Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > RoboCop [80%]

RoboCop [80%]

robocop image03
Málokterý sní­mek si zaslou­ží rema­ke méně než kul­tov­ní kla­si­ka Robocop. Surové akč­ní sci­fi Paula Verhoevena z roku 1987 pat­ří dnes k těm nej­vět­ším kla­si­kám žán­ru a to nejen díky i na svo­jí dobu doce­la sil­ném vyu­ži­tí dospě­lác­ké­ho Rkového ratingu. Někdo se však roz­ho­dl, že bude nej­lep­ší nápad zak­tu­a­li­zo­vat ten­to mate­ri­ál a před­vést divá­kům novou ver­zi toho­to kul­tu. Pryč je tak cha­risma­tic­ký Peter Weller, dysto­pic­ká vize jak vypá­le­ná z před digi­tál­ní éry a nedo­čká­te se také dospě­lác­ké­ho ratingu ale umír­ně­né­ho PG-13, tedy na explo­du­jí­cí kon­če­ti­ny a hek­to­li­t­ry krve může­te rov­nou zapo­me­nout. Je tedy na mís­tě novou vizi robo­tic­ké­ho stráž­ce záko­na na mís­tě ode­psat? 

Alex Murphy (Joel Kinnaman) pat­ří k těm něko­li­ka málo neú­plat­ným poli­cis­tům det­ro­it­ských poli­cej­ních slo­žek. Jeho sna­ha dopad­nout zlo­čin­ce za kaž­dou cenu si ale vyžá­da­la oběť nej­vyš­ší. Poté co je váž­ně zra­něn jeho kole­ga, se roz­hod­ne i Alexe z ces­ty odstar­nit míst­ní vůd­ce pře­kup­ní­ků s zbra­ně­mi. Alex však útok zázra­kem pře­ži­je a je vybrán do spe­ci­ál­ní­ho pro­gra­mu spo­leč­nos­ti Omnicorp na vyto­vře­ní úpl­ně nové­ho dru­hu bez­peč­nost­ní slož­ky. Robotického poli­cis­ty, kte­rý snou­bí dohro­ma­dy smr­tí­cí účin­nost stro­je a instink­ty elit­ní­ho poli­cis­ty. Alespoň tak se celý kon­cept RoboCopa sna­ží veřej­nos­ti před­sta­vit ředi­tel této spo­leč­nos­ti Raymond Sellars (Michael Keaton). Pravda je ale někde úpl­ně jin­de...

Svým doce­la vyso­kým hod­no­ce­ním roz­hod­ně nechci ospra­vedl­ňo­vat roz­hod­nu­tí zno­vu nato­čit tuto kla­si­ku. Dle mého názo­ru, by se k podob­ným prak­ti­kám mělo uchy­lo­vat až v době, kdy je sní­mek nato­lik zasta­ra­lý, že jeho posel­ství se postup­ně roz­měl­ňu­je do prázd­na. PůvodníRoboCop však roz­hod­ně není tím pří­pa­dem. Nevybíravá vize budouc­nos­ti s dosta­teč­ným množ­stvím nad­sáz­ky fun­gu­je v rám­ci mož­nos­tí i dnes a tak je pro mě sna­ha před­vést tuto lát­ku zno­vu moti­vo­va­ná čis­tě jen komerč­ním poten­ci­á­lem lát­ky. A poté co jsem opus­til kino, musím uznat, že to neby­lo ani náho­dou tak špat­né jak jsem se obá­val a nao­pak mno­ho z vás ten­to rema­ke potě­ší. A ten důvod má doce­la jas­né­ho jme­no­va­te­le kte­rým je reži­sér obou Elitních jed­no­tek José Padilha, kte­rý po něko­li­ka slav­něj­ších jmé­nech u pro­jek­tu zakot­vil jako posled­ní.

Právě Padilha si totiž ze svých pře­de­šlých sním­ků pro­tla­čil až pře­kva­pi­vě dost do nové vize robo­tic­ké­ho stráž­ce záko­na. Jeho RoboCop, jemuž nej­ví­ce ško­dí prá­vě pří­mé srov­ná­ní s původ­ním sním­kum, je totiž i přes tro­chu odliš­né žánro­vé vyme­ze­ní vůči ori­gi­ná­lu ve všech ohle­dech vel­mi solid­ní prá­ce, kte­rá napl­ňu­je podob­né hod­no­ty, na jaké úto­čil původ­ní sní­mek před více jak pět­a­dva­ce­ti lety. Je pro mě cel­kem pře­kva­pe­ním, jak si v rám­ci Hollywoodské pop­cor­no­vé zába­vy Padilha pro­sa­dik tak výraz­nou poli­tic­kou neko­rekt­nost sním­ku, kte­rá až při­po­mí­ná mís­ty suro­vé posta­ve­ní před obraz rea­li­ty v jeho pře­de­šlých sním­cích o prak­ti­kách bra­zil­ských zása­ho­vých jed­no­tek. NovýRoboCop tak úto­čí ten­to­krát napros­to bez nad­sáz­ky a jiný­mi okli­ka­mi než jeho původ­ní před­chůd­ce, nicmé­ně v koneč­ném výsled­ku je stej­ně pro­vo­ka­tiv­ní na kaž­dém rohu.

Když navíc ustou­pí stra­nou pří­mé srov­ná­ní se sním­kem z roku 1987, dostá­vá se do kin ten­to únor jeden z těch nej­po­ve­de­něj­ších rema­ků posled­ních let. Nová ver­ze potí­ra­če zlo­či­nu v Detroitu budouc­nos­ti totiž sama moc dob­ře ví, že pře­ko­nat původ­ní sní­mek by byla holá sebe­vraž­da. Proto nabí­zí doce­la odliš­ný sní­mek, kte­rý i po ode­brá­ní veš­ke­rých nará­žek a lpě­ní na ori­gi­nál­ním sním­ku, půso­bí jako samo­stat­ná a soběstač­ná akč­ně ladě­ná pec­ka s morál­ním a spo­le­čen­sko­kri­tic­kým pře­sa­hem.José Padilha navíc tes­tu­je a umě­le nata­hu­je hra­ni­ce ratingu jak nej­ví­ce to jde a tak se o podí­va­nou pro děti roz­hod­ně nejed­ná jak se mno­zí obá­va­li. (Tohle o to více potě­ší, když vez­me­me v úva­hu fakt, jak sil­ný měl Padilha u pro­blé­mo­vé­ho pro­jek­tu pro­du­cent­ský dohled a jak sám reži­sér v roz­ho­vo­ru uve­dl, bylo obtíž­né pro­tla­čit radi­kál­ní nápa­dy do pro­duk­ce.) Nový Clarence J. Boddicker se neko­ná, nicmé­ně RoboCop 2014 vyu­ží­vá i tak širo­ké pale­ty pokři­ve­ných cha­rak­te­rů, kte­ré mís­to po jed­nom cha­risma­tic­kém zápo­rá­ko­vi doce­la obstoj­ně vypl­ní.
RoboCop je tak veli­kým pře­kva­pe­ním. Mnoha lid­mi dopře­du odsu­zo­va­ný sní­mek, kte­rý měl být jen sna­hou při­ži­vit se na popu­la­ri­tě ori­gi­ná­lu, nako­nec kon­čí jako všper­ko­va­ná poli­tic­ky neko­rekt­ní akce, kte­rá na otáz­ku mecha­nic­kých stráž­ců záko­na rou­bu­je soci­ál­ní kri­ti­ku jak spo­le­čen­ských pomě­rů tak návy­ků spo­leč­nos­ti samot­né. To co postrá­dá na cha­risma­tu hlav­ní hrdi­na opro­ti Peteru Wellerovi nahra­zu­jí zají­ma­vé ved­lej­ší cha­rak­te­ry, kte­ré vyu­ží­va­jí prvotříd­ní obsa­ze­ní beze zbyt­ku. Nejlepší je u sním­ku na chví­li zapo­me­nout, že něja­ký RoboCop v roce 1987 vzni­kl a při­stu­po­vat k nové ver­zi tak. Možná vás pak doce­la pře­kva­pí, že nová ver­ze fun­gu­je i přes svo­ji razant­ní odliš­nost v sou­čas­né spo­leč­nos­ti podob­ně, jako tomu bylo u původ­ní­ho sním­ku na kon­ci osm­de­sá­tých let.
Nevěřil bych ješ­tě před týd­nem, že jej budu obha­jo­vat ale neče­ka­né je prav­dou. Nová ver­ze RoboCopa je tím neo­pří­liš čas­to vidě­ným pří­pa­dem vyda­ře­né aktu­a­li­za­ce původ­ní­ho mate­rá­lu, kte­rý nako­nec nabí­zí dosta­tek důvo­dů proč si vydo­být i srd­ce fanouš­ků původ­ní­ho sním­ku z roku 1987. I když se totiž jed­ná o doce­la zásad­ně odliš­ný sní­mek než je vize budouc­nos­ti Paule Verhoevena, José Padilha před­ve­dl výbor­ně nato­če­nou a spo­le­čen­sky sil­ně neko­rekt­ní akč­ní podí­va­nou, kte­rá znač­ce nedě­lá ostu­du a nao­pak jí ješ­tě zástup fanouš­ků při­ve­de. Pokud tohle není dob­rá vizit­ka pře­dě­láv­ky pak nevím co víc by jí být moh­lo. A hudeb­ní dopro­vod Pedra Bromfmana nemá chy­bu.  
 Koktejl:
10% Folk
30% Deprese
10% Vyšperkovaná audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ka
20% Špičkové obsa­ze­ní
15% Slabší scé­nář
15% 60. léta

Odkaz na blog Autora

Student dvouoborového studia Anglická filologie / Filmová věda, dlouholetý fanoušek filmu, hudby a televize. Více o mně na profilu na CSFD.cz : http://www.csfd.cz/uzivatel/135140-sanchezcz/

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,56976 s | počet dotazů: 209 | paměť: 50196 KB. | 11.04.2021 - 03:18:35