zná­mých lidí, ať už jako doku­men­ta­ris­ta, nebo hra­né posta­vy, a čas­té ten­den­ce vzpo­mí­ná­ní pamět­ní­ků na něko­ho, kdo už není, je si ho při­vlast­ňo­vat.  Ale tady jsem potkal lidi (a to je pro Palacha straš­ně vypo­ví­da­jí­cí, jaký­mi lid­mi se obklo­po­val), kte­ří si ho nepři­vlast­ňo­va­li. Když o něm mlu­vi­li, tak se usmí­va­li, vzpo­mí­na­li na své mlá­dí, a Palach se tam tak mezi nimi pro­plé­tal. Přemýšleli z té vzdá­le­nos­ti pade­sá­ti let o něčem, čím si už nejsou přes­ně jis­tí, jak to doo­prav­dy bylo. Což je sym­pa­tic­ké. Čili Palach byl pro mě důle­ži­tý kra­ji­nou kolem něho, lid­mi, kte­ré měl kolem sebe, kte­rý­mi byl obklo­pen a kte­rým důvě­řo­val. Vůbec Jana Palacha nepa­te­ti­zo­va­li. Hluboce na mě zapů­so­bi­lo i setká­ní s jeho bra­t­rem. Opatrně jsme vzpo­mí­na­li, tam to pořád bolí, to jen tak neo­de­z­ní. Blízcí po jeho činu zůsta­li pozna­me­ná­ni. Kdo by nezů­stal.  Nenávratně zasá­hl a poni­čil sta­bi­li­tu všech blíz­kých kolem něho. Ten čin byl sta­teč­ný vůči moci, ale byl vel­mi tvr­dý vůči blíz­kým. To jsem chtěl do fil­mu taky jem­ně dostat.


Části seriálu: Jan Palach

Tiskové materiály

Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *