Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Rozhovor se Sophie Lellouche (scénáristka a režisérka)

Rozhovor se Sophie Lellouche (scénáristka a režisérka)

Pariz

Odkud se vza­la Vaše tou­ha točit fil­my?

To je tou­ha, kte­rá se se mnou táh­ne již od dět­ství. Vždy jsem ráda tvo­ři­la pří­běhy a mám ráda, když oslo­ví i mě. Moje záli­ba ve fik­ci pra­me­ní zřej­mě z kom­pli­ko­va­né­ho vzta­hu s rea­li­tou. Touha točit fil­my je jakým­si úni­kem před rea­li­tou a všed­nos­tí naše­ho kaž­do­den­ní­ho živo­ta. Přestože se moje vášeň pro film pro­je­vi­la tak brzy, vydr­že­la mi až dodnes, kdy mohu fil­my točit. V roce 1999 jsem nato­či­la svůj prv­ní krát­ký sní­mek, avšak ke své­mu celo­ve­čer­ní­mu debu­tu jsem se dosta­la až o více než deset let poz­dě­ji. Neměla jsem dosta­tek sebe­dů­vě­ry, a tak jsem zača­la až poz­dě­ji. Je to také téma­tem fil­mu. Byla jsem tolik ohro­me­na mými vzo­ry, že mi při­pa­da­lo nemož­né vyprá­vět pří­běh, kte­rý by byl hoden toho­to pod­ni­ká­ní. Cesta se však uvol­ni­la, když jsem si před­sta­vi­la hlav­ní posta­vu, kte­rá pod­lé­há svým vzo­rům stej­ně jako já.

Vaše hrdin­ka nalé­zá ve fik­ci odpo­vě­di, kte­rých se jí nedo­stá­vá v běž­ném živo­tě. Svou filo­zo­fii čer­pá ze svě­ta Woodyho Allena…

Já osob­ně mám moc ráda svět Woodyho Allena. Je plný humo­ru, poezie a magie. V mém fil­mu si Alice poví­dá s foto­gra­fií Woodyho Allena, kte­rá jí odpo­ví­dá. Kde je hra­ni­ce mezi snem a sku­teč­nos­tí? Líbí se mi pře­ná­šet kouz­la do rea­li­ty. Ale já nejsem Alice a její drá­ha není mojí bio­gra­fií. I když jsem ten­to pří­běh vytvo­ři­la, ona má svůj vlast­ní život, kte­rý mi nepat­ří. Může se to zdát div­né, ale všich­ni auto­ři to vědí: posta­vy mají svo­je sou­vis­los­ti, svůj život a vy jste jen svěd­kem jejich osu­dů, kte­ré jdou kolem vás.

Odkud jste zís­ka­la impuls k tomu začít?

Bylo to spo­je­ní mezi stra­chem z ubí­ha­jí­cí­ho času, kte­rý mě popo­há­něl kupře­du, a obje­ve­ním všech cest, kte­ré mohou vést lidi k nato­če­ní fil­mu. Zjistila jsem, že těch smě­rů je sku­teč­ně hod­ně, což mě zba­vi­lo zábran. Hodně jsem čet­la a čas­to navště­vo­va­la fil­mo­vý archiv. Uvědomila jsem si, že fil­mo­vé námě­ty jsou sku­teč­ně roz­ma­ni­té a mno­ho fil­ma­řů zača­lo svo­ji kari­é­ru ve star­ším věku. Maurice Pialat, Gerard Oury byli pro mne těmi pozi­tiv­ní­mi pří­kla­dy. Také jsem se hod­ně nau­či­la od Clauda Lelouche, kte­rý byl prv­ní, se kte­rým jsem spo­lu­pra­co­va­la. Potřebovala jsem čas a zku­še­nos­ti, než jsem dozrá­la a našla svou rov­no­váhu mezi tím, co „vím“ a co „mohu“. Fráze Woodyho Allena, kte­rá se také odrá­že­la v jeho fil­mech, mne vel­mi oslo­vi­la: „Talent je štěs­tí. To, co se v živo­tě cení, je odva­ha.“

Jak jste posta­vi­la svůj pří­běh?

I když není kome­die jed­no­du­chý žánr, prá­vě ten ke mně nej­ví­ce pro­mlou­vá. V kome­dii umož­ňu­je roman­ce umís­tit ved­le sebe sny a humor. Mezi vel­ký­mi tvůr­ci, kte­ré obdi­vu­ji, exis­tu­je urči­tá spo­ji­tost, ať už se jed­ná o Lubitsche, Wildera, Capra, ale také Rappeneaua, Lelouche nebo Ouryho. Ti všich­ni doká­za­li vylí­čit hlu­bo­ké lid­ské vzta­hy pomo­cí kome­die. To mi je vel­mi blíz­ké. Komedie je vždy na pome­zí dra­ma­tu, je to otáz­ka dáv­ko­vá­ní. Stále se pohy­bu­je­me na hra­ně. Postava Alice je tro­chu schi­zofren­ní, zce­la aso­ci­ál­ní. Ona je jak­si uvěz­ně­na v tom­to svě­tě, pozi­tiv­ní hrdin­ka pro­ti své vůli, kte­rá je na stra­ně živo­ta.

I když je to pří­běh o dvo­ji­ci, je to jako­by vztah tří lidí…

Skutečně, ten­to pří­běh se točí kolem tří postav: Alice, Victora a pla­ká­tu Woodyho Allena. Alice má s tím­to pla­ká­tem sku­teč­ný vztah. On je jejím rád­cem, ale pře­de­vším je to odraz jí samot­né. Ona se vždy ptá pla­ká­tu na jeho názor, ale je to ona, kdo si vybí­rá odpo­vě­di. Ona nena­jde odpo­vě­di ved­le něho, ale tvá­ří k němu, nevá­há for­mu­lo­vat otáz­ky, kte­ré ji posou­va­jí dále v živo­tě, a on ji nechá je sesta­vit. Victor je ten, kdo ji při­ve­de do rea­li­ty.

Proč jste si vybra­la Woodyho Allena?

Jeho svět je neu­vě­ři­tel­ně boha­tý. Alice u něj obje­vu­je celist­vost, kte­rou dává svým posta­vám. A z osob­ní­ho hle­dis­ka – to máme s Alicí spo­leč­né – mne Woody Allen ovliv­nil. Hana a její sest­ry je prv­ní film, kte­rý jsem od něj obje­vi­la. Když jsem odchá­ze­la z kina, byla jsem si vědo­ma toho, jaký vliv měl na mě ten­to film. Po tom­to fil­mu jsem vše vidě­la jinak. Woody Allen se stal jed­ním z mých oblí­be­ných tvůr­ců a také byl jedi­ný, kdo se ved­le scé­náris­ty, reži­sé­ra a her­ce mohl stát posta­vou v mém pří­bě­hu. Jeho dílo je tak zhuš­tě­né, že jsem z něj moh­la čer­pat potřeb­nou filo­zo­fii pro Alici. Při psa­ní scé­ná­ře jsem hod­ně čer­pa­la z jeho ducha, z jeho replik. Hovoří o všem, co je život, lás­ka, smrt nebo víra v Boha, pře­chá­zí z jed­no­ho fil­mu do dru­hé­ho, pokaž­dé s jiným úhlem pohle­du. Každý z jeho fil­mů odha­lí o tro­chu více z jeho lid­skosti.

Ten pla­kát sym­bo­li­zu­je Aliciny otáz­ky, kte­ré si kla­de tvá­ří k živo­tu. Pokaždé u Woodyho Allena nachá­zí odpo­vě­di, kte­ré nejsou až tak prav­di­vé nebo nezvrat­né. On nechá­vá na ni, aby se svo­bod­ně roz­hod­la.

A do této atmo­sfé­ry, kdy Alice vní­má vněj­ší svět jen okra­jo­vě, vstou­pí Victor…

To neče­ka­la. Victor při­chá­zí se svý­mi alar­my, svým šílen­stvím, ote­vře­nos­tí, svo­jí pří­zem­ní pova­hou pří­mo spo­je­nou s ohrom­nou šle­chet­nos­tí. Líbí se mi, že je scho­pen vel­ko­ry­sos­ti, i když to sám popí­rá, pro­to­že násle­du­je Alici ve všech jejích roz­ma­rech a blá­ho­vos­tech, aniž by ji sou­dil. Victor je vyspě­lej­ší, zku­še­něj­ší a nako­nec i moud­řej­ší než Alice. Nicméně, svo­bod­ný duch této mla­dé ženy ho, kte­rý je pesi­mis­tou a fata­lis­tou, dojme. Ona ho fas­ci­nu­je, pro­to­že urči­tým způ­so­bem se jí daří tam, kde on uvíz­nul. Aby unik­la před svou rodi­nou a záro­veň tak spá­li­la za sebou mos­ty, pomá­há si vět­ší vzdá­le­nos­tí. Ona ho pou­ču­je, že „můžeš pat­řit k celé sku­pi­ně a být její čás­tí.“ Alice je záro­veň nor­mál­ní a auten­tic­ká a díky této auten­tič­nos­ti je prá­vě ori­gi­nál­ní. On jí pomá­há s návra­tem do rea­li­ty a ona mu ten­to pře­chod k auten­tič­nos­ti umož­ní.

Jak jste si pro film vybí­ra­la her­ce?

Spíše si vybí­rám osob­nos­ti než fil­mo­vé hvězdy, i když jsou Alice a Patrick vel­mi zná­mí. Před něko­li­ka lety jsem napsa­la Alici, že bych s ní ráda spo­lu­pra­co­va­la. Líbí se mi, jaká je a jak se doká­že uvol­nit. Její záři­vá krá­sa vná­ší do toho­to fil­mo­vé­ho páru urči­tý lesk. Je to základ­ní prvek pro její veřej­né vystu­po­vá­ní. Alice je skvě­lá hereč­ka a její ener­gie přes­ně odpo­ví­dá tomu, co jsem ve fil­mu potře­bo­va­la. Ona je schop­ná vra­cet smeč bez ztrá­ty své­ho osob­ní­ho kouz­la. To je vel­mi vzác­né. Také jsem si uvě­do­mi­la, že Patrick a Alice jsou oba muzi­kan­ti. Alice má v sobě ryt­mus, tem­po hud­by a celé této kome­die. Chtěla jsem její ner­vo­zi­tu, dyna­mi­ku, smy­sl pro kome­dii, humor – to vše spo­je­né s její krá­sou a sku­teč­nou osob­nos­tí.

Při výbě­ru před­sta­vi­te­le Victora jsem se zamýš­le­la nad tím, jaké­ho člo­vě­ka by si ve fil­mu před­sta­vo­va­li tak divá­ci. Vždy jsem byla fanyn­kou her­ce Patricka, jeho šar­mu, jeho humo­ru a jeho talen­tu. Nedokáži si před­sta­vit ženu, kte­rá by mu odo­la­la, a lep­ší osob­nost, kte­rá doká­že při­nést ženě tolik krás­ných pro­blé­mů. Patrick a Alice tvo­ří pár, kte­rý mě při­mě­je snít, a to je přes­ně to, co je pro mne důle­ži­té.

Kromě nich se setká­vá­me ješ­tě s dal­ší­mi páry, jsou tu Alicini rodi­če, se svo­jí sestrou tvo­ří Alice také urči­tý pár…

V této nanej­výš úzkost­né rodi­ně, kte­rou tvo­ří otec, mat­ka a sest­ra, všich­ni říka­jí, že mají o ní oba­vy a, z lás­ky k ní, jsou při­pra­ve­ni na všech­no. Pro ně je důle­ži­té pře­de­vším bez­pe­čí a bla­ho jejich dětí, i když jejich oba­vy nepři­chá­zí ve vhod­ný čas…

Alicini rodi­če jsou vel­mi důle­ži­tí. Hrají je Michel Aumont a Marie-Christine Adam. Michel při­ná­ší urči­tou lid­skost – na jed­nu stra­nu zkla­ma­ný otec, se špet­kou bláz­nov­ství. Když tak skvě­lý herec při­jme roli v mém prv­ním fil­mu, je to nád­he­ra. Jeho posta­va je vel­mi důle­ži­tá, on zapří­či­nil Alicino setká­ní s Victorem. On je patri­ar­cha, jak u sto­lu, tak i v živo­tě. Kromě sku­teč­nos­ti, že by rád pro­vdal svou dce­ru a uči­nil ji šťast­nou, vidí, že Victor je „ten pra­vý“. Naproti tomu Marie-Christine před­sta­vu­je mat­ku postr­ko­va­nou živo­tem, pochyb­nost­mi, kte­rá odha­lu­je své hra­ni­ce, když se sna­ží dělat to nej­lep­ší.

U posta­vy sest­ry Hélène jsem byla šťast­ná, že jsem moh­la spo­lu­pra­co­vat s Marine Delterne. Již del­ší dobu ji sle­du­ji a posled­ní dobou neby­la pří­liš vidět. Stýskalo se mi po ní. Ona má také v sobě nesku­teč­nou ener­gii. Ona vyza­řu­je urči­tou hlu­bo­kou žen­skost. Stejně tak ve fil­mu, její postoj, její vla­sy, ji oblé­ká­ní bylo jed­no­du­ché a snad­né. Vztah mezi Hélène a Alicí je pro mne sku­teč­ně dojem­ný. Porozuměly si i mimo kame­ry a to pova­žu­ji za krás­né.

Měla jste strach, když jste vznes­la svůj smě­lý poža­da­vek na to, aby se Vašem fil­mu hrál vel­ký Woody Allen…

Woody Allen je v mém fil­mu, ale já ho neří­dím! Od začát­ku jsem si říka­la, že by bylo skvě­lé tam mít „sku­teč­né­ho“ Woodyho Allena. Šla jsem za ním, abych mu před­sta­vi­la svůj pro­jekt. Jeho pří­tom­nost ve fil­mu je nesku­teč­ná. Otevřou se dve­ře a on tam sto­jí! Nastoupí do limu­zí­ny a pak se vrá­tí. Je to kouz­lo. Doufala jsem, že když jsme hovo­ři­li o magii v toli­ka jeho fil­mech, a on je dokon­ce býva­lý kou­zel­ník, bude prav­dě­po­dob­né, že mou nabíd­ku při­jme, ale oprav­du jsem tomu chtě­la věřit. Mít ve své prv­ním fil­mu Alici, Patricka, Woodyho Allena a dal­ší, to byla pří­le­ži­tost, kte­rá se nena­skyt­ne kaž­dý den! Kdykoliv ten film vidím, jsem ohro­me­na jejich pří­tom­nos­tí!

Vaše režie se samo­zřej­mě také pode­pi­su­je na kouz­lu této kome­die. Jak jste ji nasta­vi­la?

První z nich byla tou­ha zachy­tit něco málo z atmo­sfé­ry Paříže, ne pomo­cí pohled­nic, ale pro­střed­nic­tvím míst a archi­tek­tur, kte­ré jí dodá­va­jí kouz­lo a činí z Paříže jed­no z nej­ob­di­vu­hod­něj­ších měst svě­ta. Přála jsem si mít ten klid a poezii, pro­to­že zami­lo­va­ní – jako jsou Alice a Victor – žijí ve svém vlast­ním svě­tě. Proto jsem voli­la čas­to dlou­hé zábě­ry, někdy i neko­neč­né, pro­to­že obraz, zce­la paříž­ský, je ote­vře­ný lás­ce. Nechtěla jsem, aby to bylo uza­vře­né, pro­to­že Victor nabí­zí svo­bo­du, mož­nost tisí­ců živo­tů, mezi kte­rý­mi si může­te vybrat. Zatímco dru­hý nápad­ník, Vincent, sto­jí čas­to v poza­dí zábě­ru, v těs­ném pro­sto­ru, jak se ji sna­ží uzavřít.

Hodně jsme pra­co­va­li na pla­ce. Dokonce zábě­ry, kte­ré by moh­ly být fix­ní, obsa­hu­jí­cí dyna­mi­ku, aby tak indu­ko­va­ly urči­té zámě­ry. Chtěla jsem mít kame­ru, kte­rá by sta­vě­la divá­ka do pozi­ce bez­pro­střed­ní­ho svěd­ka udá­los­tí. Snažila jsem se ty posta­vy umís­tit do urči­té­ho obra­zu. Pro Alicinu lékár­nu jsme, napří­klad, navští­vi­li tři­cet míst. S dře­vě­ným oblo­že­ním a baň­ka­mi je auten­tic­ká, i když jsme při­da­li něja­ké bon­bo­ny a DVD! Chtěla jsem ten pra­vý „obchod na rohu“, obchod typic­ký pro život v této čtvr­ti, kde mají pro­dá­va­jí­cí sku­teč­ný vztah se svý­mi kli­en­ty.

Pamatujete si na natá­če­ní prv­ní scé­ny?

Podle plá­nu jsme zača­li scé­na­mi s Woody Allenem před Plazou. Kupodivu jsem vůbec neby­la ner­vóz­ní, přes­to­že to byl prv­ní natá­če­cí den s Alicí Taglioni, Patrickem Bruelem a samot­ným Woody Allenem. Ti všich­ni jsou pro­fe­si­o­ná­lo­vé, ale také oby­čej­ní lidé. Měli jsme hodi­nu na nato­če­ní všech scén s Woody Allenem. Díky mému kame­ra­ma­no­vi, Laurentu Machuelovi, a naše­mu týmu vše pro­běh­lo hlad­ce. Woody Allen měl v sobě nesku­teč­nou poko­ru a sdí­lel s námi naši radost z natá­če­ní.

Natočila jste svůj prv­ní celo­ve­čer­ní film. Z čeho máte nej­vět­ší radost?

Práce s her­ci, s celým štá­bem, vidět kaž­dý den pří­běh, kdy jsem si před­sta­vo­va­la, jak jdu vstříc živo­tu – to byla ohrom­ná radost. Ale ten nej­za­jí­ma­věj­ší den byl s Woody Allenem. 2. dub­na 2011 jsem inten­ziv­ně pro­ži­la kaž­dou vte­ři­nu. Počasí bylo nád­her­né. Když jsem se pro­bu­di­la dru­hý den, prše­lo. Vše to vypa­da­lo jako sen.

Jsem nad­še­ná z toho, co před­ved­li her­ci, obje­vi­la jsem stří­br­né plát­no, ke kte­ré­mu nále­žím. Oni jsou tak lid­ští, vel­ko­ry­sí a las­ka­ví, jaké jsem chtě­la své posta­vy mít. Alice a Patrick také nemu­se­li cho­dit dale­ko, aby při­šli na to, jak sdě­lit tyto poci­ty, kte­ré mají zako­ře­ně­ny hlu­bo­ko v sobě. Herci byli plně oddá­ni svým posta­vám a vnes­li do nich vlast­ní tóny.

Co fil­mem při­ná­ší­te divá­kům?

Chci jim nabíd­nout leh­ký pří­běh, kte­rý však hovo­ří o váž­ných věcech, aty­pic­ká setká­ní, kte­rá však mají vliv na spous­tu lidí. Doufám, že lidé opus­tí film s tou­hou zami­lo­vat se a že budou nahlí­žet na dru­hé bez před­sud­ků. Všichni jsme jed­nou byli Alicí a Victorem. Miluji kino, pro­to­že mi uka­zu­je věci, kte­ré jsem dosud nevi­dě­la, a dává mi tou­hu žít.

Části seriálu:  Pariz


Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,51129 s | počet dotazů: 221 | paměť: 54526 KB. | 23.04.2021 - 01:29:33
X