Robert Čapek: Moderní didaktika

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Proč neu­čím, byť mě prá­ce s dět­mi baví, mám potřeb­né vzdě­lá­ní, zakon­če­né zkouš­ka­mi na stát­ní vyso­ké ško­le, oplý­vám kre­a­tiv­ním myš­le­ním, ener­gií a chu­tí dát čes­ké­mu škol­ství ze sebe to nej­lep­ší? Je to pros­té – tvr­dě jsem nara­zi­la na škol­ský sys­tém a hlav­ně pra­xi.

O moder­ním škol­ství se totiž v sou­čas­nos­ti může vět­ši­ně čes­kých uči­te­lů jen zdát.  V čes­kých ško­lách, na všech stup­ních, je stá­le za dob­ré­ho uči­te­le pova­žo­ván ten, kte­rý „nali­je“ do hla­vi­ček nebo­hých žáků co nej­ví­ce infor­ma­cí, pro život čas­to abso­lut­ně nepo­u­ži­tel­ných, než­li ten, kte­rý žákům vysvět­lí prin­ci­py, ozřej­mí mož­nos­ti a nau­čí samo­stat­nos­ti, co se týče hle­dá­ní infor­ma­cí a jejich prak­tic­ké­ho vyu­ži­tí v živo­tě. Na všech stup­ních vyso­kých škol stá­le (více než čtvrt­sto­le­tí po revo­lu­ci) pře­vlá­dá fron­tál­ní výu­ka – vyklá­da­jí­cí uči­tel a sedí­cí, zapi­su­jí­cí si žák. Princip výu­ky na mno­ha gym­ná­zi­ích se za sto let prak­tic­ky nezmě­nil a nebe­re v potaz mění­cí se spo­leč­nost a její potře­by. Přesto jsou gym­ná­zia stá­le pova­žo­vá­na za nej­lep­ší čes­ké střed­ní ško­ly… Učitel sice ví, co učit, ale neví, jak to učit. Stěžujeme si na nevy­cho­va­né žáky, stu­den­ty, nere­spek­tu­jí­cí auto­ri­ty, děti s nezá­jmem o coko­li, ale už neře­ší­me, jak v nich zájem pro­bu­dit. Příprava nových uči­te­lů na vyso­kých ško­lách má kata­stro­fál­ní úro­veň, s pojmem didak­ti­ka se čas­to set­ka­jí jen okra­jo­vě, vyu­ču­jí ji vět­ši­nou peda­go­go­vé, pro něž je sama okra­jo­vým obo­rem a kte­ří aktiv­ní výu­ko­vé meto­dy nikdy neza­ži­li v pra­xi. Učebnice didak­ti­ky, kte­ré mají k dis­po­zi­ci, pochá­ze­jí čas­to ješ­tě z doby před­re­vo­luč­ní, opě­vu­jí fron­tál­ní způ­sob výu­ky a jsou doslo­va čer­nou můrou čes­ké didak­ti­ky. Probuzení z ní by měla zajis­tit kni­ha Roberta Čapka Moderní didak­ti­ka, kte­rá nyní vychá­zí v řadě Pedagogika v nakla­da­tel­ství Grada.

Robert Čapek je autor z obo­ru – během své peda­go­gic­ké kari­é­ry pra­co­val  postup­ně jako pomoc­ný vycho­va­tel a vycho­va­tel, pomoc­ný uči­tel ve zvlášt­ní ško­le, učil na základ­ních a střed­ních ško­lách těles­nou výcho­vu, země­pis, rodin­nou výcho­vu a dal­ší před­mě­ty. Absolvoval dok­tor­ská stu­dia na před­ních peda­go­gic­kých fakul­tách čes­kých vyso­kých škol, věno­val se peda­go­gic­ké psy­cho­lo­gii, uči­tel­ství rodin­né výcho­vy, výchov­né­mu pora­den­ství a škol­ní­mu manage­men­tu. Od roku 2000 půso­bí na Univerzitě v  Hradci Králové, nej­pr­ve na Pedagogické fakul­tě, Katedře peda­go­gi­ky a psy­cho­lo­gie, kde se věno­val teo­rii výcho­vy, didak­ti­ce, dra­ma­tic­ké výcho­vě a dal­ším peda­go­gic­kým obo­rům. V sou­čas­nos­ti rea­li­zu­je výu­ku psy­cho­lo­gic­kých před­mě­tů na Fakultě infor­ma­ti­ky a manage­men­tu, Katedře manage­men­tu. Mezi jeho dal­ší čin­nos­ti také pat­ří vzdě­lá­vá­ní uči­te­lů. Jako lek­tor půso­bí v růz­ných ško­li­cích orga­ni­za­cích i pří­mo ve sbo­rov­nách s téma­ty, jako jsou supor­tiv­ní a alter­na­tiv­ní výu­ko­vé meto­dy, odmě­ny a  tres­ty ve škol­ní pra­xi, hod­no­ce­ní a  sebe­hod­no­ce­ní žáků, říze­ní tříd­ní schůz­ky a roz­ho­vor s rodi­či a dal­ší. Pro nakla­da­tel­ství Grada Publishing napsal pub­li­ka­ce Odměny a tres­ty ve škol­ní pra­xi (2008), kte­rou pře­pra­co­val pro dru­hé vydá­ní (2014), Třídní kli­ma a škol­ní kli­ma (2010) a Učitel a rodič: spo­lu­prá­ce, tříd­ní schůz­ka, komu­ni­ka­ce (2013).

Čapkova peda­go­gic­ká zku­še­nost ho pro­to oprav­ňu­je stát se katem sou­čas­né čes­ké didak­ti­ky a nemi­lo­srd­ně sou­dit zce­la nevy­ho­vu­jí­cí meto­dy výu­ky na vět­ši­ně čes­kých škol. Kdo je obe­zná­men se škol­ním kli­ma­tem, ví, že Čapek roz­hod­ně nepře­há­ní, když tvr­dí, že „čes­ké ško­ly, podob­ně jako i jiné insti­tu­ce, nepře­kro­či­ly nové tisí­ci­le­tí v dob­rém sta­vu… Učitelé neu­mě­jí pří­liš dob­ře učit, hod­no­tit, komu­ni­ko­vat, a prá­vě to je hlav­ní pří­či­na zvět­šu­jí­cí­ho se počtu apa­tic­kých, nepra­cu­jí­cích, stu­dij­ně sla­bých a neu­káz­ně­ných žáků.“ Je rea­lis­tou, když píše, že „sami uči­te­lé se rádi kla­mou v tom, jaká výu­ka je kva­lit­ní a jaká ne. Kvalitní je ta jejich, samo­zřej­mě, jenom jim to kazí ti ‚stá­le hlou­pěj­ší žáci´.“  Robert Čapek vyvra­cí řadu klam­ných mýtů, jimiž se čas­to utě­šu­jí uči­te­lé a ředi­te­lé škol, napří­klad že na alter­na­tiv­ní meto­dy není čas nebo že jiný model vyu­čo­vá­ní než dik­tu­jí­cí uči­tel – posluš­ně si zapi­su­jí­cí žák je pou­ze jakési hra­ní na vyu­čo­vá­ní, nepři­ná­še­jí­cí žád­ný uži­tek. Přitom tito uči­te­lé ochu­zu­jí jak žáky tak sami sebe – koho by bavi­lo učit stej­ně pět, deset, dva­cet let?

Robert Čapek nabí­zí uči­te­lům pře­hled desí­tek a desí­tek vyu­čo­va­cích metod včet­ně návo­du k jejich uži­tí. Jsou to meto­dy, o nichž prak­ti­ku­jí­cí uči­te­lé snad ale­spoň něco sly­še­li (napří­klad bra­in­stor­ming, delfská meto­da, dal­ton­ské výu­ko­vé meto­dy), ale i meto­dy, jež pro ně zřej­mě budou nové, jako napří­klad Metoda 635, HOBO meto­da nebo Diamant. Seznamuje čte­ná­ře také s didak­tic­ký­mi pro­střed­ky a opět dává návod k jejich uži­tí v hodi­nách. Důležitou kapi­to­lou pub­li­ka­ce je Hodnocení – jak žáků uči­te­lem tak uči­te­le žáky, sebe­hod­no­ce­ní nebo hod­no­ce­ní žáků navzá­jem.

Přála bych si, aby se Moderní didak­ti­ka Roberta Čapka sta­la povin­nou lite­ra­tu­rou při pří­pra­vě uči­te­lů nejen peda­go­gic­kých škol, aby se obje­vi­la ve sbo­rov­nách a kabi­ne­tech a ješ­tě lépe – sta­la se osob­ní bib­lí čes­kých uči­te­lů škol jaké­ko­li úrov­ně. Zda se tak sta­ne, je otáz­kou. Mám oba­vy ze zče­ře­ní hla­di­ny čes­ké­ho škol­ské­ho ryb­níč­ka, jehož se Čapek „dopus­til“, když v kni­ze napsal to, co je sice obec­ně zná­mé, ale o čem je žinant­ní mlu­vit, a to, že někte­ré didak­tic­ké pub­li­ka­ce reno­mo­va­ných kapa­cit jsou pro stu­di­um didak­ti­ky zce­la nevy­ho­vu­jí­cí (napří­klad Školní didak­ti­ka Obstova a Kalhousova nebo Hodnocení žáků od autor­ské dvo­ji­ce Kolář – Šikulová), jiné jsou obsa­ho­vě napros­to scest­né (tře­ba kolek­tiv­ní prá­ce pod vede­ním J. Maňáka Alternativní meto­dy a postu­py, pub­li­ka­ce L. Zormanové nebo J. Skalkové. Odpověď na otáz­ku, zda Čapkem po prá­vu „sepsu­tí“ nedo­po­ru­čo­va­ní auto­ři didak­tic­ké lite­ra­tu­ry – peda­go­go­vé vyso­kých škol – pro­cit­nou a začnou budou­cí uči­te­le učit jinak, je těm, kte­ří vzdě­lá­va­cím sys­té­mem peda­go­gic­kých vyso­kých škol pro­šli nedáv­no nebo nyní pro­chá­ze­jí, úpl­ně jas­ná.

Autor: Robert Čapek
Žánr: nauč­ná lite­ra­tu­ra
Nakladatelství: Grada Publishing, a.s.
Rok vydá­ní: 2015
Počet stran: 604
Hodnocení: 100 %

Kniha ke kou­pi na Grada.cz.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře