Rozhovor s Ondřejem Trojanem

Jak jste se dostal jako pro­du­cent a reži­sér hra­ných fil­mů k pro­du­ko­vá­ní celo­ve­čer­ní­ho ani­mo­va­né­ho fil­mu?

Někdy v roce 2009 bez ohlá­še­ní zakle­pa­la na dve­ře naší kan­ce­lá­ře dosti pito­resk­ní par­tič­ka: spi­so­va­tel Pavel Šrut, maji­tel nakla­da­tel­ství Paseka Ladislav Horáček a výtvar­ni­ce, ilu­strá­tor­ka a reži­sér­ka ani­mo­va­ných fil­mů Galina Miklínová. Měli plné ruce kní­žek, pexes, plyšá­ků a jiných podi­vu­hod­nos­tí. Pozval jsem je dál a oni mi vyje­vi­li nápad udě­lat ani­mo­va­ný film Lichožrouti. Jelikož jsem ty kni­hy neznal, neb moji syno­vé jsou již poně­kud odrostlí, vzal jsem si týden na roz­myš­le­nou. Knihy jsem pro­lis­to­val a nače­tl prv­ní díl, kte­rý měl být před­lo­hou scé­ná­ře. Následně jsme si plác­li.

Čím vás oslo­vil prá­vě tenhle námět?

Láká mě pouš­tět se do nových věcí, zatím jsme děla­li jen hra­né nebo doku­men­tár­ní fil­my, tak­že mě zají­ma­lo, co asi bude toto dob­ro­druž­ství obná­šet. Vůbec jsem netu­šil, do jaké úmor­né a pipla­vé prá­ce se pouš­tím a kolik mě to bude stát času.

Jak se shá­ně­jí pení­ze na tako­vý pro­jekt. Je leh­čí u nás zafi­nan­co­vat film hra­ný nebo ani­mo­va­ný?

Je to podob­ná, úmor­ná a dost netvůr­čí prá­ce. Rok jsme jed­na­li s rakous­kým kopro­du­cen­tem, kte­rý by nám pokryl více než tře­ti­nu nákla­dů. Vše se slib­ně vyví­je­lo a pak to skon­či­lo na jed­né dra­ma­tur­gy­ni dět­ských fil­mů z veřej­no­práv­ní tele­vi­ze ORF. To je pak doce­la rána, celo­roč­ní schůz­ky, papí­ro­vá­ní a ces­to­vá­ní hodit do koše. Naštěstí už jsem dost otr­lý… Ale i tak jsme muse­li na půl roku pře­ru­šit pří­prav­né prá­ce, což je pro tvůr­ce hod­ně těž­ká situ­a­ce. Naštěstí mi věři­li, že se k roz­dě­la­né prá­ci budou moci vrá­tit.

Přibližte nám, co všech­no obná­še­la a obná­ší vaše prá­ce pro­du­cen­ta Lichožroutů za těch sedm let, kte­ré film vzni­kal.

To je doce­la pes­t­rá směs­ka. Většina lidí si mys­lí, že je to prá­ce oko­lo shá­ně­ní peněz. Ale to je jen malá část prá­ce. Musíte se umět obklo­pit schop­ným štá­bem, kte­rý po tak dlou­hou dobu doká­že držet pohro­ma­dě, spo­lu­pra­co­vat na scé­ná­ři, pří­prav­ných pra­cích, což kro­mě výtvar­né podo­by jed­not­li­vých posta­vi­ček, deko­ra­cí, rekvi­zit, obná­ší i celou řadu tech­no­lo­gic­kých tes­tů. V prů­bě­hu této eta­py též upra­vu­je­te roz­po­čet a sna­ží­te se šet­řit tam, kde nebu­de trpět kva­li­ta prá­ce, tedy sna­ží­te se jed­not­li­vé eta­py pro­vá­zat a maxi­mál­ně zefek­tiv­nit. To vyža­du­je jis­té komu­ni­kač­ní schop­nos­ti a někdy i dost pev­nou ruku. Následuje spo­lu­prá­ce nad režií fil­mu od samot­né­ho natá­če­ní, tedy stav­bou jed­not­li­vých scén, aby film jako celek půso­bil kom­pakt­ně a měl tah na bran­ku. Totéž mi zabí­rá hod­ně času i při post­pro­duk­ci při spo­lu­prá­ci na výbě­ru hla­sů jed­not­li­vých postav, při kon­ci­po­vá­ní zvu­ko­vé a hudeb­ní slož­ky a koneč­né podo­by obra­zu. Jelikož jsem vystu­do­va­ný reži­sér, tato kre­a­tiv­ní část mé prá­ce mne baví, navíc jsem se za pocho­du učil výro­bu ani­mo­va­né­ho fil­mu, což opro­ti hra­né­mu fil­mu vyža­du­je víc trpě­li­vos­ti a sebe­káz­ně ba poko­ry, pro­to­že výsle­dek prá­ce celé­ho týmu vidí­te až s vel­kým odstu­pem a je tře­ba se za pocho­du fle­xi­bil­ně pou­čo­vat z díl­čích chyb, kte­rých se nelze vyva­ro­vat, zvláš­tě když spo­lu­pra­cu­je­te s debu­tu­jí­cí reži­sér­kou celo­ve­čer­ní­ho 3D ani­mo­va­né­ho fil­mu.

Zúročil jste při téhle prá­ci i své reži­sér­ské zku­še­nos­ti?

Snažil jsem se je pře­ná­šet na ostat­ní.

 Po Hřebejkovi, Tycovi a svých fil­mech jste popr­vé pro­du­ko­val film, kte­rý reží­ro­va­la žena.  Bylo to v něčem jiné?

Režiséři obec­ně býva­jí dost čas­to hys­ter­ky, cho­va­jí se občas dost ira­ci­o­nál­ně, tedy tak, jak je to ten­denč­ně při­su­zo­vá­no ženám. Galina Miklínová je ale pře­kva­pi­vě spíš bul­do­čí a klid­ná pova­ha, tak­že on se ten roz­díl dost stí­ral. Navíc já mám ženy v kolek­ti­vu rád, jejich úsu­dek je emoč­něj­ší, na prv­ní dobrou, muži mají ten­den­ce o všem špe­ku­lo­vat ze všech stran.

Jaké jsou ty nej­zá­sad­něj­ší roz­dí­ly mezi výro­bou ani­mo­va­né­ho a hra­né­ho fil­mu?

No ten neko­neč­ně pipla­vý a časo­vě nároč­ný výrob­ní pro­ces, když udě­lá ani­má­tor dvě vte­ři­ny fil­mu den­ně, je to doce­la solid­ní výkon. U hra­né­ho fil­mu vidí­te výsle­dek prak­tic­ky v reál­ném čase.

 Za kame­rou u Lichožroutů stál Tomáš Sysel. Přitom film vzni­ká celý v počí­ta­či. Jak si mámě před­sta­vit kame­ra­ma­na?

Postavit kame­ry a roz­zá­bě­ro­vat scé­nu je prak­tic­ky stej­né jako u hra­né­ho fil­mu. Na Lichožroutech bylo zábav­né, že vidí­me náš lid­ský svět z per­spek­ti­vy ani ne tři­ce­ti­cen­ti­me­t­ro­vé­ho pidižví­ka. No a taky se musí jed­not­li­vé zábě­ry nasví­tit, aby půso­bi­ly při­ro­ze­ně.

Střih fil­mu jste svě­řil před­ní­mu čes­ké­mu stři­ha­či Vladimíru Barákovi. Je střih hra­né­ho a ani­mo­va­né­ho fil­mu to samé?

Před samot­nou ani­ma­cí vzni­ká tak­zva­ný ani­ma­tic, tedy tako­vá hod­ně zjed­no­du­še­ná 2D ani­mo­va­ná make­ta výsled­né­ho tva­ru. Už tady musí reži­sér i kame­ra­man vysta­vět a roz­zá­bě­ro­vat jed­not­li­vé scé­ny a určit i tem­po vyprá­vě­ní. K tomu je potře­ba namlu­vit veš­ke­ré hla­sy, kte­ré v mlu­ve­ných scé­nách urču­jí dyna­mi­ku fil­mu.  Jelikož je kaž­dá vte­ři­na ani­ma­ce veli­ce náklad­ná, musí být tato pří­pra­va veli­ce pre­ciz­ní, jed­not­li­vé zábě­ry by měly mít ide­ál­ně tako­vou dél­ku, aby se do nich takřka nemu­se­lo stří­hat. Střih ani­mo­va­né­ho fil­mu je tedy doce­la fili­grán­ská prá­ce, kde se pra­cu­je s okýn­ky. Podoba fil­mu se budu­je při výro­bě, niko­li ve střiž­ně, což ovšem nezna­me­ná, že by prá­ce stři­ha­če nemě­la pro finál­ní výsle­dek zásad­ní vliv. Kdysi se tak­to po zábě­rech, za časů, kdy byla fil­mo­vá suro­vi­na veli­ce dra­há, natá­če­ly i hra­né fil­my. Ty se dnes čas­to točí po celých scé­nách z růz­ných pohle­dů kamer a scé­ny se pak vytvá­ře­jí ve střiž­ně.

Tušil jste před těmi sed­mi lety, co vás až do finál­ní ver­ze a pre­mi­é­ry Lichožroutů všech­no čeká?

Ne. Ale těšil jsem se z jed­né kaž­dé hoto­vé eta­py výro­by. Byly ovšem i chví­le, kdy jsem pro­pa­dal bez­na­dě­ji a pro­klí­nal jsem den, kdy jsme si plác­li, ale vždyc­ky se nám ze všech tra­b­lů poda­ři­lo se ctí vybrus­lit, za to je tře­ba podě­ko­vat celé­mu výrob­ní­mu štá­bu, za jejich úsi­lí a sna­hu o co nej­lep­ší výsle­dek.

Dá se pře­dem odhad­nout divác­ký úspěch a návštěv­nost?

Nevím, dneska se na čes­ké fil­my moc necho­dí, ale náš film je vel­mi spe­ci­fic­ký, rodin­ný, výtvar­ně jedi­neč­ný s napí­na­vým dob­ro­druž­ným pří­bě­hem, tak­že věřím, že oslo­ví hod­ně divá­ků. Navíc hod­ně dětí zná kniž­ní podo­bu Lichožroutů.

Šel bys­te do podob­né­ho pro­jek­tu zno­vu?

Teď hned zrov­na ne, rád bych si odsko­čil k režii vlast­ní­ho fil­mu, ale tře­ba za půl roku… Uvidíme, teď když už jsem načer­pal tolik zku­še­nos­tí, by byla ško­da je do budouc­na nevy­u­žít.

Co plá­nu­je­te po Lichožroutech?

Svůj celo­ve­če­rák, jme­nu­je se Zdeněk Toman, ale pro­to­že ten­to roz­ho­vor je o Lichožroutech, o čem film pojed­ná­vá, bych si nechal pro něja­ký příští roz­ho­vor.

---