Pokud zmizí včely, zbývají lidem jen čtyři roky života..... o tom, jak by to mohlo se světem dopadnou vypráví kniha „Historie včel“

Už vás někdy napadlo, co by bylo, kdy­by na svě­tě nee­xis­to­va­ly vče­ly? Pokud Vás to zají­má, zkus­te sáh­nout po romá­nu svě­to­vé­ho význa­mu s pří­znač­ným názvem „Historie včel“ od nor­ské spi­so­va­tel­ky Majy Lunde.

V kni­ze „Historie včel“ se může­te těšit na tři pří­běhy, o třech odliš­ných rodi­nách ze tří růz­ných his­to­ric­kých etap tj. z minu­los­ti, z pří­tom­nos­ti a z vel­mi dale­ké budouc­nos­ti. Jedná se o rodi­ny, kte­ré buď zasvě­ti­ly celý svůj život vče­lám, nebo to nao­pak byly vče­ly, co zásad­ním způ­so­bem zasáh­ly do jejich všed­ních živo­tů a obrá­ti­ly jej tak vzhů­ru noha­ma.
První pří­běh se ode­hrá­vá v Anglii kolem roku 1852, v době, kdy vče­ly byly ješ­tě v napros­tém pořád­ku. Prostřednictvím rodi­ny Williama se tak může­me sezná­mit s vel­mi podrob­nou his­to­rií vče­lař­ství, od jeho prv­ních počát­ků, přes prv­ní pozo­ro­vá­ní až po stav­bu a vyu­ži­tí nej­růz­něj­ších typů úlů.

William byl kdy­si vel­mi zámož­ný, mla­dý muž, naděj­ný asi­s­tent vědec­ké­ho pro­fe­so­ra zají­ma­jí­cí­ho se o vče­ly; s vizí stát se v budouc­nos­ti naděj­ným věd­cem. Osud tomu však chtěl jinak.

Poznal ženu, ože­nil se a zplo­dil s ní 8 dětí, z toho jen jeden syn, jinak 7 stá­le štěbe­ta­vých dcer. Do Edmunda, nej­star­ší­ho z dětí, vklá­dal nej­vět­ší nadě­je a ambi­ce. Nemůžeme tedy mít Williamovi za zlé, že od dráhy věd­ce upus­til, jen aby uži­vil svo­jí počet­nou rodi­nu. Otevřel si obchod s osi­vy a seme­ny, kte­rý mu dob­ře pro­spe­ro­val.

Ale i tohle je už dáv­ná minu­lost! A jen pozor­né­mu čte­ná­ři neu­nik­ne, kdy nastal ten osud­ný zlom, kdy to všech­no došlo tak dale­ko, že William byl nako­nec natr­va­lo upou­tán na své lůž­ko, pono­řen do své vlast­ní depre­se, bez­na­dě­je a zou­fal­ství.

Aniž by si to uvě­do­mo­val, byl to prá­vě on, kdo zapří­či­nil tím­to odmí­ta­vým posto­jem „vstát a jít něco dělat“ své rodi­ně vel­ké finanč­ní pro­blémy a nedo­sta­teč­nou stra­vu. Možná prá­vě tahle pomy­sl­ná ten­ká hra­ni­ce bídy mu jed­no­ho dne doká­že otevřít oči a zno­vu obje­vit nový smy­sl své­ho živo­ta a chuť pod­nik­nout vel­ké věci…

Právě díky Williamovi rodi­na nefun­gu­je tak jak má, díky jeho neschop­nos­ti vstát a coko­liv udě­lat, bez jaké­ho­ko­liv zájmu o něco nebo něko­ho, natož jeho nej­bliž­ší a rodi­nu; tak nevě­dom­ky pro­hlu­bu­je odci­ze­ní mezi ním a jeho vlast­ní ženou a tolik milo­va­ným synem Edmundem. Stále dou­fá, že se mož­ná stej­ně jako on kdy­si, i on nadchne prá­vě pro vče­ly…. Ale jak to po něm může chtít, když mu nikdy nebyl tím „pra­vým otcem“, pev­nou rukou a opo­rou?

V kom nako­nec najde „taj­né­ho spik­len­ce“ s bez­pro­střed­ním a bys­trým úsud­kem, jež ho pove­de při spo­leč­ných pozo­ro­vá­ní včel a uká­že mu tak nové neví­da­né obzo­ry Dočká se od své­ho syna uzná­ní jakož­to otce? Nebo se spo­ko­jí pou­ze s uzná­ním své dce­ry?

„Nemysli si, že by mi mohl dát někdo něco víc, než jsi mi dal ty.“ Stiskla mu ruku sil­ně­ji. „Dostala jsem toho víc, než by se jiným dív­kám moh­lo jen zdát. Vše, co jsi mi uká­zal, nau­čil mě a nechal mě dělat...“ Podívala se na mě těma svý­ma šedý­ma oči­ma. „Byl jsi se mnou… po celou tu dobu a poví­dal si se mnou.“ Říkala to s mír­ný­mi roz­pa­ky v hla­se, ale pak to při­šlo: „Nemohla jsem si přát lep­ší­ho otce.“

Z hrd­la se mi vydral vzlyk. Zadíval jsem se do nebe a začal bojo­vat s nutká­ním pla­kat. Soustředil jsem se na zvu­ky pří­ro­dy, šum vět­ru, kuň­ká­ní žab a bzu­kot včel, kte­rý mě uklid­ňo­val.

 

Druhý pří­běh se ode­hrá­vá v roce 2007 v USA, v době, kdy při­chá­ze­jí prv­ní zmín­ky o ztrátách celých včel­stev.

A ani Georgovi, kte­rý se celý život věno­val vče­lám, a kte­rý sám vlast­nil „vče­lí far­mu“ číta­jí­cí více jak 300 úlů – ruč­ně a barev­ně malo­va­ných jeho ženou Emmou, se této kata­stro­fě také nevy­hne.

Nenašel jsem nic. Prostě byly pryč.

Celou kost­ku jsem opět úhled­ně slo­žil. Každý díl byl však stu­de­ný jako pod­zim­ní ráno. Když jsou vče­ly uvnitř úlu, doká­žou jej krás­ně vyhřát, ale tady se z toho stá­va­la hrob­ka.

Rychle jsem běžel k dal­ší­mu. Měl vchod na dru­hou stra­nu, nevi­děl jsem tedy dění před ním, ale klid kolem něj už napo­ví­dal, že se tady také sta­lo něco moc závaž­né­ho a nepo­cho­pi­tel­né­ho. Odkryl jsem stře­chu a… prázd­ný. Stejně jako ten prv­ní, až na krá­lov­nu a pár mla­dých včel na dně.

Otevřel jsem tře­tí. Totéž. A dal­ší… a dal­ší… a dal­ší…

Beznaděj v očích mi zpr­vu brá­ni­la vidět rea­li­tu a pod nápo­rem slz jsem nemohl zaost­řit na lou­ku, kte­rou jsem prá­vě pře­bě­hl. Nemusel jsem to vidět, viděl jsem, že pře­de mnou je dva­cet šest ote­vře­ných a prázd­ných kos­tek. Dvacet šest včel­stev bylo pryč.

Než však dojde ke zmi­ňo­va­né kata­stro­fě, může­me sle­do­vat nároč­nou a usi­lov­nou prá­ci vče­la­ře, jeho nikdy nekon­čí­cí sta­rost o úly a vče­ly; schop­nost a doved­nost nalo­žit úly na vozi­dla a migro­vat s nimi napříč zemí za vhod­ný­mi poli, kde nejsou pou­ži­ta umě­lá hno­ji­va.

Jeho mrač­na hmy­zu doká­za­la obhos­po­da­řit mno­ho kilo­me­t­rů čtve­reč­ních den­ně. Tisíce kvě­tů kaž­dý den. Bez včel jsou kvě­ti­ny jen pomí­ji­vou nád­he­rou, jako na sou­tě­ži krá­sy. Krásné je po krát­kou dobu a potom nic. Bez opy­lo­vá­ní se nic dál nesta­ne, žád­né plo­dy, žád­ná seme­na. Konec.

Autorka v tom­to pří­bě­hu nechá­vá čte­ná­ře, aby se také sám zamys­lel nad tím, jaké má počí­ná­ní lid­stva dopad na samot­nou pří­ro­du. Vidina mož­né a blí­ží­cí se kata­stro­fy, kte­rá by měla lidem otevřít více oči, a pod­ní­tit v nich zvě­da­vost a tou­hu zají­mat se více o ty malič­ké tvo­ry jmé­nem „vče­ly“.

A kdo ví? Třeba se i zasa­dit o radi­kál­ní ome­ze­ní v pou­ží­vá­ní umě­lých hno­jiv a postři­ků pro­ti škůd­cům, a sna­žit se tak obje­vit nové ces­ty a způ­so­by, jež by byly v sou­la­du se samot­nou pří­ro­dou.

George, sice celý svůj život zasvě­til svým vče­lám, ale nikdy nedo­ká­zal pocho­pit své nej­bliž­ší, vcí­tit se do jejich poci­tů, respek­to­vat jejich sny, přá­ní a tou­hy. Stejně jako syn Tom, tou­ží­cí stát se uzná­va­ným novi­ná­řem, tak ani jeho žena, pře­jí­cí si pře­stě­ho­vat se na Floridu, se nikdy nedo­čka­li pocho­pe­ní pro své sny a tou­hy.

Na prv­ním mís­tě byl vždy jen a jen George a jeho včel­stva; tou­ha a ambi­ce, že jed­nou jeho „vče­lí far­mu“ pře­vez­me jeho jedi­ný syn Tom. Otec se synem si však moc nero­zu­mí díky roz­díl­ným před­sta­vám o svých živo­tech, a je to prá­vě Emma, kte­rá vždy napja­té oka­mži­ky mezi nimi srov­ná­vá k nor­má­lu.

Přišel jsem o vče­ly, a ješ­tě k tomu jsem se zmý­lil v Tomovi. I když to se sta­lo už dáv­no. V pod­sta­tě jsem ztra­til i jeho, a tak mi zby­la jen díra v srd­ci a věděl jsem, že se s tím nikdy nevy­rov­nám.

Jak se s tím vším a s nepříz­ní osu­du, pope­re samot­ný George? Bude mít sílu obno­vit svá dáv­no ztra­ce­ná včel­stva nebo se napl­no pono­ří do své bez­na­dě­je a zou­fal­ství? Poslechne svo­jí ženu a odstě­hu­je se spo­lu s ní na Floridu ane­bo mu v posled­ní chví­li při­spě­chá na pomoc syn, a poda­ří se jim spo­leč­ný­mi sila­mi obno­vit nejen včel­stva, ale i najít si ces­tu k sobě navzá­jem?

Třetí, a tím i posled­ní pří­běh této kni­hy se ode­hrá­vá v Číně v roce 2098, ve vel­mi vzdá­le­né budouc­nos­ti. Je to svět, kde už žád­né vče­ly nejsou, nee­xis­tu­jí.

Včely jsme tu díky nad­měr­né­mu pou­ží­vá­ní pes­t­i­ci­dů vyhu­bi­li již kolem roku 1980. tedy již dlou­ho před kolap­sem. A teh­dy se zača­lo s opy­lo­vá­ním kvě­tů za pomo­ci lid­ských rukou. Bylo nás k tomu zapo­tře­bí téměř stej­né množ­ství jako zmí­ně­né­ho hmy­zu. Když se vše zhrou­ti­lo, bylo naším vel­kým štěs­tím a záro­veň i výho­dou, že jsme tuhle prá­ci ovlá­da­li. Kvůli své­mu pří­stu­pu k pří­ro­dě a sobec­tví k živo­čiš­né říši jsme byli nuce­ni vzít na sebe zod­po­věd­nost a povin­nost včel.

Ano, v tomhle svě­tě není žád­ný hmyz, žád­ní ptá­ci, ani chov­ná zví­řa­ta. Je to svět, ve kte­rém lidé hla­do­ví a usi­lov­ně pra­cu­jí na opy­lo­vá­ní kvě­tů, aby si zajis­ti­li ale­spoň to málo k živo­tu – tro­chu ovo­ce. Lidé jsou vyčer­pa­ní a stá­le hla­do­ví. Jídlo a voda je pou­ze na pří­děl. Všichni oby­va­te­le jsou nuce­ni pra­co­vat již od svých osmi let i za cenu ztrá­ty vzdě­la­ní, to je urče­no pou­ze po hrst­ku nada­ných.

Celým pří­bě­hem pro­vá­zí mla­dá žena Tao, vda­ná za muže, kte­rý na sys­tém plně rezig­no­val, a v oka­mži­ku, když je potře­ba, není scho­pen se vzbou­řit a posta­vit daným výzvám. Tao, ta je jeho pra­vým opa­kem, při­pra­ve­ná se bít za prav­du a sku­teč­né pozná­ní!

Mají spo­lu malé­ho syna Wei-Weena, kte­rý je pro Tao VŠÍM. Je to prá­vě ona, kte­rá chce své­mu syno­vi zajis­tit mno­hem lep­ší život; život bez hla­do­vě­ní, bez úna­vy a úmor­né­ho otro­če­ní. Všechny své nadě­je prá­vě vklá­dá do něj samot­né­ho.

Však sna­ha vytrh­nout se ze ste­re­o­ty­pu všed­ní­ho dne může mít fatál­ní násled­ky pro její rodi­nu a malé­ho syna, ale na stra­nu dru­hou to může při­nést nadě­ji pro celé lid­stvo… Matka milu­jí­cí své dítě a je pro jeho dob­ro udě­lat všech­no, hná­na nevi­di­tel­nou hna­cí silou, jež doká­že dělat i nemož­né….

Co se sta­lo malé­mu Wei-Weenovi na neděl­ní pro­cház­ce sadem? Kam Wei-Weena odvez­li? A proč jim nikdo nechce říct, co se ve sku­teč­nos­ti sta­lo? Jaké tajem­ství před nimi léka­ři ukrý­va­jí?

Vydejte se spo­leč­ně bok po boku se zou­fa­lou mat­kou do usi­lov­né­ho pát­rá­ní a ponoř­te se do hle­dá­ní sku­teč­né prav­dy… Co zásad­ní­ho obje­ví a odha­lí? To bude­te urči­tě dost pře­kva­pe­ni a mož­ná i tak tro­chu zasko­če­ni, a bude ve vás hlo­dat myš­len­ka: „Bylo by tohle oprav­du mož­né...!“

Život jed­no­ho člo­vě­ka, ani nic z toho, z čeho je stvo­řen, jako maso, krev, těl­ní teku­ti­ny, myš­len­ky, oba­vy a sny, nezna­me­ná vůbec nic.

 

„Pokud zmi­zí vče­ly, zbý­va­jí lidem jen čty­ři roky živo­ta“ (Albert Einstein)

Ano, naše budouc­nost leží v rukou včel a je jen na nás, jak se s tím vším pope­re­me, a zda se nau­čí­me vážit si vše­ho, co nám pří­ro­da posky­tu­je, zda ji dál bude­me devas­to­vat ane­bo ji koneč­ně vez­me­me na milost, a začne­me respek­to­vat a chrá­nit.
Kniha prá­vem zís­ka­la řadu oce­ně­ní, neboť v sobě nese odkaz pro dal­ší gene­ra­ce.
Tři rodi­ny, tři pří­běhy, tři his­to­ric­ké eta­py, kte­ré se pra­vi­del­ně stří­da­jí v jed­not­li­vých kapi­to­lách činí pří­běhy sro­zu­mi­tel­ný­mi, i když jsou „pro­špi­ko­vá­ny“ spous­tou odbor­ných infor­ma­cí týka­jí­cích se his­to­rie včel. Všechny kapi­to­ly jsou zakon­če­ny ote­vře­ným napí­na­vým kon­cem tak, že má čte­nář nutká­ní pře­sko­čit ostat­ní kapi­to­ly, jen aby se dozvě­děl více.
Kniha je krás­ně pře­hled­ná, psa­ná sro­zu­mi­tel­ně i pro lai­ky, kte­ří o vče­lách vůbec nic neví. Budete-li tuto kni­hu číst pozor­ně, dozví­te se spous­tu uži­teč­ných a odbor­ných zna­los­tí ze živo­ta včel a včel­stev. A to je ta hlav­ní myš­len­ka kni­hy, najít a nená­sil­nou for­mou čte­ná­ře donu­tit respek­to­vat a obdi­vo­vat toho­to malé­ho tvo­ra, nejen pro jeho píli a odhod­lá­ní, ale hlav­ně „jako nosi­tel­ku“ naše­ho budou­cí­ho pře­ži­tí.
HISTORIE VČEL
Napsala: Maja Lunde
Překlad: Martin Nagy
Vydalo nakla­da­tel­ství: Dobrovský s. r. o. v roce 2017
Počet stran: 382

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *