Rozhovor s Janem Hřebejkem

Jeden z nej­ú­spěš­něj­ších čes­kých reži­sé­rů a pří­le­ži­tost­ně také diva­del­ní reži­sér.
Mezi jeho divác­ky nej­ú­spěš­něj­ší fil­my pat­ří: Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomá­hat (6 Českých lvů a nomi­na­ce na Oscara), Pupendo, Horem pádem, Kráska v nesná­zích, Medvídek, U mě dob­rý, Nestyda, Kawasakiho růže a Nevinnost.

Kdy a kde vznik­la úpl­ně prv­ní idea fil­mu Svatá čtve­ři­ce a tedy i prv­ní­ho původ­ní­ho scé­ná­ře Michala Viewegha?

Michal Viewegh chtěl napsat pří­běh, kte­rý by rov­nou fil­mo­vě roz­ví­jel. My jsme se o tom spo­lu něko­li­krát nezá­vaz­ně bavi­li, dokon­ce jsme pro­vě­řo­va­li někte­ré tema­tic­ké mož­nos­ti. A Michal, pro­to­že je člo­vě­kem sys­te­ma­tic­kým, mi po čase najed­nou poví­dá, že už píše scé­nář a že ho má sko­ro hoto­vý. A tak - i když jsem byl na začát­ku nápa­du, že Michal napí­še původ­ní scé­nář, dozvě­děl jsem se o něm až ve chví­li, kdy už byl prak­tic­ky hoto­vý.

Vše nabra­lo obrát­ky ve chví­li, kdy pro­du­cen­to­vi Rudolfovi Biermannovi vyprá­věl o nápa­du, jehož zákla­dem bylo to, že dvě man­žel­ské dvo­ji­ce jedou na spo­leč­nou dovo­le­nou. Pan Biermann pak vzal Michala na jeden veli­ce spe­ci­fic­ký karib­ský ost­rov, kte­rý se jme­nu­je Salt Cay a roz­hod­ně to není tra­dič­ní turis­tic­ká desti­na­ce. Je to totiž téměř neo­byd­le­ný ost­rov, kte­rý byl navíc nedáv­no posti­že­ný huri­ká­nem. Je to veli­ce zvlášt­ní, roman­tic­ké mís­to. Ale hlav­ní posta­vy fil­mu se nemů­žou jen tak samy od sebe roz­hod­nout, že poje­dou zrov­na na takhle své­ráz­né mís­to. Jak se tam vůbec vlast­ně spo­leč­ně oct­nou? To urči­tě byla pro Michala zají­ma­vá výzva. Pro pro­du­cen­ta bylo zase výzvou, nato­čit tam celo­ve­čer­ní film. A kaž­dá výzva má v sobě nejen jis­tá ome­ze­ní, ale také inspi­ra­ci. Říkáte si „Jak to vysvět­lí­me divá­kům? Proč se děj ode­hrá­vá zrov­na tady, na tak výluč­ném mís­tě?“

Ostrov Salt Cay nás zau­jal tím, že se vyhý­bá veš­ke­rým klišé, kte­rá vás napad­nou pod sou­slo­vím „ost­rov v Karibiku“. Prakticky tu nejsou sil­ni­ce, sko­ro žád­né stro­my, počet oslů je vyš­ší než počet lid­ských oby­va­tel. Jsou tam jen dva bary, kte­ré vypa­da­jí spí­še jako cha­tr­če. Jediný tro­chu vět­ší zdej­ší hotel úpl­ně zde­vas­to­val huri­kán. A i ten jsme pak při natá­če­ní vza­li do hry.

Proč jste hlav­ní hrdi­ny fil­mu potře­bo­va­li poslat tak dale­ko a při­tom na tak zvlášt­ní mís­to?

Michal zvo­lil jako hlav­ní situ­a­ci spo­leč­nou dovo­le­nou hlav­ních hrdi­nů. Potřebovali jsme, aby byli někde na samo­tě, což se v Evropě už sko­ro nedá zajis­tit. A záro­veň jsme chtě­li ulo­mit hrot urči­té divác­ké závis­ti. Aby si divák neří­kal, že to jsou lidé úpl­ně jiné­ho dru­hu, než je on. Myslím, že hod­no­tou Michalova psa­ní a tedy i toho­to scé­ná­ře je, že naše hlav­ní posta­vy jsou oprav­du oby­čej­ní lidé, že to nejsou boha­tí lidé s neo­me­ze­ným množ­stvím vol­né­ho času, kte­ří se jen tak sebe­rou a zale­tí si do Karibiku. Michal za těch pár dnů poby­tu sta­čil ost­rov něko­li­krát pro­kři­žo­vat a scé­nář pak při­způ­so­bil tomu, co na ost­ro­vě viděl. Hurikán se tak stal tím důvo­dem, proč se tam nako­nec ty dva man­žel­ské páry vůbec ocit­nou – chláp­ko­vé jsou vyslá­ni zaměst­na­va­te­lem, aby tam likvi­do­va­li ško­dy na elek­tric­kém vede­ní. A man­žel­ky je dopro­vá­zí.

Měl jste pří­le­ži­tost ovliv­ňo­vat scé­nář už v době, kdy jej Michal Viewegh psal?

Na roz­díl od Nestydy, kdy jsme ješ­tě s Jirkou Macháčkem kom­pi­lo­va­li Povídky o man­žel­ství a sexu s nověj­ší­mi moti­vy, je toto sku­teč­ně Michalův autor­ský scé­nář. Já jsem pak roz­ví­jel někte­ré děje, kte­ré byly ve scé­ná­ři jen nazna­če­né. Například když děti nača­pa­jí rodi­če, tak Michal napsal, že „děti nača­pa­jí rodi­če“, ale neby­lo to více roz­vi­nu­té. Nakonec je z toho scé­na, kte­rá má téměř taneč­ní cho­re­o­gra­fii.

Ve fil­mu hra­jí hlav­ní roli dvě rodi­ny, karib­ský ost­rov, dvojdo­mek a plot. Která z těch­to rolí se nej­snad­ně­ji obsa­zo­va­la? A kte­rá nej­ob­tíž­ně­ji?

Ostrov byl daný už na začát­ku. K herec­ké­mu obsa­ze­ní jsme dospě­li poměr­ně záhy. Lákalo mě nato­čit kome­di­ál­ní film s Jirkou Langmajerem, s kte­rým jsem začal spo­lu­pra­co­vat před dese­ti lety v diva­dle Pod Palmovkou. A po dra­ma­tic­ké roli v Nevinnosti jsem chtěl dát kome­di­ál­ní roli Hynkovi Čermákovi. O té muž­ské dvo­ji­ci jsem měl tedy dost brzo jas­nou před­sta­vu. S Viktorkou Čermákovou, kte­rá je sestrou Hynka Čermáka, a je i výbor­nou diva­del­ní reži­sér­kou, jsem spo­lu­pra­co­val už před dva­ce­ti lety. Tehdy byla člen­kou diva­del­ní­ho sou­bo­ru Kašpar a od té doby se máme rádi a rozu­mí­me si. Díky tomu vznik­la ta kuri­o­zi­ta, že jed­nu man­žel­skou dvo­ji­ci ve Svaté čtve­ři­ci hra­jí sou­ro­zen­ci. Herecké obsa­ze­ní se dopl­ni­lo o Mariku Procházkovou a mla­dé, kte­ří jsou taky bez­vad­ní. A jsem rád, že jsem po Nevinnosti mohl opět spo­lu­pra­co­vat s panem Luďkem Munzarem a nově s paní Janou Gýrovou.

Jistým pro­blé­mem byl dvojdo­mek. Obě fil­mo­vé rodi­ny tam byd­lí dlou­há léta a sehnat star­ší dvojdo­mek, kte­rý by vyho­vo­val, neby­lo úpl­ně snad­né. My jsme tako­vou loka­ci sice našli poměr­ně záhy v Písku, jen­že tam byd­le­ly dvě star­ší dámy a bohu­žel ty baráč­ky uvnitř byly oprav­du vel­mi malé, i když to tak zven­ku nevy­pa­da­lo. Taky jsme zjis­ti­li, že nebu­de mož­né, abychom toči­li a záro­veň tam obě dámy byd­le­ly. Nakonec jsme s pro­du­cen­tem, kame­ra­ma­nem i archi­tek­tem dospě­li k řeše­ní, že nato­čí­me exte­ri­é­ry v jed­né loka­li­tě s řado­vý­mi dom­ky v Kosmonosech a inte­ri­é­ry posta­ví­me v Barrandovském ate­li­é­ru. Což byl úpl­ně stej­ný model jako u Pelíšků. A sta­či­la nám dokon­ce jed­na stav­ba deko­ra­ce, pro­to­že oba ty domy jsou uvnitř úpl­ně stej­né.

Většinou, když se natá­čí film ze sou­čas­nos­ti, tak se na deko­ra­ce vyu­ží­vá sou­čas­ný náby­tek. Tentokrát jsem ale chtěl, aby se vyba­ve­ní dom­ků blí­ži­lo rea­li­tě. A tak jsme se u deko­ra­cí necha­li inspi­ro­vat tím, jak tyto domy byly oprav­du zaří­ze­né. V živo­tě to vět­ši­nou je tak, že se zaři­zu­je­te postup­ně. A ono za těch při­bliž­ně 20 let, co trva­jí man­žel­ství našich hrdi­nů, v těch dom­cích vzni­ka­ly růz­né časo­vé vrst­vy. Něco si zaří­di­li hned po svat­bě, pak když se naro­di­lo prv­ní dítě a něco zase úpl­ně nedáv­no. A postup­ně se mění a odli­šu­je i vnitř­ní dis­po­zi­ce sou­se­dí­cích dom­ků. Proto v jed­nom mají ze zim­ní zahra­dy obý­vák a v dru­hém díl­nu. Tím jsme je také odli­šo­va­li.

U výpra­vy i kos­tý­mů jsme tedy šli ces­tou, jak to oprav­du v reál­ném živo­tě vypa­dá. Při natá­če­ní to občas vyvo­lá­va­lo posměch: Jak můžou mít tako­vou sedač­ku? Já na to říkal: „Jak byd­lí vaše teta nebo bra­tran­ci? Vy máte doma sedač­ku, kte­rou jste si loni kou­pi­li v designo­vém ate­li­é­ru?“ Lidi mají čas­to doma sedač­ku, kte­rou jim někdo daro­val, pro­to­že zrov­na v tu dobu, kdy se zaři­zo­va­li, nemě­li na všech­no pení­ze. A to je, mys­lím, tako­vá malič­kost, ved­lej­ší motiv, o kte­rý jsme se sna­ži­li. Uvidíme, jest­li ta nor­mál­nost v porov­ná­ní s jiný­mi fil­my nebu­de půso­bit na divá­ka až výstřed­ně. Už se těším na reak­ce divá­ků, jest­li řek­nou, že jsme se zbláz­ni­li nebo nao­pak, že je to rea­lis­tic­ké.

A plot mezi domy, kte­rý má také důle­ži­tou roli v pří­bě­hu, původ­ně u dvojdom­ku byl nebo nebyl?

Tak ten tam nebyl, což byla výho­da. Nemuseli jsme ho totiž bou­rat. Chci zdů­raz­nit, že on tam neje­nom původ­ně nebyl, ale ani tam být nemu­sel. A my jsme potře­bo­va­li nao­pak vzbu­dit dojem, že tam mezi dvojdom­ky plo­ty běž­ně jsou. Michal na vět­ši­nu podob­ných věcí ve scé­ná­ři kla­dl vel­ký důraz. Já jsem to vyře­šil poměr­ně jed­no­du­še, požá­dal jsem vedou­cí­ho výpra­vy a on při­ne­sl plot ze zahrad­ní kolo­nie od své­ho tatín­ka. My jsme ho posta­vi­li a vůbec se tam neho­dil. Tím se pod­tr­hl jeho význam. Plot mezi domy je zde urči­tou leh­kou meta­fo­rou, spo­lu s her­ci jsme se sna­ži­li, aby jeho závě­reč­né odstra­ňo­vá­ní nevy­zně­lo pate­tic­ky. A nechtě­li jsme, aby film kon­čil úpl­ně eufo­ric­ky, pro­to je tam ješ­tě dal­ší nepa­tr­ný dově­tek. Ale mys­lím, že spe­ci­ál­ně ten motiv plo­tu, je typic­ky „vieweghov­ský“.

Měl Michal už při psa­ní na mys­li něja­ké kon­krét­ní obsa­ze­ní rolí?

Michal vždy v prv­ních ver­zích scé­ná­ře píše své před­sta­vy o obsa­ze­ní a já ho oka­mži­tě a důraz­ně žádám, ať to tam nepí­še, že mě to ple­te. Takže už si to ani nepa­ma­tu­ju. Já to s ním jako s auto­rem a taky kama­rá­dem samo­zřej­mě kon­zul­tu­ji. Bylo by mi nepří­jem­né, kdy­bych film obsa­dil a on jako sce­náris­ta by s tím měl něja­ký pro­blém. Když jsme se o tom na samém začát­ku bavi­li, tak jsem čekal, že oba man­žel­ské páry budou mlad­ší. Ale pro­to­že Michal chtěl, aby už měli vel­ké děti, tak jsme zvo­li­li her­ce, kte­rým to divá­ci uvě­ří. Takže kdy­by Michal napří­klad napsal „Vejde Táňa Vilhelmová a její dva­ce­ti­le­tý syn…“, bylo by to hod­ně nepa­t­řič­né.

Jak zvlá­da­li sou­ro­zen­ci Čermákovi svou man­žel­skou roli?

My jsme vza­li do hry to, že výcho­dis­kem pří­bě­hu je urči­tá man­žel­ská „úna­va“, kte­rá se týká zejmé­na jejich ero­ti­ky. Protože jinak se mají rádi a jinou kri­zi nema­jí. Děti před jejich zra­kem začí­na­jí žít aktiv­ním sexu­ál­ním živo­tem. Zatímco rodi­če zjiš­ťu­jí, že jejich život v lož­ni­ci už nabral una­ve­nou linii. To je jed­na z těch věcí, kte­rá neby­la ve scé­ná­ři pří­liš roz­ví­je­ná, byla jen nazna­če­ná. A tak jsme měli s obě­ma dvo­ji­ce­mi, jak s Langošem a Marikou Procházkovou tak i s Viktorkou a Hynkem mož­nos­ti toto kome­di­ál­ně roz­vi­nout po svém. Nevím, jest­li bych uměl se sku­teč­ný­mi sou­ro­zen­ci roze­hrát váž­ně míně­nou ero­tic­kou scé­nu, ale urči­tou ero­zi man­žel­ské­ho milost­né­ho živo­ta, to ano a s chu­tí. U toho jsme se všich­ni hod­ně poba­vi­li. Akorát Hynek s Viktorkou pak říka­li, že by to měli uta­jit před rodi­či, aby z toho nemě­li šok.

Samozřejmě při natá­če­ní, když se točí ero­tic­ká scé­na a není to něja­ké soft­por­no, tak se hod­ně mar­ký­ru­je. A tady je to navíc v gro­tesk­ní rovi­ně. Kdyby sou­ro­zen­ci měli hrát milost­nou spa­lu­jí­cí vášeň, tak by s tím asi moh­li mít něja­ký pro­blém, ale tady hra­jí ero­tic­kou úna­vu. Snažili jsme se udě­lat tyto scé­ny ele­gant­ně a vyhnout se klišé.

Proč se film jme­nu­je Svatá čtve­ři­ce?

Je to slov­ní hříč­ka, kte­rá se líbi­la Michalovi, pro­to­že to přá­tel­ství hlav­ní čtve­ři­ce a jejich vzá­jem­né vzta­hy byly od začát­ku hlav­ním téma­tem. Také jsme vědě­li, že pří­běh situ­u­je­me i do vánoč­ní­ho obdo­bí a jed­na z hrdi­nek je kera­mič­kou, kte­rá vyrá­bí Betlémy pro před­vá­noč­ní trhy. A tak si Michal pohrál s leh­čí iro­nií a naráž­kou na Svatou tro­ji­ci.

Ve fil­mu je jed­na z man­že­lek věří­cí. Vychovává tak i své děti a motiv víry tedy hra­je svou úlo­hu, ale neroz­ví­je­li jsme jej do té míry, abychom víru moh­li vydá­vat za jed­nu rovi­nu pří­bě­hu, kte­rá by hrá­la vět­ší roli. Přeci jenom neži­je­me v pří­liš nábo­žen­sky zalo­že­né zemi. Češi pří­liš neře­ší dile­ma mezi vírou a sexu­a­li­tou.

Film je hod­ně laděn do pozi­tiv­na… 

To je věc, kte­rá se mi na Vieweghovi líbí, a také ji čás­teč­ně sdí­lím. Michal mívá ve svých lát­kách i tem­něj­ší tóny, ale i tak tam přes­to něja­ká ta las­ka­vost bývá. A přes­to­že ve Svaté čtve­ři­ci jsou obě man­žel­ské dvo­ji­ce v něja­ké kri­zi, ero­tic­ké nebo střed­ní­ho věku, pořád vyprá­ví­me pří­běh lidí, kte­ří se navzá­jem mají hod­ně rádi.

Osobně bych si doká­zal před­sta­vit, že by jejich pří­běhy byly ješ­tě pře­kva­pi­věj­ší, ale to bychom se asi už ocit­li mimo žánr fil­mu a mož­ná i mimo pozi­tiv­ní vyzně­ní. Protože ten­týž pří­běh by bylo mož­né vyprá­vět jako oprav­du bola­vou kri­zi střed­ní­ho věku. Ale pak už by to nebyl Michal Viewegh.

A je zají­ma­vé, že vlast­ně i jejich děti pře­nes­ly ten vztah rodi­čů mezi sebe.

Stejně jako ve všech Michalových kníž­kách i v tom­to pří­bě­hu je urči­tá děli­cí čára, kte­rá oddě­lu­je prav­dě­po­dob­né od kome­di­ál­ní nad­sáz­ky nebo pro­vo­ka­ce. Já tu hra­ni­ci ve fil­mu roz­li­šu­ji a uvi­dí­me, jak to budou brát divá­ci. Uvidíme, jest­li jim to při­jde nepří­jem­né, drzé nebo zábav­né.

Hudební slož­ky fil­mu se uja­li Eggnoise. Je to vaše prv­ní spo­lu­prá­ce?

Eggnoise jsou výhrad­ní­mi auto­ry téměř všech skla­deb, kte­ré v tom­to fil­mu zazní. Spolupráce s nimi zača­la při­bliž­ně před pěti lety v Karlových Varech, kdy mi dal Eggnoise na CD jejich mana­žer Šimon Kotek. Já jsem je neznal a hroz­ně mne zau­ja­li. Bavilo by mě, kdy­by u nás tak­to vypa­da­la popu­lár­ní hud­ba – je to chyt­rý pop. Jednu jejich sklad­bu jsem pou­žil jako pod­kres v jed­né scé­ně už v Nestydovi. Jejich dal­ší album Yolk se mi ohrom­ně líbi­lo a oslo­vil jsem je, jest­li by nechtě­li udě­lat pís­nič­ky ke Svaté čtve­ři­ci. Většinu pís­ni­ček pak při­pra­vi­li už v prů­bě­hu natá­če­ní. Myslím, že jsme nako­nec vyu­ži­li až 90 pro­cent z toho, s čím při­šli. Dokonce jsme řeši­li opač­ný pro­blém - film začí­nal půso­bit sko­ro jako klip sku­pi­ny Eggnoise. A tak jsme někte­ré scé­ny zkrá­ti­li nebo na někte­rých mís­tech hud­bu tro­chu potla­či­li. Kreativita této autor­ské a inter­pre­tač­ní dvo­ji­ce - Ondřeje Kopičky a Ondřeje Galušky - se k žán­ru roman­tic­ké kome­die hodí. Navíc jsou vel­mi kre­a­tiv­ní­mi mul­tiin­stru­men­ta­lis­ty a to nám umož­ni­lo někte­ré hudeb­ní moti­vy pou­žít více­krát. Například tam, kde jsme chtě­li reg­gae, kte­ré mělo suge­ro­vat Karibik, tak jej nahrá­li jako oprav­du ech­tov­ní reg­gae. Hudební slož­ka fil­mu je vždyc­ky moje ved­lej­ší radost.

---