Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Rozhovor s Marií Poledňákovou k filmu Líbáš jako ďábel

Rozhovor s Marií Poledňákovou k filmu Líbáš jako ďábel

Polednakova

Co bylo hlav­ním impul­sem pro vznik pokra­čo­vá­ní fil­mu Líbáš jako Bůh?

Rozhodnutí napsat pokra­čo­vá­ní pří­bě­hu Heleny a Františka, tedy dvou lidí, kte­ří se zami­lu­jí v pade­sá­ti letech, bylo zce­la spon­tán­ní. Líbáš jako Bůh má ote­vře­ný konec a jak divá­ci, tak i her­ci se mě pta­li, jak to s nimi bude dál? Zvláštní bylo, že názo­ry se napros­to liši­ly. Nebylo těž­ké se domýš­let, že kaž­dý by fabu­lo­val pří­běh sám pod­le své život­ní situ­a­ce a pod­le své­ho přá­ní. To se mi zdá­lo zají­ma­vé. A navíc jsem na tuhle otáz­ku nedo­ved­la jed­no­znač­ně odpo­vě­dět ani já sama. A abych se to dozvě­dě­la, muse­la jsem pří­běh pros­tě napsat.

Druhým význam­ným momen­tem, kte­rý mne bez­po­chy­by ovliv­nil, byl  fakt, že jsem měla roze­hra­né čty­ři zají­ma­vé cha­rak­te­ry,  obsa­ze­né čtyř­mi výbor­ný­mi her­ci: Oldou Kaiserem, Jiřím Bartoškou, Evou Holubovou a Kamilou Magálovou.

 

Jak jste se roz­ho­do­va­la kudy pokra­čo­vá­ní fil­mu vést – a to jak žánro­vě, tak dějo­vě, aby nevznik­la  jen jiná vari­a­ce na stej­né téma?

Převážná vět­ši­na dru­hých dílů vzni­ká na zákla­dě komerč­ní úva­hy navá­zat na před­cho­zí úspěch a těžit zno­vu z popu­la­ri­ty fil­mu. To ale vede k tomu, že pokra­čo­vá­ní jen omí­lá a roz­měl­ňu­je to, co už bylo napsá­no a nato­če­no a pod­le toho to taky dopa­dá. Já roz­hod­ně nejsem pří­tel dru­hých dílů a nikdy bych se jen z komerč­ních důvo­dů do prá­ce nepus­ti­la.  Taky mne pro­du­cent  neo­slo­vil. Naopak. Když jsem při­nes­la synop­si dru­hé­ho dílu, upřím­ně se zdě­sil!

To mně vysvět­le­te!

Prostě něco tako­vé­ho neče­kal. Vycházela jsem totiž z úva­hy, že divák posta­vy a jejich cha­rak­te­ry zná, a tudíž dove­de před­ví­dat a lehce uhád­ne, co se bude dál ode­hrá­vat. Proto dru­hý díl obvykle bývá  vní­mán jako hor­ší.  Když nechci divá­ka stra­šit tím, že někdo  one­moc­ní nebo zemře, pro­to­že tahle téma­ta jsou u mě tabu, tak jsem celý pří­běh posu­nu­la více do polo­hy kome­die, přes­ně­ji situ­ač­ní kome­die. A napsa­la jsem něco, co divá­ky, ale ani moje posta­vy nena­pad­ne ani ve snu! Tohle byla základ­ní úva­ha.   Takže ve výji­meč­né, vypja­té situ­a­ci podro­bu­ji svo­je hrdi­ny zkouš­ce. Ale při­tom ty situ­a­ce se mohou při­ho­dit kaž­dé­mu z nás. Mnozí jis­tě zna­jí, jaké tra­ble nás mohou potkat na dovo­le­né. Ale prá­vě to Maroko, to byl pro pro­du­cen­ta v prv­ní chví­li mír­ně řeče­no šok. A já se mu ani nedi­vím.

Žánrově je film spí­še situ­ač­ní kome­die, zůsta­lo pod­le vás dost pro­sto­ru na roman­ti­ku a poho­du, kte­rou si divá­ci zami­lo­va­li u prv­ní­ho dílu?

V roman­tic­ké poho­do­vé nála­dě pří­běh začí­ná. Oba dva hrdi­no­vé Helena i František jsou už roz­ve­de­ní a nic nebrá­ní tomu, aby spo­lu zača­li žít. Jenže kaž­dý má své zvy­ky a taky rodi­nu, kte­rá jim prv­ní idy­lic­ké chví­le nové­ho sou­ži­tí s gustem kazí. Bohunka, Eva Holubová se roz­hod­ně nesmí­ří s tím, že je sama a opuš­tě­ná. A Karel, exman­žel Heleny v podá­ní Jiřího Bartošky si z „našich mla­dých“ dělá legra­ci. Z bana­lit a nedo­ro­zu­mě­ní se rych­le vyklu­be mezi Helenou a Františkem prv­ní kon­flikt.  Velká roman­ti­ka má samo­zřej­mě svůj pro­stor v Maroku, kde ovšem malé praž­ské malé­ry vystří­da­jí malé­ry vel­ké…

Odkud se vzal nápad s maroc­ký­mi exte­ri­é­ry?

František při­jde s báječ­ným nápa­dem, jak svým ex part­ne­rům unik­nout.  Někam dale­ko. Tak dale­ko, aby byli nedo­sa­ži­tel­ní, kam se nedá  dojet autem. A pro­to­že je pan dok­tor v hlou­bi duše roman­tik, vybe­re Maroko, kte­ré nejen­že zní exo­tic­ky, ale Casablanka  evo­ku­je vel­ký pří­běh lás­ky.

Absolvovali jste šes­ti­tý­den­ní nároč­né natá­če­ní v Maroku. Jaké bylo jeho nej­vět­ší úska­lí?

Úskalí na nás číha­lo kaž­dý den, vždy jiné a hlav­ně nepřed­ví­da­tel­né. Měli jsme ser­vis­ní orga­ni­za­ci, zku­še­nou fir­mu Dune, kte­rá točí fil­my s Američany i růz­ný­mi štá­by z celé­ho svě­ta. Ale byly tu oba­vy naše­ho pro­du­cen­ta, aby všech­ny doho­dy pla­ti­ly. Až na výjim­ky tohle vět­ši­nou fun­go­va­lo. Samozřejmě se vyskyt­ly pro­blémy, ale ty se při­ho­dí i v Praze, jen­že na domá­cím hřiš­ti si vždyc­ky spí­še pora­dí­te. Natáčecí pro­gram byl nesmír­ně nároč­ný a kaž­dý den jsme toči­li jin­de a muse­li spl­nit plán. Počasí fil­ma­ře potrá­pí i v Čechách, v Maroku je vět­ši­nou krás­ně, ale zaži­li jsme i píseč­nou bou­ři a vichr, kte­rý nás odná­šel i s bato­hy.

Znala jste Maroko už dří­ve tře­ba z turis­tic­ké ces­ty?

Ne. Maroko mi vyšlo ze selek­ce řady zemí. Naše desti­na­ce nesmí být pří­liš dale­ko, ale zase ne blíz­ko. Hledala jsem atrak­tiv­ní zemi a Maroko mělo i dal­ší bod navíc: není pří­liš zná­mé. Neskutečná výho­da inter­ne­tu mně umož­ni­la sezná­mit se nejen s tou­to zemí, kupří­kla­du jsem si moh­la udě­lat před­vý­běr hote­lů, riá­dů (hotýl­ků v Medině), a dal­ších míst natá­če­ní. Pak při­šly obhlíd­ky, už spo­lu s maroc­kým štá­bem.  V roce 2010 jsme byli už v Maroku dva­krát. Vloni, když už se plá­no­va­lo jar­ní natá­če­ní, zača­ly v úno­ru revo­lu­ce v Egyptě, v Tunisu. Se stra­chem jsme sle­do­va­li, co se sta­ne v Maroku. Utěšovalo mne, že z celé této oblas­ti má Maroko nej­vyš­ší život­ní úro­veň a při obhlíd­kách jsem se dozvě­dě­la spous­tu věcí, tře­ba že maroc­ký král je mezi lid­mi oblí­be­ný. Jaký to byl šok, když v květ­nu, kdy jsme už měli točit, pří­mo v Marrakéši vybuch­la na náměs­tí bom­ba. Znala jsem tu restau­ra­ci, něko­li­krát jsme tam byli na veče­ři… Okamžitě se roz­drn­če­ly tele­fo­ny, jed­nak mezi námi a taky jsme žha­vi­li lin­ky s maroc­kým štá­bem. Nakonec všich­ni zůsta­li v kli­du. Dospěli jsme k tomu, že dneska poma­lu není bez­peč­né už nic. Není to ani vese­lé ani uklid­ňu­jí­cí zjiš­tě­ní, ale je to tak.

Jaká byla spo­lu­prá­ce s míst­ním štá­bem? 

Především jsme zjis­ti­li, že fil­mo­vé štá­by v Maroku se sesta­vu­jí na míru Američanům. I když jsme je pře­svěd­či­li, že nejsme žád­ná vel­ká pro­duk­ce a náš roz­po­čet má své limi­ty, stej­ně maroc­ký štáb měl asi deva­de­sát lidí. Všechno leže­lo na mém pomoc­ném reži­sé­ro­vi. Vynikající Roman Bartoš pro­střed­nic­tvím maroc­ké­ho pomoc­né­ho reži­sé­ra Yena řídil ten vel­ký cir­kus. Yen Mani mimo­cho­dem pra­co­val se slav­ným ame­ric­kým reži­sé­rem Ridley Scottem a kro­mě toho točil spous­tu nároč­ných fil­mů. Samozřejmě ne všech­ny pro­fe­se byly obsa­ze­ny tak kva­lit­ně, ale za vypja­té­ho nasa­ze­ní skvě­lé­ho čes­ké­ho štá­bu natá­če­ní pro­bí­ha­lo bez vět­ších pro­blé­mů. Organizace dopra­vy, nástu­pů pro­bí­ha­la bez­chyb­ně, na pal­ce se začí­na­lo pod­le plá­nu. Každou klap­ku roz­jíž­děl Roman v ang­lič­ti­ně, Yen Mani ve fran­couz­šti­ně a jeho asi­s­tent v arabšti­ně. Větší pro­blémy nebo men­ší zmat­ky, kte­ré nás pro­vá­ze­li, měly růz­né důvo­dy: od banál­ní­ho jazy­ko­vé­ho nedo­ro­zu­mě­ní po ten, kte­rý má jeden spo­leč­ný jme­no­va­tel – jiný kraj, jiný mrav. Já jsem si ale mno­ho lidí z maroc­ké­ho štá­bu oblí­bi­la.

Respektovali vás jako ženu- reži­sér­ku?

Během svých něko­li­ka návštěv v Maroku jsem na kaž­dém kro­ku vidě­la, že tu panu­je zce­la samo­zřej­má nad­řa­ze­nost mužů nad žena­mi. Já jsem ale nic tako­vé­ho nepo­cí­ti­la. Drtivá vět­ši­na čle­nů maroc­ké­ho štá­bu byli muži. Byli ochot­ní, úsluž­ní a respek­to­va­li mne. Možná vycí­ti­li, že náš štáb je sehra­ný, že víme, co chce­me a pra­cu­je­me s vypje­tím všech sil. Na mno­hé z nich oprav­du ráda vzpo­mí­nám.

Kromě štá­bu jste měli na pla­ce i řadu míst­ních her­ců – jaká byla s nimi spo­lu­prá­ce a jakou mají pro­fe­si­o­nál­ní úro­veň?

Maročtí her­ci, to bylo pro mne vel­ké a pří­jem­né pře­kva­pe­ní. Měla jsem cas­tingo­vé zkouš­ky, a když jsem vylou­či­la ty, kte­ří měli seri­á­lo­vé maný­ry, našla jsem něko­lik vhod­ných her­ců, kte­ří rea­go­va­li cit­li­vě na při­po­mín­ky. Všichni byli pří­jem­ní a ochot­ní. Ale sta­ne se kde­ko­liv, i doma, že herec one­moc­ní, a to se mi při­ho­di­lo v Maroku. Den před začát­kem naše­ho natá­če­ní odvez­li jed­no­ho her­ce se záchva­tem do nemoc­ni­ce. To je samo­zřej­mě vždyc­ky obrov­ský pro­blém. Jenže doma v Čechách zná­te her­ce a roz­hod­ně ani tady není leh­ké roli ze dne na den pře­ob­sa­dit.  Ale v Maroku? Děs! Byl to jeden z mých nej­hor­ších oka­mži­ků. Následující den mi při­vez­li něko­lik dal­ších her­ců z Casablanky. Podívala jsem se jed­no­mu z nich do očí a vědě­la jsem, že nemám jen náhra­du, ale že je to ješ­tě lep­ší herec.   S napros­tým pře­hle­dem ovlá­dal nejen svo­ji mateř­skou řeč – arabšti­nu, ale fran­couz­šti­nu a ang­lič­ti­nu.  Teprve poz­dě­ji  jsem se dozvě­dě­la, že stu­do­val herec­tví v New Yorku. Jazykové zna­los­ti maroc­kých her­ců jsou vel­mi dob­ré. Francouzština je samo­zřej­mos­tí, ale pro­to­že v Maroku točí čas­to Američané, umí mlad­ší her­ci i ang­lic­ky. To jim čeští her­ci mohou jen závi­dět!

Jak sná­še­ly nároč­né natá­če­ní v Maroku naše čes­ké hvězdy –  vymys­le­la jste pro ně situ­a­ce, kte­ré asi běž­ně neto­čí – vysky­tl se něja­ký moment, kte­rý byl nad jejich síly?

Jak je mým zvy­kem, píšu her­cům role na tělo. Psát pro Oldu Kaisera je potě­še­ní. Nevím, jak je to mož­né, ale on umí všech­no, a pokud neu­mí, tak se to hra­vě nau­čí. Hrát na kla­vír, zpí­vat, řídit džíp, naska­ko­vat do roz­je­té­ho vla­ku a všech­no to dělá tak lehce, s napros­tou samo­zřej­mos­tí. Jirkovi Bartoškovi jsem napsa­la scé­nu na gol­fu, to mu výraz­ně šlo a dělat si legra­ci z dru­hých, v tom je mis­tr. Kamila Magálová měla ten­to­krát obtíž­něj­ší roli, pro­to­že jedi­ná zůstá­vá noha­ma na zemi, je z těch svých chla­pů někdy na mrt­vi­ci. Eva Holubová se svým kome­di­ál­ním talen­tem zvlád­la všech­no. Nicméně pro všech­ny bylo natá­če­ní nároč­né, někdy vedro k uva­ře­ní, v noci zima. Protože jsme toči­li v říj­nu a lis­to­pa­du, byly krát­ké dny a abychom vyu­ži­li svět­lo, pro­duk­ce nasa­di­la smě­ny tak, že jsme vstá­va­li v půl páté ráno, aby za sví­tá­ní jsme už byli na pla­ce.

Na své hrdi­ny jste při­chys­ta­la veš­ke­ré ces­tov­ní tram­po­ty, kte­ré mohou člo­vě­ka na dovo­le­né potkat – ztrá­tu věcí, zmeš­ka­ný vlak, vystě­ho­vá­ní z hote­lu… Potkalo vás osob­ně na ces­tě něja­ké podob­né neče­ka­né dob­ro­druž­ství?

Jedna z klí­čo­vých scén fil­mu je pří­mo z mého živo­ta. Kdysi jsem jela s pří­te­lem na Sardinii. Do Říma jsme letě­li a odtud jsme se muse­li dostat vla­kem do pří­sta­vu. Nádraží v Římě není prů­jezd­né, všech­ny kole­je tady kon­čí. Přes varo­vá­ní pří­te­le, že vlak za chví­li odjíž­dí, jsem si šla kou­pit pohle­dy. Byla jsem už tro­chu ner­vóz­ní a když jsem se vra­ce­la, najed­nou vidím, že vlak se dal do pohy­bu! Rozběhla jsem se jako šíle­ná, ale vlak jsem nechyt­la. Byly to vte­ři­ny napros­té­ho zou­fal­ství, pro­to­že jsem měla v ruce pár drob­ných, žád­né pení­ze, dokla­dy, pros­tě nic!  Najednou vidím, že pří­tel na mne mává z okén­ka vla­ku, kte­rý se už chys­tal k odjez­du. V tom zmat­ku jsem si splet­la kolej! Takže já jsem vlak naštěs­tí nechyt­la, ale Oldovi Kaiserovi jsem dopřá­la, aby vlak dohnal  a tak Helenka a František jedou na dovo­le­nou kaž­dý jiným vla­kem…

Splnilo Maroko vaše  fil­mař­ské oče­ká­vá­ní ?  Projevilo se to na koneč­né ver­zi fil­mu?

Maroko je jed­ním slo­vem nád­her­né. Kameraman Vladimír Smutný, vel­ký mág fil­mo­vé­ho plát­na, měl vel­kou radost, že točí­me prá­vě v Maroku. Je tady pohro­ma­dě tolik výtvar­ně krás­ných moti­vů! Vybrali jsme  nád­her­né loka­ce, kte­ré měly jen jed­nu nevý­ho­du, že byly v plá­nu neza­mě­ni­tel­né  a  vždyc­ky – ať už u moře, v Marrakéši, nebo v pouš­ti neby­ly žád­né rezer­vy. Sáhli jsme si na dno svých sil. Nejen my dva, ale celý čes­ký štáb.  Ale na ty obráz­ky z Maroka - bez ohle­du na děsi­vé sny, kte­ré si mi zdá­ly ješ­tě po návra­tu do Prahy,- se vydr­žím dívat hodi­ny. Vzpomínám si, jak naši her­ci při­šli popr­vé do riá­du, (hotý­lek upro­střed Mediny) a byli uchvá­ce­ní, jak je to půvab­né a útul­né mís­to, na tera­se se nedo­ká­za­li odtrh­nout od foťá­ků. Producenti mně zpo­čát­ku tro­chu vyčí­ta­vě před­ha­zo­va­li, proč jsem si vybra­la zrov­na Maroko, všu­de jin­de by to bylo laci­něj­ší, dokon­ce s pod­po­rou ces­to­vek. Když Honza Bradáč při­jel na posled­ní obhlíd­ku do Marrakéše, ješ­tě ten večer došel na Jaámu, což je obrov­ské náměs­tí upro­střed Mediny a řekl: „Už to všech­no chá­pu!“

Česká linie fil­mu více roz­pra­co­vá­vá pří­běh Heleniny sest­ry Kristýny. Na co se v tom­to smě­ru může­me těšit?

Hlavní dějo­vá linie sle­du­je osu­dy našich čtyř hlav­ních hrdi­nů, ve ved­lej­ším moti­vu ten­to­krát roz­ví­jím pří­běh Heleniny sest­ry Kristýny. Kristýna, povzbu­ze­ná pří­kla­dem Heleny, že lze najít lás­ku v kaž­dém věku, se vydá­vá na lehce zrád­nou ces­tu seznam­ky po inter­ne­tu.  Jenže s tře­mi dět­mi najít part­ne­ra není snad­né. Jak si kome­die žádá, ani tady nebu­de nou­ze o pře­kva­pe­ní.  O co men­ší pro­stor Nela Boudová a Jirka Langmajer, o to víc svo­je role napl­ňu­jí.

Ve fil­mu se obje­ví i nové tvá­ře – Tereza Kostková, Jiří Langmajer. Jak se jim poda­ři­lo zapad­nout do sehra­né par­ty z prv­ní­ho fil­mu?

Není těž­ké zapad­nout do sehra­né par­ty, když výbor­ným her­cům obsa­dí­te stej­ně skvě­lé part­ne­ry. To pla­tí o Tereze Kostkové, kte­rá má men­ší roli, a Jirka Langmajer je v roli sym­pa­tic­ké­ho, lehce pro­lha­né­ho nápad­ní­ka vyni­ka­jí­cí. Byla to radost s nimi pra­co­vat.

Bude i tře­tí díl nebo chys­tá­te něja­ký jiný pří­běh?

Teď se těším, jak se divá­ci budou bavit a na tře­tí díl nemám ani pomyš­le­ní. Přesněji: tře­tí díl už roz­hod­ně nebu­de. S natá­če­ním urči­tě kon­čím.


Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,17720 s | počet dotazů: 215 | paměť: 53699 KB. | 17.04.2021 - 06:38:56
X