Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Rozčarování | Futurama
Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Rozhovor s Galinou Miklínovou

Rozhovor s Galinou Miklínovou

Miklinova
Miklinova

Lichožrouti  mají svůj prv­ní film, kte­ré­mu před­chá­ze­ly tři dnes už kul­tov­ní kni­hy plné licho­žrou­tích dob­ro­druž­ství od Pavla Šruta s vaši­mi ilu­stra­ce­mi. Co ale před­chá­ze­lo kni­hám? Kde se vza­li a kdo vymys­lel posta­vu ple­te­né­ho zlo­dě­je lichých pono­žek?

Lichožrout jako lite­rár­ní posta­va se obje­vil ve sbír­ce bás­ni­ček Příšerky a pří­še­ři, kte­rou jsme s Pavlem Šrutem v roce 2005 vyda­li v Pasece. Hledali jsme mate­ri­ál pro vše­mož­né pří­šer­ky, a pro­to­že nemám moc ráda nesmy­sl­ně vymyš­le­né pohád­ko­vé posta­vič­ky bez logi­ky, tak jsem se poo­hléd­la kolem sebe doma. Baví mě, když se poezie dotý­ká reál­ných věcí, kte­ré navíc člo­věk, či dítě zná a může se lépe s jejich poe­ti­kou zto­tož­nit. S Pavlem jsme vzpo­mí­na­li na to, co nás v našich domo­vech jako děti stra­ši­lo a stra­ší jako už dospě­lé.  No, a mezi pra­šou­ny a flaš­kou­ny, mucho­lap­kou, kdy­by­chem a jiný­mi pří­šer­ka­mi se obje­vi­lo i něco, co nám lidem bere fusekle. Oba jsme zajá­sa­li a Pavel s poe­ti­kou sobě vlast­ní „tomu něče­mu“ dal jmé­no... a zro­dil se Lichožrout. Lichožrout se poz­dě­ji uká­zal jako nesmír­ně zábav­ný tvor a hlav­ně téměř jako maz­lí­ček do kaž­dé rodi­ny. Protože ponož­ky se pře­ce ztrá­cí napříč svě­tem.

Vás mize­jí­cí ponož­ky neroz­či­lu­jí, nikdy jste se nesna­ži­la, jako vět­ši­na z nás, najít způ­sob, jak je donu­tit zůstat v páru?

Vůbec ne. Naopak, sna­žím se po domě nechá­vat jen tak poho­ze­né chut­né páry pono­žek, aby Lichožrouti, kte­ří u nás pře­bý­va­jí, moc nehla­do­vě­li. A když se něja­ká ztra­tí, je to pře­ce báječ­ná pří­le­ži­tost obsta­rat si nové. Ponožky mě totiž dost baví.

Kdy se zro­dil nápad pře­vést Lichožrouty do fil­mo­vé podo­by?

Nápad vze­šel od naše­ho kama­rá­da, nakla­da­te­le Ládi Horáčka, kte­rý Lichožrouty vydal. Kniha byla záhy veli­ce úspěš­ná, tak­že se o té mož­nos­ti uva­žo­va­lo prak­tic­ky od prv­ní­ho dílu. Už jsme s Pavlem o „roza­ni­mo­vá­ní Licháčů“ mlu­vi­li, ale až Láďa dal ten impuls. Jednou jsme jeli spo­leč­ně s ním a Pavlem do Litomyšle a on poví­dá, proč z toho vlast­ně neu­dě­lá­me film, když ani­mo­va­né fil­my sama vytvá­řím. A s ener­gií sobě vlast­ní, hned zavo­lal pro­du­cen­ta, kte­ré­ho znal a se kte­rým občas spo­lu­pra­co­val. Za pár dní nás už vedl za pro­du­cen­tem Ondřejem Trojanem a bylo to. Tedy... až za sedm let.

Postavičky Lichožroutů pro­šly vel­kou pro­mě­nou. Nebyl pro­blém se po třech kníž­kách odpou­tat od původ­ních čer­no­bí­lých ilu­stra­cí a vytvo­řit v pod­sta­tě nové hrdi­ny?

Ani moc ne. To bylo nao­pak vel­mi zábav­né. Největší změ­nou jsou prá­vě bar­vy. Barevná podo­ba mých hrdi­nů se opí­rá o jejich cha­rak­te­ry.  V kni­ze to má důvod, proč jsou barev­né jen ponož­ky a Lichožrouti niko­liv. Ale film je podí­va­ná. Takže bylo tře­ba najít vhod­né ponož­ko­vé deko­ry pro ple­te­né hrdi­ny. Prošla jsem veš­ke­ré dostup­né e-shopy s ponož­ka­mi a je to nád­he­ra, kolik bláz­ni­vých desig­nů mají fusekle po celém svě­tě! Nejvíc jsem si to uži­la u par­ty divo­kých Lichožroutů - Kojotů. Jsou to tako­ví pan­ká­či – fus­ká­či.

Jste výtvar­ni­cí a reži­sér­kou fil­mu, ale s Pavlem Šrutem i spo­lu­au­tor­kou scé­ná­ře. Je u ani­mo­va­né­ho fil­mu tako­vá kumu­la­ce pro­fe­sí běž­ná?

Občas ano, ale u nás je to běž­něj­ší spíš u krát­ko­me­tráž­ních sním­ků. Objem prá­ce na celo­ve­čer­ním fil­mu je neko­neč­ný a je sko­ro nemož­né ho při tako­vé kumu­la­ci zvlá­dat s odstu­pem, kte­rý je nezbyt­ný. Na dru­hou stra­nu v něčem to výho­da byla. Kupříkladu jsem se nemu­se­la ke všem ostat­ním dis­ku­zím doha­do­vat ješ­tě s výtvar­ní­kem. Nebo se scé­náris­tou... tedy někdy s Pavlem, ale to se nepo­čí­tá, prá­ce s ním byla a je vždyc­ky vel­mi zábav­ná.

Animovaný film se nena­to­čí za tři­cet čty­ři­cet dní. Kolik let trva­ly pří­pra­vy a jak dlou­ho samot­né natá­če­ní.

Námět vzni­kl před sed­mi lety. První ver­ze scé­ná­ře asi za půl roku. Poté jsme jej dva a půl roku pře­pi­so­va­li, až jsme se dobra­li k desá­té. Rok se chys­ta­la výtvar­ná pří­pra­va a pro­bí­hal deve­lo­p­ment. Samotná ost­rá výro­ba včet­ně ani­ma­ti­ku, což je roz­po­hy­bo­va­ný lite­rár­ní scé­nář, trva­la něco málo přes tři a půl roku.

Kolik lidí se podí­lí na vzni­ku tak vel­ké­ho a dlou­hé­ho pro­jek­tu?

Třeba v Pixaru něko­lik set. Lichožrouti měli ovšem dale­ko sub­til­něj­ší tým, cca 25 lidí, což mě z počát­ku zatí­ži­lo pořád­nou noč­ní můrou, ale k mému pře­kva­pe­ní a nad­še­ní musím kon­sta­to­vat, že par­ta kolem Petra Horáka ze stu­dia Alkay Animation Prague doká­za­la nemož­né. Třeba tex­tu­rá­ři, kte­ří ruč­ně pokres­li­li celý film, byli jen tři. Modeláři také. Animátorů bylo deset a takhle bych moh­la pokra­čo­vat napříč vše­mi pro­fe­se­mi. Tady zafun­go­va­lo to, že spous­ta z nich umí víc pro­fe­sí najed­nou, nebo se je dou­či­la a tým se „pře­lí­val“, jak bylo potře­ba.

Co bylo během těch sed­mi let vzni­ku Lichožroutů nej­těž­ší, a kte­rá fáze nao­pak nej­ra­dost­něj­ší?

Nejradostnější fáze byla vždy ta, kte­rá se uza­vře­la. Alespoň pro mne. A také prv­ní hoto­vé tes­ty, kte­ré se poved­ly. A nej­těž­ší? Krom spous­ty díl­čích pro­blé­mů bylo nej­těž­ší udr­žet pro­jekt pořád nad sta­no­ve­nou lať­kou kva­li­ty. Neustále se vra­cet, opra­vo­vat, čekat, vypiplá­vat, moti­vo­vat, při­jí­mat kri­ti­ku, roz­dá­vat ji, padat, zve­dat se a jít dal. Zní to tro­chu pate­tic­ky, ale bylo to tak. Člověk není stroj, ved­le prá­ce, byť sebe­mi­lo­va­něj­ší, žije život se svý­mi blíz­ký­mi, kte­rých se to všech­no chtě nechtě dotý­ká.

Skloubit rodi­nu a natá­če­ní je obtíž­né a vám ke star­ší dce­ři při­byl během pra­cí na fil­mu ješ­tě syn.  Jak jste to zvlá­da­la vy i zby­tek rodi­ny?

Vlastě se v jed­nu chví­li jen sta­lo všech­no to, co si člo­věk hod­ně přál. Takže teo­re­tic­ky to byla pará­da. No a prak­tic­ky? Prostě jsme to všich­ni pře­ži­li a už se těší­me do kina.... Ale teď váž­ně. Pomáhalo mi hod­ně přá­tel a nej­sta­teč­něj­ší byli samo­zřej­mě ti nej­bliž­ší. Ale to je tak vlast­ně vždyc­ky, když to fun­gu­je.

Film je rodin­ný a dob­ro­druž­ný.  Takže se v kině poba­ví i dospě­lí a děti se budou o své hrdi­ny troš­ku bát?

Děti se budou smát i bát urči­tě. Ale děti se bojí rády. Obzvláště, když to dob­ře dopad­ne. Věřím, že si na své při­jde kaž­dý divák. Poetika licho­žrout­ské­ho svě­ta se z fil­mu nevy­tra­ti­la. Navíc to, že je to akč­ní vel­ko­le­pá podí­va­ná, vyply­nu­lo při­ro­ze­ně už při tvor­bě scé­ná­ře. Chtěli jsme se odli­šit od čes­kých povíd­ko­vých celo­ve­čer­ních ani­má­ků a vytvo­řit kom­pakt­ní, napí­na­vý, ale svým způ­so­bem dojem­ně komic­ký pří­běh malé­ho Lichožrouta ve vel­kém svě­tě.

Testujete film v prů­bě­hu natá­če­ní na dětech i dospě­lých? Nebo si musí i vaši blíz­cí počkat na hoto­vé Lichožrouty až do kina?

Moje děti Licháče milu­jí. Ale ony nemě­ly moc na výběr. Film jsem si čas­to v růz­ných fázích pouš­tě­la i doma, a děti při­ro­ze­ně byly při tom. Kupodivu, pořád je to baví. Ale tře­ba můj muž film viděl v roz­dě­la­né fázi pou­ze jed­nou a pak už si chtěl počkat do kina. Producent fil­mu čas od času dělal tes­to­va­cí pro­jek­ce s lid­mi, kte­ré jsem nezna­la, což pro mne byla nová a nezvyk­lá zku­še­nost.

Co bylo roz­ho­du­jí­cí při výbě­ru her­ců, kte­ří zlo­dě­je pono­žek namlu­vi­li?

Některé posta­vy byly jas­né už od počát­ku, jiné jsme slo­ži­tě hle­da­li. Proběhly dva veli­ké cas­tingy, vyti­po­vat správ­né typy bylo oprav­du těž­ké.  Důležitá je smo­zřej­mě barva hla­su, sply­nu­tí s cha­rak­te­rem posta­vy, ale navíc ješ­tě něja­ký zvlášt­ní druh che­mie, kte­rý způ­so­bí, že se herec začne při prá­ci posta­vič­ce podo­bat, i když tomu tak při výbě­ru neby­lo. Kupříkladu Marek Taclík Kudlovi Dederonovi. Jsem s vybra­ný­mi her­ci vel­mi spo­ko­je­ná, věřím, že divá­ci se potě­ší stej­ně.

Ve fil­mu zazní i něko­lik pís­ni­ček. Svěřili jste je pro­fe­si­o­nál­ním zpě­vá­kům, nebo jste vsa­di­li na herec­ký zpěv?

Je to malin­ko mix, ale pře­va­žu­jí spíš her­ci, z nichž někte­ří zpí­va­jí vel­mi dob­ře. Nemám moc ráda, když posta­vu, kte­rou mlu­ví někdo kon­krét­ní, nazpí­vá jiný člo­věk - zpě­vák, byť skvě­lý. Raději jsem vsa­di­la na jem­né režij­ní týrá­ní her­ců v hudeb­ním stu­diu.

 Jaký máte po toli­ka letech „spo­leč­né­ho“ živo­ta k jed­not­li­vým Lichožroutům vztah? Kdo je váš oblí­be­nec nebo nao­pak, kdo vás štve tak, že ho v pří­pa­dě dal­ší­ho fil­mu už urči­tě „neob­sa­dí­te“?

Už ve scé­ná­ři nám hez­ky ožil pod ruka­ma Padre, ten by mohl být, na roz­díl od knih, kde v prv­ním díle ode­jde „podél řeky za slun­cem“ a už se nevrá­tí, veli­ký adept na hyba­te­le děje do pří­pad­né­ho dru­hé­ho dílu. A neštve mě nikdo. To je na Lichačích báječ­né. Jsou jako děti. Mohou člo­vě­ka pozlo­bit, ale ne štvát.

Knižní pokra­čo­vá­ní Lichožroutů prý není v plá­nu. Uvažujete o pokra­čo­vá­ní fil­mo­vém, nebo se chys­tá­te vypus­tit Lichožrouty do svě­ta a na chví­li změ­nit téma?

U kní­žek jsme si s Pavlem Šrutem řek­li, 3x a dost, či v nej­lep­ším pře­stat. Když jsme psa­li scé­nář, už jsme v té době pra­co­va­li na dru­hém díle kni­hy a o mož­nos­ti pokra­čo­va­ní ve fil­mu jsme uva­žo­va­li. Teď si ale potře­bu­ji chví­li odpo­či­nout, ukli­dit si po těch letech tro­chu v sobě a hod­ně na sto­le a tře­ba si nakres­lit kníž­ku, kte­rá bude hoto­vá už za rok. Nebo upéct koláč, kte­rý bude hoto­vý hned. Pak si sed­nu a budu pozo­ro­vat, jak se mým chrá­něn­cům ve svě­tě daří.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 2,11474 s | počet dotazů: 251 | paměť: 56893 KB. | 29.06.2022 - 10:56:05