Melissa


Proč jsem nesnědl svého taťku - INTERVIEW s Mélissou Theuriau, která ztvárnila LUCY

Jaký je pod­le vás nej­vět­ší roz­díl mezi kni­hou Roye Lewise a Jamelovou adap­ta­cí?

Zdá se mi, že Jamel tro­chu trans­for­mo­val Roy Lewisovu pesi­mis­tic­kou vizi. To, co chtěl vyjá­d­řit jeho vlast­ním způ­so­bem skr­ze smích je, že z toho vše­cho cha­o­su vychá­zí nadě­je, že zavr­že­ní může při­nést zví­da­vost a tou­hu. Každý může najít své mís­to v živo­tě. A to je posel­ství, kte­ré dává smy­sl.

Ve fran­couz­šti­ně se název pře­klá­dá jako: „Proč jsem nesně­dl své­ho tať­ku,“ úpl­ně nao­pak opro­ti Lewisově kni­ze „Jak jsem sně­dl své­ho tať­ku“. Je to posel­ství samo o sobě?

Miluju ten název. Vyjadřuje odmít­nu­tí pros­tě při­jmout všech­no, posluš­ně jako ovce. „Já nesním své­ho otce.“ To vyja­dřu­je vůli jít pro­ti zave­de­né­mu pořád­ku, vůli se posta­vit, najít jinou ces­tu jak jít vpřed, jak být šťast­něj­ší, svo­bod­něj­ší a respek­to­vat více toho dru­hé­ho.

Proč jste sou­hla­si­la hrát roli Lucy, jež je pro Edwarda obje­vem (zje­ve­ním), kte­rý v oka­mži­ku, co ji spat­ří, obje­ví lás­ku, což je jen tak mimo­cho­dem krás­ná pocta vaše­mu man­žel­ství?

Každopádně bylo co točit. Tenhle pro­jekt se vkra­dl do naší domác­nos­ti už před lety. Měli jsme kvů­li němu hod­ně výměn názo­rů. Znala jsem Lucy oprav­du dob­ře z Jamelových nácvi­ků role Edwarda. Ale ani já ani on jsme nepřed­po­klá­da­li, že bych moh­la roli hrát. Pak začal cas­ting na roli Lucy a já jsem byla zvě­da­vá, kdo ji bude hrát. A tepr­ve po tom, co jí nemoh­li nalézt, jsem se vyno­ři­la já. Jednou, když jsme zkou­še­li, před­vá­dě­li naše simi­an­ské role, Jamel zko­pr­něl a řekl „Ty seš Lucy!“ Zasmáli jsme se tomu, ale potom jsem se to koneč­ně odvá­ži­la vyzkou­šet. Byla jsem stá­le „zaká­za­nou zónou“, byla jsem ješ­tě těhot­ná, ale to neva­di­lo - Lucy byla skvě­lá role. Šla jsem na kon­kurz s tím, že to ale­spoň zku­sím.

Měla tou­ha hrát původ v pří­pra­vě na ten­to film, nebo to bylo ješ­tě před tím?

Přání hrát, zvláš­tě v diva­dle, bylo mou tou­hou už když jsem stu­do­va­la žur­na­lis­ti­ku v Echirolles. Měli jsme fan­tas­tic­ké­ho uči­te­le jmé­nem André Targe, dra­ma­tur­ga a fil­ma­ře, a já jsem milo­va­la jeho semi­ná­ře. Byla jsem jed­nou z méně pozor­ných stu­den­tů, kte­ré si pra­vi­del­ně vybí­ral. Jednou, abych si ho zís­ka­la, jsem inter­pre­to­va­la text před celou tří­dou. Uměl mě povzbu­dit a dodat sebe­dů­vě­ru. Tlačil mě, abych se dala na herec­tví. Ta chví­le, to mi bylo 22 let, mě nikdy nepře­sta­la pro­ná­sle­do­vat. Touha zůsta­la a nyní se zase vrá­ti­la zpět.

Díky tech­ni­ce sní­má­ní pohy­bu to nejste pří­mo vy, koho vidí­me na plát­ně. Přispělo to také k vaše­mu roz­hod­nu­tí?

Pomohlo mi to k roz­hod­nu­tí, ano. A úpl­ně to odstra­ni­lo moje zábra­ny. Neměla jsem kolem sebe žád­né ruši­vé ele­men­ty, nebyl důvod se pro­hlí­žet a začít pochy­bo­vat. Všichni jsme měli na sobě svůj lyc­ro­vý oblek a byli jsme na tom stej­ně. Jediná věc, kte­rá se počí­ta­la, byla ener­gie a zapá­le­ní a také Jamelův smy­sl pro detail. Byl scho­pen nás nechat opa­ko­vat jed­nu scé­nu stá­le doko­la, tře­ba do dvou do rána, tak dlou­ho, dokud tam byl jedi­ný pohyb nebo jeden výraz, kte­rý neko­re­spon­do­val s jeho před­sta­va­mi. Každá část naše­ho těla se muse­la hýbat jako opi­ce – dokon­ce i sebe­men­ší výjim­ka byla vidi­tel­ná.

Jaké bylo ome­ze­ní herec­kých výko­nů díky sní­má­ní pohy­bu?

Začali jsme na jaře, když bylo oprav­du krás­né poča­sí, ale muse­li jsme celé dny trá­vit zavře­ní v obrov­ské hale. Bylo vedro, ale my jsme byli zaba­le­ní v oble­cích. Každé ráno trva­lo čty­ři­cet minut, než jsme nasta­vi­li bate­rie sní­ma­čů po celém těle na všech oble­cích a tvá­řích. Nejmenší pohyb před začát­kem scé­ny a všech­ny zapnu­té kame­ry zača­ly hlá­sit chy­bu, tak­že prá­ce tři­ce­ti lidí byla v pod­sta­tě k niče­mu. Jednou z nevý­hod tech­no­lo­gie je, že se nesmí­te vůbec dotknout vaše­ho part­ne­ra, pro­to­že kaž­dý kon­takt zna­me­nal prů­švih. Dost kom­pli­ko­va­né, když hra­je­te napří­klad zápas nebo dokon­ce milost­né scé­ny. Musíte ude­řit toho dru­hé­ho, aniž bys­te se ho jen let­mo dotkl. Musíte se chou­lit něko­mu v náru­čí, ale nesmí­te se ho sku­teč­ně dotý­kat. Pamatuju si, že mi Jamel na kon­ci natá­če­ní řekl, „Po tomhle můžeš hrát coko­liv.“

On ale také říká, že tech­no­lo­gie her­ce osvo­bo­zu­je. Měla jste taky ten pocit?

Nemám mož­nost srov­ná­ní s jiný­mi dru­hy natá­če­ní. Co jsem oce­ni­la, byla dél­ka zábě­rů. Když natá­čí­te deset až pat­náct minut bez stři­hu, při­pa­dá mi to, že máte dost času zapo­me­nout na sebe. Po pat­nác­ti minu­tách vzte­ku nebo pro­ná­sle­do­vá­ní zahra­ných na 120% jsem už neby­la Mélissa. Stala jsem se Lucy.

Připravovala jste se na roli nějak fyzic­ky?

Těsně před začát­kem natá­če­ní jsem poro­di­la, tak­že jsem se muse­la dostat do for­my vel­mi rych­le. Hodně jsem běha­la a posi­lo­va­la v tělo­cvič­ně. Trénovala jsem dva­krát týd­ně jako všich­ni s Cyrilem Casmezem opi­čí pohy­by, způ­sob chůze nebo pohy­by ramen a hla­vy, kte­ré jsou od našich vel­mi odliš­né. Natáčení bylo oprav­do­vým fyzic­kým cvi­če­ním. Klečením nebo během na všech čtyřech tako­vou dlou­hou dobu jsme všich­ni ve vět­ší nebo men­ší míře trpě­li. Ale to dob­ro­druž­ství, ta kolek­tiv­ní ener­gie, všech­no to dob­ro, kte­ré jsme spo­lu sdí­le­li, to nám vyna­hra­di­lo všech­nu tu bolest.

Které momen­ty pro vás byly nej­těž­ší?

Když jsem vidě­la Jamela pochy­bo­vat v prů­bě­hu psa­ní nebo pří­pra­vy. A pak jsem měla pár momen­tů, kdy jsem pochy­bo­va­la sama o sobě. Neudělali chy­bu, když si mě vybra­li? Zvládnu to? Budu schop­ná hrát intim­ní scé­ny před celým štá­bem? Naštěstí jsme zača­li natá­če­ní s těmi nej­těž­ší­mi scé­na­mi s Edwardem a strach mě rych­le pře­šel.

Je to váš hlas s tím atrak­tiv­ním bra­zil­ským akcen­tem, kte­rý ve fil­mu sly­ší­me?

Jamel mi ve sku­teč­nos­ti roli ztí­žil tím, že po mě chtěl ješ­tě pří­zvuk, kte­rý není pří­mo iden­ti­fi­ko­va­tel­ný, něco mezi rumun­šti­nou a bra­zil­šti­nou (por­tu­gal­šti­nou). Museli jsme dodr­žet to, že Lucy je odkud­si z dale­ka, že ztra­ti­la celou svou rodi­nu, a že jsou urči­té věci, kte­rým nero­zu­mí.

Jako zasvě­ce­ný člo­věk a jako hereč­ka, jak bys­te defi­no­va­la posel­ství, kte­ré chtěl Jamel vyjá­d­řit?

Že nee­xis­tu­je na jed­né stra­ně jenom dob­ro a na dru­hé zlo. Nikdo z nás se nena­ro­dí s geny kri­mi­nál­ní­ka, násil­nic­kou pova­hou nebo zlos­tí. To potom zís­ká­me. A nej­víc asi to, že Jamel chtěl skr­ze Edwarda sdě­lit svě­tu, že je lep­ší zís­kat sílu z odmít­nu­tí. A pak je tu ješ­tě tou­ha sdí­let, sjed­no­tit se, být spo­lu. Možná je to čás­teč­ně uto­pie, kte­rá čas­to nevy­chá­zí z reál­né­ho živo­ta, ale může nám uká­zat směr. To je to, co chtěl pře­dat dětem, tee­nage­rům, kaž­dé­mu, kdo se při­jde na film podí­vat.

Co jste si z této zku­še­nos­ti odnes­la? Jaké jsou vaše nej­hez­čí vzpo­mín­ky?

Kromě pros­tě kon­ce toh­to dlou­hé­ho pro­jek­tu, asi setká­ní se s lid­mi s mno­ha roz­díl­ný­mi život­ní­mi cesta­mi – kaska­dé­ry, taneč­ní­ky, tech­ni­ky, her­ci. V tom je Jamelova nej­vět­ší síla, spo­jit lidi a vště­po­vat jim tu ener­gii a v pod­sta­tě jakousi nadě­ji a sebe­vě­do­mí. Měl své tem­né chvil­ky, ale nikdy jsem ho nevi­dě­la pesi­mis­tic­ké­ho. On je vtě­le­ný pozi­ti­vis­ta.

Dal vám film chuť v herec­tví pokra­čo­vat?

Tohle natá­če­ní mě doce­la vyčer­pa­lo. Měla jsem vel­ké štěs­tí chy­tit pří­le­ži­tost za pače­sy a zažít něco mož­ná jedi­neč­né­ho. Uvidíme, jest­li se někdy v budouc­nu naskyt­ne pří­le­ži­tost. Každopádně tohle byla pro mě neu­vě­ři­tel­ná zku­še­nost.

Proč jsem nesnědl svého taťku - INTERVIEW s Mélissou Theuriau, která ztvárnila LUCY
Ohodnoťte článek


Části seriálu: Proč jsem nesnědl svého taťku

Tiskové materiály

Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *