Upřímnou soustrast

us1

Kniha „Upřímnou sou­strast“ mě upou­ta­la pře­de­vším pro svůj vel­mi nevšed­ní název a zvo­le­né téma, neboť co si bude­me nalhá­vat, o řemeslu „fune­b­rá­ka“ a smr­ti může psát buď jen oprav­do­vý blá­zen, ane­bo autor s vel­kou dáv­kou odva­hy, nad­hle­dem a vese­lou mys­lí. A Bailly to sku­teč­ně doká­zal! Všechny pochmur­né a smut­né situ­a­ce mis­tr­ně pře­ve­dl do čer­né­ho humo­ru tak, že se jen těž­ko ubrá­ní­te smí­chu i slzám. 

Guillaume Bailly je fran­couz­ský zaměst­na­nec pohřeb­ní­ho ústa­vu, ale i redak­tor „Funéraire Info“ (infor­mač­ní­ho ser­ve­ru o pohřeb­nic­tví) a „Mémoires de vie“ (soci­ál­ní sítě pro truchlí­cí pozůsta­lé), se toho­to neleh­ké­ho úko­lu zhos­til napros­to geni­ál­ním způ­so­bem. Ostatně je to pro­fík pra­cu­jí­cí v pohřeb­ním ústa­vu v Landerneau ve fran­couz­ské Bretani už přes dva­cet let.

Kniha je sou­bo­rem nejen his­to­rek vychá­ze­jí­cí ze sku­teč­ných udá­los­tí z auto­ro­vy kaž­do­den­ní pra­xe, ale i jeho kole­gů, kdy se pro­střed­nic­tvím ní dozví­dá­te, „co se sta­ne s vaším tělem, až vám dojde šťá­va, až už nebu­de­te moct ani číst. Ani se o nic sta­rat nebo pra­co­vat, odpo­čí­vat, milo­vat, smát se, ani pla­kat...“

Tato dosti nevšed­ní kni­ha je roz­dě­le­na na dvě čás­ti tj. na humor­né povíd­ky, a na odbor­ně vzdě­lá­va­cí část, kte­rá je od ostat­ních poví­dek oddě­le­na tex­tem v rámeč­ku: „Věděli jste, že...?“, „Myšlenka dne“,  „Umění najít slo­va“,  „Riziko povo­lá­ní“, „(Až pří­liš) čas­to vyslech­nu­to“ a „K zamyš­le­ní“.

Věděli jste, že...?

V útrž­ko­vi­tých pasá­žích se dozví­te něco málo z his­to­rie ozna­če­ní „fune­b­rák“, kde se vza­lo, jak vznik­lo, a proč prá­vě toto ozna­če­ní. A abys­te tro­chu poro­zu­mě­li pou­ží­va­né pohřeb­nic­ké ter­mi­no­lo­gii, najde­te tu vysvět­le­ny a popsá­ny jed­not­li­vé pojmy jako např. Smrtikous, Thanatopraxe, MISE EN BIERE - ulo­že­ní do rakve, CORBILLARD - pohřeb­ní vůz, OBSEQUES - pohřeb či DEUIL - zármu­tek.

Myšlenka dne.

„Nám fune­b­rá­kům lidé čas­to vyčí­ta­jí, že vydě­lá­vá­me na neštěs­tí dru­hých. A já na to vždy odpo­ví­dám, že nemůžu než sou­hla­sit. Živím se neštěs­tím dru­hých stej­ně tak jako hasi­či, kte­ří zachra­ňu­jí nešťast­ní­ky z hoří­cí budo­vy. Živím se jím stej­ně jako poli­cis­té, kte­ří ochra­ňu­jí sla­bé nešťast­ní­ky před nási­lím a obě­tem navra­cí spra­ve­dl­nost. Živím se jím stej­ně jako léka­ři, zdra­vot­ní sest­ry a pečo­va­tel­ky, kte­ří vydě­lá­va­jí na stá­ří a nemo­cích, jež nás kaž­do­den­ně pro­vá­zí. Jednoduše pra­cu­je­me s mrt­vý­mi a truchlí­cí pozůsta­lí vždy hle­da­jí něko­ho, kdo je za jejich neštěs­tí zod­po­věd­ný. Někdy vám vyčí­ta­jí, že vůbec exis­tu­je­me, ale jak by to asi vypa­da­lo, kdy­bychom tu neby­li?“

Riziko povo­lá­ní.

„Smrt kon­sta­to­val MUDr. Nečitelný.“

Až pří­liš vyslech­nu­to.

Až pří­liš vyslech­nu­to tvo­ří úsměv­né poznám­ky nejen od cizích lidí, ale i přá­tel týka­jí­cích se pro­fe­se čer­né­ho havra­na.

„Ve tvém obo­ru je ale­spoň níz­ká neza­měst­na­nost. Lidi budou umí­rat pořád.“

Umění najít slo­va.

Bohužel ne vždyc­ky se poda­ří na ade­kvát­ní situ­a­ci najít vhod­ná a správ­ná slo­va, tak­že pak se stá­va­jí dost vel­ké tra­pa­sy, kte­ré se poz­dě­ji uka­zu­jí jako úsměv­ná ohléd­nu­tí za celou pochmur­nou situ­a­cí.

„Tak aspoň že tvo­ji kli­en­ti nejsou nepří­jem­ní....“

Co obná­ší prá­ce pohře­bá­ka, a jak se vět­ši­nou lidé zacho­va­jí v roz­ho­vo­ru s vámi, když se násled­ně dozvě­dí, co dělá­te, se náh­le z niče­ho nic odta­hu­jí, a radě­ji si nechá­va­jí odstup, či rad­ši ustou­pí stra­nou. I toto je nega­tiv­ní strán­ka pro­fe­se, s kte­rou se musí čer­ní havra­ni vyrov­ná­vat...

us

Kniha je doslo­va pro­špi­ko­vá­na čer­ným humo­rem, neboť u tak chou­los­ti­vé­ho téma­tu jako je smrt, to ani jinak nejde. Leckdy při­ná­ší úsměv­né, jin­dy nao­pak trap­né oka­mži­ky ze smu­teč­ních obřa­dů a síní. A vy str­nu­le jen zírá­te, jak někte­ří pozůsta­lí doká­žou být aro­gant­ní, neci­tel­ní vůči svým pozůsta­lým, na kte­rých občas chtě­jí při posled­ním roz­lou­če­ní ušet­řit, kde se dá. Naopak najdou se i tako­ví, kte­ří chtě­jí posled­ní přá­ní zesnu­lých spl­nit do posled­ní­ho pun­tí­ku, i když se občas jed­ná o kuri­óz­ní poža­dav­ky.

Jsou tu popsá­ny všech­ny tragi­ko­mic­ké momen­ty, co vás na jed­nu stra­nu doko­na­le roze­smě­jí, ale na stra­nu dru­hou vás při­nu­tí ukáp­nout i něja­kou tu slzič­ku nad melan­cho­lií a nezvrat­né­mu osu­du, neboť „Smrt je sou­část živo­ta“, ať už si to chce­me nebo nechce­me při­znat.

Z jed­not­li­vých his­to­rek zjiš­ťu­je­te, že i v této oblas­ti je někdy těž­ké se s lid­mi domlu­vit a zále­ží pou­ze na takt­nos­ti čer­né­ho havra­na, jak si ve finá­le doká­že i tře­ba pro­střed­nic­tvím men­ší­ho kom­pro­mi­su a ústup­ku si pora­dit s nej­po­div­něj­ší­mi přá­ní­mi a poža­dav­ky, co se týče plně­ní posled­ní­ho přá­ní zesnu­lých.

„Až při­jde čas, chci ode­jít v tichos­ti, aniž bych něko­ho trá­pi­la. Život je už tak dost těž­ký. Já jsem byla v živo­tě šťast­ná a nechci ostat­ním kazit radost ze živo­ta.“

Kniha „Upřímnou sou­strast“ nás dopo­drob­na zasvě­tí do prá­ce a pro­fe­se fune­b­rá­ka od orga­ni­zo­vá­ní až po samot­né vyko­ná­ní smu­teč­ní­ho obřa­du. A věz­te, že při pohřbu se může stát oprav­du coko­liv. „Cokoliv vás může pře­kva­pit od drob­ných pře­šla­pů, ústup­ků až po malé tra­pa­sy a napros­to nevhod­né situ­a­ce.“ A věz­te, že někte­ré zážit­ky jsou vel­mi pikant­ní, a mož­ná by se nad nimi i zesnu­lý zasty­děl a začer­ve­nal, nebýt již sám mrt­vý.

Nad kaž­dým pře­čte­ním his­tor­ky vás autor chtě nechtě donu­tí nad vším se zamys­let, popře­mýš­let a uvě­do­mit si, co ve svém sou­čas­ném živo­tě doo­prav­dy máte, a čeho bys­te si na něm měli vážit, pro­to­že nikdo z vás netu­ší, kdy to bude jeho posled­ní den.

Kniha ve vás doslo­va roze­hra­je vel­mi širo­kou pale­tu nej­růz­něj­ších poci­tů od melan­cho­lie, smut­ku, úsmě­vu, sar­kas­mu a iro­nie, ale záro­veň vám dodá vel­kou dáv­ku pocho­pe­ní, mož­nos­ti vcí­tit se do poci­tů dru­hých a vyu­žít i své vnitř­ní empa­tie a cítě­ní.

A per­lič­ka na závěr: Jak by svo­jí pro­fe­si popsal fune­b­rák, aniž by vyvo­lal pohor­še­ní ane­bo zkla­má­ní ve spo­leč­nos­ti? „Domlouvám se s pořa­da­te­lem, jak si akci před­sta­vu­je, zaři­zu­ji veš­ke­rá povo­le­ní na úřa­dech a nako­nec řeším doda­va­te­le, logis­ti­ku a per­so­nál na akci.“

Za recenz­ní výtisk děku­ji Knihám Dobrovský. Vydáno v edi­ci Knihy Kontrast

UPŘÍMNOU SOUSTRAST

Napsal: Guillaume Bailly

Přeložila: Markéta Stammová

Vydal DOBROVSKÝ s.r.o. v edi­ci Kontrast v roce 2019

Počet stran: 314

ISBN: 978-80-7585-639-5


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky: