Petra Špalková (rozhovor)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Když jste si pře­čet­la scé­nář Petry Soukupové, měla jste nutká­ní něco na své posta­vě měnit? Dostala jste k tomu od reži­sé­ra pro­stor?

Já jsem ješ­tě před scé­ná­řem čet­la celou kni­hu Zmizet, u kte­ré jsem pla­ka­la, při­šla mi sil­ná a lid­ská záro­veň. A pak jsem pře­mýš­le­la, jak si scé­nář pora­dí s tím Petřiným sty­lem psa­ní… pro­to­že ona je skvě­lá v tom, jak jed­nu situ­a­ci nahlíd­ne­te z vnitř­ní­ho svě­ta kaž­dé z postav. Bylo mi jas­ný, že ten scé­nář bude jiný než ta povíd­ka, při­způ­so­be­ný fil­mo­vé­mu jazy­ku. Líbil se mi dost a ješ­tě navíc jsme měli čte­nou zkouš­ku nejen s Jakubem Šmídem, ale i s autor­kou a dra­ma­tur­gem, ved­li jsme nad scé­ná­řem ote­vře­ný roz­ho­vor, moh­li se ptát i měnit, když jsme se shod­li, že je tam mož­né vylep­še­ní situ­a­ce, dia­lo­gu. Já jsem kupří­kla­du měla pře­de­psá­no víc fyzic­kých úto­ků smě­rem k své­mu syno­vi a pro­si­la jsem, ať se to redu­ku­je, ať půso­bím ve výsled­ku jako zou­fa­lá, ale ne zlá nebo agre­siv­ní.

S jaký­mi poci­ty jste při­stu­po­va­la ke své posta­vě mat­ky? Vyčítala jste jí tře­ba, že při všech svých sta­ros­tech a boles­tech nemá víc empa­tie pro bolíst­ky svých dětí – mož­ná z pohle­du dospě­lé­ho nicot­ných, ale vidě­no jejich oči­ma vel­kých?

Vlastně se dá lehce zjed­no­du­še­ně říct, že k posta­vě při­stu­pu­ji buď empa­tic­ky, nebo iro­nic­ky. A tady té iro­nie bylo dost málo, nevy­čí­ta­la jsem jí vůbec nic, pova­žu­ji ji za sta­teč­né­ho člo­vě­ka, sevře­né­ho okol­nost­mi do kolobě­hu všed­ních dní, bez vět­ší nadě­je na změ­nu a sta­bi­li­tu její­ho živo­ta. A navíc se s ní setká­vá­me ve chví­li, kdy ta dlou­ho­do­bá lež, kte­rá původ­ně měla chrá­nit ji a pře­de­vším její děti, se pro­ti ní obrá­tí a vše v prud­kém sle­du selhá­vá na tako­vém množ­ství úrov­ní, že je s podi­vem, že doká­že kaž­dé ráno vstát a pokra­čo­vat. V tako­vém váleč­ném sta­vu živo­ta zřej­mě ten, kdo má nej­vět­ší míru zod­po­věd­nos­ti a něja­kým způ­so­bem musí fun­go­vat, sta­rat se, řešit spo­ry dětí, sná­šet tlak od mat­ky, kte­rá čas­to vyčí­tá jen pohle­dem či pou­hou pří­tom­nos­tí, nemá vnitř­ní pro­stor pro ten druh empa­tie, kte­rou by to dítě v danou chví­li potře­bo­va­lo.

Vaše hrdin­ka je napo­vrch drs­ná žen­ská, co nedá­vá své city pří­liš naje­vo, i když své děti oprav­do­vě milu­je. Není něco špat­ně, když nedo­ká­že­me dosta­teč­ně jas­ně sdě­lit svým nej­bliž­ším své poci­ty?

Vzhledem k tomu, že film nabí­zí jedi­neč­nou mož­nost nahlíd­nout i na její vztah s vlast­ní mat­kou (a jis­tě není náho­da, že o jejím otci nepad­ne ani zmín­ka), může­me jak­si tušit, přes­to­že to není něja­kým vel­kým téma­tem toho fil­mu, že ona sama měla stu­de­ný odchov ane­bo se sobě vel­mi odci­zi­ly, cho­va­jí se k sobě odta­ži­tě, neza­smě­jí se, je tam cítit vel­ké napě­tí. A mys­lím, že se to jed­no­du­še šíří těmi rodi­či pak dál na děti, je vel­mi nesnad­né změ­nit vzo­rec cho­vá­ní, kte­rý si člo­věk nese ze své rodi­ny, když jak­si není při­pra­ven na to, že život je i svo­bo­da a radost.

Mám vel­ké štěs­tí, že mě mé povo­lá­ní učí sdě­lo­vat a se sdě­lo­vat, což si pak při­táh­nu i do živo­ta. Má se mlu­vit. Je mi dob­ře, tohle mi vadí, ne, toto mě vždy vystre­su­je…. Každý pocit je prav­da (té chví­le, toho jedin­ce), jak­si sobec­ká prav­da (refe­ru­ji o tom, jak to mám Já) - ale pokud fun­gu­je­te s lid­mi dlou­ho­do­bě, je zřej­mě nut­né popřát slu­chu těm­to poci­tům, nála­dám, sta­ros­tem, vnitř­ním nala­dě­ním, a nau­čit se znát dru­hé­ho a být ohle­du­pl­ný k jeho zalo­že­ní a potře­bám. Prostě si pro­mlu­vit.

Jak se vám coby zku­še­né pro­fe­si­o­nál­ní hereč­ce pra­cu­je před kame­rou s dět­ský­mi či tee­nage­rov­ský­mi neher­ci? Jací „kole­go­vé“ byli Jindřich a Julií?

Měla jsem to štěs­tí, že jsem zača­la hrát jako vel­mi malé dítě, tak­že já se na ně nedí­vám jako na neher­ce. Je mi jas­né, že asi chy­bí něja­ká pro­fes­ní zku­še­nost, ale to je pře­ci na tom to občer­stvu­jí­cí. Stojí před vámi kom­plet­ní bytost a na mně (jako na té vět­ší, star­ší, zku­še­něj­ší) je to, abych je pod­po­ři­la, neza­blo­ko­va­la, pora­di­la, když cítím, že vím, co teď pro­spě­je, navíc hra­jí mé děti, tak­že ve chví­li, kdy se potká­me, je pod­stat­něj­ší, aby měly důvě­ru, že to dáme. S Jindrou Skokanem navíc bylo nej­vtip­něj­ší, že kdy­ko­liv jsem byla “zlá” (řev, fac­ka), tak on dostal během ost­ré záchvat smí­chu… asi jsem mu při­pa­da­la ve svém hně­vu sran­dov­ní. Pak jsem se roze­smá­la i já a bylo po tragé­dii z pane­lá­ku. A Julie mi při­pa­da­la odváž­ná, zají­ma­vá, komu­ni­ka­tiv­ní, chyt­rá. Hezky mi s nimi bylo.

Naopak Marta Vančurová, kte­rá ztvár­ňu­je posta­vu vaší mat­ky, je už herec­kou legen­dou. Setkaly jste se někdy dřív před kame­rou? Jak se vám spo­lu toči­lo?

My jsme se setka­ly pra­cov­ně popr­vé, ale zná­me se dlou­ho. Kromě toho, že nás tiše spo­ji­la posta­va Ondiny (v pod­sta­tě Malé moř­ské víly), kte­rou jsme obě jak­si slav­ně hrá­ly, pojí nás voda i jiným způ­so­bem. Ale to je tajem­ství a už hybaj do kina!

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře