Koukám a co nevidím

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Ivanku Devátou jako autor­ku řady poví­dek a feje­to­nů netře­ba dlou­ze před­sta­vo­vat. Aktuálně vychá­zí v nakla­da­tel­ství Motto její sbír­ka kaž­do­den­ních postře­hů ze živo­ta s názvem Koukám a co nevi­dím. Že se jed­ná o titul pro­vě­ře­ný lety a  čte­ná­ři je nabí­led­ni, pro­to­že je jed­ná v pořa­dí o tře­tí vydá­ní.

Autorka si za řadu let, kte­ré věnu­je lite­rár­ní tvor­bě, mezi kni­ho­mo­ly našla řadu pří­z­niv­ců a jen mini­mum odpůr­ců.  Zkrátka Ivanka Devátá je pro­vě­ře­ná znač­ka, pokud si chce­te zved­nout nála­du a zapo­me­nout díky las­ka­vé­mu humo­ru na sta­ros­ti všed­ní­ho dne.

Hlavní pro­ta­go­nis­tou všech pří­bě­hů je autor­ka sama a kaž­do­den­ní pří­ho­dy, kte­ré se můžou stát komu­ko­liv z nás, doká­že popsat s vel­kým nad­hle­dem a sebe­i­ro­nií.  Udivující je roz­sáh­lá slov­ní záso­ba, kdy jeden zjis­tí, že ani nevě­děl kolik syno­nym pro růz­né výra­zy a situ­a­ce exis­tu­je. Mladší gene­ra­ci čte­ná­řů mohou zasko­čit občas­né archaismy a slov­ní spo­je­ní, na kte­rá bychom dnes moh­li nahlí­žet jako na zasta­ra­lá. Ale k Ivance Deváté tohle pros­tě pat­ří a pro její styl je to cha­rak­te­ri­zu­jí­cí.

Koukám a co nevi­dím je pes­trou smě­si­cí drob­ných feje­to­nů na běž­ná téma­ta všed­ní­ho dne, kdy autor­ka doká­že mis­tr­ně podat téma dár­ků a to nejen vánoč­ních, pokra­ču­je přes pří­ho­dy z cest a to i z cest MHD a vše zakon­čí vzpo­mín­kou na své býva­lé man­že­le a jejich při­po­mín­ky ke spo­leč­né­mu sou­ži­tí.  Kromě humo­ru a iro­nie v tex­tech nezříd­ka najde­me i názor autor­ky na aktu­ál­ní téma­ta a dobu.

Knihu lze dopo­ru­čit všem, kte­ří po tuhé zimě potře­bu­jí nabrat síly a ukrá­tit si čeká­ní na jaro. O kvar­tál poz­dě­ji ji lze při­ba­lit jako pří­jem­né­ho spo­leč­ní­ka do kuf­ru na dovo­le­nou. O dal­ší tři měsí­ce ji vyu­ži­je­te k roze­hná­ní pod­zim­ních chmur a na závěr roku poslou­ží jako úto­čiš­tě a chvil­ka kli­du v před­vá­noč­ním sho­nu. Řeč je o kni­ze, niko­liv o autor­ce.

Ukázka z kni­hy:

Každý, kdo má jen špet­ku rozu­mu, tvr­dí, že dár­ky radě­ji dává, než dostá­vá, jeli­kož ví, že tako­vý postoj svěd­čí o šle­chet­nos­ti. Možná, že bych se o dro­bet té ušlech­ti­los­ti sama poku­si­la, kdy­bych nemě­la s pre­zen­ty tak špat­né zku­še­nos­ti. Jistě, člo­věk by rád dával, ale také by rád viděl radost­ný lesk v očích a úsměv plný vděč­nos­ti. Tyto pří­zna­ky potě­še­ní však může­te z obda­ro­va­ných vyždí­mat, jen pokud se tre­fí­te do jejich taj­ných přá­ní. Já tre­fu nemám, ač mířím s roz­mys­lem.

Ivanka Devátá po absol­vo­vá­ní praž­ské DAMU nastou­pi­la do diva­dla, kde setr­va­la něko­lik desí­tek let. Spolupracovala i s roz­hla­sem a tele­vi­zí.  Částečně se věno­va­la i dabin­gu. Posléze svo­ji čin­nost pře­su­nu­la do oblas­ti lite­rár­ní tvor­by. Je autor­kou řady poví­dek a feje­to­nů vyda­ných v něko­li­ka sou­bo­rech, např. Lázeňská kúra, V obla­ku dez­in­fek­ce, Všechny mé domo­vy,…

Knihu lze zakou­pit se sle­vou na Albatros Media.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře